Kniha Erebos - 13. kapitola

Anotace: Svatební noc jsem strávila, tak jako každá správná nevěsta, na podlaze v koupelně.

Svatební noc jsem strávila, tak jako každá správná nevěsta, na podlaze v koupelně. Zamkla jsem dveře pokoje a zatarasila je těžkým prádelníkem. Pak jsem sebrala z postele matraci a po dlouhé sprše, ovázání zraněné ruky, si ustlala za dalšími zamknutými dveřmi. Stejně jsem nespala, spíš jsem si pořád dokola v hlavě přetáčela vzpomínky na to, co se stalo. Podrobně jsem si přehrávala každou maličkost, každou drobnost, která by mohla být nějak důležitá.
Nad ránem jsem dospěla k jedinému možnému a alespoň trošičku logickému vysvětlení. Zešílela jsem.
Někdo silně zabouchal na dveře pokoje. Už musí být ráno. Sedla jsem si a zapřela obličej do dlaní. Byla jsem úplně hotová. K smrti unavená, hladová, vystrašená a totálně zmatená. No co, pokud to všechno byla jen noční můra, nic se neděje. Pokud nebyla, musím se odtud co nejrychleji dostat. Vyhrabala jsem se na nohy a radši se vyhnula pohledu do zrcadla. Měla jsem dojem, že můj vzhled rozhodně nebude pokulhávat za mými pocity a cítila jsem se děsně. Odemkla jsem dveře koupelny a hodila matraci zpět na postel. Se stlaním jsem se neobtěžovala.
„Abby, prosím, smím dál?“ Jeho hlas byl tichý a zastřený. Asi prožil podobnou noc jako já.
„Vydrž minutku.“ Prohrábla jsem si rukou vlasy a stáhla je gumičkou. Natáhla jsem si mikinu a tepláky, rozhodně jsem neměla v úmyslu jít mu otevřít v noční košilce.
Odemkla jsem dveře a opatrně otevřela. Neměla jsem ponětí, co mě čeká, ale jestli ještě jednou uvidím ty žluté oči, bude to můj konec.
Stál tam, stejně krásný a dokonalý, jako by se vůbec nic nestalo. Jen velmi smutný pohled jeho černočerných studánek napovídal, že ano.
„Smím dál?“ Pozvedl tác se snídaní.
Uhnula jsem mu z cesty a zavřela za ním. Stála jsem jen tak tiše u dveří a čekala, co udělá. Ladně došel k psacímu stolku, tác položil na něj, posadil se na židli, a pak se otočil zpět na mě.
„Můžeme si nyní promluvit, Abby? Cítíš se na to?“
Doprovázel mě pohledem, když jsem přecházela pokoj a sedala si na kraj postele, tak abych na něho dobře viděla.
„Jsem připravená.“ Pípla jsem nejistě.
„Tak tedy.“ Začal tiše. „Jakou jsi měla noc?“
Musela jsem se usmát. Ani v nejčernějších představách jsem si svou svatební noc nepředstavovala takhle.
„Abby, já vím, že po tom včerejšku jsi jistě zmatená a možná naštvaná, vystrašená...“ Sledoval bedlivě můj výraz, a pak opatrně pokračoval. „Věř mi, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Miluji tě víc, než svůj vlastní život. To je svatá pravda a nic na tom nemění to, kým jsem.“ Vzdychl.
„Chtěl bych tě, Abby, poprosit, abys tu zůstala. Mám pro tebe obchodní nabídku.“
„Obchodní nabídku?“ Tak to mě překvapilo.
"Dej mi čas. Teď když už o našem tajemství víš, prosím, dej mi čas, abych ti mohl dokázat, jaké jsou mé city, abych si dokázal získat tvé srdce zpět.“
Nevědomky jsem kroutila hlavou.
„Abby, to co ti tu nabízím, je velmi férový obchod. Dej mi rok svého života a já tě velmi dobře finančně zajistím na jeho zbytek.“
Nechápavě jsem se zamračila. Měla jsem v úmyslu odtud co nejrychleji zmizet a ne tu s nimi zůstávat celý rok.
„Jak to myslíš?“
„Dej mi rok, a když potom budeš chtít odejít, dám ti dostatek finančních prostředků, aby sis mohla dělat, co jen budeš chtít. Celý zbytek života cestovat a fotit, nebo si zařídit ateliér ve městě, nebo obojí, když budeš chtít.“
Páni, rok tady, a pak zbytek života bez starostí o peníze? Neznělo to vůbec špatně. Ale rok tu asi nevydržím.
„Rok je moc. Pro někoho, kdo zřejmě vůbec nestárne asi ne, ale pro mě je to moc.“
„Kolik jsi tedy ochotná mi dát času?“ Vypadal zklamaně.
„Dva měsíce.“
„Půl roku.“
Připadala jsem si jako babka na trhu. „Tři měsíce.“
„Pět.“
„Čtyři.“ Mé poslední slovo... zřejmě.
„Beru.“ Vydechl.
„Za stejných podmínek?“ Tak teď jsem si připadala jako vypočítavá mrcha, ale co, jde tu přeci o můj krk.
Nejistě kývnul. „A co teď?“
Pokrčila jsem rameny. „Doufám, že ode mne neočekáváš, že budu plnit své manželské povinnosti, no, vzhledem k víš čemu.“ Bože, takhle trapně jsem se tedy hodně dlouho necítila.
„Nemusíš dělat nic, co nebudeš chtít.“ Jeho sevřené rty a tvrdé rysy vypovídaly, jak moc je to pro něho těžké.
„Smím se tě zeptat na pár věcí? Myslím, že mám právo na nějaké ty odpovědi.“
Kývnul a zhluboka se nadechl. „Jistě, to máš.“
„Fajn, takže co kdybychom začali od začátku. Jsi upír.“
Kývnul.
„I celá tvá rodina, předpokládám.“
Opět přikývnutí.
„Proč jsi mi to neřekl? Myslím, že jsem měla právo to vědět.“
„Nemohl jsem, chtěl jsem, jenže bys byla v hrozném nebezpečí.“
„A teď v něm nejsem?“ Tohle se mi ani trošku nelíbilo.
„Nyní si moje žena. Sice jsi pořád člověk, ale jsi právoplatný člen naší rodiny. Tím pádem jsi pod ochranou celého klanu.“
„A za čtyři měsíce? Pokud se rozhodnu odejít, pak už nebudu tvá žena a budu tudíž v nebezpečí.“
„Ne, o to se postarám. Postarám se o to, abys byla v bezpečí.“
„Tak tomu nerozumím. Nemohl jsi mi to říct, ale za čtyři měsíce už to bude v pohodě?“
„Zařídím to.“
Fajn, tak víc z něho asi nedostanu. Sice mi to nestačí, ale mám přeci čtyři měsíce na to, vytáhnout z něho podrobnosti.
„Ok.“ Měla jsem v hlavě zmatek. Bylo by trapné, napsat si otázky na papírek? Asi bylo.
„Tak mi, prosím, vysvětli, co to znamená být upírem. Mám jen kusé informace z filmů, ale chtěla bych vědět, na čem jsem.“
Nervózně se zavrtěl na židli a potom mírně přikývl. „No, tak kde mám začít?“
„Nejlíp na začátku. Kdo tě kousnul? Nebo jak se to vlastně množíte.“
Jeho široký úsměv mi napověděl, že jsem úplně mimo mísu.
„Já se takhle už narodil.“ Pokrčil rameny.
„Upíři mohou mít děti?“ Fajn, tak jsem opravdu mimo mísu.
„My jsme čistokrevní, náš rod je velmi, velmi starý. A ano, čistokrevní upíři mohou mít děti.“
„A to jsou ještě jiní upíři? To máte nějaké kasty, nebo... Moc tomu nerozumím.“ Tak tohle asi bude na delší povídání.
„Jsou upíři čistokrevní, ti, co se tak už narodili, a pak ti, co je na upíry přeměnili.“
„A jak to funguje? Když tě tedy kousne upír, přemění tě?“
„No, ne tak úplně. Tuhle výsadu má jenom kasta čistokrevných. Pokud tě kousne upír přeměněný, probudíš se další den ráno tak nanejvýš s bolavou hlavou.“
„Takže jak se krmíte vy, když nemůžete někoho kousnout? Zabíjíte?“ Tak tohle jsem snad ani nechtěla vědět, ale když už to bylo venku.
„Ne, naše rodina se opravdu lovem zaobírat nemusí. Dejme tomu, že máme jiné starosti, než se věnovat lovu. Pokud lovíme, tak opravdu jen vyjímečně a spíš rekreačně.“
Tak tohle se mi vůbec nelíbilo. Vzít si zrůdu? No, dejme tomu. Ale vraha? Mohla bych s ním zůstat?
„Tys někdy někoho zabil?“ Další hloupá otázka.
Zatvářil se zmateně a pak zavrtěl hlavou. „Ne, člověka ne.“
„Ok. Takže, jak to tedy u vás čistokrevných funguje? Jsem teď součástí vaší rodiny, asi bych to měla vědět.“
„No, muž potká ženu, a pak mají děti. Nechceš asi vědět podrobnosti. Myslím si, že u nás se děti dělají úplně stejně, jako u vás.“ Pousmál se.
„Ne, tak tohle mi opravdu popisovat nemusíš. Spíš mě zajímá, jak je to dál? Když jsi se narodil, Liz tě kojila, nebo ti dávali krev už od narození?“
„Bože, ne.“ Zavrtěl hlavou. „Dejme tomu, že náš růst probíhá naprosto stejně, až do puberty. Pak se u nás stane trošku víc změn, než jenom zhrubnutí hlasu a pupínky na nose. Začneme pomaleji stárnout, a pak nastane i chvíle, kdy pocítíme poprvé žízeň, hlad, nebo jak to mám nazvat. Je to velmi silné, prostě tomu nelze odolat, jednoduše řečeno, přibude nám jedna další životní potřeba.“
Docela mě dostávalo, jak pohodově o tom mluvil, jemu to ale nepřišlo zvláštní, vždyť v tom vyrůstal, bylo to jeho součástí.
„A dál? Jak často potřebuješ pít? A jak mnoho?“
„To záleží všechno na tom, jak moc pokoušíme přírodu. Pokud dodržujeme normální životní cyklus, tedy pro nás normální, pijeme míň. Pokud se ale pohybujeme na slunci, nebo využíváme své upíří schopnosti, spotřeba je větší.“
„Schopnosti?“
„Ano, máme pár takových vylepšení, dejme tomu. Příroda nás vybavila něčím víc, než vás, vzhledem k tomu, že máme být jedinými vašimi predátory.“
„A to?“ Začínalo mě to opravdu zajímat.
„Větší síla, větší rychlost, všeobecně větší odolnost. Taky máme určitou možnost manipulace s vaší myslí. Něco jako hypnóza, ale trochu dokonalejší. Lépe se hojíme. Velmi dobrý sluch a také o něco lépe vidíme. Představ si všechny instinkty šelmy, ale v těle člověka.“
„Jak to myslíš s tou manipulací mysli?“ Chtěla jsem se zeptat rovnou, jestli jsem měla kdy potěšení, že by se mi hrabal v hlavě, ale dostanu se k tomu trochu elegantněji. Malou oklikou.
„No, prostě máme schopnost trošku pozměnit vaše vzpomínky. Myslím, že je to potřeba k udržení naší existence v tajnosti. Je to mnohem čistší, než likvidovat každého, komu na nás přijde něco zvláštního.“
„A já?“
Nevěděl, na co se ptám, nebo možná ano a nechtěl mi odpovědět.
„Chci vědět, jestli mně na tobě někdy přišlo něco divného.“
„Ptáš se, jestli jsem někdy pozměnil tvé vzpomínky?“ Nemusel ani nic říkat. Už podle jeho výrazu jsem poznala, že ano.
„Pamatuješ na to, jak jsi omdlela na tom parkovišti, když tě obtěžovali ti pitomci?“
Tak na to jsem si pamatovala více než dobře, ten večer jsem se s ním seznámila.
„No jistě, pamatuji si. Můj milovaný bratranec a ty dvě gorily. Měla jsem o tebe děsný strach. Tak co se tam ve skutečnosti stalo? Jsou oni... jsou?“
„Naživu?“ Dokončil za mne. „Jistě. Jen jsem udělal pár pohybů rychleji, než by to svedl normální člověk. Všimla sis toho a začala křičet. Dožadovala ses odpovědí. Ty jsem ti ale nemohl poskytnout, tehdy to nešlo.“
„Nezanechá to nějaké následky?“
Zavrtěl hlavou. „Nemusíš se vůbec bát, dal jsem si záležet, aby bylo vše v pořádku.“
„Tak, co chceš vědět dál?“ Začínal se uvolňovat.
„To v té kuchyni, co to bylo?“
„No, dejme tomu, že mi velmi dobře voníš. Ta tělesná blízkost a tvá úžasná vůně. Málem to zle dopadlo. Určitě bych ti neublížil, ale mohl jsem tě dost vyděsit.“
„Tak to se ti podařilo.“ Vzdychla jsem. „A včera? Krvácela jsem.“ Sáhla jsem si na poraněnou ruku, ještě pořád to bolelo.
„Byl jsem s tebou dostatečně dlouho, abych si zvykl na tvou vůni. Je to o cviku.“
„Můžeš odolat? No, když před tebou někdo krvácí. Není to veliké pokušení?“
„Co máš nejradši?“ Opřel se a přehodil nohu přes nohu.
„Jak to myslíš?“
„K jídlu. Co máš nejradši?“
„Zmrzlinu se šlehačkou, jahodami a čokoládovou rýží.“
„Fajn, takže kdybych tu před tebe položil plnou mísu té nejlepší zmrzliny, krémovou šlehačku a velikánské sladké a šťavnaté jahody, snědla bys to?“
Přikývla jsem.
„A kdybych ti řekl, že kvůli tomu někdo zemře.“
Otevřela jsem ústa, ale neřekla ani slovo.
„Nejsem zvíře, Abby. Jsem inteligentní bytost. Umím ovládat své pudy. Nikdy bych ti neublížil, ani nikomu jinému. Cos čekala, že se na tebe vrhnu?“
„Trochu jsem se bála.“ Přiznala jsem.
„Tak co dál tě trápí, má malá šťouralko.“ Usmál se, ale na mne to působilo přesně opačně.
„Tak ti to připadá? Že šťourám? Myslíš si, že nemám právo, vědět o tobě vše? Obzvlášť, když jsi mi o sobě řekl celou řadu lží? Mám strach, Adriane, mám z tebe strach.“
„Ne, proboha, špatně jsi to pochopila. Můžeš se ptát, na co jen budeš chtít. Slibuji, že odpovím na vše a odpovím popravdě. Jen…“ Zhluboka se nadechl. „Nikdy jsem ti v ničem nelhal. Možná jsem si někdy trochu poopravil pravdu, ale nikdy jsem ti nelhal. A věř, že ať už jsem za tu kratičkou dobu, co se známe, udělal nebo řekl cokoliv, vše bylo jen s ohledem na tvé city a tvou bezpečnost.“
„Proč si pořád myslíš, že jsem v nebezpečí? Tví lidé mě přeci budou chránit, sám jsi mi to včera říkal.“
„Ano, celý americký klan tě bude chránit. Jenže myslím, že některé rodiny v Evropě rozhodně nebudou tak tolerantní.“
„Myslíš, že někoho zajímá, co děláte tady, za oceánem?“
„Věř mi, že zajímá.“ Řekl to tak nějak divně, jako by mi něco zatajoval.
„Adriane?“ Stačil mi jediný pohled do jeho očí, aby mi to bylo jasné. Připadal mi teď opravdu mnohem otevřenější. Nedával si už tolik pozor na to, aby přede mnou držel tu sladkou a bezchybnou masku.
„Už se ti pokusili ublížit.“
„Jak to myslíš?“ Nebyla jsem si vědoma žádného nebezpečí, kterému bych byla po jeho boku vystavena.
„Pamatuješ, jak jsem ti zalhal, že jsem uklouzl? Byla jsi z toho dost vyděšená, byla jsi v koupelně a...“
„Pokračuj.“ Pobídla jsem ho tiše.
„Neupadl jsem, to spíš ten, co po tobě šel. Upadl, a pak ještě několikrát.“
Zuby nehty jsem se snažila udržet nezúčastněný výraz. Vůbec se mi to nedařilo.
„Co by se stalo, kdybych nebyla v koupelně a kdybys nepřišel?“
„Nevím, Abby, to opravdu nevím.“
„Zabil by mě?“
„Možná.“
„A proč si myslíš, že to nezkusí znovu? Že nepošlou dalšího, aby mne odstranil?“
„Protože teď jsi má žena, jsi členem královské rodiny. Kdyby na tebe kdokoliv sáhl nyní, rozpoutá krvavou řež a to si nikdo nevezme na svědomí.“
„Jak chceš potom zajistit mé bezpečí, pokud se rozhodnu nezůstat?“
„Neboj, budeš v bezpečí.“
„Adriane.“
„Nebudeme o tomhle už hovořit, ano?“
Tohle téma bylo očividně na ostří. Nechtěl mi už říct cokoliv dalšího.
„Ještě jedna věc mě zajímá.“ Kousla jsem se provokativně do spodního rtu. Očividně to zafungovalo.
„A to?“ Rukou si projel vlasy, aby odstranil pramen, který mu spadl do očí.
„Kolik je ti? No, pokud přestáváte stárnout v pubertě, tak kolik je ti?“
„Všímavá, hmm? Teď už nestárnu skoro vůbec. Zpomalilo se to. Pokud ti jde o rok mého narození, 1913. To je rok, kdy jsem spatřil světlo světa.“
„Takže tohle je to tvé „jsem ze staré školy“? Opravdu jsi, že?“
Sklonil hlavu a pak se mi podíval přímo do očí. Ten pohled byl až žalostně bolestný.
„Jste nesmrtelní?“ Poposedla jsem netrpělivě.
„Lze nás zabít. Nikdo na celém světě není nesmrtelný.“
„To nemyslím, spíš, jak dlouho se dožíváte?“
„Lidé si často pletou velmi dlouhý život s nesmrtelností. Samozřejmě, že i upíři zemřou, i když až za velmi, velmi dlouho.“
„Za jak moc dlouho?“
Pokrčil rameny. „Ti nejstarší, které znám, členové Evropských klanů, ti mají kolem tisíce let. Věř mi, že v nich už není zbla lidského, ani podoba, ani životní postoj. Kdybys je potkala na ulici, jistě bys uhodla, že nejsou lidé.“
Neubránila jsem se zívnutí. Jak odcházel ten panický pocit nejistoty a strachu, opět jsem začala cítit únavu.
„Nechceš si nyní odpočinout?“
„Ráda bych, jsem strašně ospalá.“ Oči se mi samy zavíraly.
„Dobře, odpočiň si. Vezmi si času, kolik jen chceš. Nikdo tě nebude obtěžovat. Pokud nepřijdeš na jídlo, donesu ti ho a nechám přede dveřmi. Vím, že si to musíš všechno pořádně rozmyslet, je to velice zvláštní situace, ta, ve které jsi se ocitla. Nezapomeň, prosím, co k tobě cítím. Ten cit je opravdový a silnější než má touha po krvi. Miluji tě, Abby a počkám na tebe, jak dlouho bude třeba.“
Vstal a bez dalších prodlev odešel. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami a obavami. Nyní jsem však byla o něco klidnější. To, že se mnou mluvil, že mi vše vysvětlil, byl ke mně upřímný, to mi neuvěřitelně pomohlo. Sice jsem ani po našem rozhovoru neviděla jakoukoliv možnost, že bych s ním mohla žít, vzpomínka na včerejší události byla ještě velmi živá, ale alespoň jsem se cítila v bezpečí. Tedy, jak se jen normální smrtelník může cítit v domě upíří rodiny.