Symbol lásky

Anotace: Možná jsem nešťastně zvolil sekci Zamilované, ale tenhle příběh o lásce určitě je. Možná jen z jiného pohledu, než na který jsme zvyklí.

Pod vysokou cihlovou zdí už léta rostl růžový keř. Nikdo v okolí si už nevzpomene na doby, kdy tu ještě nebyl. Možná si ty časy nepamatovali, možná jim malý keřík ani nestál za povšimnutí, přestože na něm každý rok kvetly nádherné růže. Letos tomu nebylo jinak. Malá poupátka rašila jako o závod a v jejich svěžesti se už zračily nádherné květy.
Jedna mladá růžička si právě užívala sluneční hřejivé paprsky a pozorovala klidnou ulici. Přímo proti ní přes silnici byla jiná květinka, která už dávno dospěla a teď se pyšnila nádherným nafialovělým květem. Růže jí tu krásu tiše záviděla a tajně doufala, že až bude v plné síle, svou konkurentku předči. Jak tak růže přemýšlela o tom, co jí v budoucnu čeká, objevil se v ulici náhle mládenec, kvítek z protější strany silnice utrhnul a s úsměvem zase zmizel za rohem. Růže se vyděsila, její okvětí se rozechvělo strachem, a kdyby mohla, rozplakala by se.
„Ničeho se neboj, drahá,“ promluvil k ní keř hlubokým konejšivým hlasem.
„Ale on jí zabil. Proč?“ Růže nechápala, proč je keř tak chladný k utrpení.
„Splnila si svůj sen.“
„Sen? Jak by mohla snít o tomhle?“
„Krásné květy sní o tom, že je jednoho dne někdo utrhne a umožní jim tak naplnit své poslání.“
„Jaké poslání?“ Hrůza růži pomalu opouštěla a začala převládat zvědavost.
„No přeci pomáhat lásce dvou lidí.“
„Láska? Zní to krásně, co to je?“
„Láska se těžko popisuje. Je to cit, je to sen, je to vše. Láska je když dva nemohou bez sebe být, když na sebe neustále myslí a přejí si být spolu až do svého konce.“
„Ale proč utrhnul tu květinku?“
„Když se dva milují, chtějí si dělat navzájem radost, víš? Dávají si různé dárky a právě květina jako dárek je symbolem lásky. Květina prozrazuje, že jeden druhého miluje a že mu na něm záleží.“
„Symbol lásky,“ zasnila se růže. „Mohu být též symbolem lásky?“
„Když se budeš snažit, abys byla krásná, abys upoutala oko každého, kdo tě bude míjet, proč ne? Je to úděl krásných květin, jejich osud, sen a přání.“
Růže si vzala slova keře k srdci a opravdu se snažila, aby svou krásou překonala všechny květy v okolí. A opravdu, ze dne na den byla krásnější a krásnější, až jí nemohla žádná květina široko daleko konkurovat. Vzbuzovala obdiv všech kolemjdoucích a teprve nyní si někteří všimli, že pod vysokou cihlovou zdí roste růžový keř. Jenže se stále neobjevoval žádný mládenec, který by si jí utrnul, aby tak vyznal lásku dívce, kterou miluje.
„Nic si z toho nedělej,“ uklidňoval keř smutnou růži. „Nemůžeš mít vše hned. Na opravdovou lásku se musí počkat. Určitě se blíží tvůj den, pomalu, ale jistě.“
Jednoho rána se růže probudila a pocítila lechtivou lehkost, jak kdyby letěla. Teprve po chvíli si uvědomila, že už necítí pevné pouto, které ji poutalo ke keři, že nepoznává svět kolem sebe. Byla utržena. Čekala, že to bude bolet, ale nebolelo, naopak, bylo to příjemné. Nechala se spokojeně unášet svým osudem a těšila se. Přemýšlela, komu bude patřit, které dívce oznámí, že je milována.
Ze sladkého snění jí náhle vytrhnul mráz. Proběhnul jejím tělem a zanechal po sobě nepříjemný pocit. Teprve teď růži napadlo pohlédnout na jejího uchvatitele. Čekala veselou mladou tvář, jakou viděla u mládence, který odtrhnul její starší konkurentku. Viděla však zvrásněnou smutnou utrápenou tvář starce. Tak to přece nemělo být! Nezmohla však nic, jeho ruce, těžkou prací poznamenané, jí držely v pevném objetí. Křičela, volala o pomoc, avšak nikdo jí nepomohl. Květiny rostoucí podél úzké pěšinky se sice zvědavě otáčely, ale ani kdyby chtěly, nemohly vyděšené růži pomoci.
Náhle sevření starcových prstů povolilo a růže ucítila pod sebou chladný kámen. Ještě chvíli jí halil jeho stín, pak cosi zamumlal a tiše odkráčel. Růže posbírala zbytky svých sil a dala se znovu do beznadějného křiku.
„Pst,“ ozval se hromový hlas kdesi nad ní. Starý dub, který rostl nedaleko místa, kde růže ležela, na ni hleděl s pohoršením. „Trošku úcty, maličká.“
„Kde... kde to jsem?“ Růže se trošičku uklidnila, ale stále jí svíral pocit zákeřné zrady.
„Na hřbitově, přece, odpočívají zde mrtví, tak nedělej takový rámus.“
„Mrtví? Ale ne!“ Posmutněla růže odevzdaně.
„Copak se ti nezdá?“
„Tak to být nemělo. Takhle ne. Celý svůj život jsem se snažila, abych byla natolik krásná, abych byla hodna stát se symbolem lásky, a teď tu vadnu na chladném kameni. Stal se ze mě symbol smrti.“
„Lásky,“ pousmál se dub. „Povím ti příběh o jedné takové lásce.“ Jeho větve zapraskaly pod tíhou vzpomínek. „Jsem tu už celou věčnost a kde co jsem zažil. Byl jsem tu však vždy sám, nebylo si s kým popovídat a malé kvítí se semnou moc nebaví. Jsem pro ně jen starý mrzout. Jednoho dne však přišel malý chlapec, který se mi neustále pokoušel vyšplhat do koruny. Nechtěl jsem ho tam pustit, ale byl strašně dotěrný, chodil sem každý den a stále to zkoušel znova a znova. Nakonec se mi zalíbil a já mu jednoho dne dovolil vylézt až na nejvyšší větve.“
„To ale není o lásce,“ posteskla si růže. „Jak vůbec může hřbitov mluvit o lásce? Vše je tady tak ponuré, chladné a smutné.“
„Počkej, maličká, ještě jsem svůj příběh nedovyprávěl. Ten chlapec vyrůstal a pomalu se měnil v muže. Pravidelně mě však navštěvoval. Když už byl velký na dovádění ve větvích, sedal u mých kořenů a studoval. Často mi vyprávěl své příběhy a zážitky, přestože věděl, že mu nemůžu odpovídat. Já však poslouchal, dobře poslouchal. Jednou se mi svěřil, že je zamilovaný a než jsem se nadál, stál v mém stínu s dívkou. Byl jsem svědkem jejich prvního polibku, jejich prvního objetí. Byl jsem svědkem jejich nepředstavitelné lásky. Byl jsem svědkem jejich snů o budoucnosti.“
„Takový mladík mě měl utrhnout, ne ten stařec bez srdce!“
„Neskákej mi neustále do řeči. Stále jsem neskončil.“ Dub se na chvilku přísně zamračil, ale brzy pookřál. „Stalo se neštěstí. Dřív, než mohli svou lásku zpečetit před Bohem, zasáhla do jejich osudu strašlivá autonehoda, kterou dívka nepřežila.“
„Ne! Nechci to už dál poslouchat. Co jsem mohla čekat od starého stromu na hřbitově než příběh o smrti.“
„Není to jen o smrti. Pochoval jí právě tady, pod tím kamenem, co na něm teď ležíš. Tam spočinulo její mladé tělo.“
„Dost už!“
„A od té doby sem chodí každý den, modlit se za její dušičku, položit jí na hrob kytičku, zavzpomínat. Stále jí miluje, celou tu věčnost, celý svůj život zasvětil jen lásce k ní a jeho láska nepolevila, i když je z něj už stařec.“ Dub se odmlčel a těžce povzdechl.
„To byl on?“
„Ano, to byl on, můj přítel. Nejsi symbolem smrti, ale lásky tak pravé a silné, že překonává i ztrátu, kterou přináší smrt. Tvé přání se ti splnilo...“
Růži už nepřipadal kámen, na kterém ležela, tak chladný, naopak, hřál nesmírnou láskou. Byla šťastná, že právě ona měla to štěstí, stát se jejím symbolem. Její osud byl naplněn, tak se spokojeně oddala věčnému spánku.