Anotace: /
Útěk do divočiny
Tehdy jsem měl čerstvě po škole a ještě nevěděl téměř nic o
životě. Bydlení v malém bytě na obrovském sídlišti, mě čím dál
víc deprimovalo. Častokrát problematické soužití s rodiči a
sourozenci nastartovalo touhu odjet daleko…někam do
naprostého klidu, kde by nikdo nerušil a měl tak svatý klid.
Téměř celý život jen na tomto železobetonovém místě
s výhledem na protější panelák. Ráno do školy přes půl Prahy a
pozdě odpoledne zpět a zasednout opět ke knihám a zápiskům,
abych byl připraven a naučen na další den. Na ten gympl jsem
neměl nikdy chodit. Vzalo mi to celé dětství – tisíce hodin učení,
mnoho stresu, starostí a problémů. Ale dodělal jsem ho a
odmaturoval s trojkami a čtyřkou z češtiny.
A nastala úplná svoboda a dlouhé prázdniny přede mnou.
Toho dne jsme to vše oslavili s třídou hned po posledních
zkouškách v jedné zapadlé knajpě, kam chodili trochu
alternativní osobnosti, studenti, umělci a zkrátka bohémové.
Plná hospoda opilých maturantů a štamgastů hučela euforií a
z repráků hlasitě hrála hudba od Doors. Vedle sedící spolužačka
Markéta vytáhla na stůl pytlík s kouřením, nasypala na pivní
tácek tabák, nůžkami to vše nastříhala a ubalila gramovou
raketu.
Ona byla jedna z těch „rebelek“ a výstředních od
pohledu…Ostatně i také dnes měla na sobě křiváka a těžký
boty. Čapla mě za ruku a vyšli jsme to ještě s dalšíma dvěma
vykouřit ven - raději někam do ústraní.
Vrátili jsme se a objednali další pivo a já se v opilosti svěřil, že
už mě to Jižní Město vadí. Že bych rád vypadl z Prahy a
osamostatnil se. Přál jsem si být někde v klidu, tichu a míru.
Na to mi Markéta odpověděla, že by mi s tím mohla pomoci. Že
má starší sestru Anežku, která bydlí v Jizerských horách, ale
bohužel na samotě daleko od civilizace. Že bydlí sama, nemá
přítele ani kamaráda, který by pomohl třeba se dřevem …
chlapskou prací a samozřejmě něco málo přispěl.
A tehdy to začalo.
Za pár dní mi Markéta zavolala, že za sestrou do hor jede a
jestli budu mít v pátek čas, že bychom ji mohli společně
navštívit a také mi dala naději, že Anežce o tom všem řekla a
věří, že se domluvíme. Ale ať počítám s tím, že bydlení je
velmi skromné. Připojení k elektřině prý má, ale vodu nosí ze
studny a topí pouze v krbu a kamnech, takže hromady štípání
dřeva…a zkrátka tvrdší podmínky k životu.
Pro mě bylo nejdůležitější konečně odejít z Jižního Města a začít jinde.
Bylo mi jedno, že budu zatápět v krbu, řezat a štípat plný
valník dřeva, nosit vodu ze studny a prodírat se sněhem… Přál
jsem si začít úplně jinde a byl zvědav na Markétinu sestru
Anežku.
Sbalil jsem krosnu s věcmi a rodičům oznámil, že jedu na pár
dnů za přáteli na chalupu do Bílého Potoka pod Smrkem – do
Jizerských hor. Ani se mě na nic neptali a jenom přikývli.
V malém bytě 2+1 společně se dvěma mladšími sestrami tu
vládla mnohdy ponorka a zřejmě všichni byli nakonec i rádi, že
tam budou mít alespoň na chvíli více prostoru.
Na Čerňáku již netrpělivě čekala Markéta a dokuřovala narychlo
cigaretu při příjezdu autobusu na zastávku Liberec. Vhodili jsme
dvě obrovské krosny do zavazadlového prostoru a s
dvoulitrovou petkou vína nastoupili, našli svá místa a lahev
hned otevřeli. Obligátní a trochu víc upjatí pasažéři nevěřícně
hleděli na to naše bezostyšné popíjení přímo z lahve.
Po hodině cesty a trochu v náladě vystupujeme v Liberci na
autobusovém nádraží, kde kousek odtud na parkovišti čeká
Anežka.
Otevřely se dveře zabláceného terénního auta Suzuki Samurai
a vystoupila dost krásná, zelenooká, černovlasá holka
v maskáčových kalhotách a černé mikině s kapucí.
Dlouze a radostně obejmula Markétu.
Podali jsme si ruce a seznámili, nastoupili a ihned vyrazili na sever do hor.
Při jízdě autem mě Anežka seznamovala s bydlením. Že je to
hájenka z poloviny 18. století, a že vždy sloužila zaměstnancům
od lesů, a že ona sama pracuje pro LČR, je
absolventkou fakulty lesnictví na zemědělce v Praze, a že
práci s bydlením ji nabídnuli v loni, a proto to tam nemá ještě
zrekonstruované. Dalo by se říci, že se tam zastavil čas asi tak
před půl stoletím.
Po více jak půlhodině jízdy městečky a vesnicemi se před námi
otevřel pohled na neskutečně fascinující pohoří. Během chvíle
jsem pochopil, že tohle je to místo, na kterém se dá najít tak
mnoho a okouzlujícího. Těšil jsem se na výhledy z vrcholů, na
stezky, vodopády, krajinu a všechno to vzácné, co tu je.
Navíc Anežka byla velmi sympatickou, příjemnou a pozitivní
ženou a zřejmě i naladěna na stejné vlně.
Projeli jsme malebnou vesničkou – Bílý Potok až nahoru,
odbočili na lesní cestu a v těžkém terénu po několika
kilometrech dojeli k hájence. Docela mi to místo připadalo až
strašidelné – uprostřed hlubokých lesů a daleko od civilizace.
Fičel vítr a opíral se do porostu a vydával tak tajemný zvuk.
V dálce byl slyšet tlukot datla do stromu. Voňavý, horský, čistý
vzduch chladil a já vnímal úlevu při každém nádechu. Úplně jiný
svět.
Anežka odemkla dveře, z nichž se vyřítili dva ohaři a radostně nás přivítali.
Ukázala mi hned všechny místnosti – kuchyň s kachlovými
kamny, prostorný obývák s velkým krbem, dvě místnosti na
spaní v podkroví a také koupelnu, kde stála velká litinová vana.
V každé místnosti byl starobylí, možná až poválečný nábytek,
kredenc ze šedesátých let a spousta předmětů, obrazů
znázorňujících zdejší kraj a také ulovené trofeje.
Prý tam přes 60let žil hajný a nakonec zde i zemřel.
Markéta vytáhla z krosny další dvoulitrovou petku stáčeného vína.
„A nyní si připijem na život Muškátem moravským“ s úsměvem nalévající do skleniček.
„Tak na spokojený život“ podívala se mi dlouze do očí Anežka.
„A samozřejmě na zdraví“ s úsměvem přiťukající.
Tehdy jsem ještě nevěděl, že zde všichni tři zůstanem a prožijem nejkrásnější léta života.
To je skvělé. A líbí se mi konec bez konce. I já jsem se vydal z toho Jižního města do divočiny. A jsem tu pořád. V těch krásných letech mého života.
18.04.2021 09:13:48 | umělec2
Pěkný příběh a zdatně napsaný. Mnohému to připadá v horách romantické. Ale znám lidi, kteří po vzdaní se pohodlí života z takového romantizmu procitli a vrátili se zpět do "civilizace." Na první dojem a dobrodržství bych moc nedal.To horalství musí mít človek v genech a respektovat, že se stává součástí koloběhu přírody.
Rád jsem si k Tobě zašel*
08.04.2021 01:18:16 | šerý
Děkuji mockrát. Nu, rozhodně tvrdý život v horách není pro každého. Rozhodně to pro všechny bude velmi tvrdý oříšek.
08.04.2021 16:36:34 | Krahujec
Dýchlo to na mne časy, které už tak čtyřicet let nepotkávám, hezké vzpomínání.
06.04.2021 15:15:07 | stromeček
Ano, v mládí je jistý náboj a euforie. Ale v každém čase se dá mnoho krásného prožít... téměř vše se dá naleznout a realizovat. Vzpomínky jsou v životě to nejcennější a v myšlence je síla. Každý se může stát strůjcem svého osudu...cesty. Tento příběh je smyšlený. Zdravím, s úctou a pokorou K.
06.04.2021 21:15:06 | Krahujec
To je moc pěkné..četla jsem si jí včera..komentuji až dnes.
Ať se vám stále spokojeně žije v té vaší krásné chaloupce. Pěkný den ti přeji. ;) *ST
06.04.2021 13:06:31 | jenommarie
Děkuji moc. Domníval jsem se, že příběh nebude až tak autentický... Je smyšlený. Ale jsem rád, že tak působí. Přeji hezký večer a pohodu.
06.04.2021 21:26:46 | Krahujec
No tedy..a já ti skočila na háček ;). Je to hodně autentické a pěkné. Tak snad i ten tvůj životní takový je. Měj se krásně, děkuji ti M.
07.04.2021 08:32:03 | jenommarie
Hezky načechrané do otevřeného konce. A navíc, v době pandemiády použil autor termíny jako "čerstvě natočené pifko, moravský muškát", což mne velice rozesmutnělo. Hotová provokace...
05.04.2021 21:49:07 | Lesan-2