Začátek konce

Anotace: Každý jsme v životě udělali něco, co nyní toužíme vrátit zpět...

"Marku pozor srna, brzdi!" vykřiknu.
Marek strhne auto do protisměru, ze zatáčky se však vyřítí modrý sedan, poslední pokus se vyhnout a naše auto se vymyká kontrole a neodvratně letíme do příkopu. Změť barev, zvuků, nárazů a světel mi splývá v jeden hrůzostrašný okamžik.
Hlavou tvrdě narážím do palubní desky a svět mi mizí, jen vzdálené výkřiky, hvizd pneumatik a divoké troubení. Všechno je tak daleko, tak daleko.

Před půl hodinou:
Krásný den a já si toho ani nevšimla. Stále dumám, opravdu někoho má ? V poslední době se chová opravdu divně ztratil už zájem? Nemám to ukončit?
Za okny se míhá krajina, kterou jsem si tak zamilovala. Dnes mi však moc nepomáhá, na srdci mám obrovský a strašně těžký kámen. Táhne moje myšlenky dolů, až k samému dnu.
"Nad čímpak přemýšlíš?" ozve se vedle mne.
Trhnu sebou, zapomněla jsem, že sedí vedle mě.
Mám mu to říct ? Nebo ne?
Když ne teď, tak už nikdy.
Podívám se na něj, hnědé oči má upřené na silnici, ale na tváři má pobavený úsměv (vždycky ho rozesměje, když se leknu).
"No přemýšlím, co se děje. Poslední dobou se chováš opravdu divně." odpovídám opatrně a čekám na jeho reakci. Okamžitě zbledl a na tváři se mu objevil vyděšený a zároveň prosebný výraz.
Vyděsilo mě to. Copak mám snad pravdu ?
Kousl se do rtu, to dělá vždy, když neví co říct.
"A došla jsi k něčemu?" řekl nakonec a ani se na mě nepodíval. Opět jsem oči obrátila na míhající se krajinu za oknem.
"Něco mě napadlo." odpověděla jsem vyhýbavě.
" A co ?"
Hluboce jsem se nadechla, snažila jsem se připravit na pravdu, ale copak to jde, připravit se na něco takového ?
" Jestli někoho nemáš." vyhrkla jsem to rychle, sevřela pěsti, pohlédla na něj a čekala na nejhorší.
Zajel k okraji silnice, zastavil, ale motor nechal běžet a podíval se na mě se slovy: "Tohle si vážně myslíš?" Do tváře se mu však vrátilo trochu barvy, ale ten smutek byl tak upřímný, že jsem toho začala okamžitě litovat.
"Já nevím co si mám myslet! " odvětila jsem vzdorně, ale v srdci jsem se cítila provinile a proklínala jsem se.
Napětí prořízla slova: "To je mi líto."
To už mě opravdu naštval. " A co si mám myslet, když se mi vyhýbáš, stále se vymlouváš nebo radši mlčíš." to už jsem se neudržela a křičela.
Marek se na mě stále smutně díval.
Bylo mi čím dál hůř, ale v tu chvíli se ozvalo moje ego. Byla jsem naštvaná, že jsem ze sebe udělala mrchu, že kvůli němu cítím tolik viny a stále nechce říct co se děje.
" Tak co se sakra děje ?" vykřikla jsem rozzlobeně.
Vůbec ho můj křik nevyvedl z míry,klidně a mírně odpověděl: "Mají u mě podezření na rakovinu."
Ten klid jsem na mě vždycky milovala, ale teď jsem se cítila jak dítě ve školce, kterému paní učitelka vysvětluje, proč jsou rodiče v práci místo aby byli s ním.
Po delší odmlce jsem se roztřeseným hlasem zeptala: " A proč jsi mi to neřekl?"
"Každou chvíli mají přijít poslední výsledky a rakovinu vyloučí." hlas se mu rozechvěl," Nechtěl jsem tě zbytečně děsit." řekl to provinile, což ve mne udusilo zbytek hněvu.
Nebylo již třeba dalších slov a autem se rozhostilo ticho.
Mnou však zmítaly výčitky a vina. Jak mě to mohlo jen napadnout ?
Marek odvrátil zrak a upřel ho zpět na rozbitou vozovku. Ruce položil na volant, který sevřel tak pevně, až mu zbělaly klouby. Trochu se třásl. Po tváři mu stekla slza, osamocená a plná smutku. Sešlápl plyn a dávno naučeným pohybem strhl auto opět na silnici.
Obrátila jsem pohled z okna, kde se opět míhala ta známá krajina, jež mi teď přišla nezvykle ponurá. Zrak mi utkvěl na několika opodál se pasoucích srnkách. Byli tak ladné a nenucené, každý pohyb byl dokonalost sama. Záviděla jsem jim tu krásu a život, jenž byl sice prostý, ale přesto krásný. Jak jsme my lidé hloupí, děláme si všechno tak složité, pomyslela jsem si. Viděla jsem jak se jedno z těch přenádherných zvířat rozběhlo k silnici. Nad tou krásou mi srdce plesalo. Podívala jsem se před sebe. Po zádech mi přeběhne mráz.To nestihne přeběhnout, prolítne mi hlavou.
"Marku pozor srna, brzdi !"