Alkohol

Anotace: Tmavý a tichý pokoj. Zastřené žaluzie, žádné světlo z pouličních lamp. Jen zapnutá televize a z ní hraje instrumentální hudba. Jen tak slabě, lehce. Aby tu nebylo až takové ticho. Ale ticho mu nevadí a tma už vůbec ne. Má rád tmu.

Cítí se v ní klidnější, uvolněnější, cítí se být svůj. Je to spíš noční typ člověka. Noční projížďky v autě, noční procházky po městě. Líbí se mu na tom to ticho, žádný šum aut, tramvají, vlaků. Občasný smích v dáli ho míjejících lidí.
Přijde mu, že je snad i čerstvý vzduch v nočním městě. Nejspíš je.
Jenže dnes ne. Dnes žádné noční toulky po blízkém okolí. Dnes ne. Dnes potřebuje jiný druh samoty.
Zavřít sám sebe se do tmavého pokoje, zastřít okna, aby měl tak pocit, že za jeho okny není ta odporná, hnilobou nasáklá civilizace. Nepředstavuje si za těmi okny nic. Jen prázdnotu, nicotu.
Jen on, tmavý pokoj. Jedna televize, jeden stůl, jedna židle, jeden noční stolek, jedna postel. Jedna koupelna vedle a zamčené hlavní dveře.
Na stole láhev whisky, z půlky vypita.
Na stole jeden mobil, plně nabitý, bez zpráv nebo telefonátů, jen ukazující čas, 3:04.
Na posteli jen jeden člověk, ležící na zádech, koukající do zdi. Přemýšlejíc ve tmě.
Nahlas polkne, zatřepe se, zamrazí ho v zádech, na rukách, nohách.
Zima.
Leží jen v trenkách.
Potřebuje se zahřát.
Vezme láhev a dvěma doušky se zahřeje.
Hřeje krásně. Zevnitř. Zima je pryč.
Vezme mobil, žádná textovka, Otevře zprávy a projde si poslední zprávy, které poslal. Na žádnou nedostal odpověď. Zobrazeno, bez odpovědi. Přemýšlí, co napsal špatně. Ptal se na to jak bylo v kině, ptal se druhé jaký seriál sleduje. Další napsal Ahoj, zobrazila. Neodpověděla. Má, takhle pokračovat dál? Poslední zpráva od kamaráda, že dnes nemůže, že nemá čas.
Tak tedy je dnes sám.
Se sebou a s láhví.
Odloží mobil a místo toho vezme opět láhev a vypijel zbytek. Láhev zahodí do rohu, ta se kupodivu nerozbije.
Natáhne se k židli, přisune si batoh, otevře ho a vytáhne další láhev.
Otevře a upije z ní.
Již ji nepokládá na stůl, drží ji v rukou a opět sleduje zeď.
Přemýšlí, nad minulým víkendem. Na večer trávený se třemi krásnými ženami. Kamarádky, nic víc. PIlo se, hodně. Všechno si nepamatuje, ráno se vzbudí s pocitem viny. Stalo se něco? Udělal jsem něco? Nezachoval jsem se včera nějak špatně? Holky jsou v pořádku? Neřekl jsem něco, čeho bych mohl litovat?
Hned píše a zjišťuje, jak se mají ostatní. Mají se dobře.
Pozve je na oběd. Odmítnou. Objednají si něco domů. Dobře.
Zajde na oběd sám, spořádá ji, vypije dvě piva. Hned je mu trochu líp, není mu zle, nemá kocoviny. Chuť si dát další pivo je ale silná. Zaplatí a odejde.
Odejde, aby si sednul o pár stovek metrů v hospodě a dal si to vytoužené třetí pivo. A pak další a další a další.
S přísunem alkoholu roste pocit viny. Nahlodal ho zevnitř a s pomocí toho zpropadeného chlastu ho začala vina sžírat. Ale proč. Nic se nestalo, nikdo nic nepsal. Neměl žádné zprávy od žádné z jeho společnic, že by se něco posralo. A přece tam sedí u stolu, u zdi, v rohu hospody, sám a přepadá ho úzkost, strach.
Nepij už, říká mu malý hlásek v hlavě. Běž domů, běž spát, ráno bude dobře.
Ano. Rozhodl se. Půjde domů.
Ale co doma?
Nikdo tam není, nikdo tam na něho nečeká. Je to jen prázdný byt, ještě k tomu pronajatý, ve kterém má pár svých věcí. Je tam ticho, tma a jediná živá bytost, která by tam mohla být, bude tak maximálně kurva pavouk na hajzlu.
Ne, nejde domů. Nemá důvod tam jít. Tady jsou aspoň lidi, i když tu sedí sám. Ironie, hm?
Další pivo, další, další. A nejednou tma …

Ráno ho vzbudí kocovina, hrozná, těžká vzbudí se nahý ve své posteli, vedle něho leží mobil. Mrkne se hned do zpráv, nezajímá ho čas, nezájímá ho, že jsou dvě hodiny odpoledne. Chce zprávy, chce vědět, jestli včera někde, něco, někomu nepsal.
Nepsal.
Tedy psal, ale nic, co by vzbuzovalo nějaký problém. Psal si kamarádem, řešili dovolenou na další rok.
Přece jen něco pozitivního.
Srdce mu trochu poskočí radostí, ale jen na krátkou chvíli, uvědomí si, kolik je hodin, uvědomí si, že je mu zle, že je nahý. Proč jsem nahý a kde mám kurva věci.
Zvedne se.
Najde věci, vyhozené k praní.
Dobře.
Kde je pěněženka?
Najde ji.
Výborně.
Jsou v ní peníze?
Jsou.
Je mu zle. Otevře ledničku a vytáhne pivo, vypije ho naráz. Chutná to jako voda.
Ale pivo už došlo, už nemá nic. Ale potřebuje ho, jinak to dneska nevzládne.

V obchodě na něho všichni koukají, skrz prsty, cítí, jakou k němu cítí lidi odpor, jak nad ním opovrhují. Někteří jen dělají, že si ho nevšímají, přesto cítí, že k němu cítí nenávist a znechucení.
Koupí piva a jde domů, po cestě jedno vypije, v parku u jeho bytu. Na lavičce. Pije ho rychle, dlouho se nezdržel.

Doma zastře žaluzie, spustí televizi, zapnu film. Kurva nějaký pořádný film. Nemůže si vybrat, při výběru vypije další dvě piva. Už je opět opilý, už je mu zase dobře. Fyzicky. Mobil mlčí, žádné zprávy, telefonáty nebo cokoliv. Nic.
Není zájem.
Když není, nemá zájem ani on.
Zvedá se mu žaludek, Ne, nebude zvracet.
Další pivo, další.
Film nevybral žádný.
Skončilo to opět tmou.

Otevře oči, leží na gauči před televizí. Bolí ho záda. Zvedne se. Přesune se do postele, během cesty si uvědomí, že je tma. Neví kolik je hodin. Ví jen, že je tma. Lehne do postele a usne.

Vzbudí se a pomalu otevře oči. Přesune se k ledničce, veme pivo a vypije ho.
Je to vůbec pivo? Chutná to jak voda.
Je 11 hodin. Oběd? Možná jo. Převleče se a vydá se do města. Cestou koupí knihu a zapadne do prvního otevřeného baru.
Objedná si pivo a čte. Sám, na baru. S mobilem vedle sebe, který stále mlčí ..
U čtvrtého piva, vzdal čtení. Pro dnešek toho stačí. Stačí teda té knihy, pivo si dá ještě jedno. Je mu zle, bolí ho břicho. Nic, co by nespravilo další pivo.
Chtělo to ještě pár piv, ale spravilo ho to.
Zaplatí a odejde. Kurva, stmívá se.
Motá se domů, točí se mu hlava. Domů je brzo jít. Co tam.
Ještě jedno, ale už jen poslední.
Zapadne do hospody. Objedná si pivo, mobil vedle něho. Stále mlčí.
Nepamatuje si, že platil, nepamatuje si cestu domů.
Jen to, že se druhý den opět vzbudil v posteli, tentokrát měl na sobě pyžamo.

Dá si snídani, je mu dobře. Jen ho lehce bolí hlava.
Potřebuje se projít.
A tak udělá.
Procházka po lese měla být účinná, ale nepomáhá.
Tak teda, pivo?
Jedno.

Za oknem je tma, objednává si poslední pivo, ale opravdu poslední.
Mobil mlčí. Pořád.
Proč. Nikoho nezajímá? Jak se mu vede, co dělá, co bude dělat, nikdo ani kurva nic od něho nepotřebuje, že se do prdele nikdo neozve? Jen sociální sítě mu napovídají a šeptají a ukazují, jak si ostatní užívají života. Dortík sem, kávička tam, výlet tady a výšlap zase tam. Všude se objevují v párech nebo ve větším počtu. Tady sedí na vodní dýmce a tady zase na pivo. Tady si hrají s dětmi, taky si fotí posrané auto. Ale všude jsou šťastní, všude jsou tváře plné úsměvů, všude se přetvařují a jen nastavují tvář pro ostatní, aby jim ukázali, jaký život oni vedou a jak by si vlastně ti ostatní měli z nich vzít příklad a žít život podle nich. A oni to tak dělají. Věčný předhánění ve fotkách a příbězích na sociálních sítích, jen proto, aby měli chvilkový pocit, že jsou to oni, kdo na chvíli určují trend sociální sítě? Hrdě sledují reakce svých followerů, některé v životě nikdy neviděli a zřejmě ani nikdy neuvidí. Jejich kamarádi reagují srdíčky nebo vysmátými smajlíky na jejich statusy, fotky a příběhy, ale v realitě se ten člověk ani kurva neusměje.
Sere na pivo, objedná si whisky.
Má piva dost.

Otevře oči, leží v oblečení, i v bundě na zemi v obýváku.
Kurva, ani nedošel do postele. na stole leží láhev, je tam víc než půlka.
To si kupoval v noci láhev?
Nepamatuje, ale nezajímá ho to.
Odbelhá se do koupelny, umyje si tvář, dá si sprchu.
Nesere ani nechčije.
Nemá asi co.
V kuchyni se napije vody, hodí do sebe vitamín C, pak si dá mléko, vypije ho celé. Usedne na gauč. Kouká na mobil, ten mlčí, už je mu to jedno. Sociální sítě hlásají další aktivně strávený večer a den jeho kamarádů.
Kamarádů? Má vůbec nějaké kamarády? Pomyslí si. V té chvíli se mu zamotá hlava, začne se mu těžce dýchat, bolí ho břicho, sesype se na zem, začne brečet.
Brečí tiše.
Natáhne se pro ovladač k televizi, zapne ho. Pustí první film, který najde, lehne si na gauč, utírá slzy a otevírá láhev, která mu zůstala na stole po včerejším večeru.
Film hraje, neví ani co. Něco pustil. Kouká do stropu, klepe se, je mu zle. Láhev nepomáhá kurva.
Vypije ji celou dřív, než se film dostane do půlky.
Odhodí láhev, ta se rozbije o zeď.
A on pořád brečí, film hraje dál ničím nerušen.
A mobil? Ten stále mlčí …

Noční můra ho probudila, probudil se celý zpocený. Probudil se v posteli, jak se sem kurva dostal, nepamatuje si.
Potí se, jen noční můra, nic víc. Venku je světlo, otočí se na druhý bok a usne.
Noční můry ho opět dostaly. Opět se probudil.
Takhle se to dělo až do dalšího dne. Vzbudil se pětkrát. Pořád stejný sen …

Další den už vyleze ze svého bytu jen, aby nakoupil další láhve whisky a piv.
Je zavřený sám doma, zamčené dveře, zastřené žaluzie, jedna postel, jedna televize, jeden stůl a jedna židle. Na stole láhev, na posteli on, jen v trenkách koukající před sebe do zdi, vše za tlumené hudby vycházející z televize. Mobil je stále nabitý na stole a mlčí.
Zmizela jedna láhev, nerozbila se, když ji zahodil. Tak otevřel další a společně leží na posteli, společně koukají do zdi, společně s ní přemýšlí.
Jeho pocit viny, úzkosti a strachu mu ubírá energii. Má deprese, ví to. Začíná si to uvědomovat.
Snaží se jí zbavit alkoholem a tak pije druhou láhev dál, jako by to byla voda.
Brečí, cítí se být osamocen.
Sám v tomhle světě za zastřenými žaluziemi.
Jenže za nimi je svět a ten je zkažený, zvrácený, odporný. Svět je ale vlastně krásný, jen lidi jsou odporní.
A svět plný sociálních sítí, které nás měli sblížit. Sblížili nás ale? Nebo nás spíš oddálili? Co v nás nakonec probudili? Jen zvrácené choutky, žárlivost, sobeckost, chamtivost? Mohl by pokračovat dál, ale už nemá sílu myslet.
Není mu dobře.
Napije se.
Zima ho už přešla, jen se mu točí hlava.
Napije se. Sakra, nenapije. Druhá láhev je prázdná.
Má ještě pivo. Někde tady.
Zvedne se z postel a hned dopadne zpátky na postel.
Udělalo se mu zle, hlava se mu začala točit v neuvěřitelných otáčkách, zvedá se mu žaludek. Bude zvracet.
Zvedne se ještě jednou. Neví, jak to dokázal, ale dostal se ke koupelně.
Ale, už to nejde stihnout.
Vyzvrací se na koberec. Začne ho pálit žáha, hlava se motá a třeští, nohy se rozklepou, nemá v nich žádný cit. Tvrdě dopadne na zem, udeří se do hlavy. Chce se zvednout, ale nejde to. 
Další zvracení. Začne se dávit, protože už nemá co zvracet. Nemůže popadnout dech. Začne panikařit, vší silou se snaží přetočit na záda.
Nakonec se mu to podaří.
Vzduch se však nemůže dostat do plic.
Musí se odplazit do koupelny, potřebuje vodu, studenou. Začne se plazit, přes zvratky do koupelny, bojuje o čas.
Nemůže dýchat, nohy nefungujou, vůbec je necítí.
Natahuje ruku k umyvadlu, nemůže se zachytit, sklouzla mu.
Ještě jednou.
Nic.
Ještě, kurva prosím.
Už nemůže, ví to. Z úst se mu začne hrnout pěna.
Zkusí se ještě natáhnout, ale tělo odmítlo pracovat.
Vše začíná tmavnout, tělo se již netřepe, již necítí nic. Naposledy vydechl a vše kolem zčernalo.

V koupelně leží bezvládné, mrtvé tělo, v pokoji zastřené žaluzie, jen tlumená hudba nesoucí se z televize a k tomu prázdný stůl a prázdná postel a na posteli plně nabitý mobil ukazuje příchozí zprávu:

“Dnes v devět, místo jako minule. Čekáme. Tvoje holky”