Renovace duše 13

Anotace: Můj život na pokračování... Od šestého dílu už mám takřka jasno. Teď už se jen držím tužky, ...a svojí ruce do toho moc nekecám. Tím jsou vysvětleny dvoudíly...

Sbírka: Renovace duše

Jardu rozvedli na první stání. Nehádali se o majetek, děti nemají a tak to šlo rychle. Na jeho počest pořádáme kuřecí hody. Bez jeho vědomí jsme pozvali mladou paní Klusákovou (za svobodna Jeřábkovou), tedy Jarmilu. Jarda nám to neměl ani trochu za zlé. Její syn Tomášek se honí na zahradě s Katkou a Markétkou. Pořád mi v hlavě vrtá telefonický rozhovor s babičkou. Mám to říct Jardovi, nebo Jarmile? Třeba o jejich Tomáška vůbec nejde, zbytečně bych je vyděsil.
Raději si uvědomuju prchavé štěstí tohoto okamžiku. Jsem ve správné chvíli na správném místě se správnými lidmi. Protože to tak není vždy, jsem vděčný za tyto chvíle. S Janou se o sebe opíráme zády, posloucháme společnost, sami tlacháme a pak zase nasloucháme...

„Určitě máme z doby kamenný geneticky zakódováno sežrat toho co nejvíc. Potýkám se s tím od narození,“ povídá Jarda s kuřecím stehnem v ruce.
„A prohráváš,“ poznamenám.
„Ty ses narodil s tím, že budeš vypadat jako tříska. Zadek máš jak razítko na dvojtečky. Proto mě nemůžeš chápat.“
„Kdybys měl s genetickým kódem z doby kamenný pravdu, tak bych chtěl pozabíjet cizí kmen a znásilnit jejich ženský,“ oponuje Pavel. „Jenže já tu potřebu nemám.“
„Nelži,“ směje se Iva.
Jarda se nevzdává: „Pavel se poučil z nového prostředí a pudy z minulosti přetlouk sebeovládáním. Ale podívejte se na zprávy. Ne každej to dokáže.“
„To znamená, že jsem dobrej,“ pochválil se Pavel.
„Zatím se držíš, ale jestli bude čím dál víc těch, co agresivitu nezvládnou, tvoje schopnosti se budou muset přeorientovat.“
„Jakým směrem?“
„Na přežití. Zlý budou žít nejdéle. Hodný půjdou první do kytek.“
„Proboha,“ ozvala se Iva, „co nám to tu radíš? Máme se naučit střílet?“
„Zrovna jsem si liboval, jaká tu je pohodička,“ říkám smutně.
Jarda pokračuje: „Jestli pochopíme, že už nežijeme v době kamenný a srovnáme si v genech prioritu hodnot, tak se střílet nebudeme.“
„Když vidím, Jardo, jak ti chutná, moc velkou naději naší civilizaci nedávám,“ ukazuju na kosti, co zbyly po dvou kuřatech.
Jarda po mně šlehnul naštěstí jen pohledem. Je tu přeci Jarmila. Už do něj radši nebudu rejpat.
Jarmila raději mění směr rozhovoru: „Nechceš se, Jano, živit keramikou jako Iva? Jarda mně ukazoval vaše výtvory - moc hezký...“
„To víš, že bych byla blahem bez sebe. Rozhodnu se, až jestli se ty figurky a hrníčky budou prodávat... uvidíme.“
„Mohla bych vám pár kousků vzít do práce,“ nabízí pomoc Jarmila, „ženský u nás třeba něco koupí.“
Pokukuju po Jardovi, jak se sune po lavici blíž a blíž k Jarmile. Odhaduju, co ta lavice může vydržet. Jarmila je sice o pár kil štíhlejší, ale ne o moc. Tlachalo se o všem možném a řeč přišla i na rozvody.
„Je nás tu šest a tři z nás jsou po rozvodu,“ spočítal nás Jarda.
„Kdo je ten třetí?“ zajímá se Jarmila.
„Já,“ přihlásil jsem se. „Ale ne třetí, nýbrž první. Druhá jsi ty a Jarda to odnesl včera. Musím to zaťukat, u mně rozvod probíhal relativně v klidu...“
„U nás ne,“ přiznala se Jarmila. „Tomáš, můj bývalý muž, dost pil. Spíš chlastal. Hodně vyváděl... ničil nábytek. Bála jsem se nejen o sebe, ale hlavně o kluka. Myslel si, že není jeho. Chlapi do něj v práci tak dlouho hučeli, až to přehnali. Je to pryč... máme to za sebou.“ Sama od sebe vzala Jardu za ruku.
„Já jsem takhle nevyváděl,“ zavrkal Jarda. „Já nemám děti, ale u Honzy to bylo horší. Vím jak mu na jeho dceři Kristýně záleželo. Při rozvodu už byl dobrej, ale před tím jsme si s ním teda užili. Viď Pavle?“ nadhodil Jarda otázku.
Měl pravdu. Na dno jsem si sáhl ve chvíli, kdy mně došlo, že se manželství slepovat nebude. Kontakt s Kristýnou mi ale odepřený nebyl. V tom jsem měl kliku.
Jana přihodila k lepšímu taky svoji zkušenost: „Když jsem doma našim řekla, že si beru Honzu – chlápka o patnáct let staršího, tak mě máma dala takovou facku, že jsem druhou vzala o skříň. A dneska má Honza se svou tchýní hezkej vztah. Až se divím...“
____

Rádi a často jezdíme na kole. Lesní cesty i asfaltové úzké silničky na úpatí Železných hor jsou naše droga. Většinou výlety končí v Seníku u babičky. Tentokrát jsem vyrazil jen s dcerama. Bez ohlášení se u babičky objevil i můj bratr. Dcery vidí strejdu Vaška málokdy, a tak mu daly pěkně do těla. Ulevilo se mu, když odběhly za kamarádkama.
„Jseš ještě na podpoře?“ ptá se brácha.
„Ne ne, už jsem vzornej občan. Máme v baráku počítač a ten mě živí. A co ty, pořád v lakovně?“
„No jo...“
„Když si vzpomenu na tvý minulý zaměstnání v Povodí Labe - já ti, ty pacholku, strašně záviděl. Ty jsi dělal šéfa a tvoje pracoviště byla příroda. Já – ušlápnutej podřízenej, kterej se hrabe v olověných písmenkách v tiskárně.“
„Teď jsem v továrně zavřenej já. Na lince se neustále posouvá karoserie a já mám na vystříknutí dutin jen dva metry. Když to nestihnu, zdržuju ty za mnou. Když to nestíhaj ty přede mnou, zdržujou zase mě... a tím pádem to nestíhám zase já...“ povídá brácha, a mně se zdá, že z toho začíná trochu koktat.
„Takovou šílenost jsem viděl naposled s Chaplinem,“ povídám.
„Jo. Přesně. Moderní doba.“
Dívali jsme se do zeleně a chvíli nám nebylo do řeči. Vždycky jsem ke svému staršímu bratrovi obdivně vzhlížel. Ale teď... potřeboval by kompletní generální renovaci duše.

(Pokračování příště)