Renovace duše 19

Anotace: Můj život na pokračování...

Sbírka: Renovace duše

Prodíráme se sněhem, a už zdálky na Romana voláme: „Vidíš krásně na Krkonoše i na Jizerské hory. Jak jsi k tomu přišel?“
„Tady se narodil táta. S mámou jsme sem z Prahy utekli.“
Jarda nese Tomáška na ramenou. Jsme rádi, že doktoři dali svolení k tomuto horskému dobrodružství. Snad mu to prospěje - i psychicky.
Zatímco se vracíme k autům a nosíme věci do chalupy, děti už čile jezdí na pekáčích. V Hradci bývaly zimy skoro bez sněhu a v Krasnicích to není lepší. Jezdívali jsme do podnikové chaty v Krkonoších. Rokytnice je příjemná změna.
Bereme si běžky a jdeme protáhnout tělo.
„Jardo, jedeš s náma?“
„Takový běžky se ještě nenarodily. Budu hlídat Romana a děti. Půjčím vám Jarmilu - tak žádný blbosti!“
____

Večer byly děti tak utahané, že do postele šly bez reptání. Mají dohromady svůj pokojíček ve kterém si budou pár dní sami „hospodařit“. Už teď Romana lituju. Jeho maminka, paní Sedláková, vypadá jako hodná a laskavá starší dáma. Modlím se, aby jí to vydrželo po celou dobu naší návštěvy.
Pavel měl plnou hlavu Tibetu a první vhodnou chvíli využil: „Romane, pojedeš v příštím roce zase do Potaly?“
„Připravuju se na Island. Kamarád z fakulty do mě hučel tak dlouho, až jsem podlehnul.“
„To mě nedělej. Chtěl jsem do Tibetu jet s tebou.“
„Himálaj a Tibet jsou úžasný, až majestátný. Ale zajímavých míst je na světě hodně. Nechci se upnout na jedno.“
„Co tě tolik láká na Islandu?“ ptám se.
„Podívej se na kamarádovy fotky...“ Přistrčil k nám plnou krabici fotek. Sopky, prolákliny, horké prameny, ledovce, pustina, se střídají s pásy zeleně. Opravdu - nádhera.
„Pronikám pomalu do jejich historie a nestačím žasnout. Většinou byli Islanďané skoro na vymření, a dnes? Nejvyšší příjmy na osobu z celé Evropy.“
„Hele, zadrž. Teplo mají ze sopek zadarmo. Ceny ryb jdou stále nahoru a oni si zabrali pěkný kus na výlov. Armáda žádná, protože je chrání NATO, a kromě prostoru po nich nechtějí nic...“
„Dobře, dobře, po válce měli štěstí. Ale já jim ho přeju. Sopky jim teď sice pomáhají, ale vždycky to tak nebylo. Když zlobila sopka Laki, skoro všechno zničila. Erupce trvala čtyři a půl měsíce.“
„No, a my jsme tu měli komunisty čtyřicet let,“ nedal se Jarda.
„Někde jsem čet´,“ povídá Pavel, „jak si osídlenci na Islandu zabírali půdu. Muž si mohl zabrat tolik půdy, kolik obešel za den s hořící loučí. Když chtěla půdu ženská, tak musela navíc za sebou táhnout na uzdě tele.“
„To já dělám taky,“ prohodila moje žena.
____

Roman našel v kůlně obří lyžáky a to rozhodlo. Jarmila donutila Jardu stoupnout si na běžky. Mně už nestálo v cestě nic, proč bych do něj zezadu nestrčil.
„Seš vůl, nebo co?!“ vykřikoval Jarda, ale jeho hlas s rostoucí vzdáleností ztrácel na síle. Jestli upadl, nevíme. Očité svědectví nám bylo odepřeno. Podařilo se mu totiž zatočit a ve výhledu nám bránily mladé smrčky. Jen některé zasněžené vršky dokazovaly, že určitě dochází ke kontaktu. Potom bylo chvíli ticho.
„Až se odsud dostanu, tak tě zabijúúú!!“ zazněla z dálky výhružka, která možná patřila mně. Beru si do placatky fernet a jedu si Jardu udobřit. Jednou mi poděkuje, že jsem ho - jako první - učil lyžovat.
____

Po večeři dětem nahlížím do „jejich“ pokojíčku. Hospodaří tu líp než my, dospělí.
„Já žasnu, vy jste pilní jako mravenečkové...“
„Tohle jim neříkej,“ povídá za mnou Roman.
„Chválím je, protože si to zasloužej. Výjimečně.“
„Mravence mám prostudovaný. Kamarád jede na Island hlavně kvůli nim a já ze solidarity čtu pátou knížku o mravencích. Teď můžu dělat chytrýho. Vím například, že mýtus o mravenčí píli a obětavosti má trhliny. Formica exsecta se klidně vzbouřej a královnu přestanou poslouchat.“
„Jardo, Pavle, pojďte sem! Roman nám pomlouvá mravence!“
Přišli jako na zavolanou, ale pochopení pro situaci jim chybí.
„Není tady na tebe řídkej vzduch, Honzo? Je ti dobře?“ zeptal se Jarda s řízkem v ruce.
„No, Romane... povídej dál. Ať vidí, jakej seš na mravenečky,“ pobízím ho.
„Tvrdím, že je dokázaná vzpoura dělnic lesních mravenců Formica exsecta. Hromadně zabíjejí nepotřebné larvy samečků...“
„Hergot, neřvi tak. Ať to ženský neslyšej.“ Pavel zavírá dveře z obavy o svůj život samce.
„Protože se dělnice nemůžou rozmnožovat,“ pokračuje Roman, „slouží matce-královně. Starší dělnice nosí potravu a při obraně mraveniště nasazují i svůj život. A samci? Nedělaj nic. Jenom některým se podaří souložit s královnou.“
„Chceš říct, že dělnice svévolně likvidujou zbytečné samečky? Bez rozkazu královny?“
„Přesně tak.“
Pavel začal tajemně šeptat: „Tohle může bejt začátek našeho konce. Před ženskejma ani muk!“
____

V hale zvoní telefon.
„Volají Krasnice... - pan Jeřábek!“ huláká Roman.
„To je děda, já si to vezmu,“ objevila se Jarmila. Přiběhl i Tomášek a kouká na mámu. Jarmila položila sluchátko. Vidím že je zle...
„Mami, proč brečíš?“ ptá se Tomášek a začíná taky natahovat.
Jarmila ho objala. „Tomášku... už nemáme... babičku...“ Jarmila hladí Tomáška po hlavičce, na které se přeci jen znovu objevují nové vlásky. Léčba rakoviny už pomalu přestává být vidět.
Klučina se schovává do máminých vlasů.
„Mami, ježíšek se asi spletl, a vzal si babičku místo mě, viď?“

(Dokončení příště)