Na plese Klubu sebevrahů 15.

Anotace: ---

Sbírka: Na plese Klubu sebevrahů

15.
TOMBOLA! Takhle podvodně zorganizovanou tombolu jsem ještě v životě neviděl! KAŽDÝ vyhrával to, co si sám přál, nebo co se k němu hodilo. Těreškovová otáčela bubnem, vytahovala jednotlivá čísla, a Marconi je za mikrofonem vyvolával. Karel – jakožto hajný – například vyhrál vycpaného hranostaje (nebo co to bylo). Martin – coby dřevorubec – vyhrál pilu rámovku. Na mne, čirou „náhodou“, vyšla obří tlačenka.
„Pepane, ty pacholku, kdopak vymýšlel pravidla losování?“
„Já s Marconim a Platónem jsme ukecali Těreškovovou,“ nahodil nevinný úsměv Pepan.
„Tak mně vysvětli, jak můžeme kontrolovat vytažené lístky, když si je Těreškovová strká za výstřih?“
„Tondo, nešťourej do toho. Hlavně když jsou všichni spokojení, no ne?“
„Ty taky, Pepane? Vždyť ty jsi ještě nic na tu svoji 56 nevyhrál.“
Tombola se chýlí k závěru a Marconi čte poslední lístek: „A vítěz, který smí slečně Těreškovové všechny lístky vydolovat z výstřihu... se skrývá pod číslem... padesát šest!“
Pepan se na mě vítězoslavně podíval: „Vidíš, blbe? Tohle byla moje podmínka, proč jsem jim ty podvody povolil.“ A šel si pro výhru. Po cestě Jitce omluvně ukazuje lístek. Neviňátko! Pepan krčí rameny, že prý za nic nemůže. Pochybuji, že by mu na to Jitka skočila.

Po tombole si k našemu stolu přisedl Marconi. Vidím na něm špatně potlačovaný šibalský úsměv. Teď už jsem si stoprocentně jistý, že Marconi je opět plný života. Ples se mi líbí čím dál víc. Z pana profesora Vacka (alias Marconiho) mám velkou radost.
„Pane doktore,“ podal mi profesor ruku, „jdu vám za všechno poděkovat. Vím dobře, co jste pro mne udělal.“
„A já vám zase děkuji za tlačenku, i když je mi jasné, že moje číslo lístku za výstřihem Těreškovové bych asi nenašel.“
Pan profesor na mne zamrkal: „Tak už vám to někdo prásknul?“ ukazuje na Pepana.
„Vy mě podceňujete, pane profesore,“ zasmál jsem se, „mně i přítelkyni pana Rambouska to určitě došlo bez nápovědy.“ Podíval jsem se po Jitce. Ta pěstí Pepanovi naznačovala, kam co nejdříve dostane. Vypadá to na direkt pod bradu, ale jen v žertu. Jitka Pepana zná už léta a nemíní ho předělávat. Jsou spolu spokojení – tohle z žádném případě Jitka nepovažuje za nevěru.
„Jsem rád, pane profesore, že vám už nemusím říkat Marconi. Zítra nás opouštíte...“
„To je pravda, ale díky Klubu sebevrahů se budu vracet na každou schůzi. S Platónem mám pár věcí nedořešených.“
„Můžu se zeptat, co řešíte?“ zeptal se Pepan.
„Mentální deprese a maniodepresivitu.“
„Cože?“ vykulil jsem oči. „Vy se zajímáte o bipolární onemocnění?“
„Proč se divíte, pane doktore. O co jiného bych se měl v blázinci zajímat víc?“ usmál se ne mne profesor.
„No... dobře,“ nabírám dech, „ale sám jste mi tvrdil, že moc informací lidskému mozku škodí. Tak jsem si myslel, že v tempu uberete.“
„Žádné ubírání, to by mne život netěšil. Prostudoval jsem si práce Láta a Yamamotové.“
Pepan kroutí hlavou. „Že si nedáte pokoj, pane profesore, pochopit motivační procesy není jen tak. Dodnes s Tondou odhadujeme, kdy a komu lithium – nebo jiné stabilizátory nálady – dávat.“
Přitakávám Pepanovi: „To je fakt, i když dnes se už trefujeme. Maniodepresivita má svá riziková období, a v tu dobu je lithium nutnost. Je ale úplná zhovadilost do pacienta cpát léky neustále. Otupělý pacient... to není náš cíl, že jo, Pepane?“
„A to se mi, pánové, na vás líbí,“ pochválil nás pan profesor. „Platón se divil, že na něm šetříte. Chtěl by lithium furt, ale já mu říkám to, co vy!“
„Pane Marconi... teda promiňte, síla zvyku,“ omlouvá se Pepan. „Pane profesore, vy nám normálně fušujete do řemesla. Ale... smekám!“
Na panu profesorovi je vidět, že ho téma chytilo. „Češi byli ve výzkumu zase jednou napřed, ale skoro nikdo o tom neví. Psycholog a fyziolog se spojili... a udělali dobře. V Kanadě jejich techniku používají už sedmnáct let, a tady... kromě vás snad nikdo.“
„Á... tak to teda né, je nás víc,“ zastávám se kolegů, „ale je to stále v plenkách. Nacpat lidi chemií je pohodlnější i výnosnější, jestli mi rozumíte.“
„Rozumím vám velice dobře. Prachy nás jednou zabijou,“ usmál se smutně profesor. „Nic si z toho, pánové, nedělejte. Třeba bude líp. Já mám teď, díky vám, lepší období. Moje dcera není tak duševně zanedbaná, jak jsem se bál.“
Vedle mne se ozvala moje manželka: „Já si myslím, pane profesore, že máte dceru naopak... jak bych to nejlépe řekla... poučenou životem. Včera jsem šla za manželem, a s vaší dcerou jsem se chvíli bavila.“
„Dvě a půl hodiny,“ prohodil jsem.
„Asi tak... Ona si prožila dost ošklivé věci. Víte, my máme s manželem nedaleko chalupu. Když se neurazíte, ráda bych vás tam i s dcerou pozvala.“
„Neurazím,“ řekl profesor. Vzal moji manželku za ruku a políbil ji na tvář. Nežárlil jsem ani trochu, to mi věřte.

(Pokračování příště)