Na plese Klubu sebevrahů 16.

Anotace: ---

Sbírka: Na plese Klubu sebevrahů

16.
Platón je zvláštní případ s maniodepresivními příznaky. U těchto pacientů jsou průvodní jevy podobné – období klidu se střídá s obdobím krize. Lékař musí tyto pacienty dlouhodobě sledovat, aby s co největší přesností poznal, kdy krize přicházejí. Pak se většinou nasadí lithium. Ale i dávkování je individuální, odhad není jednoduchý.
Přisedl jsem si k Platónovi. „Pěkná tombola, vy podvodníci. Tlačenku budu jíst čtrnáct dní,“ plácnu ho přátelsky do zad.
„Vy jste to poznal, pane doktore? Že to na nás neřeknete…“
„Ani na mučidlech vás nevyzradím. I kdyby mně chtěli srazit prémie!“
Platón si ulehčeně odfoukl: „Tak to jste frajer. Těreškovová měla strach, že se na to přijde… zvlášť, když si nevzala podprsenku.“
„Páne jo… Škoda, že nevyhrál pan primář. To by bylo něco. Co vlastně primář vyhrál?“
Platón ukázal na heslo, které nám viselo nad hlavou. Stálo tam: Klement na Hrad. „Může si ho po plesu odnést. Pan primář je spokojenější, než kdyby vyhrál hlavní cenu,“ usmál se Platón. „Doktor Rambousek ho správně odhadl.“
„Můžu vám říkat pravým jménem – Jaroslav Eben?“ ptám se opatrně.
„Samozřejmě… vždyť Platón s dlouhým ó je jen přezdívka. Já nejsem blázen… a vy to víte.“
„No právě, já vás totiž chci příští týden pustit domů, protože už znám váš kritický cyklus. Lithium byste bral ambulantně, co říkáte?“
„Co říkám? Že jsem šťastnej jako blecha, to říkám! A protože vám důvěřuju, něco vám povím. Víte co mě asi psychicky složilo?“
„Tak to by mne zajímalo…“

PŘÍBĚH PLATÓNA

Jarda je starý mládenec, který žije se svou matkou. Tátu nikdy nepoznal, ale už se s tím dávno vyrovnal. V dětství ho to mrzelo moc, ale teď… je mu přes čtyřicet, otce nepotřebuje. Spíš ženskou. Jeho matka má ale odlišný názor. Žádná hnusná ženská si jejího Jarouška beztrestně neodvede!
Jarda Eben pracuje v sodovkárně. Jeho funkce zní honosně: VÝSTUPNÍ KONTROLOR. Tím veškerá honosnost končí. Skleněné lahve se celou směnu na páse posouvají a Jarda hlídá jejich kvalitu. Někdy se mu zdá, že se jeho oči přesouvají na zátylek a začínají usedavě plakat. Slzy jakoby mu pomalu stékaly po zádech. Děsivá představa, které se nemůže zbavit. Kolegyni se s tím svěřil, ale to neměl dělat.
„Už máš zase mokrá záda od slz, kontrolóóóre,“ chichotá se Marie.
Na tyhle jedovatosti Jarda ani neodpovídá. Nemá čas – musí se soustředit na jedoucí lahve.
„Baví tě to?“ nedá si Marie pokoj.
„Ne.“ Delší větu Jarda není schopen dát dohromady, lahve nečekají.

„Jaroušku, co bylo nového v práci?“ ptá se maminka.
„Každý den se ptáš stejně. Mámo, vymysli proboha už novou větu. V práci stejný flašky, doma stejný věty… jednou mně z toho hrábne.“
„Ale Jaroušku…“
„Jak dlouho mi budeš říkat JAROUŠKU?!“ Jarda si bere bundu z věšáku.
„Jaroušku, ty jdeš zase do knihovny? Vždyť jsi před chvílí přišel.“
„Mámo, tuhle větu si nahraj na kazeťák. Skoro každý den se ti bude hodit.“ Vyrazil do deště, pro deštník už se nevracel. Hlavně co nejdál od domu – a hlavně co nejdřív, nebo se zblázní zaživa.

V knihovně byl známý jako štamgast v hospodě. Měl svůj stůl, židli i lampičku. Paní knihovnice se už postarala, aby jeho místo nikdo nezasedl. Občas s ní prohodí řeč. Dokonce se jednou pohádali a Jarda druhý den s omluvou přinesl kytku. Ale jinak o knihovnici moc nepřemýšlel. Byla sice hezká, ale nějaká divná… jakoby snad trochu přiopilá.
Jarda tentokrát své zvyky porušil a ke svému stolku si bere knihy dvě: od Platona (s krátkým o) Symposion (O lásce) a Filebos (O šťastném životu). Nastavil si lampičku a pohodlně se uvelebil.
„Je idea dobra jen nadsmyslný svět idejí, nebo uvědomělá mravnost?“ ozvalo se polohlasem za Jardou.
Otočil se: „Prosím?“
Za ním seděla brýlatá studentka, která si pobaveně Jardu prohlížela. „Je spojitost mezi světem idejí – a světem smyslným?“ pokračovala v šeptaných otázkách.
Jarda otočil židli k drzé studentce: „My se známe?“
„Ne, ale oba známe Platona.“
„No a?“
„Promiňte, nechtěla jsem rušit. Sama nevím, co mě to napadlo. Vídám vás tu stále s Platonem. Co na něm tak zvláštního vidíte? Není už překonaný?“
„A kým? To by mě, slečno…“
„Zuzka.“
„To by mě zajímalo. Jaroslav Eben, jméno mé.“
„…Jméno mé… Vy se představujete jako v předminulém století. Můžu vám říkat Jardo?“
„Jak chcete.“
„Jak CHCEŠ.“
Jardu to začíná bavit. „Ťukneme si na tykání knížkama?“
Zuzka se zasmála: „No vidíš, že umíš mluvit normálně.“
„Pšššt…“ Paní knihovnice vyslala varování.
„Zuzko, nepůjdeme radši jinam?“
„Hele, Jardo, neženeš to nějak moc rychle? Platon by tě napomenul.“
„Myslel jsem na kavárnu…“
„Vedle je bezva čajovna.“
„Tak jo.“

Jarda si po cestě do práce uvědomoval, že TAKHLE zamilovaný ještě v životě nebyl. Ani ve školce, ani na základce… prostě nikdy. Nejsem pro Zuzku moc starý? To byla nejčastější otázka, která se mu v hlavě rodila.
Na lince běží jedna lahev za druhou. Jarda ale všude vidí Zuzčin obraz – veselé a chytré oči. V čajovně se s ní bavil o obyčejných věcech… ne o Platonovi. S knihovnicí vždycky probíraly samé „moudrosti“, ale se Zuzkou tlachal o blbostech, a bylo mu nádherně.
Tolik kazových lahví ze sodovkárny snad ještě nikdy Jarda nepustil, jako dnes.
„Už máš zase mokrá záda od slz, kontrolóóóre,“ chichotá se Marie. Jako každý den. Dnes to Jardovi nevadí ani trochu – místo lahví jede jedna Zuzana za druhou. Úžasná představa.

„Jaroušku, co bylo nového v práci?“ ptá se maminka.
„Dneska to bylo fajn,“ usmál se Jarda.
„Dáš si švestkové knedlíky, Jaroušku?“
„Jó, mami, rád. Tvoje švestkové knedlíky by měly jít rovnou na výstavu!“
„Jdi ty, brebto,“ směje se maminka.
Jarda do sebe knedlíky v mžiku naháže, a už sahá po bundě na věšáku.
„Jaroušku, ty už jdeš zase do knihovny? Vždyť jsi před chvilkou přišel.“
Jarda maminku políbil na tvář. „Však já večer přijdu a dáme si spolu žolíky, jo?“
Maminka na nové věty není zvyklá, nereagovala. Možná ani nevěděla, o čem je řeč.

Jarda se přiřítil do knihovny. Zuzka ještě nikde. Však má ještě čas, čtyři hodiny ještě nejsou. Až za patnáct… ne za třináct minut. Půjčil si zase Symposion a Filebos, vždyť se do toho včera ani nepodíval. Snad to dnes bude stejné, těší se.
Je pět hodin a Zuzka nikde. Má ji zavolat? Třeba se jí něco stalo. Vyšel před knihovnu a z kapsy vyndal mobil.
J: „Ahoj, kde bloudíš?“
Z: „Ahoj, nezlob se. Nějak se to všechno zamotalo.“
J: „Stalo se něco?“
Z: „Stalo. Usmířila jsem se s Mirkem.“
J: „Neznám Mirka…“
Z: „Ty ne, ale já jo… už přes rok. Je to sice blbej buran, ne jako ty… ale já ho mám ráda, víš?“
J: „Hm…“
Z: „Nezlob se… tebe jsem v knihovně už dlouho pozorovala. Zdál ses mi takovej opuštěnej. A já jsem byla včera taky opuštěná…“
J: „Ty jsi byla opuštěná na jeden jediný den. Já jsem opuštěný celý život! Promiň… ty za to nemůžeš, to je moje vina.“
Z: „Né, ty promiň. Já fakt nevěděla, že toho blbce mám tak ráda… až když mě na chvilku opustil.“
J: „No jo… tak přeju hodně štěstí.“
Z: „Dík. Neboj… nikdy na tebe nezapomenu.“
J: „Hm.“
Z: „Tak ahoj.“
J: „Ahoj.“
Jarda mobil zastrčil zpátky do kapsy. „Neboj. Taky na tebe nikdy nezapomenu.“

Skleněné lahve se celou směnu na páse posouvají a Jarda hlídá jejich kvalitu.
„Už máš zase mokrá záda od slz, kontrolóóóre,“ chichotá se Marie. „Jardo… co blbneš? Vždyť ty NORMÁLNĚ brečíš?“

ZPÁTKY NA PLESE

„Ten můj naprosto zbytečný život se mi ve vteřince ukázal v celé hrůzné nahotě, pane doktore. Hned u pásu s flaškama jsem si sundal plášť a fláknul jsem s ním Marii pod nohy. Prošel jsem vrátnicí. Ještě si vzpomínám, jak na mě vrátný huláká, že jsem si zapomněl odpíchnout píchačku. Prošel jsem pěšky skoro celou Prahou. Když jsem na Nuselském mostě lezl přes plot, nějakej chlap vyletěl z auta a skočil po mně. Začal mě fackovat a sprostě mi nadával. Prý se mu tam zabil syn… a nás sebevrahy už má plný zuby. Že ho pěkně serem, a příště že mě nechá klidně skočit.“
Přisedla si k nám Těreškovová. S Platónem se políbili, vůbec jim nevadilo, že tam sedím. S Pepanem víme o jejich vztahu. Domů z ústavu jdou spolu. Těreškovová je pacientkou Pepana. Přivedl ji k nám alkoholismus, deprese a sebevraždné choutky.
„S panem doktorem Rambouskem jsme zjistili,“ povídám jim, „že ze všech léků nám nejvíce zabírá LÁSKA. Ale nemáme jí dost na skladě pro každého.“
„Já jsem Lída,“ podává mi ruku, „a tykejte mi, pane doktore, Pepan mi taky tyká.“
„Pepan?“
„No jo, on si tyká skoro s každým pacientem. Prej se mu tak líp léčí. Jenom před primářem mu vykáme.“
„Hlavně, že Pepanovy metody zabírají,“ směju se nahlas. Možná až příliš nahlas, ostatní se po nás otáčejí. Je mi to jedno…

(Pokračování příště)