Na plese Klubu sebevrahů 18.

Anotace: ---

Sbírka: Na plese Klubu sebevrahů

18.
Krásná Lenka se s Martinem vrací k našemu stolu. Zřejmě ukončili minischůzi Klubu sebevrahů. Martin má v podpaží další úlovek – básně od našeho Gijóma Apolinéra (Guillaume Apollinaire). Podle toho, jak se Martin tváří, je s úlovkem nadmíru spokojený.
„Volové,“ volá na nás už po cestě, „vy tady máte Umělce s velkým U, a ani o tom nevíte!“ Jen dosedl na židli, rozevřel desky s rukopisy básní. „Ten váš Apolinér to už dva měsíce posílá na internet, na nějakej literární server… ale je zcela nepochopen! Na internetu je stupnice hodnocení – od 0% - 100%. Ostatní rádobybásníci mu tam sázejí jednu nulu za druhou. JÁ – až budu sedět doma u počítače, já ho teda podpořím!“
„Bodejď by ne, když to je tvůj řadový člen z klubu,“ směje se Pepan. „Tak nám Martine přečti nějakou báseň, co má hodnotu větší, než nulovou…“
„Počkejte… mám nápad!“ ozval jsem se. „My si tady na plese teď uděláme Chvilku poezie. Půjdeme s tím na jeviště! Martin bude číst – ale to ti povídám, pěkně procítěně. Já to podepřu piánem – udělám atmosférku.“
Pepanovi se to moc nelíbí, Apolinér je totiž JEHO pacient. „Tondo, jestli se mu lidi vysmějou, maniodepresivita se u něho zhorší.“
Lenka chce ale vidět Martina na jevišti: „Já s Jitkou a Renatou teď nenápadně oběhneme sál, aby po každé básni všichni DOBROVOLNĚ zatleskali.“
Pepan se drbe za uchem. „Myslíš – menší podvůdek, v rámci léčby? To by šlo… běžte na to.“
Ženským jsme daly desetiminutový náskok. Lezu s Martinem na jeviště. Martin se postavil za stojan s mikrofonem a naladil slavnostní obličej: „Vážení přátelé, dovolte nám, abychom první ples Zájmového klubu bývalých sebevrahů okořenily trochou poezie, kterou napsal jeden z vás. Ano, hádáte správně: básně napsal náš Gijóm Apolinér.“
Apolinérovi ožila očka, překotně se postavil a uklání se na všechny strany. Ozval se krátký potlesk. Začal jsem hrát známou znělku z Chvilky poezie, postupně přecházím na improvizaci, rozvádím motiv… Martin promluvil do mikrofonu – hlas mu spadnul o oktávu níž – do polohy Miroslava Moravce. Začínám se bavit…

KUŠE

Kdo to dupe, kdo to ruší?
Blázen blázna honí s kuší.
Jeden střílí, druhý pádí,
nemají se asi rádi.

Martin dočetl. Ozval se slušný potlesk, holky odvedly dobrou práci – tleskali všichni. Na piánu si pohrávám s dynamikou – s citem přidávám a ubírám na síle podle potřeby. Martin nalistoval další báseň.

CELA

Zavři duši do cely,
myšlenky se rozdělí.
Jedna chce žít, druhá zemřít.
Tohle, že jste věděli?

Úspěch větší než napoprvé. Apolinér se tetelí blahem. Na zlý internet už určitě zapomněl. Martin ani já nepolevujeme – jedeme dál:

LITHIUM

Kde je ten stav normálnosti?
Kdo mi rébus odkryje?
Doktoři snad? Ne, to je k zlosti!
Kdo život za mne prožije?

Chemie mi bloudí tělem,
lithium si hledá cíl.
Mozek můj, jak tlupa šelem,
drží v šachu skrýši víl.

V hledišti se dějí hrozné věci. Lidé tleskají vestoje. Pepan se vyšplhal na stůl a točí nad hlavou svým sakem. Jitka ho tahá zpátky na židli - zaslech jsem něco o whisky a o ostudě... Já s Martinem se hřejeme na úspěchu Apolinéra.
„Než se s vámi rozloučíme poslední básní,“ promlouvá Martin stále hlubokým hlasem alias Miroslav Moravec, „dovolujeme si vás upozornit, že ostatní básně jsou na www.Liter.cz. Můj doprovodný pianista – doktor Horáček – vás rád s internetem naučí zacházet. Času má jistě dost. Jó… abych nezapomněl – koukejte Apolinérovi v hodnocení solit samé stovky… tedy, jestli se vám to opravdu líbí. Tak… poslední báseň se jmenuje:

MŮRA

Z mého okna v ústavu
svit je čím dál tenčí.
Můra nezná únavu,
do okna tluče zvenčí.

Jeden blázen uvnitř,
a můra blázen venku.
Kdopak se k nám přidá?
Na – tu máš navštívenku…

Pepan k nám na jeviště dostrkal Apolinéra. Nemá cenu pronést závěrečnou řeč, stejně by nám v tom řevu nebylo rozumět. Holky to s Pepanem a Karlem přehnaly, z Chvilky poezie udělaly rockový koncert. Jejich nadšení strhlo ostatní jako lavina. „Umělá tvorba atmosféry“ - ale nám to vůbec nevadí. Apolinér zřejmě prožívá svůj největší den. Ukláníme se všichni tři. Od Mařky Curie jsem dostal do hlavy kytkou, kterou před chvilkou patrně vyndala z vázy. Byla ještě mokrá.

(Pokračování příště)