Na plese Klubu sebevrahů 20.

Anotace: Teď sem násilím vecpu „Setkání s dědou Bohoušem“, protože k této povídce mám soukromou citovou vazbu. Třeba se s knížkou sveze. Kdo dědu Bohouše četl, tak 20. kapitolu (možná závěrečnou) může klidně přeskočit, a nic se nestane. Musím udělat pár úprav

Sbírka: Na plese Klubu sebevrahů

20.
Ples se chýlí ke konci. Picasso s Rudánkem se drží kolem ramen a na plné pecky zpívají moravské lidové, přestože muzikanti spustili poslední swing. Číšníci pobíhají mezi stoly a sklízejí sklo, někdy jen střepy. Renata na mne mává, že jde do šatny napřed.
„Tondo, kdo to sedí s dědou Bohoušem?“ zeptal se mne Pepan.
„To je Honza Mareš, přítel Bohouše. Chodí za ním dost často i s rodinkou. Ty dvě malé blondýnky, co tu potkáváš - to jsou Marešovy dcerky. Myslím, že tak velké přátelství jsem tu ještě neviděl. To je pro Bohouše asi jediná naděje, jak se z toho dostat.“
„Tak to není Mareše táta? Já jen, že mu ty žabky říkají dědo...“
„Děda to sice je, ale ne jejich. Honza Mareš mi o Bohoušovi vyprávěl takový věci, že jsem si tu málem nechal i jeho. Pojď se mnou do ordinace... něco ti ukážu.“
Ženským jsme řekli, že si na chvilku odskočíme o patro výš. V mé ordinaci jsem otevřel malý trezor.
„Mareš si u mne něco schoval. Podívej.“
„Tý vole... Co to je?“
„Klíč k vesmírnému internetu...“

PŘÍBĚH DĚDY BOHOUŠE

Zdědili jsme vedle blázince malý domek se zahradou. V poměru s průměrnou súdánskou rodinou se máme výborně. Naše rodina – já Jan Mareš (29), manželka Hana (27), dvě dcery Evička (6) a Lucka (8) – prostě naše rodina na sebe zbytečně neupozorňuje. Alespoň pokud vím.

Sobotní večer. Obě dcerky už dostaly pusu na dobrou noc a manželka usíná u televize při první reklamě. Nesu si kafe a knížku za barák do zahrady. Těším se na pohodu. Dojdu ke své lavičce a za stolkem sedí nějaký dědek.
„Dobrý den. Přejete si?“ začal jsem opatrně.
„Zajímavá otázka. Bude těžké na ni odpovědět aby jsi tomu porozuměl. Já jsem totiž Bůh.“
„Těší mě, Honza Mareš,“ a ohlížím se, čím bych ho praštil, kdyby byl nebezpečný.
„Nejsem nebezpečný, ale rozumím ti, měl jsi jiný program. Dcery opusinkoval, manželku uložil k televizi a teď chceš mít klídek.“
Děda mě začal zajímat. „Dáte si taky kafe?“
„Ne, děkuju, doktor mi ho zakázal.“
„Podívejte, jestli jste Bůh, tak jste pěknej šprýmař. Jestli ne, tak taky.“
„Ty mně nevěříš a děláš dobře. Slepá víra už pozabíjela lidí...“
„Od vás bych tyhle úvahy nečekal.“
Dědek si hraje na Boha. Neměli jsme se stěhovat tak blízko blázince. Je ale dost možný, že mě tam jednou také ubytují.
Vystydlo mi kafe.
„Vystydla ti káva, Honzíku.“
„Poslyšte, jak to máte zařízený s Boží spravedlností?“ Vyzkouším si ho.
Dědek si promnul bradu. „Hodně lidí si myslí, že když budou teď chudí a hodní, po smrti se budou mít dobře - narozdíl od bohatýho zločince. Jenže tak jednoduchý to zase není. V čem vidíš Boží spravedlnost ty, Honzíku? Chceš se mít dobře? Rodina? Všichni?“
„Nezlobil bych se.“
„Mám toho moc,“ drbe se za uchem děda.
„Dobře, ale pochopte, že člověka zajímají hlavně lidský záležitosti. V novinách jsou samé hrůzy... Jdeme jako civilizace vůbec správným směrem?“
„Jdete blbě.“
Nastala chvíle ticha. Koukám na dědu. Ošívá se, asi hledá slova, aby mě to moc nesebralo.
„Přirozeně vás sleduju. Sumer, Egypt, Čínu, Byzantskou říši... ale pořád jedete v rovnici otrokář – otrok… s různýma obměnama. Obdivujete pyramidy, ale u otroků, kteří je museli stavět, jsem to nadšení postrádal. Pletete si vývoj s pachtěním. Dnes máte takovou technologii, že jste sami sobě daleko nebezpečnější než dřív.“
„Co byste radil?“
„Pro začátek by stačilo, kdyby jsi mně přeci jen udělal to kafe,“ usmívá se děda.
Než jsem se vrátil, děda byl pryč.
„Vypijte si to třeba studený!“ volám do tmy a nechávám kafe na stole.
_____

Před spaním mě napadaly šílený myšlenky. Dědek bude mít v ústavu vycházky a mám ho na zahradě znova. Ale jestli je blázen, tak zas úplně blbej není. No jo, ale mám děti a aby se mně tu procházeli magoři...
Pak mě napadaly ještě šílenější myšlenky - že bych dědu opět rád viděl. Trochu mně připomíná tátu, dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Celý život ležel v knihách, zbyla mi po něm spousta poznámek, výstřižků. Nikdy jsme ale o vážných věcech nemluvili. Nebo si to nepamatuju. Snažil se všechno otočit v žert, a když to nešlo, tak radši mlčel.
Zítra je neděle, blázinec má vycházky. Jestli dědek přijde, naleju mu něco ostřejšího.
_____

Dnes je slušné vedro. Předstírám činnost na zahradě. Dcery Evička a Lucka se kolem motají. Vzduchem proletí medvídek, protože je „kosmonaut“. A hele, dědek se šourá kolem našeho plotu. Mám ho pozvat dál? Vždyť ani nevím, jak ho oslovit. Pane Bože? Pane bože! To je situace...
„Dobrý den. Nedáte si mešní víno?“ Zkusil jsem to bez oslovení, abych nevyděsil děti.
„Dík, Honzo, dal bych si Vavřince.“
Tak on nejenže nezapomněl moje jméno, ale já ve sklepě nic jiného než dvě lahve vavřineckého nemám. Dědek se mezitím přišoural na „své“ místo a děti zpozorněly.
„Ten medvěd je Gagarin nebo Těreškovová, Evičko?“ rozptýlil děda ticho.
„Armstrong,“ špitla dceruška a sedla si dědovi na klín.
To to pěkně začíná, říkám si v duchu. Jak ho sakra budeme oslovovat?
„Dědo,“ volá Lucka na neznámého, „jak se jmenujete?“
„Klidně mi, děvenko, říkej dědo.“
„Ale nám jeden děda umřel,“ povídá Evička.
„Já jsem děda vás všech.“
Ježíšmarjá, doufám, že děda ušetří alespoň moje holky.
Manželka zaslechla slovo vavřinec a nese občerstvení a slané tyčky. Jak je sní, není Bůh, pomyslím si. Vzal si dvě najednou. Hanka odběhla zamíchat s obědem; děti jdou broukama krmit medvěda.
Než jsem se stačil dědy zeptat, sám povídá: „Před paní mi říkej Bohouši, ať nejsou mrzutosti.“
„Pane Bohouš, rád bych navázal na včerejšek...“
„Myslíš to studený kafe.“
„Ne, myslím, jestli podle vás lidi civilizaci přežijí, nebo jestli nás civilizace zabije.“
„No… lidi jsou dost nedokonalí.“
„Jenže kdybych přijal myšlenku, že jste Bůh,“ nechal jsem se unést vavřineckým, „co vám brání nás geneticky vylepšit?“
„Nezlob se, ale proč bych měl geneticky pomáhat zrovna vám a ne jinému druhu? Odolnějšímu?“
Chvíli jsem měl chuť holkám zakázat dědovi říkat dědo.
„Umíš zklidnit mysl?“ zeptal se.
Oběd je asi dostatečně zamíchaný, protože si k nám přisedla manželka.
„Nezlobte se, že jsem vás tak trochu poslouchala. Jak mám třeba já zklidnit mysl, když jsem celej den rozlítaná? Dělám do odpoledne pro zaměstnavatele, potom běhám kolem rodiny a v noci otravuje manžel.“
„Musíte si najít chvíli jen pro sebe, paní Marešová. Krást se nemá, ale když to jinak nepůjde, tak si tu chvilku budete MUSET ukrást. Teď jde o to, co s ní uděláte. Jestli se kouknete v televizi na zprávy, abyste se víc rozčílila, nebo si budete číst něco slabomyslného, aby vám utekl čas, pak Pán Bůh s vámi.“
„Co byste radil?“ chytla se Hanka.
Mám pocit, že se nám pálí oběd.
„Zklidněte mysl. Hodně lidí si myslí, že takhle vypadá lenošení. Výsledek je ale přesný opak. Probudíte kladnou energii a pak se dá udělat spousta UŽITEČNÉ práce. Zlepší se i vaše komunikace s okolím. Třeba s Honzou,“ culí se děda.
„Já jdu pro druhou láhev,“ povídám.
„A já jdu vyhodit spálenej oběd,“ zvedla se manželka k odchodu.
Než jsem se vrátil, dědek byl pryč.
„Děda povídal, že už musí domů,“ volá Lucka zavěšená na suché větvi.
Doufám že mi ji Bůh Bohouš ochrání.
_____

Deset dnů se dědek neukázal. Za tu dobu jsme se s Hankou stačili párkrát pohádat a naštěstí zase udobřit. Nic vážného.
Dědu jsme potkali ve městě. Seděl v zahradní restauraci, do které jsme šli s holkama na zmrzlinový pohár. Rukou nám pokynul ať si přisedneme. Před sebou měl kávu.
„Zdravíčko,“ mám radost že ho vidím. „Říkal jste, že vám doktor kávu zakázal.“
„Ten doktor umřel. Už k němu nemám tu důvěru...“
Holky našly skluzavku. Objednal jsem a Hana začala dědu oťukávat:
„Pane Bohouš, to vaše povídání o zklidňování mysli, přiznám se, na mě zapůsobilo. Ale jen tak na dva dny. Pak mě Honza naštval a bylo to v háji.“
„Vy máte, paní Marešová, ráda květiny, že ano. Když je nezalijete, tak vám uschnou. To samé se stane s pozitivním pocitem. Ten se musí nejen zalévat, ale i přihnojovat. Receptů jak se to dělá je dost, ale bez osobní motivace to nepůjde. Tyhle věci se vnutit nedají.“
Lucka sedí na Evičce, a ta sjíždí bříškem po skluzavce. Děda je zpozoroval.
„Moc se na mne spoléháš, Honzo.“
Pochopil jsem a letím pod skluzavku zachraňovat. Zkusím místo facky domluvu. Hanka zatím s dědou rozmlouvá, rozhazuje rukama. Asi si na mě stěžuje. Radši je chvíli nechám. Pozoruji dědu, jak se na manželku dívá klidnýma očima. Hana má určitě pocit, že ji Bohouš chápe. Divný. Hučí do něj - já ji nepoznávám...
Přinesli zmrzlinové poháry a tak se k nim vetřu.
„S vesmírem a velkým třeskem je to podle mne trochu jinak, paní Marešová.“
Ježíši... manželka se stará o velký třesk!
„Vesmír dýchá jako vy, je to živý organismus,“ poučuje děda. „Nádech - výdech. Smršťování - velký třesk - rozpínání a zase nádech. Nebuďte překvapená z toho, že před nádechem bude ve vesmíru roztroušeno jen pár fotonů, elektronů a neutrin. Kdo si počká, ten se dočká. Stačíte mne sledovat?“
„Já ne,“ přiznala se Hanka.
„Já jo,“ hlásím hrdě, „ale skoro nic nechápu.“
Děda na nás nebral zřetel a pokračoval: „Všechno a všichni jsme těmi nedělitelnými částicemi propojeni. Propojeni prahmotou, chápete?“
Odpovědi se nedočkal.
„Život je i tam, kde byste to nečekali,“ dědek přidává na důrazu. „Tahle zmrzlina před námi, vy, já, strom, plazma v jiném vesmíru... prostě všechno ŽIJE. Vy chápete jenom ve čtyřech rozměrech, tak se to špatně vysvětluje.“
Podívali jsme se s Hanou na sebe. Ten dědek je vážně cvok. Když bude nejhůř, praštím ho popelníkem.
Zeptám se nesměle: „Kdo s těma částicema hejbe? Bůh?“
„Správná otázka. Ano Bůh. To znamená - já, vy, tahle zmrzlina, strom, plazma v jiném vesmíru, a tak dál. My všichni a všechno, to celé dohromady, je Bůh. Anebo Absolutno, Nejvyšší forma inteligence - jak je libo.“
„Abysme si rozuměli, pane Bohouš. Tak vy jste zrovna takovej Bůh jako já?“ koukám jako tele.
„Ano, přiženil jsem se minulý týden k paní Mráčkový. K vaší sousedce.“
Sundávám ruku z popelníku. „Proč jste se mi proboha představil jako Bůh?!“
„Cože?“ zbystřila manželka.
„To nic, paní Marešová, my jsme tady s Honzou trochu zaháněli nudu.“
Evička mi převrátila zmrzlinový pohár do klína. Asi už půjdeme domů.
____

Mám na uších sluchátka a poslouchám kapelu Dream Theater. Televize běží jako kulisa, kde se střídají upracované tváře politiků. Před obrazovkou stojí Hanka. Nadzdvihla mi jedno sluchátko a křičí do ucha: „Jsme pozvaní na sedmdesátiny. Volala paní Mráčková, že už není Mráčková a ten její nás chce mít na narozeninách.“
Napadá mě, že jsem vůbec nepátral po dědově příjmení a teď se ho dovím od Hany. „Jak se jmenuje, ten její?“
„Nevím.“
Plodu poznání jsem se nedočkal.
____

Sedmdesátiny pana Bohouše se odehrávaly ve stylu opožděné svatební hostiny. Paní Mráčkovou oslovovali paní Nováková. Nad ohněm se otáčelo selátko. Švédské stoly okupovali čeští strávníci. Kromě „novomanželů“ Novákových a své ženy jsem nikoho neznal. Společnost byla různorodá věkově, a podle oblečení soudě, i sociálně. Předali jsme dary a děda zahalasil pro celou sešlost: „To jsou moji Marešovi - odvedle!“
Přiznám se, slovo „moji“ mně polichotilo.
Oslovil mě kulatý pán s brýlemi: „Vy si s Bohumilem asi dost rozumíte, že ano?“
„Mám ho rád, ale ještě jsem mu to neřekl. Tajně doufám, že to ví.“
Přidalo se k nám ještě pár lidí a probírala se česká politika. Téma rozhovoru mě nudí a tak se rozhlížím po manželce. S paní Mráčkovou-Novákovou zobou jednohubky. Kroužím kolem nich, ale nechci se vnucovat. Z hloučku, kde se probírá politika, občas zazní sprosté slovo.
Jdu si sednout k praseti. Koukám do ohně a popíjím cosi ze sklínky.
„Politika tě nezajímá, Honzíku?“
„Á... oslavenec. Já jsem si s vámi ani pořádně nepřiťukl.“ Mám horko ve tvářích. „Tak na zdraví...“ Sklenice o sebe cinknou.
„Proč si taky nezanadáváš na politiky?“ nedá děda pokoj.
„A pomůže to? Víte, já mám pocit, že „oni“ jsme vlastně i my. Oni si dovolujou a my jim dovolujeme. A to celé dohromady není harmonie, ale pěknej průser. Jejich, naší i mojí vinou.“
„Tohle v duchu vykládáš tomu praseti na ohni?“ popichuje děda.
„Řekl bych, že si rozumíme.“
„Jinej by ti nerozuměl?“
„Možná jo,“ odpovídám trochu nerad. „Nemám přesvědčovací náladu. Je mi dobře u ohně. Co to pijeme?“
„Vavřince, Honzíku.“
Už nepoznám ani vavřinecké. Koukáme na selátko jak odkapává do ohně a občas odřezáváme voňavé plátky masa.
„Začal jsem psát knihu, pane Bohouš. Mám z toho ale divnej pocit.“
„Když tě neúspěch nezlomí, posuneš se dál.“
„A když mě zlomí?“
„Tak jseš vůl.“
____

Přišel jsem z práce a doma i na zahradě byl podezřelý klid.
„Kde máme děti?“ ptám se Hanky.
„U dědy Bohouše.“
„Co se děje? To k němu jen tak vlítly?“ divím se.
„Volal na ně přes plot, že si pro sebe udělal dva draky a zapomněl na své staré nohy. Děti mu pomáhají draky dostat do vzduchu.“
Skvělá zpráva. Chci si udělat kafe a hurá s knížkou na zahradu. Můj zaběhnutý stereotyp.
„Nemáme limonády. Že pro ně skočíš?“ drasticky mi žena pohodu rozehnala.
V samoobsluze potkávám paní Novákovou.
„Ani jsem vám pořádně nepoděkovala, pane Majere, že jste nám pomohli s úklidem po oslavě.“
„O tom ani nemluvte. Ale víte, že váš manžel lítá na louce s draky?“
„Vždyť se na to těšil jak malej kluk,“ povídá paní Nováková. „Nikdy rodinu neměl. Tak dlouho byl zavřený v té své laboratoři, až mu utekl normální život.“
„Kde vlastně dělal, paní Nováková?“
„Něco pro armádu, pak chvíli učil, než ho vyhodili. Nemluví o tom a já se, to víte, nechci ptát,“ řekla tajemně. „Na vašich blonďatých andílcích může ale nechat oči,“ nenápadně odvedla téma.
„Andílcích? Máte je vidět, když se rvou!“ uvádím její představu na pravou míru.
„Rvou? Tak sladké holčičky?“
„Paní Nováková - to se nevylučuje. Ale váš manžel má na ně zázračný vliv. Kolikrát od něj doma opakují divná slova, že se musím podívat do slovníku.
Paní Nováková mě chytla za rukáv: „Víte, Bohouš má někdy divné řeči. Ale s vámi si rozumí, to vím. Mám obavu, že se trochu upne na vaše dcerky. Kdyby vám to vadilo, slibte, že mi to řeknete,“ šeptá spiklenecky.
„A vy mi řeknete, kdyby pana Nováka děti moc otravovaly,“ kšeftuji s paní Novákovou.
„Asi bych to neměla říkat, ale určitě ve vás vidí syna a v holkách vnučky. Dohání, co mu život nenadělil. Nesmíte mě prozradit... o citech on nerad mluví.“
„Budu mlčet jako hrob, paní Nováková.“
V krku mám knedlík. Nevzpomínám si, kdy jsem byl naposled tak naměkko.
____

Dovlekl jsem limonády a jdu se rozvalit s knížkou na lavičku. Jak málo mi stačí, říkám si. Rozhlížím se a cítím se jak na vesnici. Ani sloupy elektrického vedení z téhle části zahrady nejsou vidět.
Od branky jdou ke mně dva draci. Holky vyluzují strašidelné zvuky a já předstírám smrtelný chrapot.
„Tak hrozní draci snad nejsou,“ slyším za holkami dědu.
„Nemůžu přeci dopředu odhadnout jejich krvelačnost,“ úpím.
„Děda nám dal dráááky, děda nám dal dráááky...“ vykřikují holky spokojeně.
„Dáte si něco se mnou, pane Bohouš?“ ožívám z „leknutí“ a dělám hostitele.
„Nechci překážet, ale když jsi mě přinutil, dám si to samé,“ ukazuje na lógr po mé kávě.
Holky šly domalovat draky a tak jsme s dědou osaměli.
„Vidím že se snažíš,“ ukazuje Bohouš na čerstvě natřená okna.
„Spousta lidí se o něco snaží - a prd.“ Myslím hlavně na jednoho kolegu z práce, který je na invalidním vozíku. Střídá jednu depresi za druhou. „Jsou nešťastní anebo mají pocit, že jsou nešťastní. Vyjde to nastejno...“
„Stále se s někým nebo s něčím poměřujeme,“ říká děda a kouká na Lucku, jak drakovi maluje větší zuby. „Jsme tak neustále vychovávaný. Školství - s jejich jedničkami a pětkami - přilévá jen olej do ohně. Taky jsem učil, vím, o čem mluvím. Jenže lidi radši chtěj předběhnout jeden druhého na úkor zdraví a ještě v tom vidí POKROK."
Všechno říkal v klidu. Čekal bych víc temperamentu.
„Nemá cenu se rozčilovat, Honzo. Od nikoho, ani od sebe, nečekejme dokonalost.“
Děda Bohouš se má k odchodu. Naposled se koukne na draky i na holky a zdvíhá se od stolu.
„Jen vydržte. Manželka nese topinky s nivou a cibulí.“
Klesnul zpět na lavičku.
„Neřeknu ne,“ olíznul se.
____

Při luxování si pouštím Led Zeppelin.
„Co s dědou na zahradě pořád řešíte?“ volá na mě Hanka z kuchyně.
„Ještě jsme nevyřešili nic. Povídáme si.“
„O čem?“ nedá pokoj.
„To je různý, ale vlastně... pořád o tom samém: jak se mít dobře, když ti je blbě.“
„Napiš mi recept a strč ho do kuchařky,“ překřikuje Hana vysavač i Zeppeliny.
Nebudu na ironii reagovat.
Oknem zahlédnu Lucku, jak k Novákům prolézá dírou v plotě s Vlastivědou v podpaží.
„Řekla Lucka někomu, že jde za dědou?“ volám do kuchyně.
„Tobě i mně. Jenže ty přes ten rachot neslyšíš. Děda holkám slíbil pomoc s učením, když se jim rodiče na některý otázky budou zdát moc mladí. Probírají Žižku, tak si Lucka myslela, že se s ním asi neznáš,“ povídá věcně Jana.
„Dědovi je sedmdesát a ne 600 let. Ale jsem rád, že tam jde. Teď aby byl rád i děda,“ překřikuji Zeppeliny, ale už ne vysavač.
„Za takovou chvilku už máš vyluxováno?“ diví se Hana mé šikovnosti.
Neodpovídám. Beru si z knihovny „Dějiny v datech“ a prosmeknu se na zahradu.
____

Ptáci na zahradě cvrlikají, vítr šumí v zeleni stromů. To bych určitě slyšel a viděl, kdybych neusnul. Lavička na spaní není dobrá. Jsem rozlámaný. Lucka se vrací od Nováků a vede si dědu.
„Na co ses to, Honzo, dal?“ ukazuje na Dějiny v datech.
Promnul jsem si ještě jednou oči. „Chtěl jsem Lucku oslnit daty a jmény, kdyby se mě náhodou zeptala na husitství. Proč já si data a jména pamatuju nejvejš dva dny? Je to tichá forma kreténismu?“
Konečně vidím dědu se chechtat.
„U tebe je to možný, chlapče. Ale pak je tu druhá varianta: do podvědomí si ukládáš podstatný myšlenky a detaily zahazuješ.“
„Ale já možná zahazuju i podstatný myšlenky,“ povídám smutně.
„To já nevím. Ale vím, že pamatovat si, jaké měl třeba Čapek ponožky, když rozmlouval s Masarykem, je krávovina,“ říká děda a kouká přitom na moje lahvové.
„Pane Bohouš, neutečte, hned jsem tady s desítkou,“ odbíhám.
Přináším piva tři, Hanka chlebíčky a holky medvěda. Děda si všímá hlavně medvěda.
„Nó jó, Armstrong je tady. Copak nám zatroubíš na trumpetu, kluku černá?“ dráždí děda moji nejmladší.
Evička našpulí tvářičky: „To není trubač, ale kosmonaut. Ale dneska ne. Dneska je policajt,“ říká vzdorovitě.
Snažím se situaci vysvětlit: „Viděla v televizi policisty zasypaný dlažebními kostkami od demonstrantů. Povídali jsme si trochu po tomhle zážitku. Tvrdil jsem, že žádná pravda není tak veliká, aby umřel jediný člověk. Pravda kohokoliv a jakákoliv.“
„Tak dej pozor, Evičko,“ říká děda mírně, „ať ten policista nikoho na oplátku moc nezvalchuje.“
„Bude se jen bránit,“ volá Evička z druhého konce zahrady a mlátí do Lucky medvědem hlava nehlava. Lucka je ale silnější a nedá si to líbit. Zasahuji.
„Já se u vás mám jak na zámku,“ kouká děda na prostřený stůl.
Hanka využívá, že je mezi námi konečně autorita a ptá se dědy: „Měli jsme včera s Honzou spor.“
„Nadávala mně,“ upřesňuji.
„Já tvrdím,“ nenechá se Hana přerušit, „že se holky na ty demonstrace nemají dívat, aby neměly šok. Ale Honza si je posadil na klín k televizi a říká: Podívejte holky, jak lidi řešej´ spory, když to neuměj.“
„Byl to od Honzy risk,“ povídá pomalu děda. „Kdyby došlo v přímým přenosu ke smrťáku, už by to moc výchovný nebylo.“
„Tak vidíš,“ sykla na mě Hana.
„Zaprvé, mrtvolu jsme neviděli,“ bráním se, „a zadruhé je právě důležité, jak se s dětmi rodič o tom baví. Jestli průser bagatelizuje, zatajuje, podporuje, nebo se najde poučení...“
„Musím souhlasit s Honzou v tom, že chyby jsou poučný. Ale, jak říkám, v určitým věku to může škodit.“ Děda si bere druhý chlebíček.
A zase s Hankou víme velký kulový…
____

Plaveme v koupelně. Žena vytírá a já spravuji prasklou hadici od pračky. Stojím po kotníky ve vodě a slyším Lucku: „Tatíí, tatíí, děda je v nemocnici!“
„...do prdele...“ Vyběhnu z koupelny a ještě s mokrýma nohama vlítnu do bot.
____

Procházím dlouhé chodby v nemocnici.
„Prosím vás, hledám pana Nováka,“ oslovuji někoho v bílém plášti.
„A vy jste kdo? Příbuzný?“
„Synovec, Mareš,“ zalžu.
„Už si vzpomínám... Mareš jste, ale soused. Viděli jsme se na Bohoušových narozeninách. Jsem jeho přítel déle než vy,“ říká doktor. „Pojďte se mnou do kanceláře.“
Usadil mě v křesle a nabídl mi cigaretu. Dávno jsem přestal kouřit, ale teď si beru.
„Je to s ním zlý?“ ptám se.
„Budu upřímný - nevím. Abyste chápal, Bohouš má ojedinělý druh rakoviny. Sledujeme ho od osmdesátého druhého roku, ale takové příznaky, jako u Bohouše, nejsou nikde známy. Byl silně ozářen radiací.“
„Jak to?“
„Strana ututlala pěkný malér v armádě. Z padesáti sedmi lidí byli do tří let, až na něj, všichni …exitus. Rozumíte? On je poslední žijící s nevídaným časovým přesahem.“
„Můžu se zeptat, pane doktore, jak se ta nemoc projevuje?“ koukám vyděšeně.
„Neurochirurg doktor Hájek tvrdí, že mozek dostává nezvyklé chemické impulsy. Vy se s ním hodně stýkáte, pane Mareši. Jak na vás působí?“
Drbu se ve vlasech. „Nó... normálně. Zahrajem si mariáš, sem tam nějaké pivko... klídek,“ odpovídám váhavě. „Můžu se na něj podívat?“
„Běžte, je na pokoji 315,“ propouští mne. Cítím v zádech jeho pohled.

Děda nevypadá vůbec dobře, pomyslím si. Z nosu hadičky, v rukou kapačky... Sedám si vedle postele a nejsem si jist, jestli o mně ví. Přeci... - začal pohybovat rty.
„Ahoj Honzíku, na co se tě ptali?“ Skoro mu není rozumět.
„Na vaši inteligenci, dědo...“ šeptám mu do ucha.
„Cos´ jim řek´?“
„Že hrajete mizerně mariáš a podvádíte.“
Děda zavřel oči a pusa se roztáhla do úsměvu. „Jsi mazanej, Honzíku...“
Seděl jsem u dědy, dokud neusnul.
____

Z nemocnice až domů jdu pěšky. Takhle mizerně už mně dlouho nebylo. Jak se na něco nebo na někoho upnu, Osud s velkým O jakoby to vycítil. Tu máš přes držku. Začínám mít strach o všechny blízké.
Zvoním na paní Novákovou. Pozvala mě dál. Sedli jsme si za dvorkem vedle skalky.
„Jak mu je?“ zeptala se a kouká na skalničky.
„Když jsem odcházel, tak spal. Vy jste věděla, co mu je?“ ptám se.
„Řekl mi, že přechodil leukémii. Myslela jsem si - další jeho vtípek. Doktoři sami nevědí, co mu je. Byla jsem v nemocnici ráno. Tak pitomý otázky jsem už dlouho nedostala.“
„Nezlobte se na moji zvědavost, taky jsem si tam užil. Na co se vás ptali?“
Podívala se mi zpříma do očí. „O čem se prý doma bavíme. Co je jim potom?“
„Co jste jim řekla?“
„No, řekla jsem jim to samý: co je vám potom!“
____

Koukáme s Hankou na televizi. Myslím na dědu. Dějí se kolem něj divné věci. Já jsem blízko a stejně tomu vůbec nerozumím. Děda předstírá málem debilitu a já ho v tom podporuji. Doktor se tváří jako Bohoušův dlouholetý kamarád a taky asi je. Jenže sám doktor neví, jestli je děda chytrej nebo blbej. Většinou je to doktorům jedno - tady udělali výjimku. Pasou po tom jako vzteklí.
„Tati...“
„Jak to, že nespíš, Evičko. Je půl desátý,“ mračím se na dcerku.
„Tenhle děda nám taky umře?“
Co ji mám říct... Slzej mi oči a Evička mi brečí v klíně. Odnáším ji do postele. „Doktoři vymyslí zázračný prášek a děda se uzdraví,“ utěšuji dcerku i sebe.
„A co když to nestihnou,“ vzlyká Evička.
„Určitě dědovi nepomůže, když budeme smutný,“ přikrývám ji dekou až po krk a líbu na mokrou tvářičku.
„Vysmrkej se, myšáčku.“
„Ty taky, tati.“
____

Konečně mně dovolili jít za dědou do nemocnice. Doktor Hovorka jde chodbou proti mně. Pozdravili jsme se.
„Pojďte se mnou, pane Mareši.“
Šli jsme do kanceláře. Už je to tady, říkám si. Takhle vypadá konec.
„Medicína není všemocná. Naleju vám čistého vína - nevíme jak je to možné, ale Bohouš se uzdravuje.“
Celý se třesu. Nervy nemám vůbec pod kontrolou.
„Mimochodem, vy ani Bohouš mariáš neumíte. Pane Mareši, oba víme, že Bohouš má IQ hodně vysoko, je to tak?“
Koukáme na sebe. Čekám, co z něho vyleze.
„Vím o vás, že gymnázium jste sotva prolezl a od té doby se vzdělání vyhýbáte. Nezlobte se na mou otevřenost. Co na vás Bohouš vidí?“
Zase na sebe koukáme. Promlouvám pomalu a odděluji jednotlivá slova: „O co vám sakra jde. Jsem sledovanej?“
„Vy máte nějaké podezření, pane Mareš?“
„Nezlobte se, ale nepřišel jsem na výslech. Rád bych viděl pana Nováka.“
Otevírá mi dveře. „Už není na 315, viděl jsem ho v jídelně, ...na konci chodby doprava.“

U dědy je paní Nováková a dává mu pytlík s jablky. Zacouvám, aby mě neviděli. Nechci se cpát do soukromí.
„Pane Mareši, pojďte Bohoušovi pomoc s jablkama. On stejně nemá zuby,“ volá na mne paní vesele.
„Já taky ne!“ kecám.
Všichni cítíme, že nejhorší už máme za sebou.
Paní Jaruš šla nakupovat. Dali jsme si s dědou židle na balkón a koukáme na stromy.
„Před chvílí jsem byl u doktora Hovorky. Říká, že je váš přítel,“ přerušuji ticho.
„Tomu můžeš věřit, Honzo. Doktor je formát. Nechci zabíhat do podrobností, ale zachránil mi život. Nemluvím teď jen o nemoci...“
„...ale o armádě,“ skáču dědovi do řeči.
Pokyvuje hlavou. „Po revoluci byl chvíli pokoj, ale už zase otravujou.“
„Kdo?“
„Pořád ti samí, Honzíku. To je plevel, co stále roste. Ale ještě, hajzlové, …nevyhráli.“
Tuším, že mě do svých problémů nechce příliš zatahovat. Nevadí, hlavně, že žije.
„Máte rád hory?“ ptám se.
„Mám, proč?“
„Za měsíc budou prázdniny a kamarád je správcem boudy Zelený vrch. Krkonoše neuškodí ani vaší paní.“ Probudil se ve mně organizátor.
"Kluku špatná, já nevím. Musím se zeptat doma," a sípavě se rozesmál.
____

Koukám na vysvědčení dcerušek. Není to tak hrozný.
„Kdo chce jet v pátek za Pavlem a Ivetou na Zelený vrch?“
Vypukl hrozný řev nadšení. Kromě Hanky.
„Když si představím, co mám všechno nakoupit, uvařit, usmažit, zabalit... Proč neumíš vařit?“ Žena na mne upřela zrak.
Křivdí mi, protože občas něco ukuchtím. Zaútočím: „Protože nemám prsa, miláčku.“ Vím jak ji naštvat.
„Já je taky nemám, a vařím,“ utřela mě. „Sousedka nám i Novákům slíbila zalévat zahradu,“ plynule navazuje na jiné téma. „Jsem ráda, že jste Novačku přemluvili. Ale jak se tam vyškrábou?“
„Mám od Pavla povolení, že můžeme s autem vyjet až k chatě. Kdyby měli Novákovi jít pěšky, tak dlouhou dovolenou zase nemáme.“
„Aby tvoje pajdavý nohy nebyly tou hlavní brzdou, až půjdeme na Sněžku,“ nepřestává rejpat.
„Lanovku zrušili?“ ptám se.
„Pro tebe jo. Budeme chodit.“
Vím dobře, že to není trest. Mám sedavé zaměstnání a proto i já chci chodit - ...s Pavlem do sklípku. Je Moravák a kus domova si vozí i do Krkonoš. Jeho žena Iveta je výborná kuchařka. Jestli tam manželka přiveze jídlo, Iveta nás přerazí.
____

Náš stařičký Fiat 1500 (děti mu říkají Bertík) se choval velice statečně. Vezl čtyři dospělé osoby, dvě nezvladatelné děti, pár tun „opravdu“ těch nejnutnějších věcí. Trošku v autě sice popraskávalo, ale holky praskot přehlušily zpěvem. Jedeme kolem barokního zámku Kuks. Hrabě Franta Špork mi tady vždycky zvedne náladu. Dolní Maršov, Horní Maršov... vzpomeneme si na film Vesničko má, středisková - zase jste se kochal, pane doktore? Kocháme se pohledem na krásnou krajinu až do Malé Úpy, pak ostrá levá na Zelený vrch. Motor vřeští na první převodový stupeň. Hanka taky:
„Vždyť se auto rozpadne! Vyjeď tam sám, vylož věci a vrať se pro nás!“
„Co by ses pro nás vracel, Honzíku, my dojdeme,“ zkoušeli mou trpělivost Novákovi.
„Jestli vaše řeči slyšel Bertík, tak se urazí,“ varuju je.
„Proč se vaše auto jmenuje Bertík, děti?“ ptá se děda holek.
„Protože Bertík BERE hodně benzínu, dědo,“ odpověděla popravdě Lucka.
Konečně jsme vyjeli nahoru. Kouří se z chladiče i ze mne.

Kamarád Pavel vylezl ze dveří: „Co tady zase otravujete?“ přivítal nás zvesela a holky už mu visí na krku. Mezitím co Jana krotila holky, představoval jsem Novákovi a Vondráčkovi - Ivu a Pavla. Pavel o dědovi už dávno věděl z mých dopisů. Byl to jeho nápad vylákat dědu až sem. Mimo správcování fušuje trochu i do východního náboženství.
Vybalování krámů je za námi. Děti lítají v lese po kamenech, my sedíme zhrouceni na lavicích a díváme se dolů k Pomezním boudám.
„Tenhle výhled mi v nemocnici chyběl,“ pronesl pateticky děda. „Sestřičky tam nebyly špatný, ale s tímhle se to nedá srovnat.“
„Bacha, pane Novák, máte za sebou manželku,“ varuje dědu Pavel a tahá se za plnovous.
Paní Nováková vzala svýho dědouška láskyplně kolem krku. „Jen ho nechte, Pavle. Když o sexu mluví, má pocit, že na něj nezapomněl.“
Chechtali jsme se, protože od paní Jaruš to skutečně nikdo nečekal.
Hanka větří borůvky a paní Nováková jde s ní. Trhání borůvek opravdu mezi moje záliby nepatří.
„Jaké máte úspěchy s meditací, Pavle?“ ptá se děda.
„Vám to můžu prozradit, pane Novák. Ty nejlepší. Ale tady na horách se s tím moc nevytahuju.“
„Chcete říct, že se stydíte?“
„To v žádným případě. Když ke mně ale přijde fotbalista, bavíme se o sportu. Se zahrádkářem o okurkách. S Honzou se o okurkách nemůžu bavit, protože si myslí, že rostou už kyselý.“
Velkoryse nechám pomluvu bez potrestání.
„Vy jste, Pavle, utekl před materialismem do hor, ale stejně tu s penězi čile pracujete. Spravujete chatu, obsluhujete turisty...“ leze mu děda pod kůži.
„Meditace obě hladiny vyrovnává. Alespoň u mě,“ povídá Pavel.
„Narazili jste na materialismus,“ vmísím se do hovoru. „Připadá mi, že to Američani, Japonci a Němci přepískli. Ale Francouzi, Holanďané a třeba Švédové už myslí trochu dál. Zato špice je u našich géniů Švejka a Járy Cimrmana. Od těch se jednou bude učit celý svět.“
„To je pěkná volovina,“ šklebí se Pavel.
____

Dnešní večer bohužel nezasvětíme sklípku, ale připravujeme oheň a špekáčky.
„Vidíš Pavle, ty jsi nevěřil, že mokrý dřevo bude hořet. Jsi vůbec věřící?“ útočím, ač sám ateista.
„Když vidím, jak se věřící mezi sebou řežou, tak ne,“ odpovídá Pavel a myslí na včerejší televizní zprávy.
„Že se perou, to s vírou nemá co dělat,“ nesouhlasí děda.
„Jak to? Nejen že se rvou mezi sebou různá náboženství - třeba muslimové s křesťany, ale dokonce v jednom náboženství různý větve. Vzpomeňte si na katolíky a protestanty - to máme křesťanství. Islám - šíité a sunnité a tak dál. Buddhisti se neperou, přestože bojová umění ovládají,“ vzpomněl si na své oblíbence Pavel a srovnal polena v ohni.
„O náboženství jsem slyšel pěkné přirovnání ke škole,“ povídá děda. „Náboženství je jako velká budova s mnoha třídami, obehnaná vysokou zdí. Ve škole učí různí učitelé. Jednotliví žáci, ani většina učitelů, se s vedením školy neznají. Dožadují se důkazu, že existuje ředitel i svět za vysokou zdí. Úroveň vzdělání dovolí jen jedincům nahlédnout dál. Ti nadaní a pilní poznají ředitele a přelezou zeď. Nejméně nadaní žáci, bohužel i učitelé, se o přestávce mezi sebou porvou.“
Koukám na Pavla, jestli bude dědovi oponovat. Pavel bere polena a přikládá na oheň.
„Víte co, budeme se bavit o ženských,“ říká Pavel na usmířenou.
„Před manželkou a dětmi,“ klepu si na čelo. Obrátím se na holky: „Děti, že chcete slyšet ještě něco o hinduistech, konfuciánství a taoistech?“
„Nééé... my chceme o ženskejch od strejdy Pavla,“ řvou moje dcery.
„To si taky ráda poslechnu,“ těší se Pavlova manželka Iveta. „Lítá po léčitelích se zádama, nevěřím, že by se za ženskou alespoň otočil.“
____

Tři neděle nádherné dovolené se blíží ke konci. Stihli jsme mezitím navštívit Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, výšlap na Sněžku, Janské Lázně a dokonce i zoologickou zahradu a Safari ve Dvoře Králové. Koupání v bazénech nepočítaně.

Sedíme naposled v Pavlově moravsko-krkonošském sklípku.
„Bylo tady tak nádherně, až mě stresuje pomyšlení na blázinec u nás v práci,“ povídá Hanka. „Honza říkal, že máte recept, jak se mít dobře, když je vám špatně,“ naléhá na Bohouše.
„Recepty proti stresu existují,“ usmívá se děda.
Iveta si sedá blíž. „Já těch receptů vyzkoušela a žádný nepomohl.“
"Holky moje..." je už slyšet, že dědovi těžkne jazyk, "řeknu vám jedno... musíte bejt... zvědavý."
"A to stačí?" ptá se Iveta zklamaně.
"Mně jo..." plácne Bohouš dlaní do stolu.
Pavlovi to nedalo: „Pane Novák, kdo vy vlastně jste?“
Děda Bohouš se ztěžka postavil, tetrálně rozpřáhl ruce a na celej sklípek zahulákal: „JSEM ZVĚDAVEJ DĚDEK!“
„A ty už taky nechlastej,“ vyjela na mě žena.
____

Už jsme zase doma. Děti odjely k moři s rodiči Hanky a dům rázem ztichl o 90 decibelů. Řekl bych, že na můj vkus je toho ticha nějak moc.
„Nezdá se ti, že děda je nějakej divnej?“ přerušuje moje myšlenky žena.
„Ne... proč?“
„Má smutné oči.“
Hance jsem nic neřekl, ale někdo zřejmě Novákům prohledal celý barák. Využili jejich dlouhé nepřítomnosti, když byli na horách. Co u nich hledali a jestli něco našli, nemám tušení.
____

Probudil jsem se uprostřed noci, nebo je to sen? Vím, že musím jít na zahradu. Nikdy předtím jsem takový zvláštní pocit naléhavosti nezažil. Venku se schyluje k bouřce. Všude je tma... nevidím na krok. Jdu až k prvním stromům. Stojí tam děda Bohouš. Oba mlčíme a přesto mezi námi dochází ke komunikaci. Cítím, že Bohouš musí na nějaký čas zmizet. Předává mi destičku z černého kovu. Ne… vypadá to jako klíč. Klíč ke všem informacím v kosmu. Klíč k VESMÍRNÉMU INTERNETU! Ten materiál vidím poprvé v životě. Sevřel jsem klíč v dlani a moje vědomí se rozletělo mimo čas a prostor…

„…hergot, co sebou furt meleš? Ještě jednou mě kopneš a půjdeš spát do obýváku,“ zavrčela moje ženuška.
Probudila mě - a udělala dobře. Jdu se do kuchyně napít studené vody. Divoké sny se prostě musí zapíjet. No nazdar, jsou dvě hodiny a u Nováků ještě svítí. "Dědek nechodí do práce, tak ponocuje," říkám si pro sebe. Vracím se zpátky do postele. Žena už tvrdě spí. Je špatně přikrytá a zase nemá kalhotky. To mám teď usnout? Asi jo.
____

V polospánku brutálně zazvoní budík. Vlastně ne – nějaký blázen zvoní u domovních dveří. Co se divím, když bydlíme vedle blázince. Je pět ráno, sakra…
Za dveřmi stojí uplakaná paní Nováková.
„Bohouš… Bohouš je…“
„Pryč,“ přeruším ji.
„Honzo, jak to víte?“
Ve vteřině se mi v hlavě VŠECHNO vybavilo.
„Pojďte se mnou, paní Nováková.“
Vedu ji do dětského pokoje. Z postele Evičky si vypůjčím plyšového medvěda. Z jeho bříška vyndávám suché brouky, dva korálky, nějaké kamínky a… černou destičku ve tvaru klíče. Je to klíč k vesmírnému internetu...

ZPÁTKY NA PLESE

„Proboha, Tondo... co s tím klíčem chceš dělat?“
„Nic.“
„Blázníš?“ Pepan zvyšuje hlas. „Co když to je opravdu vyrobený z nějakého neznámého materiálu?!“
„Pepane, právě proto! Až se děda Bohouš uzdraví - a on se UZDRAVÍ - vrátím mu ho. O tomhle klíči jsme se dnes bavili poprvé a naposledy. Jseš pro?“
„Asi máš pravdu. Ne... určitě máš pravdu. Na tyhle hračky lidi ještě nedozráli. Šoupni ten klíč zpátky do trezoru. Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel. Jdeme za ženskými.“
„To je rozumný, Pepane.“