Obelhaly mne dávné sny

Je mi čtyřicet osm roků. Vdaná jsem už dvacet pět let. Mám domácnost, mám rodinu, nic mi nechybělo. Jen jedno jediné. Uznání, pohlazení, políbení od mého manžela Oldřicha. Můj příběh je varováním příliš snícím ženám …

Začínalo jaro a Oldřich se v sobotu ráno rozhodl, že se bude věnovat více naší zahradě.
„Odpoledne mne nečekej, Boženko. Pojedu do Popůvek posekat trávu. Připrav něco k večeři.“
Šla jsem za ním do předsíně, abych ho vyprovodila a čekala jsem, že mne pohladí nebo políbí, ale on si jen zkontroloval kapsy a přesvědčil se, že má klíče od bytu. Pak otevřel dveře a zavřel za sebou. Ještě jsem se vyklonila za ním z okna. Neotočil se, aby mi zamával. Nastoupil do vozu a za okamžik jsem viděla jen červená světla našeho auta. Měla jsem si už zvyknout na skutečnost, že jsem si vzala hodného, pracovitého, věrného muže, zodpovědného otce a slušného člověka. Ano, tyto vlastnosti jsou pro rodinný život štěstím. Ale – postrádala jsem od něho něco, co bylo hodně důležité pro mne – něhu, pohlazení, uznání, projev vděčnosti.
Dnes jsem si připadala zvlášť opuštěná. Takový nádherný den, Jistě by se dal strávit jinak, než sekáním trávy. Nikdy ho nenapadlo, aby mne vzal na výlet a nebo na oběd do příjemné restaurace.
Když jsem si postěžovala své kamarádce, podivila se. Na co si stěžuješ, prosím tě. Pavel je stejný a ještě mi pořád vykládá, že špatně vařím, že neumím uklízet a shazuje mne před našimi známými. Oldřich alespoň mlčí. Máš výhodu, že je k tobě slušný.
Ano, má pravdu, ale ještě nejsem tak stará, aby mi nemohl říci – dnes ti to sluší, krásně voníš.V těchto myšlenkách jsem se zahleděla na sebe do zrcadla a prsty jsem si nadzvedla vlasy. Zkoumala jsem, jestli by mi neprospěla změna účesu. Pak jsem zase vlasy spustila n ramena a zatřepala hlavou. Pustila jsem si rádio a začala uklízet.
Dopoledne pomalu ubíhalo a já se rozhodla, že si skočím na nákup do supermarketu. Deset minut pěší chůze a budu tam. Koupím si nějakou kosmetiku a lak na nehty. Musím se dát trochu do pořádku, myslela jsem si.
Vzduch byl naplněn jarními vůněmi a já měla v sobě zvláštní tíseň. Znamenala stesk, nespokojenost, neuspokojení, marnost.
„No ne,“ vytrhl mne mužský hlas z chmurných myšlenek.
„Janku,“ vydechla jsem. Skutečně, přede mnou stál muž mých dávných snů. Jan Buchlovský. Až mne to roztřepalo.
„Boženko, tak dlouho jsme se neviděli. Holka, ty jsi se vůbec nezměnila. Pořád tak krásná, pořád skvělá. Štíhlá, jako za mlada.“
Objal mne a políbil na tvář. Jeho vůně mne vrátila zpět do mládí, když jsme spolu chodili. Tehdy mi psal básničky a já je po nocích četla při pouličním osvětlení. Byla jsem do něho zamilovaná. Jezdívali jsme na výlety a sbírali krásné zážitky, o kterých jsme si dokázali psát nekonečné dopisy. Pak přišel Olda. Vyjádřil se první a to bylo rozhodující, protože jsem měla už čas na vdávání. Romantika skončila, přišly děti a Janek odjel pracovat do zahraničí.
„Myslela jsem, že jsi trvale v Německu,“ řekla jsem, když jsme šli spolu zvolna po cestě k supermarketu.
„Přijel jsem jen na víkend za známými.V pondělí odjíždím. Hned ráno.“
„A co vlastně děláš?“
„V bance.“
„A máš rodinu?“
„Rozvedený, bezdětný, slušně zaopatřený.“ Zasmál se a já jsem se také smála, protože ze mne najednou spadla tíseň a nastoupila radost.
„A co ty, jsi stále vdaná? Máš děti?“
„Děti jsou z domu a jsem stále vdaná za Oldu.“
„A jak se vám daří?“
„To víš, všechno je v pořádku, ale za ty roky manželství jsme nějak okorali. Udržujeme domácnost.“
„Boženko, jestli máš čas, půjdeme se podívat na nějaké zajímavé místo. Chceš? Tak hodinku. Povykládáme si, potěšíme se, zavzpomínáme.“
Souhlasila jsem. Obešli jsme supermarket a vydali jsme se pěšinou k malému parčíku Vysoké stromy příjemně stínily a lavičky byly prázdné. Objal mne kolem ramen.
„Moc jsem na tebe myslel. Já vím, byla to jen moje vina, že jsem se neuměl vyjádřit. Ale měl jsem obavy z manželství. Proto jsem ti neměl nikdy za zlé, že jsi se vdala za jiného.“
Mlčela jsem a v duchu jsem myslela na dnešní ráno, které mne zase a znovu zranilo.
„Někdy si říkám, že jsem udělala chybu. Vzala jsem si člověka, kterému nerozumím.“
„Ale hlavně, že jsi šťastná,“ řekl a stiskl mi rameno.
„Ne, nejsem. Nejsem šťastná. Nikdy mi neřekl, že mne miluje, nikdy se mou neloučí polibkem.“
„Já ti rozumím,“ zašeptal Janek a otočil mne k sobě. Dívali jsme se jeden druhému do očí a ani nevím, jak a proč se setkaly naše rty nejprve v nesmělém a pak vášnivém polibku. Cítila jsem neuvěřitelně krásné vlnění v celém těle a i jeho ruku, jak se sune k mým bokům, jemně se dotýká ňader.
„Ne, to nejde,“ řekla jsem a trochu se odtáhla.
„Proč?“ řekl vášnivě a znovu mne přitáhl k sobě a zase líbal. Zavřela jsem oči. A´t se děje, co se děje, myslela jsem si, je to krásné a bránit se nebudu.
Pak jsme šli dál, mlčky a drželi se za ruce. Pěšina vedla kolem řeky a t vysílala nádherné vůně. Vítr jemně šuměl ve stromech.
„Co cítíš?“ zeptal se mne šeptem.
„Štěstí,“ řekla jsem také šeptem a objali jsme se kolem pasu. Chvíli jsme se procházeli a poslouchali ptačí zpěv.
„Musím se vrátit,“ zašeptala jsem.
Přikývl a obrátili jsme směr naší procházky. Vyměnili jsme si čísla mobilů. A rozloučili jsme se. Žádnou další schůzku už neplánovali, ale já věděla, tušila, že mi zavolá.

Do supermarketu jsem už nešla. Doma na mne padl smutek, touha po něčem jiném, než po tom ubíjejícím běhu času, v kterém se nic nemění, pocit ztracenosti a bezvýznamnosti. Jeho polibky mne pálily na rtech a doteky stále působily.Bylo teprve půl druhé. Douklízela jsem a lehla si do vany. Nastoupil neklid a strach. Možná, že mezi mnou a Jankem něco začalo. Může to mít velmi špatný dopad. Ale ať, mám právo se cítit alespoň chvíli šťastná. Olda je natolik lhostejný, že nic nepozná. Takový suchar, pomyslela jsem si. Konečně, co mu brání, aby se mnou vyšel a po cestě mi šeptal sladká slůvka a líbal mne? Jsem jeho manželka. Žiji s ním tak dlouho. Nyní máme bezstarostným život. Proč bychom si ho neužili? Léta běží, zatím jsme zdrávi a spokojení. Může být hůř! Loni umřel náš přítel Panáček na rakovinu, po něm umřela moje kamarádka Anička na infarkt. Byli to naši vrstevníci. Měli bychom si vážit toho, že jsme spolu a nic nám nechybí. Ale on? Jen se stará, co jsem uvařila, co zahrada, co komín, panebože! Už se stydím se před ním svléknout. Dívá se na mne, jako by byl cizí. Takový nezúčastněný. Večer, když se díváme na televizi, pospává. Je unavený z práce. A já nemám být unavená? Ale musím plnit své povinnosti, aby se chod domácnosti nezastavil. To je život, to je život.
Vylezla jsem z vany, utřela se do osušky a lehce se natřela pleťovým mlékem.
A co mám vařit? Ani jsem neměla do vaření chuť. Nejraději bych s tím vším sekla.
Pomalu jsem loupala brambory a myslela na Janka. Uvědomila jsem si, že myšlenky na něho mi dělají dobře. A tak jsem našla CD s romantickou hudbou a pustila si ho. Až mi to vhánělo slzy do očí! Tak to mi ještě scházelo, pomyslela jsem si, dávná láska se osudově vrací zrovna v okamžik, když má takové problémy. Jakoby ji někdo ke mně snesla. Třeba je to znamení, abych s tím svým životem něco udělala. Radikální řez! Prožívám poslední opravdu dobré roky, kdy se mohu ještě mužům líbit a když Olda si myslí, že jsem jen inventář a že mi stačí sem tam ze mne oprášit prach a sundat mi pavučiny z obličeje, tak to se plete. Růže se musí pěstovat, milý Oldřichu.
Dovařila jsem a sedla si do křesla. Oči se potulovaly po obloze, tak krásně rozzářené sluncem a ptačí zpěv mne rozechvíval k hlubokému dojetí. Vida, ještě mám nějaké city. Ještě mám v sobě milostnost. Probral mne krátký signál z mobilu. Došla zpráva.
-Můžeš v šest do lesoparku?- Janek. Bezhlavě jsem odpověděla, že ano a hned jsem zavolala Oldovi.
„Oldo, v šest mám schůzku s kamarádkou. Večeři máš připravenou, Nejdéle do osmi se vrátím.“
„Jistě, Boženko.Stejně přijedu tak k deváté.“
Nervózně jsem prohrabala svůj kosmetický kufřík. Byla jsem rozčilená. Všechno se daří. Mám rande, po tak dlouhé době. Musím být krásná, skvěle vypadat.
Skoro jsem ani nedýchala, když jsem si nanášela pleťovou masku a toužila, aby každá vráska, která vznikla z tohoto života zmizela. V pět hodin jsem už prožívala velké napětí z těšení se a doufala jsem, že mne zase políbí a rozechvěje. Olda nic nepozná. Tomu je to jedno, v jakém rozpoložení se nacházím. Je to hlupák, zasmála jsem se při posledním pohledu do zrcadla.

Sešli jsem se na stejném místě. Objali jsme se a políbili.
„Jak jsi strávila den?“ zeptal se mne tiše.
„V myšlenkách na tebe. Vrátily se mi všechny ty nádherné dny, kdy jsi mi říkal básně a užívali jsme si romantiku.“
„Také jsem na tebe myslel, má drahá. Je to osud, že jsme se náhodou potkali. Před tím jsem si neuvědomoval, jak žiji sám a že mi chybí blízkost milované osoby.“
Už jsem měla na jazyku – proč jsi se rozvedl, ale raději jsem to spolknula. Teď, když jsme spolu, nebudeme rozebírat všechny ty trapnosti a hlouposti.
Vzali jsme se kolem pasu a pomalu šli k řece. Nad námi se skláněl podvečer a někde z dálky voněl kouř z ohýnku. Opřel mne o rozložitý kmen dubu a přiložil na mé rty své. Objala jsem ho kolem krku. Zůstali jsme tak stát, v úzkém objetí a opojení. Čas se zastavil. Nějaký pták ve stromě zazpíval a vzduch se chvěl všemi roztodivnými vůněmi.
„Jsi šťastná?“ zeptal se mne tiše a hladil mne po ňadrech.
„Jako za mlada,“ zašeptala jsem a hladila ho také.
„Člověk potřebuje něhu, lásku, pochopení,“ šeptal.
„Ano. Ano,“ odpovídala jsem šeptem.
„Život bez lásky je smutný a vyčerpávající.“
Přikývla jsem.
„Pojď ještě kousek dál, je tu tak krásně,“ řekl a vzal mne kolem ramen.
„Až odejdeš, budu smutná.“
„Proč na to myslíš? Nepřijedeš už?“
„Nevím, mám tolik práce. Rozhodně to nebude brzy.“
„To nevadí, budu a tebe stále čekat. Stane se to smyslem mých přání a myšlenek.“
„To je dobře, má milá, to je dobře. Myšlenky ti nikdo neukradne.“
Vyšli jsme na malou mýtinku mezi stromy. Kolem dokola se bělaly bílé lavičky. Usedli jsme a on mne objal kolem ramen.
„Podívej se, jak je to krásné, když se stmívá. Červánky barví oblohu a ještě tu a tam je do modra. Miluji takové večery. A nyní, když jsem tu s tebou, si uvědomuji, jak se málo věnuji krásám přírody.“
Podívala jsem se na hodinky.
„Panebože, půl osmé, už musím jít domů.“
„Doprovodím tě.“
Už jsme mlčeli. Stačilo, že jsme spolu. Realita našeho života nás odtrhla od romantického snění.
„Takže se už tento víkend neuvidíme, že ne?“ řekla jsem lítostivě, když jsme se loučili.
„Zavolám ti hned, jak to bude možné,“ řekl mezi polibky. Ještě jsme si zamávali a já jsem se rychle vydala k domovu.

Olda ještě doma nebyl a tak jsem si vlezla pod sprchu, abych smazala všechny stopy mé schůzky a oblékla si domácí šaty. Pustila rádio a prostírala stůl k večeři. Stále ve mně dozníval jeho šepot a hřály mne dotyky a polibky. Je to tak krásné! Bože můj, usmívala jsem se a pokládala k talířům příbory. V zámku zarachotily klíče a vešel Olda. Pozorovala jsem ho. Očima přehlédl stůl, svlékl si bundu, šel si umýt ruce a zasedl ke stolu.
„Jak bylo na zahradě?“ zeptala jsem se, aby nebylo takové ticho.
„Normálně,“ řekl a nabral si na lžíci polévku.
„Co jsi jedl?“
„Udělal jsem si špekáčky. Byly dobré. Soused měl pivo, tak jsme pokecali. Je posečeno, uklizeno, příští víkend můžeme vyrazit spolu.“
Ani se mne nezeptal, co jsem dělala já.
„Zítra je neděle.“
Pokývl hlavou.
„Pojedeme někam?“
„Však víš, že jdu na fotbal. Ty si zatím vyper nebo co máš na práci, ať máme v týdnu klid.“
Vlna zlosti mne přeběhla mrazením v zádech.
„Já chci jet zítra na výlet.“
Povytáhl obočí.
„Kam bys chtěla jet?“
„Třeba na Mars, Oldo,“ vybuchla jsem.
Vstal ze židle, zasunul ji a šel do obýváku pustit televizi. Uklidil jsem po večeři a šla za ním.
„Promiň, řekla jsem smířlivě.
„To nic. Někdy člověku ujedou nervy. Nebudeme se přeci hádat. Nikdy jsme se nehádali.“
Právě proto, pomyslela jsem si, protože jsem nechtěla. Kdybych se chovala tak, jak to cítím, už bychom spolu nebyli, pomyslela jsem si.
Sedla jsem si do křesla a sledovala pořad. Mlčeli jsme až do jedenácté hodiny, kdy jsme šli spát jako obvykle.

A byla neděle, Ráno jsme se nasnídali a Olda si sedl k počítači. Já jsem pracovala v kuchyni. Nebylo již tak krásně, jako včera. A kupodivu jsem se necítila ani šťastná. Všechno zmizelo do nenávratna. Ale něco přeci mně napadlo .- musím se naučit snít. Čekat, až zase přijede. Pozve mne na schůzku a já na ni budu spěchat v návalech štěstí, jako včera. Musím si ten pocit udržet. Nesmím ho ztratit ani na okamžik. Je to náhrada za ta období sucha kdyby to nemělo být, tak to prostě nebude. Ale osud nás opět spojil. Je to všechno vina Oldy. Je to sobec, sobec. Nic s ním nehne. Všechny emoce ve mně zabíjí dřív, než vzniknou. Jsem jako hadrová panna. Všechno dělám pro nějaký účel. A je mi z toho špatně na duši. Vedle zazvonil mobil. Přiskočila jsem ke dveřím.
„No, Zdenku, já teď zkouším ten program. Nevím, jestli se podaří instalace. Nějak to vázne. Zachvěli ti zavolám.“
Otevřela jsem dveře do pokoje.
„Nechceš kafe?“
„Jo, to bych si dal.“
Přinesla jsem šálek kávy do pokoje a položila na stůl.
„Co děláš?“ zeptala jsem se.
„Ale slíbil jsem Zdeňkovi, že se podívám na jeden program. Je v něm nějaká chyba.“
„Oldo,“ řekla jsem.
„Co je?“ otočil se ke mně.
„Miluješ mne?“
V jeho očích se cosi mihlo. Bylo to nějaké vzdálené signalizování odpovědi.
„Nejsme malé děti,“ řekl nakonec.
„To není odpověď.“
„Boženko.Co ti pomohou nějaká slovíčka? Jsme spolu, jsme. Máme společný domov.“
„Ale já se ptám na tvé city.“
Neodpověděl, obrátil se k počítači a pokračoval ve své práci.
Ještě jsem za ním chvíli stála, zmatená a plná protichůdných emocí. Ale pro něho, jako když tam už nejsem. Kopeš si jámu, Oldo, pomyslela jsem si a odešla zpět do kuchyně. Po obědě se sebral a šel na fotbal.

A dny ubíhaly, jeden za druhým zase v klidu a zdánlivé pohodě. Čekala jsem, že se mi ukáže na mobilu Jankův vzkaz. Zřejmě má asi nějaké problémy. Počkám, počkám. Tři týdny uplynuly. Bez jediného pozdravu od něho, ale já jsem to nevzdávala. Nesla jsem statečně odloučení od své dávné lásky a myslela jsem, že i on na tu naši schůzku rád vzpomíná. Moje dny byly naplněny pocity štěstí a tak jsem překonávala problém, který jsem si nikdy před tím tolik neuvědomovala, totiž ten Oldův nemožný přístup.
Uplynul červen a přišel horký červenec. Jezdili jsme každý týden na chatu. Sjížděli se všichni známí, kteří také v tom místě chatařili a tak byl každý večer nějaký program.
I ten večer, kdy jsme jako obvykle seděli na terase a popíjeli víno.
„Nechcete se mrknout na zprávy?“ zeptal se náš soused a kamarád, který měl na chatě i televizi.
„Ale jo, musím se podívat jak hrála Slavie,“ řekl Olda a soused ho s plným pochopením plácl po zádech.
„Jasně, Oldo, to je naše, viď?“
Usedla jsem do proutěného křesílka a zapálila jsem si nabízenou cigaretu. Právě začaly vysílat.
„Nedáte si kafe?“ zeptal se soused.
„Ale jo,“ řekl Olda a já také kývla.

„… hlavní zprávy. V Berlíně byl dopaden český občan Jan Buchlovský, který byl v podezření, že zavraždil v loňském roce Eriku Neubauerovou. Jan Buchlovský již několik pracuje v bankovnictví. Policie ho podezřívá ještě ze dvou vražd, které se staly před několika lety a pachatel nebyl dosud dopaden. Vražda Eriky Neubauerové však vzbudila podezření proto, že předchozí oběti byly uškrceny stejným způsobem, když se nechaly pozvat na podezřelým na schůzku do odlehlejších míst, kde byly také nalezeny.Jednalo se o osamělé ženy, kolem padesáti let. Pokud budou Janu Buchlovskému dokázány všechny vraždy, čeká ho doživotí. Další zprávy…“

Týden jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Olda se divil, že mne to tak vzalo, ale staral se o mne.
„Boženko, prosím tě, zapomeň na to. Prostě se to stává, byly opuštěné a měly smůlu,“ řekla mi a držel mne za ruku.
„Oldo, miluji tě,“ řekla jsem už po sté. Pokývl hlavou a stiskl mi ruku o trochu víc, než obvykle.
„Jsou to jen nervy,“ řekl a pohladil mne po vlasech.
„Jo, jen nervy,“ kývla jsem hlavou a políbila ho do vlasů.

Ne, nic se moc mezi námi nezměnilo. Ale já jsem pochopila, jak jsem byla bláhová. Olda je spolehlivý, pořádný a čestný muž, jen nerad mluví o lásce. Naučila jsem se to prostě – přijímat.

Maura, 2008