Opilej byl Slavík a citlivka jsem já.

Anotace: Neni to povídka. Spíš takovej deník včerejšího večera. Takže večerník:-) Někdy prostě nepochopim chování některých. A svoje náladičky taky ne:-S

"CO DELAS VECER NECHCES JIT NA HOUBU V PUL 7 U DELVY SP SKICA" Nevim. Ještě ze včerejšího super kolo-výletu Slivenec- Lochkov- Radotín- Černošice a zpět jsem jaksi zničená. /absolutně nesportovní typ/. Ale co! Lepší, než sedět doma a učit se, že.
Takže jednu houbu a hurá k rybníku. Nikdo tam není, všichni seděj u Žilinů, vsadím boty. Nálevky jedny. /Já mám co říkat/ "Tak co my? Nechceš někomu zavolat?" Dotírám na Skícu, poněvadž mám chuť na nějakou akci. Něco dělat. Hejbat se. "Dělej...pojď něco hrát!!" Začínám bejt protivná. /Včera jsme si hráli na Hříšnej tanec. Musim si umejt boty. A taky jsme si načmárali panáka a skákali na čas. A vyrobili si bejzbol. Tu hru nenávidim, ale tohle byla sranda. Víčko od PETky. A větev urvaná z plaňky byla bejzbolka/ "A co?" Taky už nemá nápady. "Hele. Po jedný noze poskáčeš támhle k tomu stromu, dotkneš se ho a po druhý zas zpátky a přeskočíš tu bejzbolku. Jo? A pak já. A kdo bude rychlejší." Pak jsme skákali do dálky. Vydrželo nám to hodinu.
"Čááááu!" dotlačila jsem Skícu do Pyramidy, že odtamtud vytáhnem ostatní ven. "Nazdáááár Veruuu" Petrin. Aleš. Eda. Lucka. "Polezte ven!" Petr má zase kecy, je na mě zlej a drzej, až si jednu vykoleduje. "Ježiši Veruno!!!" dělal na mě ksichty,ale co mu to bylo platný, stejně potom museli přijít, jestli chtěli, abych jim dala pokoj a nechodila furt za nima!!! "Hele, vy teďka spolu chodíte??" Ptal se. "Jo. A koukejte přijít!" vzala jsem Skícu pod křídlo a zabouchla za náma dveře. Tak. Aspoň se maj o čem bavit. /Nesnášim ty debilní slivenecký drby. Ale teď jsem se chtěla bavit. Když drbou, je jejich chyba, že si to neověřej a roznášej fámy/
Sedíme u rybníka, dorazila Klára /moje skoro sestra:-) / jdem kopat haka, s Luckou se snažím kamarádit, i když mě ty její drby štvou a musim říct, že i mrzej. dělám, že sem v pohodě a jakože o nich nevim a je to lepší, tvářim se normálně, dokonce se spolu i zasmějem, to když rvem nohavice do vytaženejch ponožek, aby se nám do nich nemotal hakis a už můžem hrát. Přijde Krejčí, trochu mě zatrne, po těch čarodkách nevim nevim,bojim se na ňákýho kluka jenom podivat, tady je příležitost k pomluvě naprosto COKOLI. Telefon. Volá Slavík. Záchrana!! " Coo??Já ti vubec nerozumim- kde? K Holyni? Jo. Počkej tam. Jdu za tebou!" A jdu naproti ožralýmu Slavíkovi. Stačí mi ho vidět! Jde mi s rozevřenou náručí vstříc, ale nestrefí se. "Vyhráli jsme...seduuuuuum dvaaaaaaa!" Jo. Zavěsí se na mě plnou svou vahou. Jdem stylem z levého kraje silnice na pravý. Celou cestu. Jinak to nejde. Neutáhnu ho. "Prosimtě snaž se trochu!" "Demeee na panáááka!!!Zvu těěě!" super. Blížíme se k hloučku lidí, který ztichne, pozoruje blížící se nás a po Slavíkově výroku "Si hrooozněě těžkááá" a jeho následném pádu na beton pod lampou se začne smát. Sotva dejchám.
"Dem si zahrát?" Hodí po mně Krejčí hakis. "Óká. Ale nevim jak si se mnou zakopeš." Dodejchávám to a snažím se hrát jak nejlíp umim. Stejně mám pocit, že jsem dřevo! /Kluci to zkrátka maj v krvi/ "Ty vole! Hustě si to dáváš!" Hvízdne a ta věta mě vynáší do nebes. /Přesně to takovýhle pochvale jsem toužila, když jsem to do úmoru trénovala:-) /
"Tyyyy voléééé já du takyyy" Narve se mezi nás, do haka se strefí, ale ve své ne-koordinaci pohybů mu to vynese to, že hodí akorát pěkný záda. Oklepe se. "Deeem na pivooo!" a skočí na lampu. "Hele vole, víš že je tady kamera. Tam nahoře...." Láká ho Aleš. "Aleši ne!!" Krotim ho. Ale to už je Slavík na hromosvodu a šplhá se nahoru ke střeše. Všichni se smějou. Debilové! "Mám jí" Chňapne do prázdna a po drátě jede dolů. Pustí se. Prásk ho na zem. "Kreténi posraný todle ste chtěli jo??" "Ty vole uklidni se Verčo. Se na něj podivej jak vypadá." "Právě že to vidim jak vypadá!" Začínaj mě pěkně štvát. Lucina s Michalem jdou domů. Krejčí stojí trochu při mně a přemlouvá ho ať jde taky. Petrin bere kameru a točí, čímž mě vytočí na nejvyšší míru. Když ale Slavík skočí Alešovi kolem pasu a začne mu dávat pusinky, musim se tomu smát taky. "Kde je chlast??" tápe po petce se zbytkem houby. "Nebudeš to pít!" vezmu mu jé před nosem, čímž ho naštvu. "Verčooo!" "mírní" mě Aleš. To víš že jo! Nic mu nedám. "Dej mi jí!" výhružně Slavík. "Ne."
"Dělej!"
"Di domů a dej pokoj."
"Ty vole dej mi ten chlast nebo ti jí jednu natáhnu."
"Abych ti jí pak nenatáhla já."
Skočí po flašce. Petr to aktivně natáčí. Na trávnik sletíme oba dva. "Pocem ty moje dvakrát stará!" Lokne si "poď spát ke mně!" a začne po mně lézt, mám už toho dost,vyhrabu se z pod něj a ledvinkou mu jich několik natáhnu, aby se mu rozsvítilo. Sem špinavá, bolí mě koleno a zápěstí. Hovado. Petr točí. "Hele Slavíčku...Ta kamera tam eště zustala. Běž pro ní." Aleše jenom sjedu pohledem, to chování fakt nepochopim!! Má z toho srandu. Všichni z toho maj srandu. Prej sem citlivka. Ze Slavíka teče krev a začne to zkoumat. "Ty vole...ze mě něco teče. Kdyby to byl aspoň chlast!" Výbuch smíchu. Otáčim se zády. Mám totálně po náladě. Vidim, jak na mě kouká Krejčí.
"Prosim!!" zvednu vrnící mobil a je mi už jedno, že jsem nepříjemná. "No ahoj Veruu...Tady Jirka z Hiltnu..já jenom,že sem u tebe před barákem...nechceš se mnou teda někam zajít?" "Nejsem doma." "A co v pondělí? šlo by? Bych tě rád viděl..." Dotíral. Dneska už podruhý. Už mě to nebaví. Tomáš. Jirka. Druhej Tomáš. Krejčí. Nechci. Já je sakra nechci. Nikoho! Já chci někoho...koho? Koho sakra chci?? Toho blbečka furt? Ne. Já nevim, co chci. Chci jenom- bejt šťastná. S nim. Asi, Možná. Chci vědět, že mě někdo má rád.
"Veru, usměj se." Petr. Do kamery se zakřením, jak nejhůř umim. "Jdu domů! Pojď se mnou." Divim se, že bez protestů šel. Nechala jsem ho dva kroky za sebou. Práskla jsem sebou na lavičku. Vedle mě si nikdo nesed. Klára je na to upozorňovala, ať to radši nedělaj. Ale já to chtěla. Ať sou se mnou. Tak si tam pak Petrin sedl, ale já byla zády. Ryl do mě, dělal si ze mě prdel. Bylo mi mizerně. Chtělo se mi bulet. Kvůli Slavíkovi, kvůli nim, kvůli sobě, jak jsem protivná a...potřebovala jsem obejmout, začala jsem řvát. Vzal mě kolem ramen, spadla sem na něj a řvala jsem a řvala. Dělalo mí to dobře. "Ty krásně voníš marihuanou.Verunooo,kolik´s toho měla??Ne, dělam si prdel...ale prostě jí voníš.Veru...já tě mam rád!No tak..." povídá a už se mi ani bulet nechce, už mi bylo líp. "Ale mam hlad!" Zas on. "Mam hlad, že bych žral!!" Plácne blbinu, díky které dostanu záchvat smíchu a tak sedim brečim a směju se zároveň. Jediná Klára mě možná chápe.
________________________________________________________
/Omlouvám se všem za tak dlouhej výblitek. Ale já to prostě musela napsat. no./