S nadějí jí vlastní......

Anotace: Ještě to píšu. Bude to zřejmě na pokračování;)

S nadějí jí vlastní, šla ulicí, která čítala bezmála dvacítku domků, které svým vzhledem připomínali malé zámky. Zámky, ve kterých žili asi hodně vlivní lidé a kterým nedělalo problémy si najmout nějakého vraha na omylné odstranění souseda, který jim vzteky udupal květinu před dveřmi.
V ruce třímala papír, který byl zhlídnutý už tolikrát, že byl celý pomačkaný a vypadal spíše jako zmuchlaný kapesník před vyhozením.
Bylo na něm napsané číslo. Velké číslice pro sebe potřebovali skoro celý papír, aby byli dosti viditelné. Pořád je četla. Stále dokola.
Říkali jí, že brzy najde ty, které potřebuje. Že se brzy dostane mezi ty vlivné lidi, kteří se záští vraždí pohledy a kteří se nebaví o ničem jiném, než o akciích, komu dnes zvýšili plat o sto tisíc dolarů a kdo se s kým vyspal, společně s martini v ruce a buráky na zlatém stolku vedle.
„9963! Tady to je!“ vykřikla a zadívala se na břečtan rozpínající se jen do té míry, kam mu bylo povoleno. Zřejmě tu mají ochočený i břečtan, pomyslela si.
Zlatý zvonek se leskl a auta před domem 9963 svítila už z dálky. Kamenný chodníček, který je zřejmě každý den luxovaný, jí říkal, kudy má k tomu zlatému zvonku jít.
Přiblížila se a sbírala odvahu na to, aby zvedla ruku a zazvonila.
Její prst se přibližoval k lesklému zvonku, ale nedotkl se.
Neměla tolik potřebné odvahy podívat se jim do očí. Nemohla se znovu podívat do očí všem těm lidem, od kterých odešla ze své vlastní vůle.
Od té doby se dvakrát přestěhovali, koupili dvě firmy a postavili si domek s hlubokým bazénem na obrovské udržované zahradě.
Změnilo se toho tolik, že by je možná ani nepoznala.
Společenský oblek s přísně upravenou kravatou, černým kufříkem a značkovými hodinkami na levé ruce, se k jejímu otci nikdy moc nehodili.
Kalhotový kostýmek černé barvy, upravené vlasy, brýle ve tvaru obdélníku s měnícími se obroučky podle barvy kostýmu, se k její matce také nehodili.
Tři auta a zlatý zvonek také ne. Najednou se k nim nehodilo nic.
Pořád měla před očima ten starý a zároven poslední obraz, než od nich odešla.
Její otec seděl u linky, která byla oprýskaná přílišným opíráním. Měl na sobě obnošenou vestu, pantofle které nosil jen pro doma a kalhoty ze kterých visely kšandy směrem dolů.
Jednou rukou si prohraboval vlasy a druhou rukou naléval čaj z rodinné konvice.
Máma mezitím sešla dolů ve svém županu, který nosila jen o víkendu a prohlédla se v zrcadle, které míjela cestou, jako každý den. Někdy se u něj zastavila a rukou si ladně pročísla vlasy.
Přišla k němu do kuchyně, dala mu pusu na tvář, on se na ní usmál.
„Bože.....“ jakoby se jí všechny vzpomínky najednou vrátily. Jakoby stála před šesti lety v obýváku a pozorovala rodiče naposled. Za rohem, kde se krčila jí pořád otravoval list květiny, která už je jen na fotkách. Jako na fotku se ted dívá na sebe a svoje vzpomínky.
Když před osmi lety odešla, z ničeho nic, nechala po sobě jen dopis ve kterém stálo
Maminko a tatínku, nezlobte se na mě, ale musím se postavit na vlastní nohy. Strašně moc vám děkuju za všechno, co jste pro mě udělali, ale chtěla bych si začít vydělávat sama a to u nás asi nepůjde. Nikdy jste nechtěli abych šla pracovat. Vím, slíbili jste si, že se o mě dobře postaráte a já vám jsem za to vděčná, ale možná to je až moc. Chtěla bych si žít podle svého a to by ve společném soužití nešlo. Asi si ted říkáte, že je to nějaký žert, nějaký vtip, ale bohužel.....není.
Už dlouho jsem o tom přemýšlela. I jednou jsem vám o tom chtěla říct, ale tatínek mi skočil do řeči s poklesem akcií a já věděla, že se ke slovu nedostanu.
Tak mě napadá jedno slovo -Konej!-.
To přece vždycky říkáš ty, tati a tak konám. Chci ted začít někde bydlet. Chci si sehnat práci. Vím, nebude to lehké, ale já to zvládnu.
Vždycky jste do mě vkládali spoustu naděje, tak jí do mě vložte i ted.....prosím.
Děkuju vám za všechno.....Věřte, je to pro mě strašně těžké, ale všichni víme, že by to stejně dlouho nešlo.
Mami, tati.....Mám vás ráda.
S láskou.....Iris
S tímto děkovným dopisem za „své narození“ se Iris rozloučila před šesti lety s rodiči.
S těmito slovy odcházela z domu, kde vyrůstala. Bylo jí jen šestnáct.
„Přejete si?“ ozval se hluboký hlas, za Irisinými zády.
„Eee, ne. Ne. Já jen, koukám.....“ odpověděla jednomu postaršímu muži, z druhé zahrady, o kterou se muselo starat nejmín deset zahradníků. Květiny tam byli na svém místě a ani jeden lísteček nekoukal z řady krásných modrých kvítků.
„Koukáte? To bych neřekl.“
„A co by ste řekl?“ byla mluvná. Iris se bavila s každým. Nečinilo jí problémy jen tak začít klábosit s mužem sedícím naproti ní v autobuse nebo s ženou, tahající kočárek s dvojčaty.
„Asi ste chtěla zazvonit slečno. Tam bydlí Borsnovi.“
„A....Ano, já vím.“
„Víte? Já myslel že jen koukáte.“
„Přečetla jsem si to jméno na zvonku.“
„Aha.....Tak to jo.“
„Jo. Tak já půjdu. Hezký den.“
Když odcházela, otočila se ještě jednou za tím velkým domkem, který připomínal zámek.
Muž s velmi upravenou zahradou tam stál a zíral na zvonek.
„Hm.....To je zvláštní.....Řekla že si ho přečetla na zvonku, ale na zvonku jméno není.“ a rukou si mnul bradu. Jeho oči tikaly sem a tam, nechápal.
Iris odešla z té ulice, ve které se měla znovu sejít s rodiči. Nevěděli o tom. Nevěděli že má přijít. Nevěděli o ní nic. Od té doby co odešla, jim nenapsala, nezavolala a neukázala se jim.
Od té doby se toho taky spousty změnilo. Chtěla jim to vyprávět. Chtěla jim všechno říct.
Nenašla odvahu zajít za svou vlastní rodinou. Popovídat si s nimi o tom, jak jí dneska ujel autobus a jak přišla pozdě do práce a jak se jí roztrhla punčocha a jak nabourala auto a jak sehnala práci a jak si kupovala byt a.......Neměla odvahu se jim podívat do očí natož jim vyprávět tak všední a obyčejné záležitosti všedního a obyčejného dne.

//////////////////////////////////////////////////////////////////////

„Iris.....“ oslovil jí nepříliš hezký, ale za to docela vysoký blondák. Tak tajně jí miluje, že to vědí všichni. Dokonce i jeho přítelkyně, která se obléká mnohem lépe než on. Nosí manšestrové kalhoty které mu jsou krátké a stále stejné triko. Dala mu ho Iris k vánocům a od té doby ho nesundal.
„Jamesi.....“
„Jak se máš?“ pořád se k ní přibližoval. Nemohla uniknout, protože čekala u automatu na kávu.
„Jde to. A ty? Co Mary?“
„No Mary.....Mary.....Má se dobře. Já taky. Nikdy jsem se neměl líp.“
„Tak to je fajn.“ v jejích očích se zableskl strach. Strach z něj. Strach ze sebe samé. On by jí nikdy neskřivil ani vlásek, jen byl tak odporně úlisný, že se ho bála.
„Ale raději bych byl s tebou.“ jejich normální konverzace skončila právě v tomhle okamžiku.
„Jamesi! Nezačínej zas!“
„Promin já jen, když tě vidím, tak, tak si říkám jaký by to asi byli kdyby sme se vzali.....“
„Na to zapomen! Máš Mary! Tu si vezmi!“
„Když Mary.....Mary není Iris.“ už před ní, o ní samé, mluví ve třetí osobě. Nechápala tohle jeho špatné sklonování osob. Občas měl takový ten hloupý výraz a mluvil z cesty, ale třetí osobu na něm nesnášela ze všeho nejvíc.
„Jamesi, nech mě bejt.“
„Tak mi řekni že je konec!“
„Konec čeho?“
„No tohohle všeho.“
„Nic není Jamesi. Tak toho nech! Prosím!“
„Iris.....Já.....“
„Miluješ mě, já vím.“
„Tak když to víš, proč s tím nic neděláš?“
„Protože tě nemiluju jasný? Ne-mi-lu-ju!“ vzala si svou kávu a odešla jiným směrem než původně chtěla. James by jí rozhodně svým dalším vyznáním lásky bránil v cestě a tak to raději obejde. Rozčíleně procházela kolem upravené recepce.
Velká místnost, se spousty šanonů, ve kterých leželi papíry s jmény těch, kteří bud dostali padáka a nebo odešli ze své vlastní vůle. Taky papíry těch, kteří si myslí, že tu ještě pracují, ale jejich složky jsou už dávno zařazené mezi odpadem.
A pak složky těch, kteří jsem teprve mají přijít. Jsou to mladí lidé s představou zdárné budoucnosti, která je tak obrovská, že by se nedala sepsat ani do milionů šanonů.
Vysnívají si ohromné vily s bazény a psem jménem Bady. Se spoustou dobře živených a tlustých dětí oblečených v golfovém obleku. Netuší, že dostanou nanejvýš služební mobil a někdo, komu se to poštěstí, dostane i auto. Ve výjimčených případech to bude kancelář nebo fax.
Iris patřila k těm, kteří tu pracují a nejsou mezi odpadem. Byla jedna z mála, která se tu dokázala udržet i přes všechnu tu rivalitu a hnusoty, které tak rádi dělali vedoucí a šéfové.
Měli tu dokonce i místnost, ve které se káceli stromy. Z nich se pak brali větve a házeli se nováčkům pod nohy.
Kdo se tu držel nejdéle, byl uklízeč Norbert. Všichni mu říkali Norberte, ale nikdo neznal jeho pravé jméno. Prostě se k němu Norbert hodil víc, než jakékoliv jiné jméno.
Nosil s sebou svůj tmavě modrý kbelík s jedním koštětem, které si asi hodně oblíbil. I přes jeho o opelichaný konec se s ním pořád vláčel. Znali ho všichni a přitom vůbec nikdo.
Když přišla Iris ke svému stolku, který měl okolo sebe dalších sto stolků, praštila kávou na stůl a polila propisky.
„Sakra!“ proklela všechno okolo.
„Co je?“ zeptala se stále upravená kolegyně, které táhlo na čtyřicet. Měla na sobě dlouhou sukni s kostkovanými vzory, košili s kostkovanými vzory a boty s kostkovanými vzory.
Vypadala jako její strýc, který žil ještě před sto lety.
„Zatracený kafe! Zatracenej Jamie!“
„Tys tam nebyla vid?“
„Kde jako?“
„Moc dobře víš o čem mluvím.“ silou se opřela o židli, div se nepřevrátila.
„Ne nebyla.“ přestala cukat propiskama, aby z nich setřásla vodu a sedla si na židli.
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč si tam nebyla? Ty si to nenašla nebo co?“ snažila se dát najevo naivitu, kterou nevlastnila.
„Našla ale.....Nešlo to.“
„Všechno jde, když se chce.“
„Sindy, prosím, dneska nemám náladu na přednášky o tom, jak zachránit svojí minulost.“
„Si tak paličatá.“
„Jo sem, tak mě prosím dneska nech, nemám svůj den.“
„Ten nebudeš mít do tý doby, než tam za nima zajdeš Iris.“ zvedla se a odešla se spousty papírů v ruce někam za roh.
Iris seděla na své točíčí židli a zírala před sebe. Oči jí stály na místě. Nikam netikaly. Byly v klidu.
„Zatraceně.“ pronesla po chvíli civění před sebe. Bylo to bezmocené civění. Tak bezmocné, že kdyby jí viděl kdokoliv z jejích kolegů, zavolal by sanitku.
Bud proto, že by si myslel, že má vigilní koma nebo proto, že by přišel na to, že už se dočista scvokla. Ani jedno to však nebylo. Prostě jí jen nebylo dobře.
To je snad poprvé co jsem se nepřekonala, pomyslela si.
Kde se vlastně stala chyba? Nastala ta chyba teprve ted? A nebo už trvá pěkných šest let?
Poslední půl rok na ně musí neustále myslet. Chce je zase navštívit. Přece jen, šest let, je šest let.
Matka si jí už určitě nebude pamatovat. Od té doby co odešla, se toho tolik změnilo.
Sčesanou patku si dala ostříhat a vznikla z toho rovná ofina jako pravítko. Na vlasy si dala ještě více hnědé barvy a tím pádem je má skoro černé. Změnila i styl oblečení.
Doma nosila lacláče a roztrhané džíny. Ted nosí kostýmky a upnuté kalhoty. Dokonce si koupila i dioptrické brýle. Má auto, na které si sama vydělala a bydlí ve skvělém bytě, na který si taky sama vydělala. Ale oni to nevidí. Nevidí jak se změnila. Nevidí kde žije, čím jezdí, jaké má nové brýle.
Možná si ještě pamatují co mám ráda, zamyslela se.
Milovala a stále miluje bílou čokoládu, housku s máslem a k tomu kakao.
Nestala se chyba už před lety, napadla jí další otázka. Možná bych měla začít od znova. Ale jak od znova? Vždyt mě se můj život líbí, nechci ho měnit, jen by stačilo, kdyby se do něj vtěsnali i oni. Myšlenky na rodiče jí běhali hlavou a nedalo se to zastavit.
Najednou se vymrštila ze židle a znovu shodila kávu.
„Ježiši kriste!“ vykřikla, ale povalený hrnek nechala ležet.
„Kam jdeš?“ zeptala se kolegyně, která se vracela, kdoví odkud.
„Musím.....Musím za nima!“ vysoukala ze sebe roztěkaně.
„Za rodičema?“
„Eee.....Jo! Musím tam jít! Nejde to bez nich!“
„To dáš Iris!“ křičela její kolegyně, ale Iris už byla za rohem a jen na ní mávla.
Co jí donutilo vstát ze židle, rozlít kafe a nevnímat kolegyni? Uvědomění.
Seběhla schody, protože výtah nejel.
Mezitím si hodila tašku přes rameno, kteoru s sebou dneska dovláčela do práce a běžela ke svému autu. Odemkla, nastoupila, nastartovala a vydala se za svojí minulostí.

//////////////////////////////////////////////////

„Fajn.....V klidu.....Dejchej!“ nahlas říkala sama sobě a snažila se uklidnit.
„Potřebovala bych panáka!“ řekla a praštila oběma rukama do volantu. Vždyt tu včera stála a nedokázala to, tak proč by to mělo být dneska jinak? Včera měla to sámé odhodlání a nešlo to.
Přece jen jí ještě něco chybělo. Dnes to u sebe má. Je to právě to uvědomění, které říká, že je prostě musí vidět, jinak.....
Vystoupila z auta, zamkla a šla pomalým, ale přitom nejistým krokem tou samou ulicí, kde šla včera. Znovu jí něco naplnilo obavami, nervozitou ještě větší a studem.
„Neřeš co jim řekneš. Prostě něco řekneš!“ špitala si pro sebe a blížila se k jejich zvonku.
Chvíli tam zase stála a znovu cítila pocit, že jí opouští síla.
„Ted nebo nikdy! Nechci prohrát podruhý!“ nařídila sama sobě, ale stále ještě čekala na svou jednu jedinou větu, která jí utvrdí v tom, že by zazvonit měla.
„Když to neuděláš ted, tak už se sem nikdy nevrátíš!“ řekla sama sobě a v tu chvíli, natáhla ruku a zazvonila na onen osudný, zlatý zvonek.
Ruka se jí roztřásla a ona okamžitě ruku stáhla zpátky, jakoby ten zvonek šíleně pálil.
Stála tam jako přilepená a nemohla se pohnout. Nemohla udělat krok, nemohla pohnout hlavou, nemohla obrátit oči v sloup a říct, že je pitomá. V tu chvíli nemohla nic.
Najednou se dveře otevřeli.
Stála v nich postava, stošedesát možná stošedesátpět centimetrů vysoká a třímala v ruce skleničku.
Irisi nebyla schopna zaostřit. Nebyla schopna se nahnout, aby se podívala přes plot, jestli to je vážně někdo z jejích rodičů. Tohle zřejmě byla její matka.
„Přejete si?“ ozvalo se ze dvěří, ale osoba stále nevycházela. Jakoby se báala denního světla.
Iris začala dýchat hlouběji. Třásla se po celém těle. Ruce se jí spotily jako nikdy předtím.
Nohy se jí třášly tak, že měla pocit, že kdyby se pokusila udělat jen jeden krok, ztratila by koordinaci a spadla by.
„Přejete si?“ zeptala se znovu osoba se skleničkou v ruce. Ted už netrpělivě. Iris stále mlčela.
Najednou zahlédla, jak se zavírají dveře a naposlední chvíli vykřikla.
„Mami!“
Dveře zůstali chvíli pootevřené jen na škvíru a po chvíli se znovu otevřeli.
Osoba se skleničkou v ruce, byla vážně její matka a právě ted koukala do země.
Smutně, zklamaně, lítostně a možná i lhostejně.
Najednou se dveře zavřeli.
Iris se pohnula a myslela si, že matka jí šla naproti, ale omyl.
Zavřela je zevnitř a nikdo jí naproti nešel.
„Mami!“ zavolala za ní. Znělo to spíš jako výkřik do tmy. Výkřik ze snu.
„No tak!“ a plnou silou zazvonila znovu. Ted už jí nepálil zvonek, ale lítost.
Její vlastní rodiče jí zavřou dveře před nosem. Vlastně, stejně to udělala i ona, před šesti lety. Zavřela jim také dveře před nosem, ale dveře, od svého života.
Zazvonila znovu a dlouze. Pořád nic. Udělala to znovu a znovu a znovu a znovu.
Zvonila tak dlouho, dokud jí nebolel prst.
Po chvíli se opřela o zed, která držela zvonek a spojovala dva ploty dohromady.
Dala si hlavu do dlaní a chtěla plakat. Nešlo to. Neměla slzy. Lítost jí sice vevnitř svírala hrdlo, ale nešlo plakat. Nemá co plakat. Je jí tak zle, že ani slzy nestačí.
Najednou se otevřeli malá dvířka a ona vzhlédla. Nad ní stála její matka, v červeném a velmi upnutém tričku, s černými kalhoty a vysokými botami.
Vlasy měla upravené jinak. Možná je upravuje ona, možná je upravuje gauč, na kterém si odpoledne schrupla. Je jiná. Je starší. Iris si jí prohlíží jako svatý obrázek.
„Mami.....“ když vidí matky lítostný, ale přitom tak moc chladný pohled.
Ničí jí to zevnitř. Obě to ničí.
Matka polkne a znovu se podívá na Iris, která jí přijde tak jiná. Zřejmě také zestárla. Asi už se ani nevejde do svého malého křesla. Musí jí postavit nový pokoj, vymalovat, už né růžovou, ale jinou, dospělejší barvou. Maluje si oči a zváře. Tolik jí toho napadlo.
Iris stále seděla sklíčená na zemi pod zvonkem.
„Dáš si limonádu?“ zeptala se jí matka a zírala před sebe. Zeptala se jí, jako se šéf ptá dělníka, který celý den pracuje na staveništi.
„Jo.“ odpověděla Iris a zvedla se. Následovala svou matku. O tom přece tak dlouho snila. Chtěla jí zase vidět. Toužila po tom jí vidět, ale ted? Je zklamaná? Možná. Je rozervaná? Uvnitř.
Čekala něco jiného? Ano, čekala všechno, ale nabídku na limonádu rozhodně ne.
Čekala, že po ní hned skočí, že jí obejme, že na ní začne křičet, že začne vyvádět, že jí bude fackovat, že jí bude pusinkovat, že jí strhne radostí.....Ale nečekala, že před ní zavře dveře a potom jí nabídne limonádu.