Moc pozdě

Příliš pozdě na pravdu
Stačilo být o něco pozornější. Všímat si pohledů, gest. Mohla jsem to vědět. Měla jsem to vědět. Ale i kdybych to věděla…mě se tehdy na můj názor nikdo neptal. Mým úkolem bylo tam stát. Vždyť jsem teprve začínala. Nováčky nikdo neposlouchá.

Bylo to teprve tři týdny po tom, co jsem dostudovala akademii. Můj teprve pátý případ. A první znásilnění. Vyšetřování velel můj kolega, zkušenější, starší. A můj vedoucí. Ten případ nevypadal složitě. Hrůzně…to jistě. Ale ne složitě. Pětiletá němá holčička. Její sestra byla u toho. Přišla na služebnu s pláčem. Obvinila svého otčíma. Holčičku poslali do nemocnice. Sestru poslali k prarodičům. Otčíma poslali do vazby. Stále ještě to vypadalo jednoduše. Můj partner zuřil. Vyslýchal, hrozil, bušil do stolu a křičel. Ten otčím mě děsil. Ne proto, že se vytrvale rozhlížel, jakoby hledal únikovou cestu. Ani proto, že byl celou dobu poměrně klidný. Byl to obyčejný člověk. Stejný, jakého potkáte na ulici. Čtyřicetiletý, plešatějící muž v ošoupaných džínech a pleteném svetru. Ten člověk přece nemohl znásilnit pětiletou holčičku. Vypadal úplně normálně. Úplně normálně…

Když to vidíte v televizi, je to jiné. Ti rozzlobení policisté vždycky říkají: „Pedofily nemá nikdo rád.“ A potom je strčí do cely ke zlodějům, vrahům a mafiánům. A pedofilové odlézají po kolenou. Když mají štěstí. Vždycky jsem si říkala, že je to blbost. Že v justici se tohle stát nemůže. Že to jde jen ve filmu. Jenže…no…byla jsem tehdy ještě mladá a blbá. Jistě, že se to v justici může stát. Všechno se může v justici stát. Říká se, že spravedlnost je slepá. Já slepá nejsem. Bohužel. Viděla jsem na vlastní oči, jak toho muže strčili do zadržovací cely. Nikdy později se nemluvilo o tom, jak se ostatní vězni dozvěděli, že znásilnil svojí nevlastní dcerku. Nikdo se neodvážil říct nahlas, jak se ta informace dostala ven. Jisté je, že když jsem na kamerách viděla to klubko zločinců, jak se společně vrhají na rozklepaného muže ve středním věku, zvedal se mi žaludek. Strčili mu hlavu do přetékajícího suchého záchoda a nepřestávali do něj kopat a mlátit. Věděla jsem, že nejde jen o něj. Šlo o násilí. Použili ho jako záminku. Až dost zbijí jeho, začnou se prát mezi sebou. A to je přesně to, čím se platí za zločiny. Krví, zuby a obličejem. Usedlý čtyřicátník, obalený krví a obsahem záchodové mísy, proletěl celou a narazil hlavou do mříží. Prosila jsem v duchu všechny svaté, nebesa, Boha, kohokoli, aby to konečně zastavil. Ale moji kolegové byli stále v tom zvláštním stavu mysli, ve kterém je vždycky každý, kdo něco takového vidí. Zuřila v nich bitva o svědomí. Je eticky správné nechat zemřít pedofila? Někoho, kdo znásilňoval děti? Je vražda, když přihlížíte smrti člověka, který znásilňuje děti? To je ta prapůvodní otázka. Ne hamletovské Být-Nebýt. Ostatní vězně konečně přestalo bavit trestat otčíma dívek a vrhli se na sebe navzájem. Potom tam vběhli dozorci…

Seděla na chodbě na lavičce a z očí jí zase tekly slzy. Pokrčená kolena objímala oběma rukama a zírala před sebe prázdným pohledem. Sestra té znásilněné holčičky. Bylo jí jen šestnáct. Měla světlé dlouhé vlasy, modré oči a pravidelné rysy, přesně jako její malá sestřička. Tvář měla zašpiněnou rozpitým make-upem. Kolem ní stálo několik policistů a snažilo se jí utěšit. Já i můj partner jsme k ní došli. Ten případ nevypadal složitě. Zvedla k nám uslzené oči a řekla to. Ten případ nevypadal složitě. Hrůzně…to jistě. Ale ne složitě. Až do té chvíle. Ta čtyři slova, kterými začala, to celé zamotala. Musím vám něco říct…

„Já a on. On a já a horko a gauč v obývacím pokoji. A já a on a moje sestra ve svém pokoji. On a já a horko a doteky a polibky a konečně ta chvíle. A on a já a my. Nemohla jsem se dočkat. Věděla jsem, že to bude úžasný pocit. Musel být, když to bylo s ním. Bylo to poprvé. Nás obou. Tedy…bylo by to poprvé. Moje sestra spala ve svém pokoji. A byli jsme jen on a já. A já a on a kdosi venku v noci a v dešti. Nenapadlo mě ani jeho, že by to mohl být majitel toho gauče, na kterém jsme leželi. On a já a já a on… Mohlo nás to napadnout. Mělo nás to napadnout. Stačilo být o něco pozornější a vůbec se to nemuselo stát. Nemusel přijít můj otčím. Nemusel. Měl být v práci až dlouho do noci. Vždyť bylo jen devět. Nebyla noc. Neměl tam být. Proč tam jen byl? Přišel a nachytal nás. Jeho vyhodil. Jen ve spodním prádle ho vyhodil z našeho domu. Z domu, kde já jsem vyrůstala, kde vyrůstala moje sestra a kde zemřel náš táta. Náš skutečný táta. Byl to náš dům. Můj dům a dům mojí sestry. On tam byl jen jako host. A přesto na něj křičel. Vyhnal ho do noci a deště. A potom křičel na mě. V mém domě. V domě, kam ho přivedla máma po smrti táty. Už tehdy jsem věděla, že to neměla dělat. Nelíbil se mi. Neměl děti, snažil se vychovávat nás. Ale já nechtěla, aby mě vychovával někdo cizí. A on to pořád dokola zkoušel. Zkoušel to i tu noc. Křičel na mě. V mém domě. V domě, kde zemřela máma. A já křičela na něj. Křičela jsem, že ho nenávidím. Že za všechno může on. Že mi za to zaplatí. Za to, že ho vyhnal. Za to, že táta umřel a on se nacpal na jeho místo. A za to, že umřela máma a on tam zůstal. Od její smrti jsem ten dům nenáviděla. Náš dům. Můj a mojí sestry. Nenáviděla jsem ho. Každý kout, každá zeď, každý kousíček mi připomínal ji a jeho. Mámu a tátu. Já ten dům nenáviděla. A nenáviděla jsem i jeho. Kvůli tátovi. Kvůli mámě. Kvůli němu… lhala jsem…“ odmlčela se a v místnosti zahučelo nesnesitelné ticho. Všichni na ni jen prázdně zírali.
„Prosím?“ zeptala jsem se. Zřejmě jsem se vzpamatovala první.
„Lhala jsem. On ji neznásilnil. Nikdo ji neznásilnil. Vymyslela jsem si to, kvůli tátovi. Kvůli mámě. A kvůli tomu, že ho vyhnal…“ odvětila tiše. Možná se bála, že kdyby promluvila nahlas, hlas by se jí zlomil. Možná ano. Možná by se slova zadrhla v hrdle. Můj kolega přiskočil ke dveřím a zařval na chodbu:
„Okamžitě ho vytáhněte!“ A znovu v místnosti znělo to ohlušující ticho.
„Koho?“
„Jeho přece, koho jiného?“
„To asi nepůjde, pane.“
„Proč by to nešlo?“
„Ostatní si mysleli, že je pedofil, pane. Odvážejí ho ke koronerovi…