Domácí terorista

Spím si. Netuším, že mě brzičko navštíví moje černá kočka. Chodí tiše. Na tlapkách má polštářky a na koberci není vůbec slyšet. Ani nezamňouká na pozdrav.
Vyskočí si ke mně na postel a chodí kolem mne i po mně. To mě trošku probudí, ale stále nejsem ochoten otevřít oči nebo se pohnout. Sladce sním a nechci se nechat vyrušovat ze spánku. Může být tak pět hodin ráno, přes zavřená víčka cítím, že za okny jsou již první sluneční paprsky. Ale já vstávám až v šest, takže mohu klidně ještě hodinu spát. To je slastná představa. Na nic nemyslet, nehýbat se, spánek určitě ještě přijde, vždyť je tak blizoučko. Už skoro spím.
Ale náhle mám pocit, že mám něco v nose. Něco teplého a vlhkého.
Jedeš!!!!!
Rázem jsem vzhůru. "Na nic nemyslet, nehýbat se", to je sice pěkné, ale když vám kočka strčí jazyk do nosu...
Už jsem úplně vzhůru. Musím jí pořádně vynadat, aby to již příště neudělala. Ale ona se lekla snad ještě víc jak já, když jsem sebou začal tak házet. Je už dost potrestaná za tuhle lumpárnu? Nevím, už se zase lísá, čučí na mne, jako bych byl exponát ve vitríně. Byla prostě jen zvědavá. Asi ji něco v mém nose zaujalo (copak asi :-) No milé to nebylo, ale rozhodně to bylo přátelské gesto. Kdyby mne neměla ráda, tak by mi do nosu určitě nic nestrkala.
Ach jo, raději si opět lehnu, přece mám ještě hodinu čas. Lehám si a kočka už po mně rajtuje. Vrní, převaluje se, chytá se tlapkami mojí ruky, trosku mě kousne a pak mi začne hoblovat svým drsným jazykem předloktí. Za chvilku se nabaží a jde se mi podívat ze dvou centimetrů do oka. Přitom mi opět strčí svoje vousy do nosu.
Už toho mám dost a obracím se na břicho a obličej bořím do polštáře. Máš utrum holčičko, posmívám se jí. Ale ne dlouho, vyskakuje mi na záda a začne přešlapovat předními tlapkami. Levá, pravá seno sláma, mašíruje na místě a drápe mne malinko do kůže. Moc to nebolí, ale příjemné to není. Nedbám jejích protestů a přetahuji si peřinu až nad hlavu, teď snad budu už mít klid. Chvilku kolem mne zase tancuje, ale pak dává pokoj.
No tak kde jsem to přestal, jo na pláži se třemi opálenými .... Už skoro spím.
Z peřiny mi kouká jen pravá noha. A to je právě ta chyba. Nejde vydržet, když vám kočka začne olizovat bříška prstů u nohy, strašně to lechtá. Okamžitě stahuji nohu do bezpečí peřiny.
Tak a co teď? Prokouše se ke mně peřinou? Nebo přes matraci? Nebo prostě jen prokouše hadici u pračky, aby mne řádně vytrestala, za mé nevhodné chování? Jak to vlastně je? Kdo je tady pánem a kdo jen domácím mazlíčkem?
Náhle si připadám jak idiot. Choulím se tu zabalený do peřiny, stočený do klubíčka jako šnek v ulitě a kolem mne tancuje moje kočka. Má celý byt pro sebe, mně by stačila jen tahle postel, ale i z té mě vyhání. Jsem zde utlačován svým domácím "teroristou", který si dá "dvacet" každé čtyři hodiny, ale zrovna v pět ráno je čilý jako mravenec.
Tak to tedy ne!
Vstávám a honím kočku po pokoji. Chytnu ji a vypouštím za dveře. Přibouchávám jí dveře před čumákem. He he he, tak a je to, sice jsem musel vstát z postele, ale teď bude zaručeně klid.
Ještě mám úsměv na tváři, když se za mnou ozve povědomý zvuk, nepříjemný zvuk, takový zvonivý.
Budík začal zvonit, je šest hodin, musím vstávat a jít do práce.
Schlíple otvírám dveře. Za nimi se na mne vítězoslavně zubí moje kočka.
Tak jsem zase prohrál svoji hodinu spánku.
Ale příště budu připravenější.
Příště, to už určitě vyhraju!
Vždyť teroristům se přece nesmí ustupovat.