Druhý dopis Princezně

Pamatuješ na naše cigarety ? Byla to málo profláklá značka. Chutnaly po třešních. Pamatuji si na ten obrázek tygra na krabičce. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kromě tebe, kdo by kouřil tuhle značku. Asi před půl rokem jsem si je chtěl zajít nostalgicky koupit. Hledal jsem skoro v celém Londýně, ale nenašel jsem je. S největší pravděpodobností už se přestaly vyrábět nebo dovážet. Pamatuji si na to léto, kdy jsme je kouřili. Oba nekuřáci a přece to období odneslo několik krabiček. Řekl bych, že jsme v tu chvíli byli strašní pozéři. Pokus o rebélii v podobě cigarety. Bylo nám jedno, že taháme do plic ten škodlivý nikotin. To my jsme byli svými pány s cigaretou mezi prsty. Vždycky jsi se tak roztomile zakuckávala při prvním potažení.
Když mi vyšla druhá knížka a já se dostal trošku do podvědomí širší veřejností potkal jsem se na jedné společenské akci, už nevím co přesně za akci to bylo, s Brianem Wrightem. Byla to pro mě zvláštní chvíle. Koukal jsem na něj s otevřenýma očima, neschopen slova. Pamatuji si, že jsem mu lehce v tranzu podával pravici. Když jsem se trošku vzpamatoval začal jsem nesrozumitelně drmolit. Pamatuji si ale, že jsem mu začal děkovat. Byl překvapený. Děkoval jsem mu za všechnu krásnou hudbu co složil a nazpíval. Jednalo se o velmi spontání a svým způsobem zvláštní chvilku. Poslouchám ho asi od svých sedmnácti a prožil jsem s jeho hudbou nepočítaně zážitků a potom ho potkám. Je přesně takový, jakým jsem si ho představoval. Je tišší než se zdá, ale upovídaný a vstřícný. Připadal mi jako člověk, co se v soukromí nejradši krčí v rohu a pouze pozoruje své okolí. Celý večer až do ranních hodin hodin seděl u stolu se sklenicí brandy. Seděl jsem tam s ním. Všichni tančili, což mě se ale nechtělo. Skoro nikoho jsem tam neznal a na seznamování jsem toho dne nebyl v tom správném a potřebném rozpoložení. Bavili jsme se jako dva umělci. Rozmlouvali jsme o společnosti, o múzách, přitakáváli názorům toho druhého a občas je subjektivně doplňovali. Vyprávěl jsem mu o tobě. O tom, jak se mi tě prvně podařilo přemluvit k tanci a zrovna na jednu z jeho písní. Vyprávěl jsem mu, jak mi ta jeho píseň připomíná tebe a pokaždé, když ji slyším slyším také jemný klapot našich nohou o taneční parket a cítím vůni tvých vlasů. On mi na oplátku vyprávěl o tom, co ho inspirovalo k vzniku písně. Jak byl ve dvaadvaceti zamilovaný do jeho spolužačky z nižšího ročníku stejné univerzity. Vyprávěl jak skoro každý večer seděl s kytarou na posteli v jeho kolejním bytečku a myslel na ní. Ten večer, kdy napsal první verše byl ale prý jiný v tom, že v ten den jí poprvé políbil. Seděl potom večer s kytarou a vzpomínal na ten polibek. A tak vznikla píseň, která nás vlastně dala dohromady. Vím, že jsem ti při tom tanci asi pošlapal trochu nohy. Ale jde mi o osudovost té chvíle. Bylo to přesně v době, kdy jsem začínal cítít, že bych mohl chtít víc, než se na sebe jenom občas usmívat na chodbě, když jsme se míjeli.
Sedím opět v tom zapadlém pajzlu. Podařilo se mi rozšířit množství kapitol na devět. Zatím jsem s dílem spokojený. V tuto chvíli mám všechny postavy tak, kde být mají a na rozdíl od nás dvou, můžu oboum určit, kam se vydají jejich kroky. To je to krásné na psaní knih. Nelíbí se ti kde žiješ ? Tak si vymysli lepší místo, udělej si jakési zprostředkovatele a žij skrz ně ten život, který chceš. A že to není život skutečný ? Ale kdeže. Skutečnost jako pojem je pouhá iluze lidí, který chtějí dávat všem věcem jména a řád, aby je náhodou nemohlo něco jednoduše překvapit.
Dopíjím dnes již druhý šálek kávy. Mají tady vážně dobré kafe. Stačí dvě kostky cukru a odměřeně mléka a je přesně takové jaké po kafi chci aby bylo a chutnalo. Pamatuji si, jak jsi mi říkala že piji moc kafe. Říkala jsi, že to škodí mému srdci a přitom jsi to nakonec byla ty, kdo nejvíce uškodil mému srdci. Na světě není tolik litrů kafe, které by mé srdce mohly poškodit tak, jako ho poškodilo jedno únorové zimní odpoledne. Nechtěl jsem to tak, ty to sama víš. Přece to tak dopadlo.