Zapomenout

„No, ty ses absolutně zbláznila!“ Slyším sama sebe, jak mi vychází z úst, ale mozek říká něco jiného.
„A víš, že možná i zbláznila? A co na tom sejde? Každému je úplně jedno co se se mnou bude dít! Proč by ses měla starat zrovna ty?“ Vyhrkla Lil a já se na ní jenom dívala. Trvalo mi hodně dlouhou chvíli, než jsem se vzpamatovala.
„Starám se, protože mi na tobě záleží! Protože nechci, aby ses pak trápila!“ Teď už jsme naproti sobě stály a já málem vřískala.
„Já už se trápím teď! Proč myslíš, že to pak bude jiné? Já potřebuju vypnout! Potřebuju zapomenout! A pokud je on ten jediný, s kterým dokážu zapomenout, tak to risknu!“ Nebyla jsem jediná, která má problémy ovládat výšku svého hlasu.
„Myslíš, že s ním dokážeš zapomenout? Myslíš, že on je ten pravý, který ti má pomoct necítit?“ Zeptala jsem se, ale teď se už pokusila o klidnější tón. Hleděla na mě. Nevím, která emoce byla ta nejhlavnější. Byly tam snad všechny pocity, bolest, žal, smutek, naděje.
„Víš, jak to dopadlo, když se s tebou rozešel,“ připomněla jsem smutné období a doufala, že to nebude moc bolet.
„Vím. Musela jsem ho nechat umřít,“ špitla Lil a mě došlo, že toto je její cesta jak se s tím vyrovnat. Objala jsem jí, více jsem dělat nemohla.
„Nechalas ho umřít, aby trvalo skoro tři roky, než ses mu dokázala podívat do očí. A teď?“ Pokračovala jsem v rozhovoru. Musela jsem to slyšet. Musím vědět, že tentokrát jí to neublíží.
„Teď k němu necítím vůbec nic. Je to jenom zapomenutí. Zavřu oči, a i když jsem s ním, tak tam je On,“ přiznala se a mě se na jednu stranu trochu ulevilo.
„Ale to tě budu bolet ještě víc. Dáváš si naděje, že se něco změní,“ musela jsem se nadechnout, abych pokračovala, „zničí tě to.“
Podívala se mi do očí a já jsem věděla, že mi chce všechno vmést do tváře a vlastně bych jí to neměla za zlé.
„A tebe to neničí?“ Zeptala se místo toho. Musela jsem uhnout pohledem.
„Ničí! Víš, že ničí,“ přiznala jsem se.
„Ale přesto v tom pokračuješ. Možná nejsi tak silná, jak si myslíš,“ toto bolelo.
„Nejsem tak silná, já to vím. Ale víš, že to jinak nedokážu,“ další přiznání. Kam jsme se to dostali?
„Já vím. Ty to zvládáš po svém, já po svém. Už nejsme ty puberťačky, které neví, co cítí a jdou si za svým,“ podotkla Lil a já věděla, že má pravdu.
„Víš, že za každý náš čin poneseme následky?“ Připomněla jsem a cukla s sebou.
„Vím. Vím, to moc dobře,“ pronesla hořce má kamarádka a obě dvě jsme věděly, že se s ním setká a zapomene, aspoň na chvíli. Na krátkou chvíli bude zase volná jako pták a nebude cítit nic.