Bod obratu

Anotace: Příběh ze života mladého žurnalisty, kde hraje hlavní roli veselí, alkohol a shoda náhod. Zdánlivě komický příběh je vyprávěn se špetkou hořkosti. Dílo naštěstí není motivováno pravou událostí.

Život je dobrý. Před několika lety bych tuto větu nebyl schopen vyslovit a to i přes to, že jsem měl krátce po svatbě. Byl jsem onehdy doslova hromádka neštěstí, prachsprostý mizera. Nikdy si tuto událost nedovedu rozumně vysvětlit a odpustit.

  Jen laskavost a pochopení mé milované manželky mě dovedla k tomu, abych si neudělal olovnatou plombu do hlavy. Možná jsem našel útěchu a skrýš před realitou v láhvích whisky anebo za moji stálou existenci může také psaní, kterým se v podstatě živím.

Občas se ponořím do svého vysněného světa a vedu ho určitým směrem, hýbu s osudy mých hrdinů a vytvářím záporné postavy na základě lidí, jež ve svém reálném životě k smrti nenávidím. Většinou pak tyto postavy nechám ve svých spisech zemřít. Ano, mí nejlepší kamarádi jsou přesvědčeni o tom, že jsem tak trochu i masochista. Nikdy by mě však nenapadlo tato utrpení působit mým nepřátelům v jejich pravém životě, ačkoliv k tomu mám dosti pádné důvody a Bůh by mě za ně jistě pochválil.

Nehodlám tu rozepisovat mé nynější pocity, nýbrž to co se vlastně všechno událo. Popisovat budu pocity v době, kdy mi ještě nedělalo problém vylézt schody do našeho podkrovního bytu v šestém poschodí. Byt to byl nádherný. S manželkou (tehdy ještě přítelkyní) jsme o něm snili již od doby, kdy jsme spolu začínali chodit.

Naše sny se v předešlých letech naplnily. Já byl čerstvě promovaný žurnalista a ihned jsem byl zaměstnán Českou televizí, jako reportér pro dopolední magazín Metropole. Bylo to navýsost vyhovující zaměstnání, neboť jsem jezdil většinou pouze po Praze a dělal reportáže všeho druhu. Od stopatnáctých narozenin jedné stařenky z Dejvic, až po archeologické nálezy ve Zbraslavi. Metropole v těch časech nebyl úplně nejsledovanější pořad, jako byli třeba Reportéři ČT. Já jsem po slávě a proslulosti ani tolik netoužil, chtěl jsem jen dělat to, co mě bude bavit.

Má přítelkyně byla vystudovaná designérka, ale vlastně nevěděla, co pořádně chce dělat. Navrhovala bytové prostory a o rok později si v centru otevřela obchůdek s korálky a těmito dalšími zbytečnostmi, které já jsem nikdy pořádně neuznával.

Ten krámek začínala milovat víc než mě, proto jsem se rozhodl jednat. Shoda náhod mi pomohla, když jsem zjistil, že pod budovou ve které se krámek nachází, bylo kdysi pohřebiště. Zatím jsem nevěděl koho, ale bylo mi jasné, že to mohu do Metropolu použít i jako reklamu na tu korálkárnu. Na Magdině seznamu milovaných věcí jsem se objevil konečně na špici a toto místo jsem si upevnil ještě víc, když jsem ji požádal o ruku. Pochopitelně mé srdce romantika rozhodlo o tom, že to bude na místě, které oba považujeme za kolébku našeho vztahu. Kupka sena na louce.

Teď už jen zbývalo naplánovat svatbu- to trošku času zabralo, vzhledem k našemu časově náročnému povolání. Mezitím však život plynul pokojně a lehce.

Snoubenka mi každé ráno deky ustlala do pravého úhlu- já spal vždy pod dvěma. K snídani dělala tousty s marmeládou a po večerech si při zvuku melodických písní pletla korálky nebo navrhovala seskupení nábytků v budoucím bytě její kamarádky z kroužků jógy. Já si v těchto idylických časech pročítal knížky, psal ty svoje, dělal reportáže po Praze. Dokonce jsem si i ve chvilce volného času volal po Skypu s mým nejlepším kamarádem Kamilem- mladým charismatickým zubařem (ve chvílích, kdy mi vrtal kaz a vyžíval se v tom, mi přišel všelijaký- jen ne charismatický).

O víkendech jsme jezdili za rodiči na sever Čech anebo výletovali do jiných částí naší milované vlasti. Naše natěšenost na den svatby čím dál více stoupala.

Kamil mi ochotně naplánoval rozlučku se svobodou. Magda pro změnu se svými kamarádkami vybíraly destinace na svatební cestu. Já byl ostatně pro cokoliv kromě Běloruska, Severní Koreje a Blízkého východu, pevně jsem ale doufal, že si má nastávající žena vybere svatební cestu po Česku. Pro mě vlastence je to srdeční záležitost. Rozhodně mi přišlo lepší počít svého potomka ve stanu na břehu Vltavy, než na saténové pohovce v pokoji hotelu Cesare Palace v Las Vegas. Tento názor díkybohu se snoubenkou sdílím.

Dnes jsem otcem tří zdravých dětí. Nejsportovnější z nich bylo počato, pokud se nemýlím, v horské chatě na úpatí Sněžky za nemilosrdné bouře. Nejinteligentnější z nich bylo zplozeno v úklidových prostorech Národní knihovny v Praze. Umělecky nejnadanější spermie pronikla do vajíčka ještě v korálkárně. Ale dost už o mých sexuálních historkách.

Svatba se neodvratně blížila a s ní i má zkáza, o které jsem bohužel neměl nejmenší tušení.

První osudový bod bylo nové auto, které jsem tři dny před svatbou pořídil. Bylo rodinné- jinými slovy jsem tím chtěl Magdě říci, že je čas založit rodinu se vším všudy. Náš sen do své mozaiky pomalu přibíral další střípek. Problém byl v tom, že Fabia Combi nebyla natankovaná. Benzín vystačil na nějakých 65 kilometrů. Ty se v budoucnu ukázaly osudnými.

Bod obratu číslo 2- rozlučka se svobodou. Jak by si mnozí z vás mysleli- zašli jsme do stripbaru, ožrali se pod obraz, volali jsme zamilované telefonáty svým dětským láskám a močili z Mánesova mostu do Vltavy. Ano, toto všechno jsme vskutku dělali. Jenže to nebyl ten zásadní problém. Onu osudnou noc jsem prý slíbil kamarádovi Kamila, že ho zvu na svatební hostinu. Na první pohled se zdál jako príma chlapík, ale Kamil mi později sdělil, že ten člověk tak trochu přináší smůlu. Už jen proto, že zaspal svoje státní zkoušky z gynekologie a všechny opravné termíny promarnil stejným způsobem. Bizardní člověk. Před obřadem jsem tuto informaci nebral vážně a jeho účast potvrdil.

Poslední zásadní bod byl, že se někde na jiném konci Prahy bral další pár, který nikdo z našeho okolí neznal. Nebyl to nikdo pro nás něčím významný nebo nám bližší. Prostě jen svatba šedesátiletého generálního manažera české pobočky Shell a překvapivě jeho o čtyřicet let mladší sekretářky.

Pln pozitivních hormonů jsem se ráno probral do slunného a krásného dne. Byl 19. Červen- naší lásky čas, již snoubenčin zval ku snídani hlas. Nutno podotknout, že mé nejbližší okolí mne považuje rovněž za zdatného básníka. Magda si sbalila vše potřebné věci a odjela za kamarádkami. Pravděpodobně za těmi, které budou účastny naší svatby.

Zapil jsem brufen a zapnul televizi. Čeští fotbalisté hráli s Ghanou o postup ze skupiny. Jak jsem se v nadcházejících hodinách dozvěděl: prý jsem se vsadil, že v případě výhry našich fotbalistů, si nechám narůst plnovous. Manželce jsem o tom nikdy v životě neříkal.

Schopen pohybu a vnímání okolního světa jsem vyrazil na svatební přípravy. Ty zde, ke smůle čtenářek ženského pohlaví, nebudu rozepisovat a přejdu přímo k jádru věci.

I tak pověrčivý, opatrný a nervózní člověk jako já, by v ten den nic katastrofálního neočekával. Vše šlo podle plánu. V ten den jsem se nesetkal s jediným „Škodičem“. Škodič- tak nazývám každého člověka nebo každou věc, jenž by mohla jakkoliv narušit poklidný průběh událostí. Toto slovo používám velmi často, neboť takovýmto Škodičem může být i to, že mi manželka neustele peřiny do pravého úhlu. Většinou to nasvědčuje tomu, že něco není v pořádku. A když tento široký pojem nepohltil nikoho ani nic v onen den, věřil jsem, že vše klapne.

U oltáře mi má milá Magdalena dala svolení, že ji po zbytek života mohu s láskou a něhou o ní pečovat, že co je její je i mé (kromě ženských potřeb). A tak dále. Od oltáře jsme prošli cestu skrze rozbité střepy, společnou polívku, tanec pro novomanžele a všechna „úskalí“, u kterých jsem se obával, že bych mohl pohořet.

Všichni se zdáli být šťastní a jistě i byli. Měsíc vystřídal Slunce a společenské konverzace vystřídalo popíjení a tancování. Stále jsem byl v pozoru, kdy se Kamil rozhodne unést mojí, teď už, manželku. Několik minut před tím, než se to stalo, jsem zaregistroval na naší hostině chlapíka, kterého jsem (ne)vědomě pozval. Usmíval se a bystrým zrakem přejížděl pozadí veškerých ženských v okolí (věk nerozlišoval). Prohodil jsem s ním pár slov. Sálem se ozval Magdin jekot a smích- to jí Kamil již na rameni nesl do Fabie Combi. První zásadní bod obratu!

Věděl jsem, že mi prostě pak nějakým způsobem dají vědět, kam zajet a jen jsem Magdě zamával. Její okouzlující úsměv mě uvrhl do melancholie a usedl jsem na pohozenou židli. Já jsem v tu chvíli svůj stav považoval za nostalgický a melancholický, drtivá většina účastníku hostiny ho považovala za extrémně opilecký. Co si nadále pamatuji z mé vlastní paměti je, že se kolem mě motalo několik dobrých přátel se sklenkami alkoholu v ruce.

Následující pasáž bude opisem sáhodlouhých vypravování mých kamarádů. Jedná se o rozuzlení celého textu, tak pasáž neberte na lehkou váhu a mějte se mnou alespoň špetku soucitu.

Skončili jsme tím, jak jsem se ve víru svých přátel a blízkých postupně připravoval o vědomí. To k mé smůle nebralo konce a zdálo se mi, že oněch kamarádů přibývalo čím dál více. Pohoršující okolností pro mě bylo, že mezi nimi byl i můj otec (samozřejmě také s alkoholem v krvi).

Vraťme se k bodu obratu číslo jedna. Fabia Combi s téměř prázdnou nádrží uhání okrajem Prahy a veze tři podnapilé osoby- jednou z nich je má manželka. Kamil vždy říkal, že on napitý nebyl a celou dobu měl vše pod kontrolou. Právě proto si všiml blikajícího světýlka na palubovce. Odbočuje k nejbližší tankovací stanici Shell.

Správně teď tušíte, že přichází na scénu bod obratu číslo tři. Číslo dvě jde doprovodit manželku k záchodům a jde zaplatit. Kamil prý přes zamlžené okénko (ve skutečnosti měl zamlžené oči alkoholem) viděl napravo od nich také svatební vůz. Prý o něco honosnější, než je tuzemská výroba.

Bod obratu číslo dvě- dále jen Škodič- po zaplacení čeká u východu z toalet. Po pěti minutách z něj vychází žena v bílých šatech. Škodič přes svoji opilost nedokáže poznat, že se nejedná o moji manželku a bere ji do auta. Ona však neprotestuje, což je způsobeno tím, že její střízlivost byla asi tak minimální, jako ta Škodičova.

Má manželka v tu chvíli pravděpodobně splachuje toaletu a vychází ven. Jelikož spatří pouze jediné auto, nasedne do něj. Nemusím vám snad již vysvětlovat, z jakého důvodu nepoznala, že to není auto, jež jsem jí z lásky daroval.

Kamil se obhajuje tím, že mu ta nevěsta vzadu přišla nějaká jiná než Magda. Nevěřím mu ani dnes. Má pravá nevěsta nasedla do honosného auta, které patřilo generálnímu manažerovi české pobočky Shell.

Alkohol vlastně jakýmsi způsobem dirigoval celé toto divadélko. Já hraji hlavní roli v této tragédii (setkávám se s lidmi, kteří to označují za tragikomedii- nic víc než sarkasmus). Řidiči honosného auta zřejmě nepostřehli, že jim do auta nasedla naprosto jiná ženská.

Co jsem u Kamila a Škodiče ocenil, bylo, že se autem vrátili do hospody vzdálené od naší hostiny necelých tři sta metrů. Po čase jsem si uvědomil, že to bohužel neudělali úmyslně, ale proto, že jejich inteligence a orientace se v tu hodinu pohybovaly na bodu mrazu. Dovrávoral jsem se do hospody, popadl manželku (generálního manažera české pobočky Shell) a odnesl ji domu. Už v tuto chvíli jsem porušil Desatero Božích přikázání.

Ale přátelé, zamysleme se- jsem opravdu vinen? Kdybych byl vzorný křesťan, nejspíš bych až doteď odříkával otčenáše. Jenže já jsem ateista a právě pro to veškerou vinu svádím na Boha, i když v něj nevěřím. Vždyť ta dívenka byla neskutečně podobná Magdě, měla podobný hlas a voňavku snad kupovali společně. Jiné rozdíly jsem v danou chvíli nebyl schopen rozlišit.

Kamil pravil: „ Víš, příteli, vše mi došlo ve chvíli, kdy tě ta sekretářka oslovila „Tomáši“. Smůla je, že můj mozek to zpracovával natolik dlouho, že když se dobral výsledku, tak nebyl čas na hrdinství. Tak tě na kolenou prosím, nenech mě ve tvých knihách umírat dlouhou smrtí.“ Přeci jen to byl a je můj nejlepší kamarád, a proto jsem ho v knize nechal zemřít při souloži. Záměrně, protože to je jeho životní přání.

Zkrátka řečeno- strávil jsem svatební noc s úplně jinou ženskou. Ranní probuzení bylo nejhorší v mém životě. Sekretářka sice měla nádhernou postavu a její parfém byl omamující, ale nebyla to má manželka. Když mě spatřila, polekala se, neřekla ani slovo a utekla. V životě jsem ji už neviděl, což je pro mé psychické zdraví přínosem.

Při sezení na toaletě jsem vše zvažoval.

Okamžik, kterého jsem se obával, přišel po chvilce. Magda vešla dovnitř a hledala mě. Překonala zápach vycházející z místnosti a objala mě. Upřímně jsem čekal všechno, ale tohle ne.

Řekla: „ Měla jsem o tebe obrovskej strach zlato. Vůbec nevím, co se dělo. Ráno jsem se probrala v hodovní místnosti.“

Chtě nechtě jsem jí musel říct pravdu. Vypověděl jsem vše, co jsem věděl a pamatoval si. Scénu mi neudělala. Mlčky si sedla na postel, urovnala deky do pravého úhlu. Stále nic neříkala, neplakala, neječela. Bylo to ještě ubíjející, než kdyby mi mávala paličkou na maso před očima.

Omlouval jsem se, prosil jsem ji, ponižoval se. Stále nic neříkala, bylo vidět, že přemýšlí. Poté odešla a tři dny jsem o ní nic neslyšel.

Tři dny hledání, zoufalství, alkoholu a všech těch úskalí života, které se dokážou na člověka sesunout v jeden moment. Svěřil jsem se pár přátelům a otci. Podpora se mi nedostavila, nikdo nevěděl, co dělat. Rodiče Magdy mi jen volali, že jejich dcera je prý v pořádku, ale co že je se mnou. Řekl jsem jim, že sám nevím.

Vzal jsem si na pár dní volno a přes den zapíjel žal v alkoholu. Paradoxně v těchto dnech vznikly počátky mé nejúspěšnější knihy- Vylosován z osudí. Jak jsem již zmiňoval, v těchto dnech mě před zhroucením zachraňovaly právě tyto dvě činnosti.

 Čtvrtý den ráno se vše nečekaně obrátilo a já to vůbec nečekal. Pouze svým důvěrným přátelům vyprávím, že když se Magda s úsměvem objevila ve dveřích, brečel jsem. Brečím opravdu ojediněle. Naposledy, když mi syn ve svých sedmi letech slíbil, že se o mě ve stáří postará. Kouzlo tohoto výroku spočívalo v tom, že jsme zrovna procházeli okolo domova s pečovatelskou službou.

Magda stále tiše stála ve dveřích. Já se kolem ní ovinul a neustále se omlouval, dokud mě nevtáhla dovnitř a nezabouchla dveře. Její pohled na mě vypovídal o tom, že by si nejvíce přála, abych ji konečně pustil ke slovu.

„S tou ženskou si nic neměl ty hlupáčku. Pamatuji si z té noci, že mi chlap, ke kterému mě přivezli, dal vizitku do kabelky. Jedná se o nějakého manažera pobočky Shell. Byla jsem za ním a ptala se ho. I jeho manželky. Lehli jste si na postel a usnuli. Odpřísáhla mi to.“ Žasnul jsem.

„Ale co ten obal od antikoncepce na nočním stolku?“ snažil jsem se sám sebe usvědčit.

„ Prý si to naplnil vodou a házel po lidech venku, než jste usnuli.“ Vydechl jsem a stále tomu nemohl uvěřit.

„Nechtěla jsem věřit, že by si mě podvedl, a tak jsem pátrala. Potřebovala jsem k tomu ale klid a ne tvé fňukání. To jistě chápeš. Byla jsem taky za Kamilem, který veškerou vinu hodil na sebe a Škodiče (Magda ve skutečnosti řekla jeho jméno). Nedokázala jsem se na tebe zlobit, vlastně k tomu ani nemám důvod.“

Začínal jsem pomalu věřit ve svoji nevinnu, přesto jsem měl pocit viny. Nejspíš jsem udělal hloupost, ale ze všeho toho vyplývá, že jediná hloupost byla pozvat Škodiče na oslavu.

Manželka mi řekla, že se na mě nezlobí, ale stejně jsem se bál. Bál jsem se, že náš krásně rozjetý vlak vykolejí z cesty a zpět už netrefí. V nadcházejících dnech byla strojvedoucím tohoto vlaku manželka a já mohl pouze přinášet uhlí.

Uhlí v podobě kytek, večeří, veršů, výletů. Magda si roli strojvedoucího plně uvědomovala a dosti si jí užívala. Čas od času mě potrápila. Očekával jsem to, nevadilo mi to. Byl jsem si plně vědom mého provinění. Kamil jistě taky, o Škodičovi nemluvě.

S Kamilem jsem už několik dní nebyl v kontaktu, ačkoliv mi v podstatě zachránil krk. On po pár dnech první napsal: „Jsi šťastný člověk. Nejen, že máš tak skvělou manželku, ale prohráli jsme s Ghanou 0:3, takže si na plnovous počkáš. A taky máš kámoše, který by tě rád viděl.“

 Neváhal jsem a setkal se s ním den před odjezdem na svatební cestu. Vše jsme řešili a rozhodli jsme, že z vyššího principu mravního nemůžu od manažera přijmout odškodnění za údajné pokažení svatebního dne (a noci). Po telefonu jsem se mu pak omluvil a dal jemu a jeho manželce navždy sbohem.

Po letech mi však zvědavost nedala a jeho milou jsem si vygooglil. Z nálezů jsem vyvodil, že pan manažer mezitím vystřídal asi další dvě manželky. Konečně jsem pocítil odlehčující pocit.

Jaký byl závěr našich manželských začátků? Již v naprosté pohodě jsme vyjeli plně natankovaným vozem Fabia Combi na naší svatební cestu. Manželka si s sebou nevzala jedinou gumičku na vlasy na mé výslovné přání, poněvadž miluju, když si nechá vlasy rozpuštěné. Já si pro změnu kompletně oholil tvář a nechal zkrátit vlasy a v drogerii koupil manželčinu oblíbenou voňavku. Spacák jsme měli záměrně pouze jeden. Sim karty jsme odložili a mobily používali jen na tísňová volání.

Romantické léto plynulo v plném proudu, pro nás to bylo to nejhezčí ze všech. Přijeli jsme na  horskou chatu Jitřenka do Krkonoš. Bod obratu číslo 4.