Prachobyčejné štěstí

Kdo to bouchá takhle po ránu.  Spím.  Nejsem doma.  Umřel jsem.   Šest hodin, co to má bejt? Otevřete prosím! Haló!! Otevřu, ženská od krve. Co se děje,  co se Vám stalo proboha, pojďte dovnitř. Zavolám rychlou! Na chodbě nejde proud a nejedou výtahy, tak jsem šla potmě pěšky ze sedmého a u Vás jsem skončila. Potřebovala bych si zavolat do práce,  mám  rozsekaný mobil.  Jasně, jasně jen co zavolám tu rychlou.  Pane Bože to snad né.  Co je s Vámi? Haló, jak se jmenujete.  Já se z toho poseru.  Proberte se.  Vydržte,  už jedou. Dejcháte?  Po prvním vdechu začne zvracet.  Otočím  ji na bok. Sláva,  žijete.  Slyším sanitku.  Rychlé formality a jsou pryč.  Krev, zvratky a já v trenýrkách.

 Ty vole to byl budíček. Já,  úspěšně schovanej před lidma, a teď tohle.  Já, ktererej   navštěvuju život jen když musím a zjednodušuju si ho co to jen jde.  Metafory mě  nezajímají,  na otázky nehledám odpovědi a věty neříkám až do konce,  protože se konců bojím. Bojím se vlastně všeho, a je mi v tom dobře. Nepatření,  netoužení,  uzavření,  nevlastnění,  nebytí.  Ale  zvládnul jsi to dobře Pavlíku. Ty přece nejsi žádný hovado. Ještě chvíli jsem se chválil a když jsem umyl krev a zvratky, začal jsem popíjet kafe prázdnoty příštích dnů.  Jenže netrvalo to dlouho, protože paní, která se v kotrmelcích dokutálela až do mého bytu, zaklepala po dvou dnech znovu a už nikdy neodešla.  Dobrý den,  já jsem Poláčková, Vaše sousedka, ze sedmého a přišla jsem Vám poděkovat. Jo To jste Vy, já bych Vás vůbec nepoznal, omlouvám se. Prosím, pojďte dál.  A jak to všechno dopadlo? Ani jsem se nepředstavil. Pavel, dáte si kafe? Dostala jsem neschopenku, ale nebýt Vaší pomoci,  mohla jsem dostat úmrtní list. Ale to né, já jsem tady parádně zmatkoval a o žádné velké ošetřování jsem se nepokoušel. Měla jsem otřes mozku, mám zlomené žebro a ruku v sádře jak vidíte.  Kdybych začala zvracet na zádech, udusila bych se. Takže pane Pavle, Vy jste mi zachránil život. A teď to kafe. Pani Poláčková, prosím Vás pěkně, hlavně to nikde nevykládejte, ještě se toho někdo chytne a budou chtít ze mě udělat hrdinu a to byste mi vlastně ublížila.  Kolik cukru?

………………..No  a  s cukrováním se roztrhl pytel. Jitka se do mě z neznámých příčin zamilovala a já už nechtěl bejvat sám.  Dokonce se červenám, když se přistihnu, jak pořád uklízím a těším se na každé přepadení, jak tomu Jitka říká.

Přepadení, řehtá se, a s chtíčem Věstonické Venuše luštíme společné tajenky u ní, nebo u mě.  Je mi s Tebou strašně krásně a moc bych si přála,  aby Ti taky………………

Jituško mě už je teď, strašně moc, ale trochu se bojím mé nestálé povahy, která neumí čelit poryvům větru, jestli mi rozumíš .  Je mi rozbředlých 57, občas si rád zakňourám a protože jsem nějakou dobu sám, mívám  sklony bejt tak trochu sebestřednej a já nevím co ještě.  Ale  začíná se to měnit,  díky Tobě. Chtěla bych Tě vzít na výlet, za týden bude u nás zabijačka. Viď, že pojedeš se mnou za maminkou. Uvidíš, že bude všechno v pořádku. Jitrnice, pivo, slivovice Ti zvednou náladu a chuť do života. Neboj se, nebudu tě s nikým seznamovat.

 Dobře si pamatuju, když se zabíjelo u nás, děda si vzal hned po ránu oblek s černou kravatou a šel se projít.  Byl to pro něj smuteční obřad. Vrátil se, až když už se prase vařilo. On těm pašíkům totiž dával jména a pak těžce nesl, když přišel konec. U nás se zabíjelo pořád. Kachny, slepice, králíci, holoubata… A teď prasátko. Neber si to nějak osobně, ale já nevím, jak bych Ti to vysvětlil.  Já ty zabijačky moc nemusím. Je to taková krutá podívaná. Ty si ze mě děláš srandu viď? Koukám, jak Jitka třeští oči.  A za pojídání toho prasátka by nás někde dokonce nechali ukamenovat.  Uf. Takže pojedeš?  Samozřejmě.  A dokonce jsem ochotnej to prasátko osobně podříznout. To sem ovšem netušil, jak se má vize, pronesená s velkou nadsázkou, naplní.

Štěstí se musí naproti, říkal často opilý Petr a častý posměch hospodského obecenstva, byl pro něho hnacím motorem vypadnout z normality kreténství. Strach z rozhodnutí se ovšem zvětšoval  každým dalším vystřízlivěním. Petrovi bylo 28   a pořád hovno a holá prdel. Volnej čas trávil na počítači a na motorce. Práce ho docela bavila,  ale věděl, že v Praze by dostal jednou tolik. ,,Jen si to jdi vyzkoušet, běž si prohlídnout i  jiný klece“,  říkával táta a nešťastně koulel očima u televize. Bloudíš v pravděpodobnostech a promarněnost se v Tobě vaří jako voda na prase. Pojď, pojedeme zejtra na ryby a všechno si v klidu probereme.  Já Ti rozumím tatí a možná, že to ani nedopadne dobře. Ale  ještě tak pět let a bude ze mě ochočenej  zbabělec naplněnej z páření u televize v domě z nakradených cihel. No no, proč ten paušál, to jako, že já s mámou….Ale né, vždyť Ty dobře víš, jak to myslím. No jak chceš, a možná že Ti to i vyjde a najdeš si to svoje štěstí holt někde jinde. Ale pokud… …ale ne, raději už budu mlčet. Na to si musíš přijít sám a vlastně jsem rád, že máš kuráž to zkusit. Příští tejden budeme u babičky zabíjet, vždyť to znáš, jak to chodí. Přijede na návštěvu teta Jitka s novým přítelem.  Je z  Prahy, ale vyrůstal na venkově. Bylo by dobrý, kdybyste si spolu popovídali.   

A tak přišel den zabíjení, seznamování, den plný jídla , pití a rodinné vzájemnosti, do které jsem byl vtažen i já.  Dodnes nepřestávám bejt osudu vděčnej, že se mi to tak krásně přihodilo. A vím, že to zabíjení bylo pro mě paradoxně znovunalezení sebe sama. V době kdy jsem už tak nějak dožíval v nepovedeném životě, se mi z čista jasna rozsvítil maják v přístavu.

Celá rodina Jitky, máma, brácha, švagrová, synovec Petr a úžasnej soused řezník, byli tou nejlepší terapií, jaká mě mohla potkat. Pochopil jsem důležitost kořenů, bez  kterých žijeme možná i úspěšně ale naplano. Chyběla mi rodina, vesnice, příroda, praskání ohně, smích, nezištná pomoc, obyčejný lidský teplo a zájem jeden o druhého. Do té doby jsem nic takového nezažil. Žil jsem ve světě lhostejných snaživců s vylhanými životy, kde pochybné priority neustálého chtění olupujou svět o tajemství žít spolu.  

Ale zpátky k zabijačce. Brzy ráno, hned jako první bylo štamprdle slivovice. Nafasoval jsem starý hadry, po již zemřelém otci, gumáky a šel jsem topit pod kotlem. Pak se objevil soused v kostkovaném saku a proběhla slivovice číslo dva. Asi po půl hodině příprav, se vytáhnul čuník na dvůr. Přivaž mu zadní nohu a drž. Řezník přiložil jateční pistoli a řekl,  ať někdo hodí pár jablek pod strom. Prásk! Prase zakvičelo a začalo žrát ty jabka pod stromem. Co je do prdele a znova prásk a situace se opakovala. Ta pistole je na hovno. Chvilku počkejte, zajdu k Vaškovi pro jinou. Jitky máma stála jak opařená, v ruce kýbl a nůž jak mačetu. Položila to na zem a za chvíli se přihnala se sekyrou. Mámo, co chceš dělat?  Co asi, zabít ho né?  Jitka se podívala na mě, potom na bráchu. Vzpomněl jsem si na ty zabijačky, když jsem byl kluk. U nás se zabíjelo jenom sekerou, prohlásil jsem nahlas a máti mi podala sekyru. A tak ho zabte Vy, Pavle. Pokejval  jsem hlavou, že teda jo. Prase spokojeně chroupalo jabka, otočil sem tupou stranu k sobě, postavil se vlevo u pašíkovo hlavy.  Jitka sepjala ruce a máti zašeptala. Mezi oči, teda trochu vejš a pleskala se do čela. Prase si po ráně lehlo já na něho.Ale to už máti běžela  s mačetou a kýblem. Během chvilky  se valila krev, ale ve mně by se jí nedořezalo. Byl jsem za hrdinu. Pražák nám zabil prase, smála se máti v momentě, když dorazil řezník s pistolí od kámoše.

S Petrem jsme od té zabijačky kámoši a dokonce už i příbuzný. Převyprávěl jsem mu tenkrát můj život žitej bez kořenů.  O dětství, škole o práci, emigraci, o svatbě, o rozvodu, o penězích, prázdnotě. Bylo to prosté a jednoduché řešení, který nám osud dopřál. Vyměnili jsme si byty a snažíme se žít , když už se to tak krásně nachomejtlo.  Moje Venuše Jitka a dnes už manželka je zázrak, který mě sice potkal poněkud opožděně, ale všechno má svůj čas. V současnosti je ze mě vesničan v gumákách a hrdě objímám své kořeny. Všichni máme někde své kořeny a když  náhodou nevíme kde, nebo jsme snad na ně cestou zapomněli, musíme je hledat, objevovat, protože jinak  je to takovej prázdnej příběh. Petr má po čem tolik  toužil a k tomu si zachoval svoje kořeny.  Rodinu, s kterou se má neustále na paměti. Je to moc důležitý,  vědět,  že na to nejsme sami.  Přitom stačí tak málo.  Neuhejbat pohledům prachobyčejnýho štěstí, který bejvá nacucaný láskou. A je ho tam dost. Pro všechny.