Setkání s dědou Bohoušem 2

Anotace: 2. část rukopisu "Něco mezi nebem a zemí" - zkráceno

Sbírka: Setkání s dědou Bohoušem

Mám na uších sluchátka a poslouchám kapelu Dream Theater. Televize běží jako kulisa, kde se střídají upracované tváře politiků. Před obrazovkou stojí Jana. Nadzdvihla mi jedno sluchátko a křičí do ucha: „Jsme pozvaní na sedmdesátiny. Volala paní Mráčková, že už není Mráčková a ten její nás chce mít na narozeninách.“
Napadá mě, že jsem vůbec nepátral po dědově příjmení a teď se ho dovím od Jany. „Jak se jmenuje, ten její?“
„Nevím.“
Plodu poznání jsem se nedočkal.
____

Sedmdesátiny pana Bohouše se odehrávaly ve stylu opožděné svatební hostiny. Paní Mráčkovou oslovovali paní Nováková. Nad ohněm se otáčelo selátko. Švédské stoly okupovali čeští strávníci. Kromě „novomanželů“ Novákových a své ženy Jany jsem nikoho neznal. Společnost byla různorodá věkově, a podle oblečení soudě, i sociálně. Předali jsme dary a děda zahalasil pro celou sešlost: „To jsou moji Majerovi - odvedle!“
Přiznám se, slovo „moji“ mně polichotilo.
Oslovil mě kulatý pán s brýlemi: „Vy si s Bohumilem asi dost rozumíte, že ano?“
„Mám ho rád, ale ještě jsem mu to neřek´. Tajně doufám, že to ví.“
Přidalo se k nám ještě pár lidí a probírala se česká politika. Téma rozhovoru mě nudí a tak se rozhlížím po manželce. S paní Mráčkovou-Novákovou zobou jednohubky. Kroužím kolem nich ale nechci se vnucovat. Z hloučku, kde se probírá politika, občas zazní sprosté slovo.
Jdu si sednout k praseti. Koukám do ohně a popíjím cosi ze sklínky.
„Politika tě nezajímá, Honzíku?“
„Á... oslavenec. Já jsem si s váma ani pořádně nepřiťuk´.“ Mám horko ve tvářích. „Tak na zdraví...“ Sklenice o sebe cinknou.
„Proč si taky nezanadáváš na politiky?“ nedá děda. pokoj.
„A pomůže to? Víte, já mám pocit, že „oni“ jsme vlastně i my. Oni si dovolujou a my jim dovolujeme. A to celé dohromady není harmonie, ale pěknej průser. Jejich, naší i mojí vinou.“
„Tohle v duchu vykládáš tomu praseti na ohni?“ popichuje děda.
„Řekl bych, že si rozumíme.“
„Jinej by ti nerozuměl?“
„Možná jo,“ odpovídám trochu nerad. „Nemám přesvědčovací náladu. Je mi dobře u ohně. Co to pijeme?“
„Vavřince, Honzíku.“
Už nepoznám ani vavřinecké. Koukáme na selátko jak odkapává do ohně a občas odřezáváme voňavé plátky masa.
„Začal jsem psát knihu, pane Bohouš. Mám z toho ale divnej pocit.“
„Když tě neúspěch nezlomí, posuneš se dál.“
„A když mě zlomí?“
„Tak jseš vůl.“
____

Přišel jsem z práce a doma i na zahradě byl podezřelý klid.
„Kde máme děti?“ ptám se Jany.
„U dědy Bohouše.“
„Co se děje? To k němu jen tak vlítli?“ divím se.
„Volal na ně přes plot, že si pro sebe udělal dva draky a zapomněl na svý starý nohy. Děti mu pomáhají draky dostat do vzduchu.“
Skvělá zpráva. Chci si udělat kafe a hurá s knížkou na zahradu. Můj zaběhnutý stereotyp.
„Nemáme limonády. Že pro ně skočíš?“ drasticky mi Jana pohodu rozehnala.
V samoobsluze potkávám paní Novákovou.
„Ani jsem vám pořádně nepoděkovala, pane Majere, že jste nám pomohli s úklidem po oslavě.“
„O tom ani nemluvte. Ale víte, že váš manžel lítá na louce s drakama?“
„Vždyť se na to těšil jak malej kluk,“ povídá paní Nováková. „Nikdy rodinu neměl. Tak dlouho byl zavřený v té své laboratoři, až mu utekl normální život.“
„Kde vlastně dělal, paní Nováková?“
„Něco pro armádu, pak chvíli učil, než ho vyhodili. Nemluví o tom a já se, to víte, nechci ptát,“ řekla tajemně. „Na vašich blonďatých andílcích může ale nechat oči,“ nenápadně odvedla téma.
„Andílcích? Máte je vidět, když se rvou!“ uvádím její představu na pravou míru.
„Rvou? Tak sladké holčičky?“
„Paní Nováková - to se nevylučuje. Ale váš manžel má na ně zázračný vliv. Kolikrát od něj doma opakujou divný slova, že se musím podívat do slovníku.
Paní Nováková mě chytla za rukáv: „Víte, Bohouš má někdy divný řeči. Ale s vámi si rozumí, to vím. Mám obavu, že se trochu upne na vaše dcerky. Kdyby vám to vadilo, slibte, že mi to řeknete,“ šeptá spiklenecky.
„A vy mi řeknete, kdyby pana Nováka děti moc otravovaly,“ kšeftuji s paní Novákovou.
„Asi bych to neměla říkat, ale určitě ve vás vidí syna a v holkách vnučky. Dohání, co mu život nenadělil. Nesmíte mě prozradit... o citech on nerad mluví.“
„Budu mlčet jako hrob, paní Nováková.“
V krku mám knedlík. Nevzpomínám si, kdy jsem byl naposled tak naměko.
____

Dovlekl jsem limonády a jdu se rozvalit s knížkou na lavičku. Jak málo mi stačí, říkám si. Rozhlížím se a cítím se jak na vesnici. Ani sloupy elektrického vedení z téhle části zahrady nejsou vidět.
Od branky jdou ke mně dva draci. Holky vyluzují strašidelné zvuky a já předstírám smrtelný chrapot.
„Tak hrozní draci snad nejsou,“ slyším za holkama dědu.
„Nemůžu přeci dopředu odhadnout jejich krvelačnost,“ úpím.
„Děda nám dal dráááky, děda nám dal dráááky...“ vykřikují holky spokojeně.
„Dáte si něco se mnou, pane Bohouš?“ ožívám z „leknutí“ a dělám hostitele.
„Nechci překážet, ale když jsi mě přinutil, dám si to samé,“ ukazuje na lógr po mé kávě.
Holky šly domalovat draky a tak jsme s dědou osaměli.
„Vidím že se snažíš,“ ukazuje Bohouš na čerstvě natřená okna.
„Spousta lidí se o něco snaží - a prd.“ Myslím hlavně na jednoho kolegu z práce, který je na invalidním vozíku. Střídá jednu depresi za druhou. „Jsou nešťastní anebo mají pocit, že jsou nešťastní. Vyjde to nastejno...“
„Stále se s někým nebo s něčím poměřujeme,“ říká děda a kouká na Katku, jak drakovi maluje větší zuby. „Jsme tak neustále vychovávaný. Školství - s jejich jedničkama a pětkama - přilejvá jen olej do ohně. Taky jsem učil, vím, o čem mluvím. Jenže lidi radši chtěj předběhnout jeden druhýho na úkor zdraví, a ještě v tom vidí POKROK."
Všechno říkal v klidu. Čekal bych víc temperamentu.
„Nemá cenu se rozčilovat, Honzo. Od nikoho, ani od sebe, nečekejme dokonalost.“
Děda Bohumil se má k odchodu. Naposled se koukne na draky i na holky a zdvíhá se od stolu.
„Jen vydržte. Jana nese topinky s nivou a cibulí.“
Klesnul zpět na lavičku.
„Neřeknu ne,“ olíznul se.
____

Při luxování si pouštím Led Zeppelin.
„Co s dědou na zahradě pořád řešíte?“ volá na mě Jana z kuchyně.
„Ještě jsme nevyřešili nic. Povídáme si.“
„O čem?“ nedá pokoj.
„To je různý, ale vlastně... pořád o tom samým: jak se mít dobře, když ti je blbě.“
„Napiš mi recept a strč ho do kuchařky,“ překřikuje Jana vysavač i Zeppeliny.
Nebudu na ironii reagovat.
Oknem zahlédnu Katku, jak k Novákům prolézá dírou v plotě s Vlastivědou v podpaží.
„Řekla Katka někomu, že jde za dědou?“ volám do kuchyně.
„Tobě i mně. Jenže ty přes ten rachot neslyšíš. Děda holkám slíbil pomoc s učením, když se jim rodiče na některý otázky budou zdát moc mladí. Probírají Žižku, tak si Katka myslela, že se s ním asi neznáš,“ povídá věcně Jana.
Mezi mnou a ženou je 14 let a občas mi to ráda připomene.
„Dědovi je sedmdesát a ne 600 let. Ale jsem rád, že tam jde. Teď aby byl rád i děda,“ překřikuji Zeppeliny, ale už ne vysavač.
„Za takovou chvilku už máš vyluxováno?“ diví se Jana mé šikovnosti.
Neodpovídám. Beru si z knihovny „Dějiny v datech“ a prosmeknu se na zahradu.
____

Ptáci na zahradě cvrlikají, vítr šumí v zeleni stromů. To bych určitě slyšel a viděl, kdybych neusnul. Lavička na spaní není dobrá. Jsem rozlámaný. Katka se vrací od Nováků a vede si dědu.
„Na co ses to, Honzo, dal?“ ukazuje na Dějiny v datech.
Promnul jsem si ještě jednou oči. „Chtěl jsem Katku oslnit daty a jmény, kdyby se mě náhodou zeptala na husitství. Proč já si data a jména pamatuju nejvejš dva dny? Je to tichá forma kreténismu?“
Konečně vidím dědu se chechtat.
„U tebe je to možný, chlapče. Ale pak je tu druhá varianta: do podvědomí si ukládáš podstatný myšlenky a detaily zahazuješ.“
„Ale já možná zahazuju i podstatný myšlenky,“ povídám smutně.
„To já nevím. Ale vím, že pamatovat si, jaké měl třeba Čapek ponožky, když rozmlouval s Masarykem, je krávovina,“ říká děda a kouká přitom na moje lahvové.
„Pane Bohouš, neutečte, hned jsem tady s desítkou,“ odbíhám.
Přináším piva tři, Jana chlebíčky a holky medvěda. Děda si všímá hlavně medvěda.
„Nó jó, Armstrong je tady. Copak nám zatroubíš na trumpetu, kluku černá?“ dráždí děda moji nejmladší.
Markétka našpulí tvářičky: „To není trubač, ale kosmonaut. Ale dneska ne. Dneska je policajt,“ říká vzdorovitě.
Snažím se situaci vysvětlit: „Viděla v televizi policisty zasypaný dlažebníma kostkama od demonstrantů. Povídali jsme si trochu po tomhle zážitku. Tvrdil jsem, že žádná pravda není tak veliká, aby umřel jediný člověk. Pravda kohokoliv a jakákoliv.“
„Tak dej pozor, Markétko,“ říká děda mírně, „ať ten policista nikoho na oplátku moc nezvalchuje.“
„Bude se jen bránit,“ volá Markétka z druhého konce zahrady a mlátí do Katky medvědem hlava nehlava. Katka je ale silnější a nedá si to líbit. Zasahuju.
„Já se u vás mám jak na zámku,“ kouká děda na prostřený stůl.
Jana využívá, že je mezi námi konečně autorita a ptá se dědy: „Měli jsme včera s Honzou spor.“
„Nadávala mně,“ upřesňuju.
„Já tvrdím,“ nenechá se Jana přerušit, „že se holky na ty demonstrace nemají dívat, aby neměly šok. Ale Honza si je posadil na klín k televizi a říká: Podívejte holky, jak lidi řešej´ spory, když to neuměj.“
„Byl to od Honzy risk,“ povídá pomalu děda. „Kdyby došlo v přímým přenosu ke smrťáku, už by to moc výchovný nebylo.“
„Tak vidíš,“ sykla na mě Jana.
„Zaprvý, mrtvolu jsme neviděli,“ bráním se, „a zadruhý je právě důležitý, jak se s dětma rodič o tom baví. Jestli průser bagatelizuje, zatajuje, podporuje, nebo se najde poučení...“
„Musím souhlasit s Honzou v tom, že chyby jsou poučný. Ale, jak říkám, v určitým věku to může škodit.“ Děda si bere druhý chlebíček.
A zase s Janou víme velký kulový…
____

Plaveme v koupelně. Jana vytírá a já spravuju prasklou hadici od pračky. Stojím po kotníky ve vodě a slyším Katku: „Tatíí, tatíí, děda je v nemocnici!“
„...do prdele...“ Vyběhnu z koupelny a ještě s mokrýma nohama vlítnu do bot.
____

Procházím dlouhé chodby v nemocnici.
„Prosím vás, hledám pana Nováka,“ oslovuju někoho v bílým plášti.
„A vy jste kdo? Příbuzný?“
„Synovec, Majer,“ zalžu.
„Už si vzpomínám... Majer jste, ale soused. Viděli jsme se na Bohoušových narozeninách. Jsem jeho přítel déle než vy,“ říká doktor. „Pojďte se mnou do kanceláře.“
Usadil mě v křesle a nabídl mi cigaretu. Dávno jsem přestal kouřit, ale teď si beru.
„Je to s ním zlý?“ ptám se.
„Budu upřímný - nevím. Abyste chápal, Bohouš má ojedinělý druh rakoviny. Sledujeme ho od osmdesátého druhého roku, ale takové příznaky, jako u Bohouše, nejsou nikde známy. Byl silně ozářen radiací.“
„Jak to?“
„Strana ututlala pěkný malér v armádě. Z padesáti sedmi lidí byli do tří let, až na něj, všichni …exitus. Rozumíte? On je poslední žijící s nevídaným časovým přesahem.“
„Můžu se zeptat, pane doktore, jak se ta nemoc projevuje?“ koukám vyděšeně.
„Neurochirurg doktor Hájek tvrdí, že mozek dostává nezvyklé chemické impulsy. Vy se s ním hodně stýkáte, pane Majere. Jak na vás působí?“
Drbu se ve vlasech. „Nó... normálně. Zahrajem si mariáš, sem tam nějaké pivko... klídek,“ odpovídám váhavě. „Můžu se na něj podívat?“
„Běžte, je na pokoji 315,“ propouští mne. Cítím v zádech jeho pohled.

Děda nevypadá vůbec dobře, pomyslím si. Z nosu hadičky, v rukou kapačky... Sedám si vedle postele a nejsem si jist, jestli o mně ví. Přeci... - začal pohybovat rty.
„Ahoj Honzíku, na co se tě ptali?“ Skoro mu není rozumět.
„Na vaši inteligenci, dědo...“ šeptám mu do ucha.
„Cos´ jim řek´?“
„Že hrajete mizerně mariáš a podvádíte.“
Děda zavřel oči a pusa se roztáhla do úsměvu. „Jsi mazanej, Honzíku...“
Seděl jsem u dědy, dokud neusnul.
____

Z nemocnice až domů jdu pěšky. Takhle mizerně už mně dlouho nebylo. Jak se na něco nebo na někoho upnu, Osud s velkým O jakoby to vycítil. Tu máš přes držku. Začínám mít strach o všechny blízké.
Zvoním na paní Novákovou. Pozvala mě dál. Sedli jsme si za dvorkem vedle skalky.
„Jak mu je?“ zeptala se a kouká na skalničky.
„Když jsem odcházel, tak spal. Vy jste věděla, co mu je?“ ptám se.
„Řekl mi, že přechodil leukémii. Myslela jsem si - další jeho vtípek. Doktoři sami nevědí, co mu je. Byla jsem v nemocnici ráno. Tak pitomý otázky jsem už dlouho nedostala.“
„Nezlobte se na moji zvědavost, taky jsem si tam užil. Na co se vás ptali?“
Podívala se mi zpříma do očí. „O čem se prý doma bavíme. Co je jim potom?“
„Co jste jim řekla?“
„No, řekla jsem jim to samý: co je vám potom!“
____

Koukáme s Janou na televizi. Myslím na dědu. Dějí se kolem něj divné věci. Já jsem blízko a stejně tomu vůbec nerozumím. Děda předstírá málem debilitu a já ho v tom podporuju. Doktor se tváří jako Bohoušův dlouholetý kamarád a taky asi je. Jenže sám doktor neví, jestli je děda chytrej nebo blbej. Většinou je to doktorům jedno - tady udělali výjimku. Pasou po tom jako vzteklí.
„Tati...“
„Jak to, že nespíš, Markétko. Je půl desátý,“ mračím se na dcerku.
„Tenhle děda nám taky umře?“
Co ji mám říct... Slzej mi oči a Markétka mi brečí v klíně. Odnáším ji do postele. „Doktoři vymyslí zázračný prášek a děda se uzdraví,“ utěšuju dcerku i sebe.
„A co když to nestihnou,“ vzlyká Markétka.
„Určitě dědovi nepomůže, když budeme smutný,“ přikrývám ji dekou až po krk a líbu na mokrou tvářičku.
„Vysmrkej se, myšáčku.“
„Ty taky, tati.“
____

Konečně mně dovolili jít za dědou do nemocnice. Doktor Hovorka jde chodbou proti mně. Pozdravili jsme se.
„Pojďte se mnou, pane Majere.“
Šli jsme do kanceláře. Už je to tady, říkám si. Takhle vypadá konec.
„Medicína není všemocná. Naleju vám čistého vína - nevíme jak je to možné, ale Bohouš se uzdravuje.“
Celý se třesu. Nervy nemám vůbec pod kontrolou.
„Mimochodem, vy ani Bohouš mariáš neumíte. Pane Majere, oba víme, že Bohouš má IQ hodně vysoko, je to tak?“
Koukáme na sebe. Čekám, co z něho vyleze.
„Vím o vás, že gymnázium jste sotva prolezl a od té doby se vzdělání vyhýbáte. Nezlobte se na mou otevřenost. Co na vás Bohouš vidí?“
Zase na sebe koukáme. Promlouvám pomalu a odděluju jednotlivá slova: „O co vám sakra jde. Jsem sledovanej?“
„Vy máte nějaké podezření, pane Majere?“
„Nezlobte se, ale nepřišel jsem na výslech. Rád bych viděl pana Nováka.“
Otevírá mi dveře. „Už není na 315, viděl jsem ho v jídelně, ...na konci chodby doprava.“

U dědy je paní Nováková a dává mu pytlík s jablky. Zacouvám, aby mě neviděli. Nechci se cpát do soukromí.
„Pane Majere, pojďte Bohoušovi pomoc s jablkama. On stejně nemá zuby,“ volá na mne paní vesele.
„Já taky ne!“ kecám.
Všichni cítíme, že nejhorší už máme za sebou.
Paní Jaruš šla nakupovat. Dali jsme si s dědou židle na balkón a koukáme na stromy.
„Před chvílí jsem byl u doktora Hovorky. Říká, že je váš přítel,“ přerušuju ticho.
„Tomu můžeš věřit, Honzo. Doktor je formát. Nechci zabíhat do podrobností, ale zachránil mi život. Nemluvím teď jen o nemoci...“
„...ale o armádě,“ skáču dědovi do řeči.
Pokyvuje hlavou. „Po revoluci byl chvíli pokoj, ale už zase otravujou.“
„Kdo?“
„Pořád ti samí, Honzíku. To je plevel, co stále roste. Ale ještě, hajzlové, …nevyhráli.“
Tuším, že mě do svých problémů nechce příliš zatahovat. Nevadí, hlavně, že žije.
„Máte rád hory?“ ptám se.
„Mám, proč?“
„Za měsíc budou prázdniny a kamarád je správcem boudy Zelený vrch. Krkonoše neuškodí ani vaší paní.“ Probudil se ve mně organizátor.
"Kluku špatná, já nevím. Musím se zeptat doma," a sípavě se rozesmál.
____

Koukám na vysvědčení dcerušek. Není to tak hrozný.
„Kdo chce jet v pátek za Pavlem a Ivou na Zelený vrch?“
Vypukl hrozný řev nadšení. Kromě Jany.
„Když si představím, co mám všechno nakoupit, uvařit, usmažit, zabalit... Proč neumíš vařit?“ Jana na mě upřela zrak.
Křivdí mi, protože občas něco ukuchtím. Zaútočím.
„Protože nemám prsa, miláčku.“ Vím jak ji naštvat.
„Já je taky nemám a vařím,“ utřela mě. „Sousedka nám i Novákům slíbila zalévat zahradu,“ plynule navazuje na jiné téma. „Jsem ráda, že jste Novačku přemluvili. Ale jak oni se tam vyškrábou?“
„Mám od Pavla povolení, že můžeme s autem vyjet až k chatě. Kdyby měli Novákovi jít pěšky, tak dlouhou dovolenou zase nemáme.“
„Aby tvoje pajdavý nohy nebyly tou hlavní brzdou, až půjdeme na Sněžku,“ nepřestává rejpat.
„Lanovku zrušili?“ ptám se.
„Pro tebe jo. Budeme chodit.“
Vím dobře, že to není trest. Mám sedavé zaměstnání a proto i já chci chodit - ...s Pavlem do sklípku. Je Moravák a kus domova si vozí i do Krkonoš. Jeho žena Iva je výborná kuchařka. Jestli tam Jana přiveze jídlo, Iva nás přerazí.
____

Náš stařičký Fiat 1500 (děti mu říkají Bertík) se choval velice statečně. Vezl čtyři dospělé osoby, dvě nezvladatelné děti, pár tun „opravdu“ těch nejnutnějších věcí. Trošku v autě sice popraskávalo, ale holky praskot přehlušily zpěvem. Jedeme kolem barokního zámku Kuks. Hrabě Franta Špork mi tady vždycky zvedne náladu. Dolní Maršov, Horní Maršov... vzpomeneme si na film Vesničko má, středisková - zase jste se kochal, pane doktore? Kocháme se pohledem na krásnou krajinu až do Malé Úpy, pak ostrá levá na Zelený vrch. Motor vřeští na první převodový stupeň. Jana taky:
„Vždyť se auto rozpadne! Vyjeď tam sám, vylož věci a vrať se pro nás!“
„Co by ses pro nás vracel, Honzíku, my dojdeme,“ zkoušeli mou trpělivost Novákovi.
„Jestli vaše řeči slyšel Bertík, tak se urazí,“ varuju je.
„Proč se vaše auto jmenuje Bertík, děti?“ ptá se děda holek.
„Protože Bertík BERE hodně benzínu, dědo,“ odpověděla popravdě Katka.
Konečně jsme vyjeli nahoru. Kouří se z chladiče i ze mne.

Kamarád Pavel vylezl ze dveří: „Co tady zase otravujete?“ přivítal nás zvesela a holky už mu visí na krku.
„Strejdo, udělal jsi nám další loutky?“
Mezitím co Jana krotila holky, představoval jsem Novákovi a Vondráčkovi - Ivu a Pavla. Pavel o dědovi už dávno věděl z mých dopisů. Byl to jeho nápad vylákat dědu až sem. Mimo správcování Pavel stihne ještě malovat a vyřezávat panáky pro loutková divadla. Celé to završuje obdivem k buddhismu.
Vybalování krámů je za námi. Děti lítají v lese po kamenech, my sedíme zhrouceni na lavicích a díváme se dolů k Pomezním boudám.
„Tenhle výhled mi v nemocnici chyběl,“ pronesl pateticky děda. „Sestřičky tam nebyly špatný, ale s tímhle se to nedá srovnat.“
„Bacha, pane Novák, máte za sebou manželku,“ varuje dědu Pavel a tahá se za plnovous.
Paní Nováková vzala svýho dědouška láskyplně kolem krku. „Jen ho nechte, Pavle. Když o sexu mluví, má pocit, že na něj nezapomněl.“
Chechtali jsme se, protože od paní Jaruš to skutečně nikdo nečekal.
Jana větří borůvky a paní Nováková jde s ní. Trhání borůvek opravdu mezi moje záliby nepatří.
„Jaké máte úspěchy s meditací, Pavle?“ ptá se děda.
„Vám to můžu prozradit, pane Novák. Ty nejlepší. Ale tady na horách se s tím moc nevytahuju.“
„Chcete říct, že se stydíte?“
„To v žádným případě. Když ke mně ale přijde fotbalista, bavíme se o sportu. Se zahrádkářem o okurkách. S Honzou se o okurkách nemůžu bavit, protože si myslí, že rostou už kyselý.“
Velkoryse nechám pomluvu bez potrestání.
„Vy jste, Pavle, utekl před materialismem do hor, ale stejně tu s penězi čile pracujete. Spravujete chatu, obsluhujete turisty...“ leze mu děda pod kůži.
„Meditace obě hladiny vyrovnává. Alespoň u mě,“ povídá Pavel.
„Narazili jste na materialismus,“ vmísím se do hovoru. „Připadá mi, že to Američani, Japonci a Němci přepískli. Ale Francouzi, Holanďané a třeba Švédové už myslí trochu dál. Zato špice je u našich géniů Švejka a Járy Cimrmana. Od těch se jednou bude učit celý svět.“
„To je pěkná volovina,“ šklebí se Pavel.
„Co kdybys nám ukázal, jak jsi byl pilnej v malování?“ napadlo mě.
Nahrnuli jsme se k Pavlovi do ateliéru. Nádherný svět plný fantazie. Pokukuji po dědovi. Bylo mi jasný, že Bohouš chápe, kdo Pavel je a proč jsme právě tady.
„Pavle, nechci vás přechválit,“ leze z dědy, „prostě... pokračujte v meditacích. Tohle je důkaz, že to funguje,“ pokyvuje děda hlavou.
Pavel mlčí a já vidím, jak mu rudnou uši.
____

Dnešní večer bohužel nezasvětíme sklípku, ale připravujeme oheň a špekáčky.
„Vidíš Pavle, ty jsi nevěřil, že mokrý dřevo bude hořet. Jsi vůbec věřící?“ útočím, ač sám ateista.
„Když vidím, jak se věřící mezi sebou řežou, tak ne,“ odpovídá Pavel a myslí na včerejší televizní zprávy.
„Že se perou, to s vírou nemá co dělat,“ nesouhlasí děda.
„Jak to? Nejen že se rvou mezi sebou různá náboženství - třeba muslimové s křesťany, ale dokonce v jednom náboženství různý větve. Vzpomeňte si na katolíky a evangelíky - to máme křesťanství. Islám - šíité a sunnité a tak dál. Buddhisti se neperou, přestože bojová umění ovládají,“ vzpomněl si na své oblíbence Pavel a srovnal polena v ohni.
„O náboženství jsem slyšel pěkné přirovnání ke škole,“ povídá děda. „Náboženství je jako velká budova s mnoha třídami, obehnaná vysokou zdí. Ve škole učí různí učitelé. Jednotliví žáci, ani většina učitelů, se s vedením školy neznají. Dožadují se důkazu, že existuje ředitel i svět za vysokou zdí. Úroveň vzdělání dovolí jen jedincům nahlédnout dál. Ti nadaní a pilní poznají ředitele a přelezou zeď. Nejméně nadaní žáci, bohužel i učitelé, se o přestávce mezi sebou porvou.“
Koukám na Pavla, jestli bude dědovi oponovat. Pavel bere polena a přikládá na oheň.
„Víte co, budeme se bavit o ženských,“ říká Pavel na usmířenou.
„Před manželkou a dětmi,“ klepu si na čelo. Obrátím se na holky: „Děti, že chcete slyšet ještě něco o hinduistech, konfuciánství a taoistech?“
„Nééé... my chceme o ženskejch od strejdy Pavla,“ řvou moje dcery.
„To si taky ráda poslechnu,“ těší se Pavlova manželka Iva. „Lítá po léčitelích se zádama, nevěřím, že by se za ženskou alespoň otočil.“
____

Tři neděle nádherné dovolené se blíží ke konci. Stihli jsme mezitím navštívit Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, výšlap na Sněžku, Janské Lázně a dokonce i zoologickou zahradu a Safari ve Dvoře Králové. Koupání v bazénech nepočítaně.

Sedíme naposled v Pavlově moravsko-krkonošském sklípku.
„Bylo tady tak nádherně, až mě stresuje pomyšlení na blázinec u nás v práci,“ povídá Jana. „Honza říkal, že máte recept, jak se mít dobře, když je vám špatně,“ naléhá na Bohouše.
„Recepty proti stresu existujou,“ usmívá se děda.
Iva si sedá blíž. „Já těch receptů vyzkoušela a žádnej nepomoh´.“
"Holky moje..." je už slyšet, že dědkovi těžkne jazyk, "řeknu vám jedno... musíte bejt... zvědavý."
"A to stačí?" ptá se Iva zklamaně.
"Mně jo..." plácne Bohouš dlaní do stolu.
Pavlovi to nedalo:
„Pane Novák, kdo vy vlastně jste?“
Děda Bohouš se ztěžka postavil, teatrálně rozpřáhl ruce a na celej sklípek zahulákal:
„JSEM ZVĚDAVEJ DĚDEK!“
„A ty už taky nechlastej,“ vyjela na mě žena.
____

Už jsme zase doma v Bohnicích. Děti odjely k moři s rodiči Jany a dům rázem ztichl o 90 decibelů. Řekl bych, že na můj vkus je toho ticha nějak moc.
„Nezdá se ti, že děda je nějakej divnej?“ přerušuje moje myšlenky Jana.
„Ne... proč?“
„Má smutné oči.“
Janě jsem nic neřekl, ale někdo zřejmě Novákům prohledal celý barák. Využili jejich dlouhé nepřítomnosti, když byli na horách. Co u nich hledali a jestli něco našli, nemám tušení.
____

Probudil jsem se uprostřed, noci nebo je to sen? Vím, že musím jít na zahradu. Nikdy předtím jsem takový zvláštní pocit naléhavosti nezažil. Venku se schyluje k bouřce. Všude je tma... nevidím na krok. Jdu až k prvním stromům. Stojí tam děda Bohouš. Oba mlčíme a přesto mezi námi dochází ke komunikaci. Cítím, že Bohouš musí na nějaký čas zmizet. Předává mi destičku z černého kovu. Ne… vypadá to jako klíč. Klíč ke všem informacím v kosmu. Klíč k vesmírnému internetu! Ten materiál vidím poprvé v životě. Sevřel jsem klíč v dlani a moje vědomí se rozletělo mimo čas a prostor…

„…hergot, co sebou furt meleš? Ještě jednou mě kopneš a půjdeš spát do obýváku,“ zavrčela moje ženuška.
Probudila mě - a udělala dobře. Jdu se do kuchyně napít studené vody. Divoké sny se prostě musí zapíjet. No nazdar, jsou dvě hodiny a u Nováků ještě svítí. "Dědek nechodí do práce, tak ponocuje," říkám si pro sebe. Vracím se zpátky do postele. Jana už tvrdě spí. Je špatně přikrytá a zase nemá kalhotky. To mám teď usnout? Asi jo.
____

V polospánku brutálně zazvoní budík. Vlastně ne – nějaký blázen zvoní u domovních dveří. Co se divím, když bydlíme v Bohnicích. Je pět ráno, sakra…
Za dveřmi stojí uplakaná paní Nováková.
„Bohouš… Bohouš je…“
„Pryč,“ přeruším ji.
„Honzo, jak to víte?“
Ve vteřině se mi v hlavě VŠECHNO vybavilo.
„Pojďte se mnou, paní Nováková.“
Vedu ji do dětského pokoje. Z postele Markétky si vypůjčím plyšového medvěda. Z jeho bříška vyndávám dva korálky, nějaké kamínky a… černou destičku ve tvaru klíče. Je to klíč k vesmírnému internetu...