Renovace duše 4

Anotace: Můj život na pokračování...

Sbírka: Renovace duše

Měl jsem v plánu na tomto místě barvitě vylíčit svůj intimní manželský život. Docela jsem se i těšil. Správné slovní obraty mi jakoby lehce v mozku naskakují. Zřejmě to je moje zamilované téma. Přátelé, s tím je konec. Nastala u mě éra tvrdé autocenzury. Moje dcery denně projíždějí Liter.cz a sledují co jsem o nich napsal. A co je zajímá nejvíc? Komentáře.

Jana pomáhá Markétě s učením a já jsem právě domyl hromadu nádobí. Ještě mě čeká upevnit utržená dvířka od skříně a Katce zalepit duši na kole.
„Tatí,“ na Literu píšou, že seš línej,“ haleká Katka od počítače.
To bude asi Marsé, pomyslím si.
Katka pokračuje v předčítání: „Marsé se ptá, jestli seš víc línej, nebo zamilovanej.“
Kašlu na skříň a jdu se podívat na počítač.

Pročítám komentáře: Judita na mě vrčí, Ruprecht bude s Marsé venčit tři pejsky… pár lidem schází Bohouš. Kdybyste věděli, jak chybí mně. Ten výjimečný člověk mi zemřel 31. 1. 1999. Byl to velký filozof amatér, ale měl rád i spisovatele Arthura C. Clarka… Bohouši, dědku můj zlatej, ty víš proč jsem napsal tak divnej konec…
____

Protože stodvacetikilový Jarda jede s námi, bereme auta dvě. Jedeme rovnou do Krasnic.
Na domek byl žalostný pohled. Je znát, že tu nikdo dlouho nebydlel. Tři zimy bez vytápění dům skoro dorazilo.
„Už mně je jasný, proč nechtěj milióny, jako vždycky,“ smutně poznamenal Jarda. „Ale je na pěkným místě.“
Krasnice jsou obklopeny lesem. V chatové oblasti na okraji se zrcadlí středně velký rybník. Začátek Železných hor. Krajina hezká - domek ne.
„Umí někdo z nás zednické a tesařské práce?“ vyšlu kontrolní otázku. Odpovědí mi bylo dusné ticho.
„Je tu někdo, koho by to bavilo, i když nic neumí?“ pokračuju ve vyptávání.
„Mně by se líbil ten domek vedle,“ ukazuje Jana na barák za pět miliónů.
Jarda si to k němu namířil a předstírá že zvoní. „Zeptáme se, jestli ho za dvěstě tisíc prodá. Na splátky, samozřejmě.“
„Pokochali jsme se... jedeme na chatu,“ uzavřel rozpačitou situaci Pavel.
Markétka s Katkou loví něco v rybníku. Šikovně si sundaly botičky, ale Markétka má stále ponožky. Za mírného nadávání je strkám do auta. Vyjíždíme. Dva kilometry od Krasnic máme chatu.

V autě pouštím svou oblíbenou kapelu Dream Theater. Naštěstí s posádkou vozu máme stejný vkus. Pavel si s CD přehrávačem bubnuje do kolen hodně složité rytmy.
„Tuhle chytrou muziku mám moc rád…“ pomlaskává si Pavel. „Ta se do českýho rádia neprotlačí, Honzo, co?“
Smutně přikyvuju: „Tak dlouho se komerční rádia přizpůsobujou vkusu obyvatelstva, až zblbli obyvatelstvo i sebe. Že jim to, kurňa, nedochází?“ začínám se rozčilovat. „Dramaturgové v rádiu i televizi mají místo mozku pokladničku… takhle jsem si českou tržní pakulturu nepředstavoval… k posrání…“
Jana na mě vyletěla: „Honzo, já tě SLUŠNĚ vyzývám, abys před našima dětma takhle sprostě už NIKDY nemluvil, do prdele!“
„Tati,“ ozvala se Markétka, „jedeš po trávě, silnice je kousek vedle…“
____

„Zatím jsem stěhování do Krasnic brala jako legraci,“ povídá Jana na chatě. „Ale co zaměstnání a škola pro holky? Myslel jsi na tuhle drobnost?“ doráží na mě.
„Místní děti chodí do školy v Přelouči. Sváží je školní autobus. Se zaměstnáním zatím nevím...“ říkám popravdě.
„Co se mě týká,“ ozval se Jarda, „měl bych zřejmě místo v Pardubicích. Odsud je to blíž než do Hradce; a v Hradci se tiskárna stejně potápí...“
„Vy děláte, jako kdybychom tu už bydleli,“ usmívá se Pavel. „Ale nám je to s prací jedno. Iva může dělat keramiku i tady, a o mně už vůbec nejde. Stačí nám dvě místnosti.“
„Ten barák sice vypadá hnusně, ale místa tam je víc, než zvenku vypadá. Tři místnosti pro vás, tři pro nás a Jarda má dvě. Tady mám plánek,“ ukazuju můj amatérský výtvarný pokus.
„Proč ses už dávno nepochlubil?“ ptá se Iva.
„Protože ten barák je opravdu vošklivej. Nechci na vás tlačit.“
Srazili hlavy dohromady a začínají se dohadovat, kam by se co dalo, kdyby... Nenápadně se odsunu a jdu se podívat za Katkou a Markétkou. Hrají vybíjenou s kamarádkama z okolních chat i s místníma z vesnice. Je tu krásně. Vidím na holkách, že tu jsou spokojené. Ale začíná jaro. V zimě bude asi hůř.
____

Vizi mého nového zaměstnání držím v tajnosti. Začal jsem psát články o pražských bezdomovcích. Nevěřil jsem, že v novinách vyjdou. První složenka na 560 korun mne povzbudila. Plošnou inzerci a jinou počítačovou grafiku budu z existenčních důvodů stejně dělat dál. Ale doma. K práci mi vlastně stačí počítač a fax. Největší problém bude se zaměstnáním Jany.
____

Akce „domek v Krasnicích“ zabrala. S Pavlem a Jardou prozkoumáváme naše (možná) budoucí bydliště. Vzali jsme sebou i Zdenka. Kolega z práce totiž své bývalé manželce postavil barák a proto ho považujeme za odborníka.
„Hoši, jelikož jste bez peněz, tak si pěkně máknete,“ trochu se nám Zdenek posmívá. „Máte štěstí, že střecha je dobrá. Ale koupelna mizerná, záchod v hajzlu, zdi jsou podmáčený...“
„Až začneme topit, tak uschnou,“ nesměle poznamenám.
Pohrdavě se na mne podíval. „Těžko. Podříznout a izolovat.“
„Barák, nebo mě?“ zajímám se.
„Tebe taky. Vona to zas tak velká legrace nebude. Znovu natáhnout elektriku, podlahy vás čekaj..."
„Zdenku, máme do toho vůbec jít?“
„Jestli zrovna vy, to nevím. Až na barák hodíte fasádu, vono to tak hnusný taky nebude. Velký to je teda jako prase. Metry vám závidím... ale jinak nic.“
„A co krajina?“ hájím Krasnice.
„Na to já moc nejsem. Narodil jsem se ve městě a tam chci taky umřít.“
„Jestli nám chceš pomlouvat barák, umřeš na vesnici,“ sáhnul po něm Jarda.
Znovu lezeme dovnitř a prohlížíme trámy, omítky, pukliny a štěrbiny.
„Tady se vám zeď trochu hroutí. Uvidíte víc, až strhnete omítku.“ Zdenek klackem šťourá do rozšklebených spár. „Zahrada je v ceně?“
„No jo.“
„Berte. Tady asi musí fakt strašit. Dávaj to lacině.“
Rozhodnuto. Kdyby bylo nejhůř, všechno svedeme na Zdenka.

(Pokračování možná do týdne)