Tomáš Hanzlík / Vít Zouhar: La Dafne (recenze)

Anotace: Je skvělé, být při tom! Vynikající počin opery Národního divadla Brno

 

Tomáš Hanzlík / Vít Zouhar: La Dafne – recenze

 

Praha zažila v neděli večer skutečnou operní událost. Ne, nebylo to ani v Národním divadle, ani ve Stavovském, ani ve Státní opeře. Stalo se v Českém muzeu hudby a přítomní diváci byli svědky operního zázraku v podání Národního divadla Brno.

 

Představení mělo proběhnout původně v lednu v rámci přehlídky domácích operních souborů - festivalu Opera 2013. Pro onemocnění sólisty však bylo zrušeno, organizátorům se ale podařilo vyjednat náhradní dubnový termín a jak se ukázalo, dobře věděli, proč pro náhradní uvedení díla vyvinuli tolik úsilí. Patří jim za to velký dík – jinak by pražské obecenstvo totiž nezjistilo, jak skvěle a nápaditě se dá dělat současná opera.

 

Přiznám se, že jsem zpočátku váhal nad tím, zda mám právě na toto představení jít. No posuďte sami – Dafne je nejstarší známá opera v dějinách hudby, a to už samo o sobě někomu, kdo není zrovna hudební teoretik, zas až tak moc vábně nezní. Barokní opera totiž nepatří mezi mé úplně nejoblíbenější operní žánry, i když v kvalitním a nápaditém provedení i ona může někdy úplně nenudit. Jenže tahle konkrétní opera je známá jenom díky dochovanému libretu a několika fragmentům hudby, což je na její uvedení docela málo, pokud z ní nemá být jen nudná italská činohra. Proto se do její volné rekonstrukce pustili společně hned dva hudební skladatelé – Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar – a nechali se při tom volně inspirovat barokní a minimalistickou hudbou. Tak po téhle informaci jsem zaváhal ještě víc – barokní opera, zkomponovaná současnými skladateli, a do toho ještě jakýsi minimalismus – no to bude pěkná slátanina! Ale zvědavost mi nedala a nakonec jsem se šel přesvědčit, abych tedy ten svůj nos mohl ohrnovat aspoň se znalostí věci a ne jen tak jako nějaký všeználek předem.

 

A nestačil jsem se divit. V architektonicky velmi vydařeném atriu Českého muzea hudby se začaly dít věci! Nejdřív jakýsi klaun (výborný Sergej Sanža) v osvědčeném brněnském stylu dle Bolka Polívky rozvolnil svými výstupy napjatou atmosféru očekávání, do toho mu občas vyloudil doprovodný zvuk některý z nástrojů tříčlenného orchestru (theorba, violoncello, varhanní pozitiv) – pch! viděli jste už někdy tříčlenný operní orchestr? bože! - a pak se na scénu začali trousit protagonisté v kostýmech – nekostýmech, no to byste museli vidět, to se nedá popisovat – Amor nepochopitelným způsobem zastrčený v obrovitánských v pase volných kalhotách, div z nich nevypadl, na asi půl metru vysokých kramflecích a jinak snad nahý, pouze celý natřený stříbřenkou, a tak bych mohl pokračovat. Každý kostým jiný, každá postava jinak ztvárněná – od Apolla přes Venuši a další až po samotnou Dafne. A každá postava měla svůj charakteristický styl pohybu, mimiky, gest, vše to působilo naprosto fantaskně v tom neustálém pohybu mezi diváky a přitom nenásilně a přirozeně, jak to dokáží jen skuteční profesionálové, prostě s naprostým přehledem.

 

Posléze jsem si uvědomil, že opravdu slyším hrát plnou a barevnou hudbu a marně jsem vyhlížel, kde jsou schováni zbylí hráči – to hráčské trio skutečně dokázalo neuvěřitelným způsobem zastat práci celého orchestru, ve výsledném zvuku nechybělo vůbec nic.

 

Prostě to zkrátím. Od samého začátku se odehrávala neskutečná pastva pro oko i sluch diváka – vše v neustálém dokonalém a snově působícím pohybu, skvělí sólisté s vyrovnanými a příjemně zabarvenými hlasy (Andrea Široká – Dafne, Petr Levíček – Apollo, Jana Wallingerová – Venuše, David Nykl – satyr), což už se na českých operních jevištích hned tak nevidí, mezi domácí interprety bezvadně zapadl i výborný kontratenor z Drážďan (Stefan Kunath coby Amor) a všichni dohromady stačili zastat i úlohu sboru. Vlastně jsem kontratenora viděl naživo v představení poprvé a tak jsem si to taky náležitě vychutnával. To vše neseno vynikající hudbou obou skladatelů, která byla dokonale svižná, moderní, ale i dostatečně melodická, přitom nijak nevybočovala z představy o atmosféře barokní opery, ovšem posunula ji na velmi stravitelnou až lahůdkovou úroveň pro současného diváka. Celé představení působilo jako bezchybný harmonický celek. I diváci byli do něj doslova vtaženi, aniž by si to ovšem sami uvědomovali – stali se přirozenou součástí celého díla jaksi zevnitř a ten zážitek se dá jen těžko sdělit. To si totiž uvědomíte teprve dlouho po tom, co už je po všem – že jste vlastně nebyli u toho, ale v tom – zkrátka zázrak, protože jen skutečné zázraky se mohou dít takto přirozeně, téměř bez povšimnutí.

 

V upoutávce na webu jsem si přečetl větu: „Inscenace režiséra Rocca je svého druhu prostorovou instalací, zážitkem hudebním, divadelním i výtvarným, sdílenou slavností umělců a publika ve společném prostoru.“ Naprosto přesné vyjádření. Není na něm co měnit – jen snad přidat údiv nad tím, že tohle dokázal někdo u nás – tedy v Brně, abychom byli přesní. Brno (a pro ten nedělní večer i Praha) se stalo světovým operním městem – přinejmenším v opeře La Dafne, jak se spolu se mnou mohli návštěvníci přesvědčit. Však taky ještě dlouho po skončení celý brněnský tým sklízel neutuchající ovace doprovázené častými výkřiky bravo! Ta radost a hravost celého brněnského tvůrčího týmu, který neměl žádný slabší článek, se přelila i na diváky, kteří na ten večer 21. dubna 2013 ještě dlouho a dlouho nezapomenou, tak jako ani já ne.

 

A já měl navíc nějakou zvláštní hrou osudu příležitost ocitnout se s většinou tvůrců u jednoho stolu i po představení v hospodě Mlýn. Veselá a spokojená nálada se přenesla i tam a díky tomu vám mohu nabídnout i něco ze zákulisí. Tak třeba, jak mi prozradili oba autoři hudby, každý z nich skládal nezávisle na tom druhém vždy jen předem domluvenou určitou část opery, aniž by to spolu průběžně nějak probírali, radili se, slaďovali přístupy a já nevím co ještě, aby zkrátka ta hudba měla nějaký jednotný ráz. Oba se mi dušovali, že to pak jen přiložili k sobě a bylo hotovo! Nechápu, neveřil jsem, kroutil hlavou, že přece takto nemohlo vzniknout tak konzistentní, dokonale harmonicky propracované dílo. Vzniklo – prý se to tak nějak shůry samo zařídilo. Chápete? No fakticky div!

 

A taky jsem se dozvěděl, že sympatický mladík Stefan Kunath není kontratenor – soprán, ale kontratenor – alt. Tak to jsem taky netušil, že se kontratenoři ještě i takto dělí. Vy ano? Prý se teď nějak líhnou víc než dřív, tak si můžou dovolit i tento luxus se takto ještě specializovat. Tož dobré, že?

 

Jediné, na co si Tomáš Hanzlík posteskl, bylo to, že jsme nemohli vidět inscenaci přímo v brněnské Redutě. To je prý teprve něco – to bychom my pražáci zírali. No já jsem ho ubezpečil, že lepší si to už ani nedovedu představit a že jsem zíral i tak. Tak prý mám přijet někdy do Brna a uvidím. No, mám opravdu sto chutí. A vám bych to doporučoval taky! Brňáci prý byli k inscenaci zpočátku nedůvěřiví zrovna tak jako já, původně se prý počítalo jen s pár představeními. Pak se to ale nějak rozkřiklo, jaká je to paráda, a hraje se to pořád. No to by tedy byla hodně velká škoda, kdyby ne. Ještěže jsou Moraváci tak kulturní a světově na výši a porozuměli svým - Hanzlíkovi se Zouharem. Tak neváhejte ani vy! Jak prohlásila na místě jedna známá – operu vůbec nemusí, ale tohle si dala líbit, a ještě s velkou chutí, už několikrát. A já jí to po tom včerejšku věřím! :-)

 

 

Hodnocení: 100%

 

 

V Praze, 22.4.2013