Petr Iljič Čajkovskij: EVŽEN ONĚGIN – trochu jiná recenze

Anotace: Zdařilá slovenská premiéra na festivalu hudebního divadla OPERA 2015.

Dirigent:                Igor Bulla

Režie:                    Anna Osipenko

Scéna a kostýmy:  Sergej Novikov

Choreografie:        Michajl Čajkasov

Sbormistr:             Ján Procházka

Taťána:   Patrícia Masák Solotruková

Olga:      Jelena Šatochina

Oněgin:  Šimon Svitok

Lenskij:  Michal Hýrošš

Gremin:  Ivan Zvarík

Štátna opera  Banská Bystrica v Národním divadle v Praze, 26.1.2015 v 19:00

Banskobystrický Oněgin otevřel novou kapitolu v dějinách festivalu hudebního divadla OPERA 2015 – v letošním  12. ročníku se totiž na něm poprvé postupně představí všechny tři slovenské profesionální operní soubory, banskobystrický, košický a bratislavský.

Na tuto krásnou Čajkovského romantickou operu jsme se vypravili i s přítelem, protože jsem věděl, že se mu bude líbit, což byla takříkajíc sázka na jistotu. Byl jsem ale zvědavý ještě na výtvarnou stránku inscenace, zda se také trefí do jeho vytříbeného vkusu. A dlužno říct, že právě zdařilé výtvarné pojetí scény i kostýmů bylo to, co návštěvníky hned zpočátku poutavě navnadilo. Nešlo o žádný strohý minimalismus, ale ani o klasickou doslovnost, spíše něco mezi tím, co ale působilo esteticky svěže a přívětivě. V prvních dvou dějstvích si vlastně scéna vystačila s moderně pojatými dekoracemi stromů a rozmanitě stupňovitým pódiem a dle potřeby ji dokreslovaly různě se objevující doplňky – tu pohovka spuštěná ze stropu, jindy zase umístění lavičky, zrcadel, naznačených vysokých palácových portálů apod. Divák se tak ve své fantazii nenásilně mohl přenést z plenéru do interiéru, pak zase do parku apod. Do toho odkudsi padalo podzimní listí nebo poletoval sníh, takže i plynutí času bylo nenápadně evokováno střídáním ročních období. Vše bylo uděláno s velkým vkusem, vhodně dotažené různobarevným osvětlením a hrou světel a stínů, promyšleným pohybem postav po jevišti včetně znakové  choreografie podtrhující různé symboly a významy. Zkrátka po výtvarné stránce si představení zasloužilo absolutorium – neuchýlilo se k žádným zbytečně extravagantním výstřelkům ani k těžkopádnému „polopatismu“, všechno působilo pěkně vyváženě a dotvářelo tak harmonický soulad s hudební náladou jednotlivých částí díla.   

Opera vyniká řadou krásných árií, ať už sólových nebo i vícehlasých, stejně jako působivými sbory, které dotvářejí svými lidovými nápěvy například atmosféru ruského statkářského venkova apod. Ze sólistů se skvěle předvedl především představitel titulní role Šimon Svitok, který by svým nádherně zabarveným a znělým barytonem nepochybně ozdobil jakoukoliv operní scénu i ve větších metropolích, než je právě Banská Bystrica.  Jak jsem se dočetl posléze v programu, tento vynikající zpěvák je současně také uměleckým šéfem banskobystrické  Státní opery. Kvalitní výkon předvedly také představitelky Taťány a Olgy, jakož i další pěvkyně a pěvci v menších rolích. Krásným sytým basem a suverénním výkonem až na jedno zaváhání mě zaujal zejména Ivan Zvarík, coby Gremin, pozdější manžel Taťány.  V menší roli Triqueta se blýskl také Martin Gyimesi, a to jak pěvecky, tak i svým komediálním nasazením. Naopak příliš mě nenadchl představitel Lenského, který působil po pěvecké i herecké stránce dost nejistě, ale třeba byl nějak indisponovaný nebo prostě neměl úplně svůj den. V žádném oblastním operním souboru ostatně nemohou být jen špičkoví sólisté, tolik se jich zkrátka nerodí, nicméně banskobystrická opera disponuje evidentně kvalitními zpěváky, což v pondělním pražském vystoupení předvedla poměrně přesvědčivě. Také orchestr odvedl solidní profesionální výkon.

Banskobystrický Evžen Oněgin si zaslouží uznání i za režijní ztvárnění, představení působilo po všech stránkách příjemně harmonicky, svěže i barevně a mělo i patřičný spád a dynamiku. Tato slovenská premiéra na festivalu OPERA 2015 rozhodně nezklamala očekávání a byla více než příjemným obohacením tohoto záslužného projektu. Vzájemné tvůrčí poměřování  může jistě slovenským, slezským, moravským i českým operním domům jen prospět, jakož i všem milovníkům opery, kteří si tuto příležitost nenechají ujít.

Zvláštní tečku pro nás měl pondělní večer ještě při vystupování z tramvaje na Žižkově, kdy jeden ze spolucestujících s obdivným hlasitým výkřikem na celý vůz pochválil příteli jeho netradičně i když vkusně sladěnými barvami hrající lakýrky, které si před lety přivezl za nevysokou cenu z Londýna právě pro podobné příležitosti. A jelikož je v péči o cokoliv mým pravým opakem, jeho boty i po letech stále září, jako by si je nazul poprvé. Aspoň jsem měl zase jednou příležitost jeho přepečlivost ve výtahu ironicky okomentovat. Nějak jsem si ale při tom nestačil uvědomit, že z toho malého uzavřeného prostoru není kam utéct.  Ovšem to už by byla jiná opera...

Praha, 27.1.2015

http://www.festival-opera.cz/program-2013/evzen-onegin.html