Ernest Hemingway: STAŘEC A MOŘE – trochu jiná recenze

Anotace: Sugestivně podaná klasika ve Viole.

 

Režie: Lída Engelová

Hrají: Josef Somr, Marek Holý

 

Divadlo Viola, Praha, 22.3.2017 ve 20:00

 

 

Naše (s přítelem) posedlost Violou pokračovala už její čtvrtou návštěvou v poměrně krátké době, tentokrát na čtenou dramatizaci slavné Heminwayovy novely, kterou nejspíš znají úplně všichni. Nejsem ten typ, který se rád vrací k něčemu, co už někdy v minulosti zažil, viděl nebo četl, raději objevuji stále něco nového, život je přece tak krátký, a tak málo se toho dá během něj stihnout. Ale doufal jsem, že v podání Josefa Somra to bude přeci jen objevné a nemýlil jsem se.

 

Tentokrát jsme seděli u stolečku postranní lavici, což jsou snad i pohodlnější místa než židličky u stolků v prostoru, protože vzhledem k tomu, že u každého je jich včetně přístavků vždy šest, člověk se na nich cítí trošku stísněně, i když během představení to zas tolik nevnímá. Přítel si poručil dvojku bílého, já si dal červené a do stejné lavice, ale k druhému stolečku, si k nám přisedla starší dvojice se skleničkami bílého a talířkem oříšků, snad mandlí, blíže jsem to ale nezkoumal.

 

Scéna byla velmi prostá, na zadní stěně visel pro navození atmosféry rozměrný obraz moře a oba herci měli každý k dispozici pouze osvětlený čtecí pultík a v polosedě se opírali o tři velikánské šedivé čtvercové matrace naskládané na sobě. Marek Holý pak měl ještě při ruce dva malé bubínky, na které občas prsty bubnoval a potichu prozpěvoval nebo pobrukoval. Ve čtení se oba střídali, ovšem starcem byl vždy samozřejmě jen Josef Somr. O dvě generace mladší Marek Holý představoval chlapce, jeho učedníka, a oba se střídali ještě ve čtení toho, co by jinak mohlo být partem pro třetího herce – vypravěče. Někdy dokonce četli krátké pasáže i unisono, zejména různé emocionální výkřiky apod. Těšil jsem se hlavně na hlasové mistrovství Josefa Somra, ale musím uznat, že Marek Holý mu byl naprosto důstojným partnerem a že svým hlasem vládne opravdu také mistrovsky. Od samého počátku mě jejich interpretace dokonale strhla a okamžitě jsem se tak naplno ponořil cele do příběhu a do jeho neustálého napětí, které oba herci dokázali ještě sugestivně prohloubit. A nesmím zapomenout ani na sporadickou, ale skvěle kongeniální, hudbu Emila Viklického, která atmosféru příběhu tu a tam z reproduktoru ještě prohloubila jakýmisi „zvuk moře“ připomínajícími tajemné vzdechy z hlubin nebo snad nářek sirén, pláč racků a nevím, co ještě. Představivosti se meze nekladou.

 

Celé mi to připadalo, jako bych zároveň sledoval práci herců při natáčení nějaké rozhlasové dramatizace – kdybych zavřel oči, mohl bych si skutečně připadat jako u rádia. Ale i s očima naplno otevřenýma pracovala moje fantazie na plné obrátky a zápas starce s přírodními silami, a hlavně se sebou samým na širém moři, jsem viděl naprosto plasticky, jako bych v jeho člunu seděl přímo s ním. Takto sugestivně jitřit vlastní fantazii a nechat ji vytvářet ty nejživější obrazy nedokáže žádný film ani žádné divadlo – ty vám svou estetiku striktně předepisují a vy ji buď přijmete nebo ne. U takovéhoto čtení si však vytváříte estetiku téměř vlastní, podle svého gusta, která je ale samozřejmě podmíněna kvalitou a sugestivitou textu i hereckým mistrovstvím protagonistů. Souhra obou herců tu byla dokonalá a bezvadně působil také kontrast pomalejšího přednesu Josefa Somra, který podtrhoval psychologický a existenciální rozměr díla, a dynamicky rychlého přednesu Marka Holého, jenž urychloval spád děje a zvyšoval tak i napětí celého zápasu starce s živly a jeho vlastními silami a umem. A i když jsem byl do příběhu naprosto vtažen, uvědomoval jsem si s obdivem, jak vyčerpávající musí být číst s takovým nasazením a koncentrací tak dlouhou novelu prakticky v kuse s pouze jednou přestávkou.

 

Zároveň jsem si také uvědomoval onen přesah, který tato Hemingwayova novela má a který asi každého nutí i k zamyšlení se nad sebou, zda i on se dokáže s takovou energií a navzdory nepřízni osudu pustit do souboje s nástrahami svého vlastního života a překonávat přitom i své vlastní limity, sáhnout si třeba až na skutečné dno svých sil. A přestože stařec sám nad sebou zvítězil, s nepřízní osudu zároveň prohrál, když mu žraloci cestou do domovského přístavu postupně sežrali celou rybu, největší, jakou kdy v životě chytil. Závěr však nevyznívá vůbec pesimisticky a je naopak povzbudivý tím, že i takovýto „prohraný“ souboj může mít v životě hluboký smysl a přinášet i novou naději, stejně jako může být i inspirací pro ty, kteří převezmou štafetu v tom věčném existenciálním zápase člověka, což zde představuje právě chlapec, který ke starci nejen vzhlíží s obdivem a úctou, ale také s hluboce procítěnou přátelskou láskou. Přitom vše je podáno bez zbytečného patosu a sentimentu, což se podařilo skvěle vystihnout i oběma protagonistům svým přednesem. Přiznám se, že místy jsem byl v závěru v těchto okamžicích až naměkko.

 

Na působivosti celého představení se nepochybně podepsala i převážně rozhlasová režisérka Lída Engelová, která přesně ví, jaké prostředky, v jaké chvíli a v jakém tempu kdy zvolit, aby se dramatizace díla vyloupla před divákem – posluchačem v celé své přesvědčivé plastičnosti a nádheře a probudila v něm svět i jeho vlastní fantazie, aniž by to možná sám v tu chvíli tušil. To dokáží jen opravdoví mistři, dokonce i s tak minimálními prostředky, jako v tomto případě. Závěrečný potlesk byl opět zaslouženě velmi vstřícný a vřelý a z představení jsem odcházel i s jakousi nově nabytou energií – vždyť i já jsem už skoro stařec a mám toho doufám ještě i moře před sebou.

 

 

 

Praha, 25.3.2017

 

http://www.divadloviola.cz/index.php?p=pred&ID=4&SID=11&d=56