Ivan Alexandrovič Gončarov: OBLOMOV – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Skvělý Oblomov nás v Dlouhé doslova uchvátil.

Dramatizace: Hana Burešová, Štěpán Otčenášek

Režie: Hana Burešová

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Kateřina Štefková

Hudba: Jan Vondráček

Oblomov: Michal Isteník

Olga: Veronika Lazorčáková

V dalších rolích: Tomáš Turek, Jan Meduna, Jan Vondráček, Eva Hacurová

Divadlo v Dlouhé, Praha, 18.4.2017 v 19:00

Oblomov je typickým příkladem „zbytečného člověka“ v klasické ruské literatuře, dokonce tak typickým, že výraz „oblomovština“ vešel i do českého jazyka. Mám ruskou klasiku rád, ale zároveň se při ní občas na divadle (a to kdysi i v těch moskevských, včetně slavné Taganky) nebo v televizi tak trochu i nudím. Zejména když je podána tak, jako by se hrála v době svého vzniku, přičemž čas mezitím již přeci jenom poněkud pokročil. Na druhou stranu moderní aktualizace a dobové posuny také často nedopadají zrovna dobře, protože se na nich v plné nahotě ukáže, kdo je skutečný mistr a má v sobě i přirozenou a nezbytnou pokoru před autorem a poselstvím díla, a kdo je naopak jen sebestředný břídil, který na klasické předloze akorát povrchně parazituje a snaží se především šokovat lacinými efekty, které nijak nekorespondují s originálem. Proto jsem i na Oblomova do Dlouhé šel s jakýmsi opatrným očekáváním a pro jistotu si ponechával i otevřená úniková vrátka, pokud by se snad jednalo právě o ten druhý zmíněný případ. Ale vzhledem ke skvělé zkušenosti s vysloveně moderně pojatou Hedou Gablerovou  právě v tomto divadle, jsem byl spíš hodně zvědavý a zas tak velké obavy, co nás s přítelem čeká, jsem přeci jen neměl.

Připravená jednoduchá scéna byla vidět už před začátkem představení a působila docela klasicky, vévodila jí kožená pohovka odpovídající designově zhruba konci 19. či začátku 20. století. Když se pak v sále zhaslo a po chvíli zase rozsvítilo, ležel už na pohovce pod peřinou Oblomov a na scéně byli v pozadí i další herci. Oblomov se začal hodně ztěžka probouzet, což vyvolalo v hledišti u leckoho smích, a musel jsem se tomu usmívat i já, protože jsem na jeho místě viděl i sám sebe a hlavní hrdina mi nemohl od té chvíle už nebýt do jisté míry sympatický. Poté si zavolal svého sluhu Zachara a vtipně podanými dialogy se pomalu ale jistě začala rozkrývat Oblomovova povaha, sice poměrně dobráckého, ale ještě víc líného člověka. Úsměv mi tedy z tváře stále nemizel, protože mi tím stále nebyl až tak úplně nepodobný. Navíc výkon Michala Isteníka byl od samého začátku hodně přesvědčivý a přirozený, takže i když svého Oblomova podával s jistou humornou nadsázkou, rozhodně z něj nedělal žádnou ubohou karikaturu a propůjčil mu natolik lidské rysy, že se mu sice člověk občas mohl smát, rozhodně ale ne posmívat a už vůbec ne škodolibě. Naopak ve mně tato postava vzbuzovala čím dál větší pochopení a soucit, a to i tehdy, kdy jsem se řadě jeho bezradných faux pas, zejména při namlouvání s Olgou, musel spolu s ostatními diváky smát.

Samotný román jsem nikdy nečetl, takže nemohu posoudit, do jaké míry ho autoři této dramatizace věrně přetlumočili pro divadlo, každopádně to ale udělali nesmírně živě a uvěřitelně a na jevišti se pohybovaly figurky sice neposunuté do žhavé současnosti (možná naštěstí), nicméně i tak byly velmi životné a současníkovi dobře srozumitelné. Rovněž režie mi připadala svižně soudobá, nadsázka užitá pro ztvárnění typologie jednotlivých postav ale nebyla zbytečně přehnaná, naopak mi připadala přesně a citlivě odměřená, takže působila přirozeně a nesklouzla k nějakému podbízivě samoúčelnému karikování. Velice zdařile se na atmosféře představení podepsala i hudba, která citlivě podtrhovala to, co se na jevišti právě odehrávalo, a byla tak sama důležitým aktérem celé inscenace. Jak vidno, Jan Vondráček je nejen vynikající herec, pokud tedy nejde o pouhou shodu jmen. Ale vzhledem k tomu, že sám v představení i hrál na housle a na jakýsi zajímavý děrnoštítkový hrací instrument na kličku, tak předpokládám, že i muzikální nadání je mu vlastní a že je to on, kdo se postaral o hudbu k tomuto představení

Ústřední postavou hry je samozřejmě Oblomov, kterého Michal Isteník ztvárňuje naprosto skvělým způsobem, rozehrává bohatou psychologickou škálu proměn hlavního hrdiny, jenž neustále zápasí se svou vlastní nerozhodnou rozpolceností, střídáním nálad, náhlými přechody mezi euforií a letargickými až depresivními stavy, kdy ztrácí jakoukoli sebedůvěru a opět ji zpravidla s cizí pomocí nachází. Také snadno podléhá vlivům svého okolí podle toho, kdo se mu zrovna snaží pomoci či se s ním naopak chystá manipulovat. Oblomov v Isteníkově podání je sice slaboch, ale nikoliv nesvéprávný a ani takový, nad nímž by člověk jen znechuceně mávl rukou. Naopak i přes své problémové vlastnosti vzbuzuje v divákovi jakési soucitné sympatie a podvědomě mu tak i drží palce a dýchá s ním, aby se mu podařilo překonat nerozhodnost a stát se strůjcem svého vlastního štěstí, nikoliv jen pasivním objektem vláčeným osudem vypočítavými parazity ze svého okolí či třeba jen všelijakými náhodami.

Michalu Isteníkovi zdatně sekundovala Veronika Lazorčáková v roli Olgy, ale své si odehráli přesvědčivě i ostatní herci a nikomu z nich bych vůbec nic nemohl vytknout, naopak každý naprosto přesně a uvěřitelně zapadl do soukolí dramatu, které tím získalo na síle a uvěřitelnosti a bylo téměř až napínavé. První hodina a půl tak uběhla nečekaně svižně, stále bylo na co se dívat a co prožívat společně se všemi postavami.

S přítelem jsme měli v ne úplně vyprodaném hledišti strategická místa na kraji čtvrté řady, takže jsem byl u barového pultu o přestávce jako první a mohli jsme si tak každý svou skleničku bílého a červeného vína vychutnat bez zbytečného spěchu. 1,5 dcl kvalitního vína zde vyjde na 40 Kč, což je na Prahu docela přijatelná cena. Pokud dává někdo přednost sektu, musí si na 1 dcl připravit 50 Kč. S přítelem jsme se v diskuzi shodli, že se nám představení moc líbí, že je opravdu svižné a že se těšíme i na jeho druhou polovinu.

Ta pak probíhala ve stejně povedeném duchu, tempo a kvalita inscenace nijak nepolevily a herecké nasazení zejména Michala Isteníka se snad ještě víc vystupňovalo – pro mne to byl jeden z nejlepších výkonů, jaké jsem za poslední léta na našich jevištích viděl. Rovněž režijní pojetí Hany Burešové bych ocenil hodně vysoko – podařilo se jí představit ruskou klasiku opravdu klasicky a zároveň naprosto moderně, aniž by přitom použila nějaké přehnaně efektní prvky, které by mohly sklouznout až k samoúčelnosti. Řekl bych, že zvolila snad ten úplně nejlepší možný způsob, jak předvést nejen ruskou klasiku současnému českému divákovi, a ještě ho přitom i zcela vtáhnout do děje. Pokud si člověk uvědomí, že román, který Gončarov téměř celý napsal při svém pobytu v Mariánských Lázních, vyšel poprvé roku 1858, tak klobouk před oběma dramatizátory i před samotnou režisérkou dolů! Však to také diváci na závěr náležitě ocenili bouřlivým potleskem, při němž se ozývaly i zasloužené výkřiky „bravo!“, které byly určeny celému inscenačnímu týmu, ale nejvíce asi přeci jen fenomenálnímu Michalu Isteníkovi. Však na něm také bylo ještě i při děkovačkách vidět, že se do své postavy vžil tak přesvědčivě, že mu nějaký čas i trvalo, než postupně vyšel z její duše a stal se zase jen sám sebou. Opravdu mistrovský výkon, který se příliš často na našich jevištích nevidí.

Po téměř třech hodinách jsme tak s přítelem odcházeli na tramvaj maximálně spokojení a obohaceni opravdu silným uměleckým zážitkem. V Divadle v Dlouhé jsme tak rozhodně nebyli naposledy, a pokud i vás už neberou v jiných divadlech ony povrchní a plytké konverzačky či nejapně přihlouplé komedie, s nimiž se všude doslova roztrhl pytel, a chtěli byste se nechat unést skutečným dramatickým uměním, Oblomova si rozhodně nenechte ujít.

Praha, 19.4.2017

http://www.divadlovdlouhe.cz/repertoar/oblomov/