Giacomo Puccini: TOSCA – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Netradičně inscenačně a režijně pojatá Tosca v Národním divadle stojí za návštěvu! Pokud ovšem nejste zarytí odpůrci čehokoli jen trochu nového.

 

 

 

Hudební nastudování a dirigent: Andreas Sebastian Weiser

Režie, kostýmy a světelný design: Arnaud Bernard

Scéna: Camille Dugas

 

Tosca: Barbara Haveman

Cavaradossi: Peter Berger

Scarpia: Francesco Landolfi

Angelotti: František Zahradníček

Další sólové role: Jevhen Šokalo, Jiří Hruška, Oldřich Kříž, Nikola Tašev, Matyáš Urbánek

 

Národní divadlo, Praha, 19.4.2017 v 19:00

 

 

Tuto novou inscenaci Tosky (premiéra v ND byla 28.1.2017) nastudoval renomovaný francouzský režisér Arnaud Bernard a její děj přenesl z doby napoleonských válek kolem r. 1800 do období nejspíš fašistické Itálie, soudě alespoň podle kostýmů Tosky evokujících 20. až 30. léta minulého století a scény připomínající něco jako vojenské velitelství, po níž se často pohybovali muži v uniformách, seděli u odposlouchávacích a nahrávacích zařízení a ťukali i do psacích strojů. Ještě dřív, než začala předehra, pobíhali vojáci po jevišti poněkud chaoticky sem a tam, pronásledovali revolucionáře Angelottiho, přesouvali různé kulisy upomínající na známé římské stavby i kostely a v jednom z nich posléze malíř Cavaradossi maloval Madonu. Tento poněkud možná zbytečně natažený rej trval asi 6-8 minut a většina návštěvníků tak možná stejně jako já netrpělivě čekala, kdy už konečně spustí orchestr. Ne, že by to hemžení nebylo vůbec zajímavé, ale 2-3 minuty by možná úplně stačily pro navození příslušné atmosféry. Vybavil se mi přitom i zážitek z mé základní vojenské služby, kdy jednou pískli poplach zrovna ve chvíli, kdy jsem sloužil na „dévéťárně“, což je v kasárnách něco jako vrátnice. Neměl jsem nejmenší tušení, co je v takovém případě mým úkolem, a proto, abych nebudil pozornost svou naprostou nečinností uprostřed všeho toho mumraje, začal jsem běhat po dvoře a celém areálu kasáren podobně chaoticky jako uniformovaní muži na jevišti a stejně jako oni jsem jen markýroval, že plním horlivě nějaký důležitý úkol. Poplach jsem tak i zdárně přestál a myslel si přitom, jak jsem na důstojníky krásně vyzrál, ovšem druhý den si mě zavolal velitel pluku a vyčinil mi, že jsem běhal s lodičkou (vojenskou čepicí) v ruce, místo abych ji měl předpisově nasazenou na hlavě. Vysvětlovat mu, že by mi při tom nesmyslném běhání nejspíš z hlavy spadla, bylo samozřejmě zbytečné. V inscenaci však měli všichni na hlavách brigadýrky, které na nich při běhu líp drží, takže by si je můj tehdejší velitel pluku neměl ani důvod předvolat. Omlouvám se za odbočení, ale ta asociace přišla prostě sama.

Scéna byla nesporně zajímavá, a i když libreto, v němž se například zpívá o Napoleonovi, úplně nekoresponduje s přenesením děje do první poloviny 20. století a divák si na tuto dichotomii musí alespoň zpočátku zvykat jako na jakousi uměleckou licenci režiséra, není to tak nepřekonatelný problém.  Poměrně brzy mi to už ani nepřišlo a celou vizuální stránku inscenace jsem vnímal spíš jako zajímavé zpestření oproti obvyklým stereotypům. Nejsem ten typ jako kamarádi, s nimiž jsme opět byli spolu s přítelem na tomto představení, kteří mohou jakoukoliv operní inscenaci vidět v nekonečném počtu opakování a taky na ně zpravidla mnohokrát i jdou, pokud je vysloveně něčím neotráví, a přesto je to nikdy nenudí. Já raději objevuji pro mě dosud neznámá díla a jelikož Toscu jsem už několikrát viděl, spíš jsem uvítal, že je tentokrát pojata poněkud jinak a že tím právě o to víc podněcuje mou zvědavost. Ani to mi však nezabránilo v tom, aby mě příjemná Pucciniho hudba nezačala v první části ukolébávat, což se mi u operních představení stává už skoro pokaždé, takže jsem první dějství sice přímo neprospal, ale v úplně bdělém stavu jsem se taky po celou dobu neudržel. Vychutnával jsem si tak v jakémsi polospánku především hudbu, zatímco konkrétní dění na jevišti mi z větší části spíš unikalo.

 

O přestávce jsem tak s kamarády nemohl úplně zasvěceně hovořit o svých dojmech, ale jelikož se k nám připojil náš, zejména však kamarádů, dobrý známý - operní sólista, spíš jsem poslouchal jejich hodnocení. Odbornými detaily vás zatěžovat nebudu, stejně bych je nebyl schopen věrně reprodukovat, nicméně se dalo vyrozumět, že jsou všichni s dosavadním průběhem vcelku spokojeni. Pouze jeden z kamarádů příliš nešetřil dirigenta a tvrdil, že jede až strojově stále svým tempem a dívá se přitom pořád do not, takže mu chybí větší vstřícnost k sólistům na jevišti, a když například Cavaradossi musel vyběhnout rychle poměrně strmé schody, tak ho nenechal ani pořádně nadechnout k následnému sólovému výstupu, což muselo být pro zpěváka dost nepříjemné.

 

Po první přestávce už jsem se pak cítil na další pokračování poměrně svěže a koncentrovaně a hudba i dění na jevišti byly, jak se mi zdálo, stále dramatičtější a stále víc mě strhávaly do svého víru. Právě i v této části jsem nejvíc ocenil režijní pojetí, stále totiž bylo na co se dívat, pořád se na scéně něco vzrušujícího dělo a pěvecké i herecké výkony byly natolik přesvědčivé, že jsem byl v neustálém napětí a cítil se naprosto vtažen do děje, což se mi u opery zas tak moc často nestává. Nepřeženu, když prohlásím, že toto 2. dějství bylo ze všech inscenací Toscy, které jsem kdy viděl, asi to nejdramatičtější a nejpřesvědčivější, skutečný zážitek, který mě dokonale strhl a opanoval. I samotné pěvecké výkony obou protagonistů mě hodně upoutaly a doslova jsem si je vychutnával.

 

O druhé přestávce pak slovy chvály nešetřili ani všichni kamarádi a jen jsem nevěřícně kroutil hlavou nad jejich informací, že kritika prý premiéru této inscenace dost nemilosrdně strhala a diváci na druhé premiéře prý dokonce bučeli. Nejspíš se jim režijní pojetí zdálo příliš kacířské, což mi ovšem připadá až směšné ve srovnání s tím, jak se operní klasika inscenuje třeba v Mnichově – pražská Tosca je v tomto srovnání docela nevinný a naprosto neškodný režijně scénický posun. Jak už jsem ale psal dříve několikrát, pražské publikum je zřejmě víc konzervativní, než by se na kulturní metropoli slušelo. O mediální kritice pak ani nemluvě – jsem přesvědčen, že se v ní až příliš promítají jakési podivné klientelistické vazby a kdo s kým je či naopak není kamarád, jak je to v našem malém českém zabahněném rybníčku ostatně obvyklé i v jiných sférách než jen těch uměleckých.  Proto je nejlepší kritikám vůbec nevěřit (včetně této mé „recenze“) a jít se raději přesvědčit na vlastní oči.

 

I třetí část představení si zachovala ono svižné až napínavé tempo a výkony obou protagonistů v ničem nepolevily, spíš naopak. Trochu jsem byl zvědavý na to, jak si režisér poradí se závěrečným sebevražedným skokem Tosky z hradeb Andělského hradu, a udělal to opravdu překvapivě originálně. Pronásledovaná Tosca nejprve odběhla kamsi za kulisy 1. patra, načež vojáci se za ní z přízemí dívali kamsi nahoru k provazišti, odkud nakonec slétla dolů figurína a na podlaze, vytapetované nápaditě mapou Říma, protrhla díru do propadliště, ve kterém zmizela. Myslím, že jsem v tu chvíli zaslechl i smích některých diváků, a právě jediná tato epizodka se příliš nelíbila ani mému příteli, který by byl nejraději, kdyby tam místo figuríny skočil živý kaskadér. Ale to má určitě z těch současných dokonalých filmových triků, při nichž už nelze rozeznat, co je počítačové a co skutečné. Já osobně bych určitě nikoho živého do něčeho tak krkolomného a nebezpečného nenutil. Kdyby však Tosca skočila někam za kulisy na připravené matrace, jak se to jinak obvykle dělá, vypadalo by to myslím věrohodněji. Tohle jediné bych snad režisérovi vytkl i já, protože ono shození figuríny působilo i v té rychlosti poněkud pouťově a kýčovitě, i když jsem ocenil, že se z té výšky trefili právě do propadliště a že tam naopak neskončil někdo z účinkujících pobíhajících předtím po scéně. Jinak jsem byl ale s celou inscenací nadmíru spokojený a opravdu jsem si ji hodně užil, stejně jako diváci, kteří na závěr z vyprodaného hlediště dlouho bouřlivě aplaudovali a mnozí volali i své hlasité „bravo!“, nejvíc pak samozřejmě při děkovačkách Petera Bergera a holandské sólistky Barbary Haveman. Však si to také oba patřičně užívali a výmluvnými gesty děkovali návštěvníkům za takto projevenou přízeň.

 

S kamarády jsme pak šli ještě posedět na chvíli do Café Louvre a právě díky již zmíněnému opernímu sólistovi se podařilo přemluvit i samotného Petera Bergera, aby si šel s námi také alespoň na chvíli sednout. Což od něj bylo velice milé, protože pospíchal za rodinou do Brna, kde mu právě onemocnělo dítě neštovicemi. A protože musel tuto cestu absolvovat za volantem, nemohl si dát nic jiného než zázvorový čaj. I tak se ukázal jako moc příjemný a sympatický společník, povídalo se samozřejmě hlavně o dojmech z představení, ale i o různých jiných věcech. Také třeba o tom, že ho už v sobotu čeká cesta na sérii vystoupení do Santiaga de Chile v tamní inscenaci tuším Její pastorkyně. A osvědčil přitom i smysl pro humor, když nabídl kamarádům volňásky, pokud se tam na něj přiletí podívat. Také si pochvaloval, jak se mu dobře zpívalo právě s Barbarou Haveman, jaká je to skvělá kolegyně a opravdová profesionálka. Kamarádi ji shodou okolností nedávno viděli v Děvčeti ze západu v milánské La Scale a ani za tamní výkon si ji nemohli vynachválit, prý tam měla ohromný úspěch, však je to také vyhlášená pucciniovská sólistka. Co je ovšem dobré pro La Scalu, není dost dobré například pro kritičku Věru Drápelovou. Když jsem si po své vlastní zkušenosti s touto Toskou následně vygoogloval její recenzi na iDnes.cz, v níž například (kromě jiných přeexponovaně absurdních a jedovatě zlomyslných „postřehů“) o Havemanové napsala, že nemá žádný hlas, jen jsem musel nevěřícně zalapat po dechu. Kritička zjevně od počátku nerozdýchala onen režijní posun a rozběsnila se při psaní recenze jakýmsi nezvladatelným zuřivým amokem tak, že už pak kolem sebe kopala hlava nehlava do všeho, co jí přišlo zrovna „pod ruku“. I ten záštiplný styl, jakým je celá její recenze napsaná, vypovídá spíš cosi o paní Drápelové samotné – o inscenaci však nestranně pravdivého téměř nic, jako by byla na něčem úplně jiném někde jinde než já. I když na druhou stranu proti osobnímu gustu Věry Drápelové žádný dišputát, jen kdyby se svým nezvladatelným vztekem tak rezolutně nesnažila infikovat i nezasvěcené čtenáře. Pokud musí naše operní scény čelit podobně podjatým a kdesi v hluboké minulosti svými kořeny trčícím konzervativně a až nenávistně naladěným kritikám, pak se není možné divit, že i operní obecenstvo zaostává ve svém převažujícím vkusu o několik desetiletí za ostatním vyspělým kulturním světem a nedokáže pořádně strávit dokonce ještě ani Janáčka nebo Martinů. Inu další kamínek do mozaiky o úrovni dnešních masmédií – o to smutnější, že se tento strmý úpadek projevuje i v kulturních rubrikách. 

 

Ale to jsem už trošku odbočil. Pokud se rozhodnete jít se na novou inscenaci Tosky do Národního divadla podívat bez předsudků a jste otevření i jiným, než jen dávno zkostnatělým a stereotypním inscenačním postupům, věřím, že budete odcházet stejně spokojeni, jako jsme odcházeli my všichni (bylo nás 5), kdo jsme u toho společně byli.

 

 

 

 

Praha, 20.4.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/10757?s=308