Jaromír Weinberger: ŠVANDA DUDÁK – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Jak si u mě Švanda dudák napravil reputaci.

 

 

Jaromír Weinberger: ŠVANDA DUDÁK – trochu jiná recenze

 

Národní divadlo, 27.11.2022 v 19:00

 

Libreto: Miloš Kareš a Max Brod

Dirigent: Zbyněk Müller

Režie a světelný design: Vladimír Morávek

Scéna: Martin Chocholoušek

Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková

Choreografie: Lucie Mertová

Videoart: Michal Mocňák

 

Švanda: Svatopluk Sem

Dorotka: Jana Šrejma Kačírková

Babinský: Martin Šrejma

Královna: Ester Pavlů

Čert: František Zahradníček

a další

 

Aby mi přítel udělal v krátké době opět radost kulturním zážitkem, pozval mě do Národního divadla na tuto „pohádkovou operu pro celou rodinu“, jak na ni naše první scéna láká. Přítel sice opery moc nemusí, zato pohádky miluje, tak mu to asi přišlo jako dobrý kompromis ke společné návštěvě. Pro jistotu jsem ho ale raději předem varoval, protože jsem tuto operu viděl před lety na Festivalu Opera v Praze v provedení Slezského divadla Opava a tato inscenace se mi tenkrát ani trochu nelíbila – jak hudebně, tak především inscenačním provedením. Za vrchol hlouposti jsem tehdy považoval, když režisérka nechala v pekle pobíhat v této pohádce Hitlera se Stalinem. Tehdy jsem byl přesvědčený o tom, že by se podobné zapomenuté operní „klenoty“ už neměly po desítkách let na světlo boží raději ani vytahovat. Před pár lety jsem ale byl posléze hodně překvapený, když se toto dílo chystali v Drážďanech navštívit v tamním nastudování mí dva hudbymilovní kamarádi, které jsem se snažil od tohoto záměru v dobrém úmyslu odradit, abych je uchránil podobného zklamání, jaké jsem kdysi zažil já, a oni se přitom k mému údivu vrátili úplně nadšení, přičemž právě oni málokdy na něčem nechají nit suchou. Dokonce byla tenkrát tato inscenace prý nominována či dokonce vyhlášena jako německý operní počin roku. 

 

Nechal jsem si tedy tentokrát i já vrátka k přijetí pražské inscenace raději ještě otevřená a dobře jsem udělal, protože po jejím shlédnutí jsem měl pocit, že jsem tentokrát musel vidět úplně jiné dílo než kdysi ve zmíněném opavském provedení.  Pravda je, že mí hudbymilovní kamarádi už tuto pražskou inscenaci také několikrát navštívili a docela ji chválili, i když drážďanských kvalit prý úplně nedosahuje. Zejména scéna jim připadala zbytečně „pohádkově“ kýčovitá a přeplácaná.

 

Ještě před prvními tóny upoutaly diváky v téměř zaplněném Národním divadle kostýmované postavy slepice a kohouta na protilehlých lóžích na prvním balkoně, které na sebe kdákaly a kokrhaly přes celé hlediště tak famózním způsobem, že se tomu všichni museli smát a hned se tak vytvořila v divadle skutečně vstřícná atmosféra. Při předehře se pak na venkovsky pohádkově realisticky pojaté scéně pohybovala spousta podobně kostýmované drůbeže a další postavičky ve velmi živé a poutavé choreografii, takže bylo nejen co poslouchat, ale i na co se dívat. Bohaté pohádkové kostýmy, i když netradičně moderně až přezdobené, pak na sobě měli i všichni sólisté, sbory, balet i další účinkující, kterých bylo na scéně neustále nevídaně mnoho a byla to tak pastva i pro oči, nejen pro uši.

 

Weinbergerova opera ale toho ve skutečnosti s Tylovým Strakonickým dudákem moc společného nemá, tedy až na to, že hlavní postavou je opět vynikající, mýty opředený, český muzikant Švanda. Dějově se začíná vlastně tam, kde Tylův příběh končí – krátce po svatbě Švandy s Dorotkou. Toho do světa za dalšími dobrodružstvími vyláká tentokrát známý loupežník Babinský a opera pak sleduje další jeho pohádkově laděné putování za fantastickými dobrodružnými příhodami, a to dokonce i v pekle. Víc prozrazovat ale raději nebudu, abyste případně nepřišli o vlastní překvapivé zážitky. Vladimír Morávek celý příběh pojal nejen jako pohádku, ale i jako jakýsi fantaskní sen, v němž se prolíná skutečné s neskutečným, po scéně se pohybují, a dokonce i ve vzduchu vznáší všelijaké bizarní postavy a zvířata, scéně občas vévodí maketa jelena v nadživotní a dokonce nadjevištní velikosti, v zadním plánu prosvítají všelijaké videoprojekce a jednotlivé obrazy uvádí kostýmovaný herec, který se snaží diváky interaktivně do děje vtáhnout. Po první přestávce třeba vyzýval někoho z hlediště, aby případně všem taky zazpíval, protože opera je také plná všelijakých lidových nápěvů. To ještě nikdo odvahu nesebral, ale před závěrečným dějstvím se odvážně přihlásila jedna z divaček na 2. balkóně a zazpívala docela hezky známou moravskou „Lásko, bože lásko“, čímž si vysloužila bouřlivý potlesk celého Národního divadla, což jí určitě zůstane jako zážitek na celý život – komu se poštěstí kdy vystoupit na naší první scéně, a ještě k tomu s úspěchem? Evidentně to nebylo nijak připravené, o to byl tento její výstup přijat srdečněji. Naopak na druhou výzvu se pak už připraveně přihlásil ještě jakýsi mládenec školního věku a z lóže na 1. balkóně zazpíval „Na tom našem dvoře všechno to krákoře“, což je písnička, která se v opeře několikrát opakuje. Vypadal sice, že má trochu větší trému než zpěvačka před ním, ale také on sklidil velký potlesk a závěrečné tóny již zpíval i za doprovodu celého orchestru, na což pak navázalo závěrečné dějství opery.

 

První přestávku jsme s přítelem strávili u skleničky kvalitního vína (1,5 deci za vcelku na dnešní poměry přijatelných 80,- Kč), o té druhé jsme už jen tak korzovali, ale zaslechli jsme přitom z hlediště několikrát potlesk. Proto jsme se na svá místa ze zvědavosti vrátili o něco dřív a zjistili jsme, že těm, co zůstali v hledišti, hraje z 1. balkónu skutečný krojovaný dudák a rovněž on za to sklízí nadšenou odezvu. Jako poslední pak hrál známou „Nikdo neví, co jsou Domažlice…“, kterou jsem si s chutí pobrukoval s ním a nebyl jsem určitě sám. Takto se má tedy dělat opera moderně, aby se co nejvíce přiblížila k současným divákům a vtáhla je víc do představení, aby ho nepřijímali jen ryze odevzdaně a pasivně. Možná i v tom je kus onoho kouzla, které i v mém vnímání dokázalo zcela napravit z předchozího opavského provedení pošramocenou reputaci tohoto pozapomenutého díla. I když, po pravdě řečeno, v meziválečném období tato opera českého, od roku 1939 pak po jeho emigraci i amerického skladatele, táhla vítězně po různých předních evropských scénách a dotáhla to dokonce až do Metropolitní opery. Dnes, zdá se, prožívá svou druhou renesanci, a pokud se udělá takto zdařile, jako třeba v Drážďanech či nyní v Praze, tak nejspíš i zcela zaslouženě.

 

Hudebně, svými odkazy na různé lidové nápěvy, je to dílo velmi přístupné širšímu publiku, jeho styl bych označil za líbivě eklektický. Není to tedy žádný přelomový Janáček, k jehož hudbě se většinový český divák stále ještě dostatečně neprokousal, byť představuje jednoho z nejuznávanějších i nejhranějších světových skladatelů, sám Weinberger se pak inspiračně hlásil k Smetanovi a Dvořákovi, jimž svou hudbou chtěl vzdát i jakýsi hold, byť přímo od nich neopisoval. Ovšem právě ona pohádková lidovost Švandy dudáka i po hudební stránce dává předpoklad k tomu, aby tuto operu dokázali strávit i diváci, které operní žánr jinak spíš posvátně děsí, než že by je příliš přitahoval.

 

Eklektická je do značné míry i scéna, které kromě nadživotního jelena často vévodí i lidové květinové a makovicové motivy známé třeba z fasád domků na slováckých vesnicích. Nejdřív mi to přišlo trochu nepatřičné, když přece Švanda dudák byl ze Strakonic a ne odněkud od Uherského Brodu, ale když se i ve Weinbergerově hudbě prosazuje třeba kromě smetanovského furianta i valašský odzemek, tak co na tom záleží. Ve světě mezi těmito regionálními česko-moravskými tradicemi stejně nikdo rozlišit nedokáže, takže je to reklama vlastně na české lidové tradice jako takové, která i po tolika letech nás po světě stále ještě pěkně propaguje. Závěr, který je pochopitelně až červenoknihovně zabarveným happyendem mi přišel záměrně kýčovitý, jako by právě onu kýčovitost chtěl ještě podtrhnout i režisér, scénograf, kostýmní výtvarnice a vůbec celý tvůrčí tým. Naráz jsem si uvědomil, že proto asi také ten obrovský jelen občas vévodící celé scéně, i všechny ty předimenzované a fantaskní kostýmy, celý ten neustálý mumraj na scéně zahlcené nejrůznějšími postavičkami v barvotiskovém provedení. Soukromě si myslím, že to vlastně Morávek pojal s velkým nadhledem jako jakousi otevřeně nevyřčenou parodii na lidovost (módně se tomu říká populismus) a diváka nechal tak trochu tápat, zda má být z takového pojetí nadšený nebo spíš trochu v rozpacích. Nadšený potlesk přítomných diváků svědčil spíš o tom prvním, zatímco to, že někteří se tu a tam nechali strhnout i k ovacím ve stoje, ale většinu ostatních k tomuto exaltovanému projevu přízně nestrhli, spíš o tom druhém. Ale z mého pohledu je ta nejednoznačnost právě fajn a tleskám jí – i když ani já ne zrovna ve stoje. Bůhvíproč jsem si právě v závěru vzpomněl i na skvělý parodický film Pytlákova schovanka…

 

 

Praha, 1.12.2022

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/svanda-dudak-1873825