David Ebershoff, Kateřina Jonášová: DÁNSKÁ DÍVKA – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Pro mě poněkud rozpačitý kus v Divadle Na Fidlovačce

 

Divadlo Na Fidlovačce, Praha, 28. 12. 2023 od 19:00

 

Režie: Jakub Čermák

Scéna a kostýmy: Martina Zwyrtek

Hudba: Tanita Yanková

 

Hrají: Daniel Krejčík, Petra Horváthová, Jiří Korn, Aneta Krejčíková a další

 

Ježíšek k nám zavítal jako tradičně s několikadenním zpožděním, konkrétně 28. 12., a také již vcelku tradičně jsem mimo jiné od něj dostal vstupenky do divadla. Byl to můj poslední dárek a rozbalil jsem si jej v cca 16 hodin. Možná se vám zdá, že ta hodina není zrovna nijak důležitá, a než jsem se na vstupenky podíval blíž, ani já jsem momentálnímu času nepřikládal žádný zvláštní význam. Ovšem jen do okamžiku, než jsem si zvědavě začal studovat podrobnosti – název hry, název divadla a datum a hodinu představení. Chvíli mi sice trvalo, než mi docvaklo, že to je už dnes za tři hodiny, a další trochu delší chvíli, než jsem pochopil, co to znamená. Ovšem pak mi okamžitě sklesla brada a zmocnil se mě beznadějný stres. Nemůžu říct, že bych vůbec neměl rád překvapení, ovšem překvapení tohoto druhu tedy opravdu nemusím a nechápu, že přítel to neví ještě ani po více než dvou desítkách let společného soužití. Rád si všechno plánuju pěkně dopředu (samozřejmě můj přítel je naprostý opak) a pozvání na jakoukoliv společenskou událost na poslední chvíli z hloubi duše nesnáším, i kdyby to mělo být nevím co. Taky je z valné většiny odmítám. Tohle jsem sice odmítnout nemohl, zároveň ale ani neumím předstírat radost, když ji zrovna opravdu nemám, takže zářivá vánoční atmosféra byla rázem v tahu nejen pro mě, ale i pro mého přítele, který se od té doby musel dívat jen na můj konsternovaně protažený obličej. Když jsem se mu postupně snažil vysvětlit, že z dárku sice radost mám, ale že mi to mohl naznačit alespoň den předem, abych se mohl radovat mnohem víc, vehementně mi oponoval, že pak by to přece nebylo žádné překvapení a tudíž ani žádný Ježíšek. Zkrátka do cizí kůže nevlezeš a proto ani trošku nechápal, jaký že to mám vlastně problém, když máme přece ještě dobré dvě hodiny na to, abychom se do divadla náležitě oblékli a připravili. Proto také přece přijel do Prahy tak brzy odpoledne, abychom vše krásně a v pohodě stihli. No, zkrátím to, ještě asi hodinu jsem se z toho šoku vzpamatovával, ale už cestou v autobuse a tramvaji jsem se alespoň dokázal jakžtakž přetvařovat, že se do divadla nakonec těším. A snad už to byla dokonce i trochu pravda.

 

Po příchodu do divadla jsem si připomněl jeho netradiční, ale poměrně zajímavý interiér, připomínající čímsi cirkusové šapitó, léta už jsem v něm totiž nebyl, ani nevím, co jsem tu naposled viděl. Naše místa byla na kraji deváté řady, což je ještě poměrně blízko jeviště a vzhledem ke krásné elevaci hlediště je na scénu i bezvadně vidět. Jen netradiční dvojsedáky na jakýchsi dřevěných lavicích, které se poměrně nekomfortně dají sklopit, způsobují to, že vzhledem k poměrně malé rozteči řad mezi sebou není úplně snadné jimi procházet, pokud jsou již z velké části obsazeny. Ale při oboustranné snaze a ohleduplnosti se to nakonec dá zvládnout. Když jsem ale po usazení na místo zjistil, že prostor pro mou levou botu již zabírá kabelka pohledné slečny přede mnou, kterou si pověsila přes opěradlo, decentně jsem jí poklepal na rameno s dotazem, zda jí nebude vadit, když bude mít kabelku ode mě nechtěně pokopanou, s okouzlujícím úsměvem mi odpověděla, že ne. Pak se jí to ale asi rozleželo a přece jen ji z opěradla sundala a položila si ji na klín. Divadlo bylo zaplněné jen asi z poloviny, ta horní byla prakticky prázdná, a herci se na jevišti připravili k zahájení již asi dvě minuty před sedmou, kdy poslední diváci ještě vcházeli do sálu. Pak už se mohlo opravdu začít.

Nejdřív ještě ale k mikrofonu přistoupila nějaká starší dáma, připomínala mi Zuzanu Krónerovou, ale nebyla to ona, a vcelku vtipně nás zvučným hlasem požádala, abychom si vypnuli mobilní telefony a pak dokonce za zvuku reprodukované hudby zazpívala jakousi svižnou swingovou melodii a přitom předvedla krátce i charleston. V tu chvíli jsem přemýšlel, jak je možné, že takto věkovitou, ale evidentně po všech stránkách nadanou a suverénní postarší herečku vůbec neznám. Nicméně ona dáma pak ještě na postavách obou hlavních hrdinů, tedy manželského páru Daniela Krejčíka a Petry Horváthové, názorně vysvětlila vcelku jasné rozdíly mezi mužem a ženou, zároveň ale naznačila, že co se jeví navenek, nemusí vždy odpovídat tomu, jak se konkrétní osoby vnitřně doopravdy cítí, čímž bylo i předurčeno základní téma celé hry. Snad jen upřesním, že děj se odehrává ve dvacátých letech minulého století v Kodani a posléze i v Drážďanech, kdy genderová problematika není zdaleka ještě tak prozkoumaná a frekventovaná jako dnes.  Víc z děje raději asi prozrazovat nebudu, snad jen podotknu, že Daniel Krejčík je pro podobné role zřejmě předurčen už jen svým zjevem, kdy disponuje téměř androgynně půvabnou mladistvou tvářičkou (ve 29 letech vypadá sotva na 22) a zdánlivě i mladistvým tělem, které však, jak se během hry ukázalo, vypadá mnohem lépe v šatech (jedno zda dámských či chlapeckých) než bez nich. Ale to už jsem napsal možná víc, než by se ode mě slušelo. Nechme ale tělo tělem, i když i to je hercovým nástrojem a nebylo by od věci, kdyby se o ně Daniel Krejčík možná trochu víc i staral, nicméně herec je to i tak skvělý a přesvědčivý, i když mnohem víc to třeba mohl osvědčit v mnou nedávno recenzované Vlaštovce ve Studiu Dva. Námět Dánské dívky je sice poměrně atraktivní, ale scénář mi připadal hodně nevyrovnaný, přičemž herci šíleně přehrávají, což je sice oblíbená soudobá režisérská manýra, já při ní ale dost trpím, protože povrchní efekt je pak na úkor niternější hloubky díla. A to se tu myslím právě stalo měrou více než vrchovatou.

První více než hodina představení se na moderně jednoduché, ale účelně povedené scéně, rozbíhá poměrně málo záživně, aby se naopak ve své druhé polovině rozvinula do až ztřeštěně strhujícího děje, což je výborně podtrženo i pěveckými výstupy Jiřího Korna, který hraje postavu profesora, jenž se průkopnicky zabývá změnou pohlaví. Na přestávku jsme tak s přítelem odcházeli natěšeni na další pokračování a osvěžili se na to i vínkem, protože představení i s přestávkou trvá poměrně dlouhých 165 minut. Bohužel však druhá část naopak ztratila onu dynamiku závěru první poloviny představení a postupně jsem se začal i trochu nudit, protože se toto poměrně složité téma přežvykovalo stále pořád dokola, navíc spíš didakticky osvětově než skutečně uměleckým prožitkem, což herci zřejmě měli nahradit oním stále exponovanějším přehráváním, čímž se ale skutečná hloubka prožitku fakt nahradit nedá. Daniel Krejčík sice dělal, co mohl, dal do své postavy opravdu všechno a hrát skutečně umí, nicméně celkově křečovité a poměrně povrchní vyznění hry úplně zvrátit nemohl. Navíc jeho partnerka Petra Horváthová nedisponuje dostatečně silným hlasem (asi polovinu jejích replik jsem zkrátka neslyšel) ani charizmatičtějším hereckým projevem, takže dalším pilířem představení byl v jeho první polovině jen Jiří Korn, což se ovšem o druhé půlce už úplně říct nedá, protože z pro mě nepochopitelných důvodů už se Korn omezil jen na pár profesorských replik a oživující pěvecké výstupy v jeho podání už se bohužel nekonaly. Závěr představení pak navíc působil přehnaně melodramaticky a kýčovitě, což sice na mnohé v publiku zabralo (podbízivý efekt byl také evidentně zamýšlen), u mě to ale celý dojem spíš zase o něco shodilo. Velká část publika sice na konci propukla ve standing ovation, ovšem dle mého mínění spíš nepatřičně, což je takovým současným pro změnu diváckým neduhem. Potlesk ve stoje už dnes zkrátka se skutečnou kvalitou inscenací nijak nesouvisí.

 

Cestou domů jsem příteli za Ježíška ještě jednou poděkoval, ovšem v hodnocení jsme se oba shodli – s Vlaštovkou, kde exceloval právě Daniel Krejčík, se tento kus rozhodně srovnat nedá. Nicméně za návštěvu stojí, nemusí být každý den posvícení, a svým obsahem je tato hra aspoň o něčem, což se o většině repertoáru pražských komerčních divadel spíše říct nedá. Tak se mnou nenechejte odradit a do Divadla Na Fidlovačce se na tuto hru klidně také vydejte – marná návštěva to snad ani pro vás nebude. A jedno překvapení mi přítel připravil i na cestu domů, když mi prozradil, že ona postarší herečka, která celou hru na začátku uvedla, byl ve skutečnosti Jiří Korn. Věřte nevěřte – já ho fakt nepoznal!

 

Praha, 29.12.2023

 

https://www.fidlovacka.cz/repertoar/danska-divka