Sám JUDE 3

Karosérie zastavila za skřípění brzd. Někdo si mě přehodil přes rameno a nesl mě ven. I přes pytel jsem cítil závan čerstvějšího vzduchu. Boty mého nositele čvachtaly v blátě a měl jsem pocit, že se do něj i boří. Byla mi zima a všude byla jen tma. Zřejmě byla noc. Muž vešel do nějakých dveří a jeho kroky se ozývaly chodbou. Pak mě shodil na lavici a stáhnul mi pytel z hlavy. Konečně jsem se mohl nadechnout. Mé oči si pomalu zvykaly na šero místnosti. Betonové zdi byly jen spoře osvětleny. Netušil jsem kde to jsme, nezbývalo než čekat. Náhle se rozrazily dveře a do místnosti nakoukl Lajtman. „ Wütte, přiveď sem toho kluka.“zavelel. Důstojník se zvedl a ledabyle si mě přehodil přes rameno.
Vešli jsme dovnitř. Tam seděl za mohutným stolem, plném papírů a desek postarší, nepříjemně vyhlížející muž. U hlavy mu svítila lampička se zeleným stínítkem a na nose měl brýle. Jako všichni vojáci na sobě měl uniformu. U vedlejší zdi seděla žena, která před sebou měla psací stroj a přes svou strojenost vyhlížela nervózně. Wütt mě postavil na zem a rozvázal. Poté se salutací odešel. „Posaď se,“ zněl rozkaz zpoza stolu. Nikde nebyla žádná židle, a tak jsem si sednul na zem. „ Kam odešel?,“ zeptal se muž hloupě. „Tady je generále. Sedl si na zem.“ Odpověděl Herr Lajtman. Generál se napřímil a nahnul se přes stůl, což mu dělalo značné problémy. „Když tu není židle, proč si sedáš na zem?“zeptal se mě. Odpověděl jsem mu nejprostěji, jak to šlo: „Protože jste řekl: Posaď se.“ Herr Lajtman už se připravoval na kázeňskou výtku za mou drzost, ale generál ho zarazil. „ Přineste tomu hochovi nějakou židli,“ zabručel napůl pobaveně muž.
Když přinesl jeden služebníček židli, sedl jsem si a nervózně se zavrtěl, protože jsem netušil, co se bude dít. „Ehm.“odkašlal si generál a začal řeč. „ Jak se jmenuješ?“
„ Jmenuji se Karel Herman.“ Odpověděl jsem. „Dobře. Kolik ti je let a odkud jsi Karle?“ zeptal se dále. „Je mi deset let a pocházím z Velkého tábora. Ale teď jsme jeli na návštěvu za našimi přáteli.“řekl jsem. „Odkud pocházejí tví rodiče?“zeptal se. Zavrtěl jsem se na židli a chvíli přemýšlel. Rodiče mi nikdy nevyprávěli, jak se dostali do Velkého tábora. Co jsem měl říct? „Nevím, pane,“ zněla má odpověď. „Dobrá tedy a kde máš rodiče teď?“ptal se dále. Měl jsem slzy na krajíčku. „To já nevím, pane. Ráno mě maminka vzbudila a řekla mi, že mě má ráda. Na stole jsem měl přichystanou mojí oblíbenou snídani. Tatínek byl někde pryč a maminka něco míchala u plotny. Pak jeden můj kamarád Šťastko hodil kamínek do našeho okna a já jsem si s ním šel ven hrát. Šli jsme jako vždy do naší uličky, kde jsme si budovali bunkr. Za chvíli přišli i zbylí kluci z naší party. Chvíli jsme stavěli a pak jsme běželi na plácek. Tam jsme proháněli Káču a uzavřeli sázku. Komu spadne Káča jako první, tak ten doběhne do bunkru pro míč, aby si mohli zahrát kopanou. Mně se zrovna nedařilo a Káča mi spadla jako prvnímu. Běžel jsem do naší uličky, ale ještě než jsem zaběhl za roh, uslyšel jsem střelbu a křik. Neodvážil jsem se otočit a tak jsem běžel co nejrychleji do naší malé pevnosti. Tam jsem se snažil schovat, ale moc se mi to nedařilo, protože stavba ještě nebyla hotová. A pak přišel ten voják a….“rozechvěl se mi hlas a já jsem se rozbrečel. „No uvidíme, co s ním. Odveďte si ho. Pošlete ho ale ještě na lékařskou prohlídku, ať mi sem netaháte nějakého chcípáka.“ Zavelel generál. Herr Lajtman zasalutoval a vyzval mě, ať jdu s ním.