Sám JUDE 4

Šli jsme kamsi dlouhou betonovou chodbou a čím dál jsme šli, tím větší byla tma. Dozorčí voják otevřel jedny těžké dveře a strčili mě dovnitř. Dlouho bylo ticho, ale náhle se ozvalo: „Už je pryč?“ a odněkud z kouta mu jiný hlas odpověděl: „Asi jo.“ Ozvalo se šramocení oděvů a změti nohou šoupajících se po podlaze. Chvíli mi přišlo, že se asi perou o místo. Všichni se nahrnuli na jedno místo. Ale kdo to byl? „Kde to jsem?“ zeptal jsem se polsky. Hlásky vypískly a rozutíkali se. „ Nebojte se mě. Já jsem Karel Herman a je mi deset let. Sám nevím, kde jsem. Neublížím vám.“řekl jsem. Zřejmě váhali. Nevěděli, co si o mně mají myslet. A kdo by se taky nebál, když jsou spolu zavření jen ve tmě. Někdo se ke mně začal pomalu šourat. Nějaká drobná ruka se dotkla mé. Zachichotala se a pronesla: „Je teplý.“ Zřejmě to byla nějaká malá holčička. Najednou se ke mně všichni nahrnuli a každý se mě snažil dotknout. Vypadalo to, že jsou okolo mě samé malé děti. Pár z nich na sobě mělo potrhané hadry, ale ostatní byli naprosto nazí. Měl jsem pocit, že kalhoty a staré tričko je komfortem. Všichni si o mně ohřívali své vyzáblé nohy i ruce. Byl jsem však vděčný, že jsem mohl konečně mluvit svým rodným jazykem. „Znáš nějaké pohádky?“ ozvalo se z chumlu. Chvíli jsem se zamyslel a pak jsem řekl: „Znám jich hodně, ale nejprve bych rád věděl, kde to jsem a co tu se mnou chtějí dělat.“ „To tu nikdo neví. Každý jsme tu různě dlouho. Já jsem sem přijela s maminkou. Nevím, proč nemůžu být s ní, ale těším se, až jí znovu uvidím.“ řekla ta malá, co ke mně přišla první. „Ticho!“ zakřičel venku hlídač a zhurta zabouchal na dveře. Jedno dítě se rozplakalo. Než jsme ho stačili utišit, křičel ten hlas znovu: „Jestli okamžitě nezavřete huby, tak zakročím!“ Objal jsem tu malou a začal jsem ji utěšovat. Nevěděl jsem, co znamená, když někdo řekne, že zakročí, ale z jeho hlasu čišela hrůza. Hlídač venku vyčkával, jestli uposlechneme jeho rozkazu a po chvíli bylo slyšet, jak jeho kožení boty bubnují po betonové podlaze. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se šeptem. „Rosemarie.“ odpověděla. „Všechno je v pořádku Rose. Už se nic neděje. Neplakej. Maminka mi vždy říkala, abych se nebál.“utěšoval jsem ji nejlépe, jak jsem dokázal. „Ale maminka tu není a já se bojím, že už jí neuvidím.“ Řekla a málem se znovu rozplakala.
„Neboj, maminku uvidíš. A teď vám povyprávím jednu pohádku. Doma mi ji vždy vyprávěli před spaním. Bylo, nebylo…“ Po chvíli mého vyprávění již většina dětí spala.
Když padla hlava i poslednímu, uvědomil jsem si, že mám vlastně obrovský strach. Vůbec jsem netušil, kde jsem, a co se mnou bude. O tom teď nesmím přemýšlet. Mami…
V šeré kóji Osvětimského koncentračního táboru se vznášel zápach strachu, zmatku, bolesti a hladu. Jen na chvíli pár dětí z různých krajů zakusilo klid. Všichni svorně spali zachumlaní v jednom malém klubku a hřáli se navzájem. Ráno bylo krušné. Všechna pozdější rána byla náročná. Budila nás buď zima, anebo ostrý hlas dozorčího a bušení do dveří. Těch pár dní, co jsem zde strávil, jsem se zapojoval do stejných prací, jako ostatní děti a dospělí vězni. Již po pár dnech slabé stravy a těžké práce jsem cítil jistou malátnost a slabost, ale nedával jsem ji na sobě znát. Jednou, když jsme spali teprve půl noci, si pro mě přišel Herr Lajtman. Nic mi nevysvětloval. Jen mě vyzval, ať ho následuji. Na nádvoří stály dvě osoby- muž a žena. Jen si mě prohlédli od hlavy až k patě, rozloučili se s Lajtmanem a postrkovali mě kupředu, abych šel s nimi. Posadili mě do auta a odjeli jsme pryč.