(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 21

Mám pocit, že se pomalu dusím. Ne kvůli zápachu, poněvadž ten po tak dlouhé době v kobce už absolutně nevnímám, nýbrž kvůli špíně. Nekoupal jsem se každý den, protože ač nejsme s tetou úplná spodina, takové plýtvání vodou si dovolit stejně nemůžeme, ovšem po těch čtyřech měsících mi připadá, že vrstva špíny na mé kůži společně s potem a krví vytvořila neviditelnou krustu, která nepustí k mým pórům žádný vzduch.

Omýváme Ethanovy rány. Nezbývá nám než ho takto ošetřovat, cpát ho léky proti horečce a doufat, že vydrží dávku tortury dalšího dne. Jeho zranění nejsou příliš vážná, mučitelé vědí, kam rány umístit, aby nezemřel. Možná bych opravdu mohl cítit nějakou naději, pokud bych si odmyslel, že na mučidlech je krev tisíců obětí před Ethanem a že je jen otázkou času, než dostane otravu krve, sněť nebo něco jiného, co ho zabije.

„Jmenuji se Ethan Joir, pocházím z Ykkhó, je to hlavní město této země, má matka je švadlena, můj otec byl u gardy, než ho zabili, já jsem taky býval u gardy…“ šeptá v nočním tichu můj přítel. Říká, že se tak udržuje při smyslech. Já si naopak myslím, že se jedná jen o jeden ze symptomů jeho šílenství.

Dvakrát do týdne ho takto vyslýchají. Dvakrát do týdne již čtyři měsíce. Jsem nepopsatelně vděčný, že já nic takového nezažívám, a mám nepopsatelný vztek, že trpí Ethan.

„Jmenuji se Ethan Joir, pocházím z Ykkhó, zradil jsem krále, opustil gardu, jsem republikán, všechno se zkomplikovalo, všechno je složité, chci odsud pryč…“ zní mi jeho mantra do jediného zdravého ucha. S malými obměnami mumlá pořád dokola to stejné, až mám pocit, že se z toho zblázním taky, a občas mám chuť vrazit mu pěst do krku a umlčet jeho otravný hlas. Pak si musím připomenout, čím prochází. On na mě má jistě také vztek, i na Christiana, protože roajalisté mučí jenom jeho. Nemám absolutně právo se naň hněvat. Kdo ví, jak bych se choval já na jeho místě. Tortura je neobyčejné svinstvo.

Každá kobka má vzadu ve stínech mříž, která se však se sténáním a nadávkami otevře, pokud do ní silou zatlačíte. Tudy se lze dostat na zadní prostranství, kam ústí všechny cely ve vězení. Jedná se o vysokou prostoru o rozměrech asi deset krát deset metrů.  Zde se můžete setkat s dalšími vězni a taky navštívit jejich kobky, což se ovšem nikomu nepovede. Záhy jsme přišli na to, že každý delikvent si svou celu brání coby jakési posvátné místo, kam může jen on. Začali jsme se chovat obdobně. Ethan s námi nechodí, ale já s Christianem sem celkem často zavítáme. Vězni se zde mohou zabavit dle libosti, dokonce jsou jim k dispozici dřevěné rapíry s hrboly namísto záštity. Můžete šermovat buď jen tak ve vzduchu, nebo se svým spoluvězněm (což je pro mne Christian) anebo s ostatními (což jsem ještě nezkusil). Také zde lze trochu opět přivyknout slunečnímu světlu, protože pár okny asi tři metry nad našimi hlavami, kam bychom se ve svém stavu nevyškrábali ani za půl roku, sem proudí dostatek světla, abych si mohl prohlédnout ostatní, většinou notně zubožené lidské trosky, které skončili podobně jako já.

Mluvil jsem sice o možnosti šermovat, ovšem vzhledem k tomu, že většina z nás je zesláblá hladem i nachlazením a já ještě svými dalšími zraněními (nemluvě o těch, kteří podobně jako Ethan zakusují mučení), vypadají naše tréninky spíš jako potyčka několika nemotorných medvědů, kterým někdo do krku nalil lahev vodky. Potácíme se, naše útoky jsou slabé a snaha je odrážet ještě víc. V těchto soubojích nejde o to, kdo je zručnější a obratnější s mečem, nýbrž kdo je méně zesláblý.

Můžete si taky povídat s ostatními vězni, tedy za předpokladu, že máte to štěstí a natrefíte na někoho, kdo je ochotný mluvit a nerozbije vám při první otázce hubu. Většina našich společníků však není příliš sdílná, pokud jde o jejich příběhy o tom, jak se zde ocitli, a po prvních několika nezdarech jsme s Christianem rychle vzdali snahu navázat s nimi kontakt. Ani za námi nikdo nechodí a je pravda, že já sám taky nemám příliš chuť vykládat, co se stalo u barikády.

Palčivě si uvědomuji svoji proměnu za dobu svého pobytu v žaláři, ačkoliv je pravda, že více to vnímám u svých spoluvězňů. Christianovi narostly vlasy přes ramena a já musím konstatovat, že byl hezčí s krátkými kadeřemi. Jsou rovné, světlé a momentálně plné sena, slámy a notně rozcuchané. Z nějakého důvodu mu nerostou vousy. Ethanovi vyrašil zrzavý knír, který se k němu taky naprosto nehodí, protože ho dělá tak o deset let starší. Nebo už jsem se možná dočista zbláznil a ve vězení skutečně dlím již deset let? Člověk tady snadno ztratí pojem o čase. Většinu času ani nevíte, je-li den nebo noc, natož abyste si hlídali ubíhající dny, týdny, roky a někteří vězni jistě i celá desetiletí.

Mou tvář pokrylo strniště tmavých vousů, ačkoliv jde spíš jen o chmýří. Také vlasy mi narostly, byť jen o pár centimetrů. Svazuji je do culíku u krku pruhem látky utrženým z Christianova rukávu.

Naše oblečení se již takřka rozpadlo. My je trhali na obvazy, ožíraly je krysy a taky ta vlhkost se na nich podepsala. Levý rukáv mé košile visí z mého ramene na nitkách, velký kus látky je z něj vytržený, další cár chybí i u mého boku. Nejhůř jsou na tom Ethanovy kalhoty. Zbývá mu jedna nohavice a cosi, co tak akorát stačí na zakrytí jeho mužství. Jediná nohavice navíc končí těsně pod jeho kolenem a odhaluje tak odpornou hrbolatou jizvu na jeho lýtku, velkou tak akorát, aby ji zakryl dlaní.

 

Krčím se v koutku kobky, jednu nohu pokrčenou v koleni, druhou nataženou před sebou. Nechávám jednu z mých malých zvířecích společnic, aby mi vylezla na ruku, zvedám paži a prohlížím si ji. Palcem hladím tmavý kožich. Zvedá ke mně pohled a propaluje mě korálkovýma očima.

„Ach, myšičko,“ zamumlám, „kéž bys věděla…“

Ethan sedí naproti mně, rukama si objímá kolena a uždibuje kousíčky černého chleba, Christian leží uprostřed kobky a podřimuje. Ticho ruší jen náš dech. Zvedám ruku a upravuji si culík, aby mi spadal přes rameno. Ze stěn sálá chlad, z podlahy také, a vlhkost.

Myška na mě zapíská a uteče pryč. Byla skoro roztomilá. Malá, hebká a na rozdíl ode mne zcela nevinná. Jenomže ona taky na rozdíl ode mne může kdykoliv proklouznout mezerou v mřížoví. Kam asi právě běžela?

„Vrať se…“ špitám a očima bloudím po podlaze cely, kde mezi jednotlivými stébly shnilé a napůl rozložené slámy a sena prosvítá kamenná podlaha. „Kdepak jsi, myšičko…?“

Krčím rameny, tady ji nenajdu. Jistě za mnou zase přijde. Lehám si na zem, abych následovat Christianova příkladu a dal si zdát o domově, o časech, kdy jsem byl jenom obyčejný malíř naprosto nepatřičně zamilovaný do dcery důstojníka gardy. Vzpomínám na to, co mi řekla, když jsme spolu stáli na té pláži: „Ano, já vím, kdo jsi.“

„Cože?!“ zvolal jsem nechápavě.

Dívala se mi do očí. „Copak to nebylo jasné?“ divila se upřímně. „Opravdu si myslíš, že byste dokázali tak snadno uniknout bez ničí pomoci?“

Moment, takhle to nebylo, ne! Cuknu sebou a procitám. Christian chrápe asi dva metry ode mne, Ethan zřejmě usnul ve stejné poloze, v jaké jsem ho zastihl před vlastní dřímotou. Z ruky mu vypadl krajíc chleba, kolem kterého se hemží krysy. Taky mají hlad.

Něco mě studí na ruce. Otáčím hlavu a zaregistruji, že mi v otevřené dlani leží cosi kulatého a lesklého, velkého tak akorát na to, abych to mohl sevřít v pěsti. Je to připojené k jemnému řetízku, který drží cizí prsty.

Neomylně mi dochází, o co se jedná. Přesně ve chvíli, kdy se mé prsty začínají obtáčet kolem toho předmětu, mi jej muž vytrhne z ruky. Zapírám se o dlaň a vmžiku stojím na nohou a mířím na něj dřevěnou náhražkou rapíru.

„Vrať mi to!“ volám, naprosto zaslepený touhou po onom předmětu.

„Co já vím, jestli je to tvoje,“ odvětí dutě. „Leželo to tady na zemi, technicky vzato je to kohokoli. Jsem tady ve vězení stejně jako ty, ergo si to může vzít.“

„Nemůžeš,“ hádám se. „Na to, že ti mířím kordem na hrdlo, nejsi zrovna pokorný!“

„A co mi chceš tím párátkem udělat?“ zvedá posměšně obočí. „Zadřít mi do krku třísku? Jedině. Chlapečku, tyhle zbraně jsou pro fingované šarvátky, ne pro opravdový boj!“ A rozesměje se hlučným smíchem.

„Vsadíme se?“ procedím skrz zaťaté zuby.

„Ty mne vyzýváš na duel?“ povytahuje i druhé obočí hromotluk. Je o víc než hlavu vyšší než já, zavalitý, ale zase jistě méně obratný. Být malý a hubený má i své nesporné výhody.

„Ano,“ říkám sebejistě, ačkoliv uvnitř se tak vůbec necítím. „Ano, vyzývám. Vyzývám tě na duel. Když vyhraju, vrátíš mi obsah své sevřené pěsti. Prohraji-li…“ selhává mi hlas, protože nechci na takovou možnost ani pomyslet.

„Prohraješ-li, natřu tvou krví zdi ve své kobce, tvé vlasy propletu mřížemi a vezmu si tvoje oblečení,“ stanoví podmínky vrčením on. Nahlas polykám, mluví jako krvelačný Viking. „Platí?!“ udeří na mě. Jistě vidí, jak jsem zbledl.

„Platí,“ pípnu. Mohl bych odmítnout, s mečem na svém hrdle by se mi jistě nedovážil odporovat, ale nepřipadá mi to fér. Boje se koneckonců zúčastníme oba, a pakliže jsem si sám již stanovil, co bude mojí odměnou, pokud zvítězím, nebylo by fér žádat totéž pro ekvivalentu, že by mne můj sok porazil.

Je mi to jedno. Vidím v tu chvíli rudě a mé srdce zaplavuje prudká touha dobýt zpět odcizeného předmětu. Protože bez ohledu na to, kde se tu vzaly, nemá muž právo je vzít. Kde se tu ovšem vůbec vzaly? Poslala mi je teta? A propašoval je do vězení kapitán stráží Rosk? V téhle chvíli na tom nezáleží.

Můj sok si bere z držáku na louče další dřevěný rapír. Vzápětí zaútočí, nečekaně, ale ne dost. Naše zbraně se vzájemně ani nedotknou, já se prosmýknu pod jeho paží a dobíhám ke zdi. Prostranství je dostatečně široké.

Při čtvrtém výpadu ho sekám do nohy, kde otvírám poměrně hlubokou ránu. Tváří se mihne mému sokovi překvapený výraz, zatímco já si povoluji okamžik triumfálního úsměvu. Zranění je na místě, kam se nemůže podívat, a třísky si z něj bude vytahovat následující měsíc.

Taková potupa dohání mého nepřítele až k nepříčetnosti. Máchá kolem sebe mečem bez ohledu na to, kde jsem já, a tak mu zasazuji další dvě rány, ne už tak hluboké, ale stejně myslím vcelku povedené. Mám vlastně co dělat, abych se nerozesmál, když vidím, jak vyvádí. Pak si ovšem připomínám, že je jeho vztek namířen na mě, což už mi věru zábavné nepřipadá.

Ani trošičku.