(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 10

Anotace: Dannymu Jé, Leničce Čájkové

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Agoulle. To je cíl naší cesty, když se s Lavion na nádraží loučíme s kovářem Edtraggem, děkujeme mu za pomoc a nasedáme do vlaku směr úrodný jih naší občanskou válkou ničené země. Protože Robert de St Muell se proti monarchii ničím neprovinil, nemáme problém vycestovat z města. Dokonce nás ani neprohledávají. Většina uprchlíků z řad počestných lépe situovaných měšťanů v posledních měsících opustila metropoli, aby se vzdálila bouřlivé revoluci, zejména jejímu ústředí, a gardisty časem omrzelo jejich prohledávání. Daří se nám tedy do vlaku propašovat zbraně a uchýlit se do jednoho volného kupé.

Zůstávám stát přilepený k okénku, ačkoliv se vlak už dáno dal do pohybu. Sleduji své rodné město mizící v mlhách a vnímám, jak se mi koutky úst samovolně svěšují dolů.

„Jsi v pořádku?“ slyším za sebou hlas Lavion.

Vrtím hlavou. „Ne,“ říkám. „Jak bych mohl být? Stalo se toho tolik… André zemřel, můj dům vyhořel a teď…“

„Chápu, že je to pro tebe těžké, ale musíme se chovat, jako by se nic nestalo, jste přeci jen prostí měšťané, kteří vyrazili na návštěvu Agoulle za poznáním historie,“ připomíná. „Árno, sedni si a přestaň se mračit, než se k nám někdo přidá!“

Mechanicky plním její pokyny, ale v duchu si pomyslím, že nemám nejmenší zájem poznávat historii naší ubohé zemičky – historii, kdy se na republiku nikdo skoro ani neodvážil pomyslet.

Lavion si před sebou rozevře noviny, ale vsadím se, že nečte. Těžko by mohla číst, když má na hlavě ten módní roztomilý klobouček, z něhož jí síťka zakrývá tvář. Oba jsme oblečení jako zámožnější měšťané, kterými jsme možná kdysi před několika hodinami byli, než nám shořel dům a všechen majetek kromě oblečení, které máme na sobě, trochy peněz, jež jsme s sebou měli na trhu, něco nakoupených potravin a léčiv a také mých zbraní.

Cesta potrvá okolo tří hodin. Vyčerpaně opírám hlavu, že si zdřímnu, než dorazíme, jenže v okamžiku, když už takřka spím, vstoupí do kupé tři nalíčené dámičky, jedna si sedá vedle Lavion, dvě vedle mě. První je spíše smutná a moc nemluví, ale její dvě společnice pčímo překypují veselím. Povídají si, smějí se a jedna z nich celá rozzářená líčí jakousi příhodu, jejíž pointou je, že se nesmírně těší, až uvidí vévodu d’Agoulle. Celý jejich rozhovor i ony samy mi lezouna nervy. Vím, že mám definitivně po spánku, a tak se na sebe s Lavion díváme a snažíme se odhadnout, jak dlouho už tu s námi ony dámy sedí. Každá minuta s nimi mi připadá jako dvacet let. Konečně se mi asi po půlhodině daří odfiltrovat jejich hlasy a soustředit se pouze na monotónní zvuky vlaku, jimiž se nechám zvolna ukolébat k spaní…

Znenadání se trhnutím probouzím. Pravidelné nárazy ustaly, vlak stojí. To je divné, pomyslím si, po cestě do Agoulle by neměla být jediná zastávka.

„Co se děje?“ šeptám Laivon.

„Netuším.“

Tři dámy se zvedají a odcupitají do vedlejšího kupé. I přes stěnu z dubového dřeva slyšíme jejich švitoření.

Slyšíme něčí kroky na chodbě. Teprve když spatříme siluetu vysokého muže rýsující se proti slunci, dochází nám s Lavion, co se děje. Musíme být v půli cesty, bylo zde vystavěno cosi jako malé nádražíčko, kde čas od času vlak jednoucí tímto směrem zastaví a nastoupí do něj pár gardistů na kontrolu.

Přesně to nás potkalo.

Zatínám zuby. Co teď?! Jestli někoho z nás poznají… Já jsem sám vůdce revoluce, a co se Lavion týče, že se paktuje s povstalci, je veřejným tajemstvím. Začínám v duchu panikařit a už se mne zmocňují paranoidní představy, že mě odhalili, že zjistili mou skutečnou totožnost a že mne přisli i s Lavion zatknout…

Někdo ťuká na dveře kupé a dovnitř vchází šest gardistů v černozelených uniformách. Nadskakuji. „Můžeme si přisednout?“ a „Máte tu prosím volno?“ jsou samozřejmě čistě zdvořilostní otázky a vojáci by se k vám posadili, i kdybyste jim řekli, že v kupé místo není.

Musíme jim ukázat doklady. S „Edterová, Lavion, 47 let, měšťan, Gony“ žádný problém nemají, ale nikdy nezapomenu, jak trnu hrůzou, když vidím výraz ve tváři vojáka čtoucího moji identifikaci „de St Muell, Robert, 22 let, měšťan, Gony“.

„De St Muell…“ protáhne a skoro laskavě a přátelsky se mne optá: „Vracíte se domů, pane de St Muell?“

„Nikoliv, můj domov je Ykkhó,“ odpovídám popravdě. I někomu, kdo léta slouží králi, musím vysvětlovat rozdíl mezi čtvrtěmi St Muell v Ykkhó a St Muell Mai v Agoulle.

Vlak se zvolna znovu dává do pohybu. Nenápadně posunuji kufr, aby zakrýval mou protézu, a dělám, jako by nic. Snažím se tvářit, jako by vedle mě vůbec žádný gardista neseděl. Jedeme tak další hodinu a každou chvílí se musíme přiblížit na dohled městu. Nalepím se na okénko, abych poprvé ve svém životě uviděl ten nádherný přístav. Dochází mi, že je to poprvé, kdy jsem vycestoval z rodného města.

Zastavujeme na nádraží a otevírají se dveře. Vystupujeme s Lavion následovaní gardisty a pak i oněmi třemi dámami. Prodíráme se mezi lidmi, až omylem vrazím do jakéhosi muže s cylindrem na hlavě.

„Hej!“ zařve. „Co to děláte?!“

„Omlouvám se, pane, už se to…“

„To mě nezajímá, tohle si vyřídíme!“ rozkřikne se na mě.

„Jako vážně?“ zvolám. „Chcete souboj jenom proto, že jsem do vás nechtěně strčil?“

„Musím na tom trvat.“

Vzdychám. „Fajn, kdy a kde?“

„Na mém panství v centru města dnes v půl jedné?“

„Hmm… to se mně nehodí, co třeba ve tři?“ Jako bych ho zval na večeři.

„Platí, ve tři. Mé panství nepřehlédnete,“ upozorní a zamíří k oněm třem dámám. Teprve teď mi dochází, kdo to je, zajisté vévoda d’Agoulle. Všímám si, že ona dívka, která se tvářila nešťastně, přijímá jen neochotně objetí vévodovo a stejně neochotně ho symbolicky líbá na rty. Nejspíš to bude jeho manželka.