JOŽA

Anotace: že by konec?

Sbírka: Letem světem

„Josef?“ vykulila jsem oči, „jako Joža?“
„Přesně tak.“ usmál se na mě od ucha k uchu

Byla jsem úplně zmatená. Na tuto chvíli jsem dlouho čekala a hodně se připravovala. Měla jsem naučené formulky nadávek od široké škály nižšího stupně inteligence po velikosti mužského pohlaví ve všech synonymech, které mu vsolím do obličeje. Představovala si, jak mu za pomocí dlaně masíruji obličej či zvětšuji pozadí špičkou mé nově vyleštěné boty. Jenže teď stál přede mnou a nic. V hlavně smíšené pocity a pusa dokořán. Navíc ten jeho zjev!

Nevím, kdy jej máma viděla naposledy, ale dnes se Jožo podobal elegánovi, jako motorka tříkolce. Byl velký, téměř dva metry, mohutný a přes tmavé vlasy a fousy mu nešel vidět krk. Starší generace by jej jistě přirovnala k Runcajsovi, dle mladších to byl brácha Hagrida. Co mu z elegance zůstalo, byla péče o svůj chlupatý obličej a příjemně voněl. V lese bych jej ale potkat nechtěla.

„Aha.. a…a..ahoj..“ vykoktala jsem
„Tak pojď holka, obejmi mě!“ nadšeně zvolal, vytáhl mě za ruku k sobě a začal se mnou lomcovat, „Nepůjdeme někam do klidu?“ rozhlédl se po verandě.
Všichni sousedé najednou utichli a pozorovali nás.
„Jo, to bychom mohli.“ souhlasila jsem.
„Are you ready? Is everything OK?“ prolomil okolní ticho Jeremy.
„Yes.“ usmála jsem se na něj a konečně se vymanila z Jožova sevření. „It is my uncle. Chose.“
Jeremy chápavě pokýval a tím navrátil předešlou sousedskou diskusi do původního stavu.

„Tak pojď.“ popošla jsem ke dveřím a vytáhla klíče. V zádveří jsem si ale uvědomila, že jsem tam sama. Otočila se a přes skleněné dveře jsem viděla Joža až pod verandou.
Panenko skákavá, ještě to mi dneska chybělo. Jsem unavená jako kůň, totálně vystreslá a on se chce jít někde bavit?!
„Tak co je? Kam jdeš?“ zavolala jsem na něj od dveří.
Pokud si chce vykládat, tak pěkně u mě v bytě na tvrdé podlaze. Ať si hezky uvědomí, do čeho mě to dostal.
„Pojedeme ke mně domů, mám tu auto.“ volal na mě stále v dobrém rozmaru.
„Nezlob se, ale nikam dneska už nejdu. Mám za sebou opravdu náročný den. Pojď tady, nahoru.“
„Čeká nás tam teplá večeře.“ lákal mě.
„Já už jedla.“ nedala jsem se. Něco ještě povolával, jenže já nechala samospádem zavřít dveře a prostě se ani nehnula. Pomalu se tedy vracel.
Teď něco uvidíš, kamaráde, pomyslela jsem si a během mžiku vyběhla schody hned, jakmile stál v zádveří verandy. Přála jsem mu, ať má z mého bydlení alespoň špatné svědomí. Celkem se mi z toho pomyšlení vrátila i dobrá nálada. Se slastně škodolibým úšklebkem jsem otevřela dveře a tadááááá … vešla dovnitř.
„AAAA!“ porval mě šok.
Můj byt byl úplně prázdný!
„Kde mám krosnu? Věci? Chleba? Rýži?“ začala jsem splašeně pobíhat po tom malém pustém prostoru. „Vykradli mě!!! Maminko moje, vidíš to???!“ zhroutila jsem se.
Srdce mi bušilo o sto šest a dělalo se mi mdlo. Nejdříve ten kretén Azi, pak Joža a teď tohle. Co je to za den?
„Copak?“ houkl na mě Jožo ode dveří.
„Vykradli mě!“
„Neboj. Nic se neděje.“
„Jak nic se neděje??“nevěřícně jsem na něj hleděla. „Copak nevidíš? Nic tu není!“ rozhodila jsem rukama, jako bych chtěla nějaké ty věci nahmatat.
„Dneska odpoledně jsem tě s Betty přestěhoval. Budeš už u mě.“ spokojeně mi oznámil.
„Cože? To si ze mě děláš srandu? Jak přestěhoval?“ v obličeji mi přelétl malý tik.

Po prvotním šoku se mi začaly vracet základní funkce do normálu, ale na infarkt to bylo stále.
Tak a dost! Tohle už byla poslední kapka. Teď si teda už něco vyslechneš, kamaráde.
Nevědomky jsem dala ruky v bok a už ze sebe chtěla chrlit veškeré myšlenkové pochody, jenže Joža popošel ke mně, smutně řekl: „Promiň.“
To krátké slovo mě dostalo.
Když mě pak v zápětí objal, vzalo mi vítr z plachet definitivně. Bojovná energie byla ta tam, a já se v té velké chlupaté náruči podvolila a rozbrečela se.
„Neboj, všechno bude už fajn.“ pohladil mě po vlasech.
Jenže to mě nijak neuklidnilo. Za tu dobu zdejšího pobytu a těch nervů okolo se to ve mně nějak nastřádalo a očividně to chtělo všechno ven.
Bohužel naráz.
Nebyla jsem schopná nic říct. Vycházely ze mě jen nějaké neurčité vzlyky.
Bože, taková potupa! Já tu bulím v náruči téměř neznámého chlapa!
„Jenže ty nic nevíš…“ popotáhla jsem.
„Nemysli si. Já byl hodně rozzuřený, když jsem zjistil, jak jsi tu celou dobu bydlela.“ začal se pomalu ospravedlňovat, „vidět to tvůj táta, tak mě zabije!“
Trochu mi ho připomínal. Holt geny se přece jen nezapřou.
„V tom vzteku jsem tě musel sbalit. Nemohl jsem jinak.“ nešťastně vydechl. „Klíče dáme Betty zítra.“
„Já mám ale zaplacený nájem do konce týdne.“
„Vím, Betty rozdíl vrátí. Alespoň to slíbila. Půjdeme?“ chytl mě za ramena.
„Hm.“ kývla jsem, pustila jej a rozhlédla se okolo.
To se už vážně zde nevrátím?
Najednou jsem měla potřebu se s tímto místem rozloučit. Přeci jen to byl můj první byt v životě. Očima jsem přelétla všechny zdi i kuchyňský koutek, popošla ke dveřím, naposledy se ohlédla a s melancholickým úsměvem je za sebou konečně zabouchla.