Brána

Anotace: Úplně první věc, kterou jsem kdy napsala. Začala jsem s tím asi ve třinácti a ve čtrnácti, patnácti skončila. Vím že to je děsná kopie všeho...ale přese jenom. Je v tom kus mně :)

Byl krásný letní večer, slunce zapadalo a nad krajinou plnou kopců zasvítil měsíc.Toho večera se ve staré městské nemocnici narodila holčička.No, není to nic neobvyklého,zatím,tato dívka totiž jednoho dne zachrání svět..Paní Junická,, učitelka na gymnáziu a matka této dívky, porodila malou Barunku v předvečer svatých,v hodině duchů a zrovna na přestupný rok…malinko se dalo tušit, tedy ,pokud něco v tomto směru znáte nebo jen vám tyto údaje připadají víc než jen náhoda,že Barunka bude dítětem magie.

Ale to byste ji měli vidět patnáct let poté..!Bára nejeví nejmenší známky kouzelnictví,je typickým příkladem pubertálního děvčete které nedokáže samo uvařit třeba jen pytlíkovou polévku,matematiku k smrti nenávidí,dějepis považuje za přežitek a šíleně se při něm nudí.Jediný předmět, který občas ráda má, je hudebka,jenomže jedině v případě že její stařičký učitel vyslyší přání třídy a místo klasických melodií,popřípadě sladkého Elvise pustí její oblíbené grunge a hlavního představitele tohoto žánru,Kurta Cobaina .Tak nějak se chová Barča,dívka za kterou se otočí snad každý kluk,a není divu,stačí když pohodí záplavou svých dlouhých měděných vlasů,nebo jen zvedne své tmavé nekonečné řasy v nesmělém pohledu a koketně se usměje,jen to stačí k polapení i toho nejodtažitějšího chlapce.A k tomu ještě je neuvěřitelně chytrá,ačkoliv sice nenosí zrovna průměr 1,0 není to protože by nezvládala,to v žádném případě,spíš jí učení nebaví a považuje jej za smrtelnou nudu,kterou v pohodě nahradí bloumáním městem se svou nejlepší kamarádkou Markétou Samanovou.Učení ji nebaví,protože je povinné a ona nerada dělá věci z donucení,ale dokáže občas učitele dostat do úzkých otázkami týkající se ,,jejího světa‘‘,věcmi o které se zajímá.
To vše k Báře,a teď nakoukneme do jejího,zatím každodenního života:

,,Úaaaaaaaaa!!!“..tak tohle je první slovo,které po ránu z Báry vypadne
,,Musíš vstávat.jdeš do školy a jede ti vlak!“,odpoví ji na výkřik maminka.
,,Já už musím letět,mám za třicet minut poradu ve škole.“ S těmito slovy na sebe maminka hodí podzimní kabátek,černou bekovku a už mizí ze dveří.
Bára odkopne peřinu s nápadným potiskem,strhne ze sebe pyžamo,obuje si chlupaté pantofle a míří k narvané skříni.
,,No ,tak co si vezmem dneska…“ Po minutě přemýšlení popadne džíny,světlé tričko s textem přes prsa a tmavě modrou mikinu s klokaní kapsou,svou oblíbenou,kterou dostala ke 13. narozeninám a ze zásuvky vytáhne černé prádlo.Všechno hodí na stůl a tak jak je jde do koupelny.
Minutu si čistí zuby(déle to stejně nevydrží),oblékne se,čtvrt hodiny věnuje vodopádu svých vlasů a začne se jemně líčit.Nechce provokovat,tak do školy jen přetáhne řasy mascarou,tváře zvýrazní zdravíčkem a rty lízne leskem.Kritickým okem vše zkontroluje a poté se přenese do svého ,,království bordelu“,jak její maminka s oblibou říká.Ovladačem zapne svou věž a volume dá téměř na maximum.Ne že by byla tak hluchá,ale ona tak strašně nemá ráda babku odvedle,která kdykoliv ji potká,neodpustí si jakoukoliv narážku nebo jízlivé poznámky.Ovšem babka nelení a jen co Billy Joe Armstrong spustí své tolik známé Holiday,ozvou se tupé nárazy koštěte směřované přes zeď do jejího pokoje.
,,Kuš babo,aby ses nepo…..“nedořekne,neboť stojí za názorem že slovník dívek by neměl být tak –bohatý- jako slovník jiných lidí(tím samozřejmě myslí kluky,ačkoliv se totiž vážně snaží,její přítel Michal Mikýsek ve výrazech tolik nešetří,jediný kluk,kterého zná a který alespoň ve společnosti dívek nemluví styl dlaždič je Dominik Procházka,Bářin nejlepší kamarád)
Bára na sebe ještě hodí vestu,na hlavu posadí kšiltovku,přehodí si tašku přes rameno a pádí ven směr vlaková zastávka.
Tam už čeká Darča Nováková,taková šedá myška jejich party.Jen co Barča doběhne,už slyší za sebou důvěrně známé zvuky přijíždějícího vlaku.Ale hned ji popadne panika,,Bože já si zapomněla peněženku!!“,okamžitě začne prohledávat tašku a až úplně na dně ji najde.To je pro ni typické,takové zmatkování,stává se jí to minimálně třikrát za den.
,,Půlku ke škole,prosím.“,už slyší Darču před sebou.
,,To samé pane Otakárek,děkuju,“věnuje zářivý úsměv známému průvodčímu.
,,Deset padesát,princezno,“odpoví ji pán.
Jen co se vlak dá do pohybu,už zase zastavuje,to se odkudsi vynořil Michael:,,Ahojky zlato,naštěstí jsem to stihl..“ a na přivítanou věnoval přítelkyni polibek na tvář.,,Čau Míšo.“
,,Nemůžete s tím cukrováním počkat až vystoupíme?“ozvala se pohoršeně Darka.Jde na
ní úplně jednoduše poznat,že si na Michala už nějakou dobu myslí.Přesně to začalo minulý rok,kdy Michal pořádně vyrostl a vytáhl se a přestal se jevit jako kluk.Dokonce mu začli růst i vousy,jenomže holka měla smůlu,během Vánočního večírku u nich ve škole se dal Michal dohromady s Bárou A Darka,nedá se to jinak říct,utřela.
Vlak ujížděl a na další zastávce nastoupila Markéta.Ta se s Michalem a Darkou pozdravila ale Barču radostně objala.Neviděli se celý víkend!Taková doba.Ten totiž Markéta strávila-dobrovolně-povinně u babičky v tak zapadlý díře,kde klidně můžou lišky dávat dobrou noc.
Markéta měla dlouhé zrzavé vlasy a pihy po celém obličeji.Byla vysoká a štíhlá a to z ní dělalo velmi zajímavou dívku.Stejně jako o Báru, i o Markétu se zajímali kluci,ale ta to vůbec neřešila.Žila ze dne na den a kluky považovala spíš za velkou přírodní katastrofu,ale jen co se u ní objevil nějaký sympatický,ale hlavně starší exemplář,nebránila se flirtování.A i přeze všechno ještě s žádným takovým nechodila.
Vlak dojel ke škole.Bára s kamarády vystoupili a první nepříjemné překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat.Přišel totiž matikář a jen tak prohodil,jestli si zase nezapomněli vypracovat domácí úkol.Ouuu…samozřejmě že zapomněli.Zalezli pod mohutný strom,kde začal kolovat Darčim sešit a všichni z něj opisovali výsledky příkladů.
Když už to měli téměř hotové,přišla jejich třídní učitelka,stará ohavná babice,kterou neměli rádi ani učitelé,natož snad žáci.,,Mládeži,pojďte,pojďte,to už je po x-té,co si tu píšete domácí práce.To je nehoráznost,okamžitě se to dozví paní ředitelka.“
,,Tak z toho už se nevykroutíme..“vzlykla Darka.Naštěstí měl pohotový Michal po ruce odpověď:,,Ale paní učitelko,my si tu přece úkol nepsali,tohle je na náš kroužek,na počítače!“
,,Tak to vysvětlujte už paní ředitelce“,zavrhla učitelka.
Šli dlouhou chodbou,v prvním poschodí zabočili vlevo,pak po schodech do třetího patra,prošli kolem učeben zeměpisu a chemie a vešli do sborovny.
Paní ředitelka seděla za stolem v tlustých brýlích s obroučkami ve tvaru hadů, v ruce držela nějaký papír.
Nikdo z hříšníků ještě nebyl ve sborovně kvůli nějakému maléru a nevěděli,co se bude dít.
,,Třeba nás vyhodí ze školy“,pípla Darka.Michal jen protočil oči v sloup.
,,Paní ředitelko,tito žáci se dopustili velkého přestupku,již po několikáté nebyli připraveni do hodiny a úkoly přepisovali na školní zahradě a já navrhuji třídní důtku.
Paní ředitelka vzhlédla od papíru,položila jej vedle sebe na stůl a posunula si brýle.S úsměvem řekla:,,Je to tak,děcka?“
Michael se chtěl znovu na něco vymluvit,ale jiskřičky smíchu v ředitelčiných očích ho zarazily.,,Ano“,řekl jen.
,,Potom musím konstatovat,vážená paní učitelko,že je na panu učiteli aby je potrestal,ale myslím,že jestliže úkol stihli napsat,neměl by to být problém..Co si já pamatuji ze svých dětských let,také jsem psala úkoly před školou,ale já se lépe schovávala.Myslím ale,že to není problém,za který by se měla udělovat třídní důtka.Máte ještě něco,paní učitelko?“
,,Ne…“řekla učitelka ohromeně.
,,Potom můžete jít,děcka.“
Pomalu odcházeli,ale paní učitela ještě ve sborovně zůstala.
,,Teda,je to charakter,oproti třídní teda určitě.“řekla Markéta.

Dalších pár dnů utíkalo bez problémů.Podzimní počasí vzalo za své,krajina hrála barvami všeho druhu,na obloze bylo co chvíli vidět lítat draky,však jeden takový patřil i Báře,který chodila spolu s Markétou a Dominikem pouštět na kopec.Michael odmítl,prý je to moc dětinské a Darča v takových chvílích stála při Michalovi.Ale i tak se ti tři pořádně vyblbli.
Ale ve škole,to už taková pohoda nebyla.Čekali je teď samé čtvrtletní práce,to znamenalo spoustu učení a méně volného času.A k tomu ještě pořád učitelé nedávali pokoj a neustále jim připomínali,aby se pořádně připravovali na přijímací zkoušky.
,,Pfffff…už mi to začíná lézt na mozek,pojďte se někam odreagovat,třeba na zmrzku,ňam ňam,malinovou…“zaprosila Markéta
,,Dala bych si…“,olízla se Bára
,,Fajn,tak ve čtvrtek v pět,ju?“-navrhl Michal
,,Počkeej,,to nejde,já mam ve čtvrtek basket“.Dominik chodí každé úterý a čtvrtek na trénink,Bára se na něj už párkrát spolu s Markétou byla podívat.A nedokázali si pomoct,Dominik i v propoceném tričku byl k sežrání.Ale za takové myšlenky se Barča hned plácla přes pusu,Dominik je kámoš a ona má Michala,ale její druhé já jí na to řeklo,že stejně musí uznat,že i přes to je Domonik hrozně sexy.
,,No jo,tak kdy teda?“,nedal se odbít Michal
,,V pátek ve tři“,přispěla Darka do debaty.Na tom už se všichni shodli

Týden nato měla Barča patnácté narozeniny.Ty jsou jistě sami o sobě dost zajímavé,ale jen si představte že se probudíte,uvidíte v okně bledou tvář se světle modrýma očima,bílýma vlasama,tenkou korunkou a bledými uzkými rty.
,Auooooaooo!!!“vykřikla Bára zděšeně.,ale tvář už tam nebyla.Místo ní ležel pod oknem dopis se spálenými okraji.Bára se zvedla z postele a vzala dopis do rukou.Stálo tam:

Barboro Junická,
Predevším Vám prejeme vše nejlepší k narozeninám,ale také Vás vítáme ve svete kouzel.Stala jste se druhou strážkyní našeho sv ta .Každý se sv j osud dozvídá v den svých 15.narozenin .Magická trojka strazcu je:Dominik Procházka,Barbora Junická a Markéta Samanová.A také Vás chci požádat-nerikejte své kamarádce o vašem udelu,dozvi se to az prijde jeji čas.
Se srdecnym pozdravem
Aniolie

,,To není dobrý vtip!“,hodila papír do kouta pokoje.Stejně ale nemohla zapomenout na tvář v okně.Co to bylo?Kde se to tam vzalo?
Na mobilu ji pípla SMSka od Dominika:AHOJKY ČARODĚJKO!ZAPNI RADIO A POSLOUCHEJ!
No jasně,Dominik si z ní vystřelil,stejně ale radio zapla.
,,…..a teď tu máme vzkaz od nějakého Dominika pro čarodějku jeho srdce,Báru.A k tomu přímo pro ní-Báro,doufám že ti přišel dopis.A k tomu písnička Green Day-Wake me up when September ends….užijte si ji..“
Bára klesla do křesla..-čarodějka jeho srdce?To snad ne…Přestala ale na chvíli přemýšlet a plně se oddala tónům její oblíbené písničky…..Summer has come and passed,the innocent can never last.Wake me up,when September ends….
Nádherná písnička..ale teď zpátky do reality.Co tím myslel?!?
Like my father’s come to pass,seven years has gone so fast..Wake me up…
Sakra Dominiku,děláš si ze mě srandu nebo co?Myslíš že ti na ty hloupý vtípky skočím?!?V žádným případě,a ani Billy Joe ji v tom nezabrání..možná..
Here comes the rain again,falling from the stars.Drenched in my pain again…
Dobře,zavolám mu….řekla si,když písnička skončila.Hledala svůj siemens,ale nikde nebyl a když se podívala směrem k oknu..všimla si opálených papírku na místě,kam hodila onen divný dopis.,,Asi jsem magor..“pomyslela si Bára a popel papírků hodila do koše.A najednou uslyšela spěšné kroky směřující do jejího pokoje.Že by vrah?pomyslí si…Už jako fakt blbnu,nejsem normální,nějaká Dominikova srandička a já z toho budu mít bobky celej den,ne…pfff
Vrah to vážně nebyl,byli to rodiče,kteří přišli své dceři popřát.Nebo spíš,v první chvíli si Barča pomyslela že ji přišli otevřít balíčky s nohama..tolik jich bylo.
,,Všechno nejlepší,holčičko naše..“usmál se tatínek a odhodil horu dárků.Za ním přišla maminka s obrovským dortem,který přímo vybízel ke snědení.
Po době,kterou Barča strávila vybalováním a její rodiče šťastným přihlížením se dívka rozhlédla po všech svých dárkách.Nové džíny,triko na čtyři ramínka s nápisem Chill out,cédéčko Simple plan,po kterém toužila(protože se jí hrozně líbil frontman skupiny Piere), ,knížka Herák(neboť ji děsně bavili příběhy o feťácích.Děti ze stanice zoo četla několikrát),zimní kabátek,kozačky,balíček kosmetiky a spodní prádlo.Dole se krčila malá obálka a když se na ní Bára radostně vrhla,objevila vstupenku na…koncert Red Hot Chilly Peppers!!! Další její oblíbenci..
,,No paráda!!Mami,tati,,..já mám takovou radost,“vyhrkla nadšeně Bára a hned líbala chvilku maminku,chvilku tatínka a její oči zářily štěstím.
,,Tak se oblékni a přijď dolů,odpoledne přijde babička,“oznámila maminka když už se Barča pořádně vyřádila.Usmála se na tatínka a vešla s ním do obýváku. A teď,kam s tim…,přemýšlela Bára.CDčko zařadila se zalíbením k ostatním do stojanu,oblečení vecpala do narvané skříně,knížku vložila do regálu a kosmetiku odnesla do koupelny a lístek schovala do svého oblíbeného CDčka.
Zahleděla se z okna:Bába Hromovcová,sousedka odvedle,zametala listí,stejně je jí to k ničemu,když setrvačně padá..a teď do ní něco bouchlo..co to je..jo aha,to je jablko z jejího stromu,kterému na noc předčítá pohádky..šílená baba,to si o ní myslí každý.Vzhledem k tomuhle,určitě.
Najednou ji něco ozářilo
,,Co to…“,zamrkala,asi se mi to zdálo…pomyslela si.Ale..co to támhle je?Podívala se a pod oknem ležela malá úzká krabička v sametovém obalu.Bára se nejdřív bála,co to je,ale pak ji napadlo..to tu asi zapomněla ještě od rodičů..a zmocnila se jí zvědavost..
Vzala krabičku do dlaní a jemně otevřela víčko.
Najednou se zase zablesklo,světlo spalující oči a jakoby v dálce slyšela cinkání kouzelných zvonků a rolniček..a pak se to stalo!Do rukou ji vletěla hůlka.Byla dlouhá, a měla mahagonovou barvu a když s ní Bára omráčeně mávla,vyletěli z ní něžná malá světýlka.Bára se lekla,když najednou uslyšela vyzvánění svého telefonu Smells like teen spirit.Chtěla se po něm otočit ale mobil už na místě nebyl.Hmatala pod postel,ale když se otočila zpátky,její siemens se vznášel pár centimetrů nad jejíma rukama.Nemohla uvěřit svým očím, tupým výrazem sledovala svůj-očarovaný- mobil a nemohla se od něj odtrhnout.Co to je dneska za blbosti.Nejdříve vidí tvář na okně ,pak jí příjde divnej dopis,který se sám spálí,kamarád ji nechá zahrát písničku.přiletí ji hůlka a nakonec před ní lítá její vlastní mobil…
Z nesmyslného přemýšlení ji vytrhne hlas z jejího mobilu..To se jí snad i samo zaplo handsfree..??:,,Barboro..Barrrborro…Báro..“,vychází to snad z mobilu?,,Báro,tady je Aniolie…. Slyšíš mě?“
-Jsem vážně blázen,napadlo ji
,,Báro,jsi kouzelnice,strážkyně bran reálného a kouzelného světa.V našem světě magie se hýbe zlo..Čaroděj chce zničit náš svět ..a až toho dosáhne,zničí i ten váš.Poslala jsem ti hůlku.Spolu se svými přáteli nás můžeš zachránit.Teď ti něco ukážu..napiš si toto číslo,pomůže tobě a tvé rodině k ještě většímu štěstí.Pak ti zavolám znovu.Piš! 1991818199“
,,..18199..moment!Počkat..“hmátne po kusu papíru,který má vedle sebe.Okamžitě začne zapisovat,a když dopíše,otočí papír a všimne si že drží v rukou leták na ,,Šanci milion“.Stejně ho nepotřebuju,pomyslí si.
V tu chvíli telefon odletí zpátky.A Bára se najednou octne na křesle a usne….

Probudí se až odpoledne.Teda,ona sama ne,třese s ní babička Emilka:,,Holčičko,vstávej,ty jsi pořád v pyžamu!Nejsi nemocná?Celý půlden prospat?Není ti dobře?Copak ti je?Bolí tě v krku?Máš teplotu?“Babička vyděšeně sahá na její čelo,:,,Děvče ,děvče,horečku nemáš,ale co se ti teda stalo?“
,,Uff…“oddechne si Bára,to se mi jen zdálo.Babička si ale vyřčené citoslovce vyvodí jinak:,,Tak copak?Bolí tě bříško?“,dožaduje se odpovědi.
,,Neeee,,babi,to je dobrý ,jen jsem byla unavená,“zdůvodňuje Barča
Pak si ale všimne papírku ve svých rukou-šance milion
,Babíí,mně se to nezdálo,a vyhrajem milion,vím to ,určitě!Kde je máma?Mamííí…“křičí a probíhá celým bytem
Ta ji vyběhne vstříc v obýváku:,,Konečně jsi vzhůru?“usměje se, ,,A proč tak jančíš?“
,,Mami,mami,já…“teď ji napadlo že asi nemůže vyrukovat s tím že jí lítající telefon oznámil tyto čísla a že ona si spočítala že jedna a jedna jsou dvě a tak teď tady máchá s papírkem
,,…noo..co kdybychom si vsadili,prosím,chtěla bych to zkusit…“
,,Sice nevím,jak tě to teď napadlo,ale když už máš ty narozeniny,dobrá,zkusíme to.“,maminka jí vezme papír z ruky a zamyšleně si jej prohlédne.
Bára šťastně začne tancovat po pokoji.Ani ji nenapadlo,že by vyhrát neměli,byla si téměř stoprocentně jistá.
,,Co to do té holky vjelo?“optá se zmateně babička
,,Je v pubertě,“oznámí sebejistě tatínek.
,,Pchch…já NEJSEM v pubertě!!!!“vykřikne z pokoje Bára.,,Já jsem jen hrozně ráda,s tou pubertou to nebude tak horký…“
,,Ani jsi nestihla zaregistrovat,že jsem ti koupila na tvé přání CD Nirvany..“diví se babička
,,Jééé…ukáááž…“

Večer se všichni usadí do křesla a zapnou televizi.Ne že by moc věřili,že něco vyhrají,ale tak,spíš,jestli aspoň něco Bára trefila.
,,….. A právě tu máme Šťastných deset ..“ozve se z televize
,,Psssst!“
,,….dne 1.11. za přítomnosti státního dozoru a notáře byla tažena tato čísla… … …1…9…9…1…8…1…8…1…9…9…“
,,COŽE?!?To snad není možný..“
,,Tohle jsou naše čísla!…“
,,………….my jsme…“
,,..vyhráli…“
,,cože?“
,,…neuvěřitelný…fakt tomu nevěřím..“
,,Jooooooo!!!!“

Po bláznivých výkřicích radosti a štěstí,smíchu i pláči,kdy téměř nebylo možné se uklidnit,a jak by to taky mělo jít,jen si představte,že vy byste měli mít takové štěstí..a vyhrát takovou cenu… tři a půl milionu!
Ale ještě ze setrvačnosti,půl hodiny poté,maminka ze sebe není schopna vydat hlásku,babička s pusou dokořán krájí nožem prázdný talíř,tatínek své emoce neskrývá a brečí,přímo řve štěstím..
…tuhle chvíli přetrhne zvonění tatínkova mobilu.
,,Haló…ano,tady David Junický…ano,to jsem já..jo,v pátek,,ani nevíte,jak jsem šťastný.jo..v deset..dobře…na..na..nashledanou..…
..V pátek v deset si máme přijít pro..pro šek.. .. no.,promiňte,ale nějak nemůžu..asi si půjdu lehnout..“ s těmito slovy tatínek odešel do ložnice
,,..a co s těmi penězmi uděláme?“
,,Pojedem na ostrov…někam..třeba..na Havaj!!!“navrhla babička
,,Nee…já bych..ty peníze dala na ..postavení nového domku..někde..to bude lepší…já bych chtěla,velkej pokoj,a vlastní koupelnu..a patra..“ začala snít Bára
,,Ale to vůbec není špatný nápad…tohle..s tím souhlasím!“ozvala se poprvé po dlouhé době maminka
,,Když teda chcete domek,co do něj přidat trochu magie…“,zamrkala babička ,,co ho postavit pod hrad Loenstein?“
,,Říká se ,že tam je velká magická síla ,tak si tak oživte své dny,maličko tajemnem…“přidá
,,Ale babi,to je parádní nápad!!!Vážně,mami,,prosíím!!“zajásá Bára.

Vtom si Bára vzpomene na Aniolie a vběhne do svého pokoje..Jen otevře dveře,už slyší své Smells like teen spirit na mobilu.Rozhlédne se o něm,ale není to potřeba,zase ji přiletí přímo před obličej.:,,Báro..Barboro..“
,,Aniolie,my vyhráli!Hrozně moc!!Jsme bohatý!!To je tak neuvěřitelný!!..“
,,Ano,to je dobře,vím že jseš teď strašně šťastná,ale poslouchej,musíte se přestěhovat,přesně jako řekla tvoje babička,pod hrad Loenstein.Zde vás budu učit magii.Až bude dům postavený,musíš jít v ten den, v hodině duchů vyjít nahoru..a setkáme se,všichni čtyři..“
Nesmíš zapomenout!“S těmito slovy se mobil položil na zem a vypl.

Barča teď každou volnou chviličku visela na telefonu a volala Dominikovi.Vyčítala mu,že jí nic neřekl,potom zase,že se nemůže dočkat nového domu,vyzvídala,jak vlastně Aniolie vypadá a kdo to pro všechno na světě vlastně je,co dělal on,když se onu novinku dozvěděl a co vlastně má teď dělat….
S rodičema už měla i navržený dům a podle plánů vypadal opravdu moc hezky.Příšerně se na něj těšila a pořád se na něj chodila dívat..(ale stejně se vynadívat nemohla).Do té tajemné krajiny podhradí Loensteinu nikdy nechodívala.Jako malá se bála ,a jako starší už měla jinou zábavu a její čas byl šíleně drahý.Nyní tam chodila prakticky pořád-ale tajně,jen s Dominikem,aby se Markéta nic nedozvěděla(ačkoliv Bára hořela touhou všechno ji říct,a mnohdy stačilo málo a prořekla se,Dominik ji vždycky zabrzdil).Na Michala neměla v poslední době skoro vůbec čas,z čehož nebyl ani trochu nadšený a také jí to dával najevo.Ta si ho snažila udobřovat alespoň večerním kinem,ale na jeho otázky,kde bývá celý den,neměla odpověď.
Vždycky,když se s Dominikem byla podívat na hrad,obklopila je jakási zvláštní síla a magická atmosféra.Zvláště když už v půlce prosince začalo sněžit.To hrad vypadal jako vystřižený z pohádkové pohlednice..
No jo,byla půlka prosince a to i znamenalo,že shon okolo nakupování vánočních dárků dovrší na maximum.Kromě toho měla ještě Barča za práci sehnat nějaký dárek pro Markétu.Její narozeniny se blížily kvapem,stejně jako Vánoce.Aby taky ne,když se Markéta narodila na první svátek Vánoční.Po dlouhém vybírání už ale měla dárky vesměs nakoupené.Tatínkovi objednala parfém od oriflame, a kostkovanou kravatu,mamince koupila stříbrný prstýnek,babičce a dědovi koupila osvěžovač vzduchu a vázu do předsíně,dalším prarodičům sehnala totéž a malé sestřence Natálce panenku Barbie.Potom ještě měla nějaké drobnosti pro Dominika,Michala,Darču a Markétu(pro tu ale měla ještě slaďoučkého plyšáčka k narozeninám)

A pak nastal čas Vánoc,….čas splněných přání všech dětí a dospělích,čas radosti,lásky a pohody a k tomu také čas napětí,vyvrcholeného hledáním dárků pod stromečkem,šťastných jiskřiček v dětských očích a radosti z právě nalezených dárků.
Tak to vypadalo i u Junických.Celý den se zpívaly koledy,babička si neustále snažila prosazovat klasické české,ale většinou byla přehlasována.Barča oproti tomu neustále pouštěla George Michaela a písničku Last Christmas,Bryana Adamse a jeho Christmastime a Johna Lennona.
„And very merry Christmas and happy new year..“vyřvávali Bára a Markéta u sebe v pokojíku,když na poslední chvíli dobalovaly dárečky.
„Let’s hope it’s a good one without any fear…“
A už byl večer..celá rodina se shromáždila u stromečku a mlaskali nad babiččiným výtečným salátem,maminčinými skvělými řízky a kapříkem a Bářiným ovocným salátem.Po večeři,už všichni přímo napjatí se seskupili kolem stromečku.
Barča radostně trhala papíry s vánočními motivy a ještě radostněji výskala nad svými nálezy.Ačkoliv už dávno není malá,o Vánoce se do dětských let ráda vrací.Tak je to.Každý si o Vánoce najde něco nejlepšího.Barča právě to napětí a pak vybalování,maminka si užívá radosti v Bářiných očí(a ačkoliv to je skoro nemožné,užila si i pečení vánočního cukroví,což většina maminek nenávidí), a tatínek nejvíc obdivuje bramborový salát,řízky a kapříka.Na noc si ještě všichni zpívají koledy a jde se spinkat…
Takové normální Vánoce…
…ale co se nestane ráno..(no,spíš dopoledne).Barču probudí okolo půl jedenácté její siemens.Rozespalýma očima zamžourá na displej a kdo to není-Markéta!Aha,asi chce popřát k narozeninám,pomyslí si a zvedne to:,,JAK SIS MOHLA DOVOLIT MI NIC,ALE VŮBEC NIC NEŘÍCT?!?“zařve na ní její nejlepší kamarádka.,,Co blbneš,o čem to mluvíš?“nechápe Bára..,,Řeknu ti jedno slovo,čtyři slabiky,sedm písmen,jo?-ANIOLIE!!!!“No jo vlastně,pomyslí si Barča,teď se má dozvědět…
,,Tys mi prostě nic neřekla!!!Pff…já se ráno probudim a nad oknem visí průzračná hlava,málem dostanu mrtvici a pak se tam záhadně objeví dopis který se sám spálí…AAAAAAA…CO TO KSAKRU ZAS JE?!?…“
,,Co se děje?!“vyděsí se Bára
,,Už je to na mně moc..zas to šílený světlo..bože..a teď je tady nějaká krabice..moment..a v ní je…klacek?“
,,To není klacek,Markétko..to je..hůlka..“
,,Cože..??blbej vtip,nemyslíš?“
Bára obrátila oči v sloup..jak jí to mám vysvětlit?
,,Tys to všechno věděla a nic si mi neřekla!“začala Markéta z jinýho soudku-výčitkami.
,,Ale já vážně nemohla..“
,,Pfff..nevykládej…“
,,Vážně!“
,,Okej,hele,mám nápad,než si provolám všechen kredit..přijď do čajovny,ve tři,ju?Pokecáme..
,,Fajn…“

Dívky se v přesný čas sešli a jen co jedna druhou uviděla,padly si do náručí.
,,Ty mi dáváš,takovýhle překvapení…“
,,No a to si představ,že já si tohle taky musela zažít,s Dominikem a já k tomu ještě musela držet jazyk za zuby před tebou..chudák Dominik to měl nejtěžší..neměl tu vůbec s kým řešit..“
,,….jen si nemyslete,já jsem měl k tomu i výhodu..“ozve se najednou za děvčaty..,,Aniolie mi všechno řekla osobně a kladla mi na srdce ať se ani jedné z vás neprořeknu.Bylo to těžké,ale já jsem se s ní už setkal..“pustí se Dominik do vyprávění
,,Fakt?!..a jak vypadá..jaká je?“chytne zvědavost Báru.
,,Povídej,jsme napnutý jak kšandy…“dodá Markéta
,,Jste nějak zvědavé..dívky..ale co bych pro vás neudělal…ačkoliv..“,právě za to –ačkoliv- chytne od obou pořádný štípanec do boku.
,,Hele nebuď drzej,jo?“zasměje se Markéta
A všichni tři se pustí do smíchu,mezitím Dominik vypráví své zážitky s Aniolie a jak vypadá..a dívkám pomalu dochází,kdo to asi na ně koukal z okna..
,,Týý vogo..to je vzrůšo…“ušklíbne se Markéta
,,A kdes nás tu vzal?..jak jsi věděl,že jsme zrovna tady?“napadne Barču
,,Mmmm…nějak jsem měl chuť na čaj..a pak jsem vás tu slyšel…hele,nevíte co je dneska večer v televizi?
,,Nic moc..nějaká kovbojka..a Vyvolení..“odpoví Bára
Markétu napadne,že Dominik podezřele rychle změnil téma..ale dál se tím nezabývá.Jen na něj spiklenecky mrkne a..Markéta se neubrání pocitu,že Dominik mírně zčervenal.
„No nic..musím jít…hele,tak ahoj,Markéto,papá Barčo,za hodinu mi začíná trénink..“rozloučil se s nima Dominik a hodil zpátečku.
Děvčata se také rozloučila a jen co Dominik opustil cukrárnu,mírně se začervenala,ale najednou se prudce obrátila na Báru.
„Báruš…jsi moje nejlepší kamarádka,to víš ne?“
Bára se usmála.Tohle vypadalo na důležité sdělení.
„Vím,že teď by mě asi mělo nejvíc zajímat,všechno okolo Aniolie,je to pro mě jako sen,najednou se ze mě stala čarodějka..ale je tu..no…hádej proč jsem chtěla abychom se sešli tady..?“
„Tak to teda vážně netuším..“a nevěděla to doopravdy,většinou se scházeli v cukrárně na malinovém poháru.
„Mm..Barčo..podívej se támhle,“ukázala na protější stranu čajovny.
Tam stál vysoký snědý číšník s vlnitýma hnědýma vlasdama,s čapkou posazenou ledabyle na stranu,mohlo mu být devatenáct a mířil směrem k nim.
Bára na Markétu spiklenecky mrkla,pochopila,,a nechala Markétě veškerou iniciativu číšníka zaujmout.A ta,jak se zdálo,neměla nejmenší problémy.
„Tak copak si,dámy,ještě dáte?“
Když byl takhle blízko,dívky si nemohly nevšimnout,jak mu strniště na bradě hrozně sluší a jeho krásných čokoládových očí,které se ale upíraly jen a jen na Markétu.
„Dáme si…Yogi,“usmála se Markéta,neboť z ní číšník nespouštěl oči.Báru ani v nejmenším nezaregistroval.Té to trošku vadilo,ale kamarádce ho přála.
„…a k tomu jednu pořádně velkou pusu,“dodala vesele.
Báře spadla čelist.Teda,nikdy by do Markéty neřekla,že se najednou takhle spustí,nikdy se o kluky moc nezajímala,to byla záležitost jen Báry.Ale líbilo se jí to,to by si nikdy netroufla říct klukovi,kterého nikdy dřív neviděla.
Číšníka to také pobavilo,ale přistoupil na její hru.
„Tak ten čaj bude za okamžik,“usmál se na ní tím nejzářivějším úsměvem,nicméně dodal.
„..ale na tu pusu si budete muset počkat až po zavírací době.“
„A kdypak to bude..“chytila se Markéta.
„No,obávám se ,že dneska už to nestihnu,to víte,těch žádostí o pusu je každý den několik,“teď už se oba téměř smáli, „ale co třeba zítra v pět u parku“
„Fajn,ale nenechte mě dlouho čekat,pane číšníku,takovou lákavou nabídku určitě nedostanete znovu.“
„Budu mít plně na vědomí.“
A se zářivým úsměvem odešel podat objednávku.
Poté se holky na sebe podívaly a současně se od srdce zasmály .

Dny plynuly..a rodina Junických jen čekala až přejdou největší mrazy a oni se budou moci pustit do uskutečňování svých plánů ohledně stavby domku.Leden se pomalu chýlil ke konci a zima se přestala pohybovat pod bodem mrazu.Jistě,léto nebylo,ale teplota se už ustálila nad nulou.A to začínalo být pro ně důležité.Všichni,včetně Markéty a Dominika se na nový dům moc těšili,podle plánů vypadal moc hezky.Měl být patrový a v každém patře měl mít rozlohu 250 metů čtverečních,měl mít tři ložnice,koupelnu v každém patře,obývací pokoj,kuchyň a jídelnu.Z jedné místnosti ve sklepě chtěli postavit garáž,další si chtěli upravit jako tělocvičnu(na Barčino přání,prý by už mohla začít cvičit,ale do posilovny se jí chodit nechce,bála se pocitu,že by na ní každý koukal zrovna ve chvíli,kdy by celá zpocená dřela na stroji) a poslední,nejmenší nechají coby špajzku.
Naštěstí počasí s rodinou soucítilo a brzy,vlastně už v únoru začalo být hezky.Již začátkem února byla teplota jako na jaře a stavba tedy mohla začít.Trojlístek Báry,Markéty a Dominika(občas i Michala a Darči) chodil každý den po škole pracovníky povzbuzovat a láskyplně sledovat základy nového domku.Markéta každým dnem zářila víc a víc a Bára si byla téměř jistá,že za to může její „čajový princ“,se kterým se doopravdy sešla a,z toho co Markéta povídala,Bára pochopila,že si spolu víc než rozumí.
Počítalo se,že do tři čtvrtě roku by měla být práce hotová a dům obyvatelný.Od jejich paneláku byla cesta sem asi dva kilometry,ale ani to Barču neodradilo od té cesty.Říkala si při tom,že alespoň každý den dělá něco pro svou postavu(i když neměla nikdy žádný důvod si to myslet,spíše naopak,asi jako každá dívka si občas připadala „tlustá“)
A právě při jedné takové cestě za krásami rozestavěného domu ji něco chytlo zezadu za krk.Barča se příšerně lekla a prudce se otočila.No,strašidlo to nebylo,ale do ježibaby to moc daleko nemělo.Za ní totiž stála baba Hromovcová a cenila na chudáka Báru svou ohavnou protézu.
„Tak jsem slyšela,že se stěhujete,viď že jo..Tak to se konečně budu moct i vyspat...pořád vám tam řvala nějaká ohavná muzika,Andulka,vnučka,říkala,že to zpívá nějakej Kombajn.Hrůza,jako když dupou voly…“
„Ano,ano..já vám rozumím,ale prosím vás,musím jít,čeká na mně Dominik…“
,,Jo,já jsem tě viděla..to je hrozná doba,ještě jsi taková malá holčička a už máš kluci,příšerný..to já jsem se do Lojzíčka zamilovala,když mi bylo dvaadvacet…“
,,Prosím vás,nemohla byste mě už pustit,tak trochu spěchám…“
,,..A ještě budeš drzá,jo?No počkej,řeknu to tatínkovi,uvidíš,že tě to přejde!“
Ještě při cestě slyšela Bára nespokojené žvatlání té staré seschlé babizny.Pff,prej že já jsem drzá,pomyslí si,nesmysl..Asi ji už vážně ruplo v bedně.
Následující den,když přišla do školy a první hodinu měli mít dějepis s třídní učitelkou,místo ní přišla nějaká zatím úplně neznámá paní,dalo by se spíš říct slečna,vypadala,že jí bude sotva něco přes dvacet..A taky ano.Katka Šlamová,jak se jmenovala,jim oznámila,že jejich učitelka je nemocná(když to říkala,rádoby nenápadně skřížila prsty levé ruky),a že ji dočasně bude zastupovat.Byla velmi příjemná a,jak správně uhodly,teprve dokončila vysokou školu a rovnou se vrhla do učení.Budou ji mít na dějepis,angličtinu a němčinu,a kdo chce,zavádí nepovinný předmět francouzského jazyka.
Časem se ale proslýchalo,že jejich třídní se už nevrátí.Byly verze,že ji vyhodili,jiné,že šla do důchodu(však už bylo na čase),další,že odjela někam do ciziny.Každopádně si všichni na škole oddychly a novou učitelku deváťákům záviděli.Dalo by se říct,že s novou učitelkou bude škola zábava,její výukové metody byly vážně zajímavé,ale Bára si to neuvědomovala.Chodila teď do školy jen napůl.Půlka jí zůstávala na stavbě a pozorovala rostoucí domek,obdivovala každičkou novou věc,každý detail ji přirostl k srdci.
Domek rostl až neuvěřitelně rychle,práce šla zedníkům rychle od ruky,ale i tak to Barče připadalo nesnesitelně pomalé.A pak,jednoho dne ji znovu přiletěl mobil až k ruce,zase sám od sebe.Teď už se Bára nelekla,podvědomě v to doufala a čekala,že se jí Aniolie ozve.
„Báro,potřebujeme pomoci.Už nemůžeme déle čekat.Já svou vůlí popoženu pracovníky a do dvou týdnů budete mít dům postavený.Ale ty dnes o půlnoci přijdeš i se svými přáteli k hradu..a tam se vše dozvíte.Ale nezapomeň!A..vezměte si hůlky.“
S posledním slovem se mobil,vypl..
„Ksakru,baterka!!“zoufala Bára.Ale Anioliino sdělení jí stačilo.

V osm hodin se připravila.Oblékla se sportovně,nevěděla vlastně,co se bude dít,tak chtěla být připravená.V jedenáct Bára vyšla nenápadně z baráku.Její rodiče byly někde v restauraci,počítala,že se vrátí až kolem druhé hodiny a to budou tak unavení,že jí ani nepřijdou zkontrolovat.Vlastně to ani nikdy nedělali.Aby ji nerušili ze spánku.Ale i tak Bára radši pokoj zamkla.Musela si přiznat,že spolu se strachem se jí zmocňuje i vzrušení a zvědavost.Potichoučku šla k silnici,když vtom ji něco zezadu chytlo.Hromovcová.Ta baba snad nikdy nespí,zaúpěla v duchu Bára.Co teď?
„Copak,copak,..jdeš vyvolávat duchy?“a sama se vlastnímu vtipu hlasitě zasmála(Bára musela přiznat,že to znělo spíš jako skřehot nějakého nepřirozeného tvora) „Jseš asi statečné děvče..nebojíš se takhle po nocích chodit venku?Asi bych to měla říct tatínkovi,že by tě neměl nechávat takhle se toulat,to jsem nesměla ani já,a to byla mnohem bezpečnější doba.Jo,to bych mu asi měla říct..“
Sakra,sakra,co teď?
Než stačila Bára cokoliv namítnout,z její hůlky vylétly tmavě modré hvězdičky,babka nasadila blažený výraz a sesunula se k zemi
.Bára se nejprve lekla,ale mocné chrápání ji vyvedlo z omylu,že se bábě něco stalo.Teď ji ještě odtáhla k lavičkám a spokojeně se vydala dál na cestu.Tu historku ji nikdo věřit nebude,když dokáže takhle usnout na zahradě.Ale teď musí máknout,ztratila vzácnou čtvrthodinku,aby ještě přišla včas.
Běžela po silnici,odbočila doprava,kolem velkého starého domu vlevo a už se nad ní klenul hrad v celé své kráse.Vyběhla kopec a tam už stála Markéta a netrpělivě se rozhlížela.
,,Promiňte,zdržela mě babice,zase čmuchala,kde by mohla sebrat nějaký nový drby.“
„Co tu proboha budem dělat,mně je děsná kosa..“otřásla se Markéta.
Bára se na ní vesele podívala. „No,zatím mi můžeš vyprávět jak vypadalo to tvoje včerejší rande s čajovým princem.“
Markéta se mírně začervenala.
„Bylo to ..nádherný..Jirka je hrozně fajn,skvěle si rozumíme,jde se s ním parádně bavit,jako do kluka bych to nikdy neřekla..a…Barčo,mám ho asi ráda.“
„no ale to je paráda,Markétko,to je vážně super,..a co on?“
„Mmm..řekl že..že je na mně něco co má rád..a že,je šťastnej že jsme se potkali.“
Takhle rozpačitej hlas ještě na Markétě neslyšela.Asi je doopravdy zamilovaná.A byla šťastná i za ní.
„A..dali jste si pusu?“
Markéta,teď už celá červená odpověděla lehkým kývnutím hlavy.
Bohužel,dál už podrobnosti probírat nemohli,neboť právě přišel Dominik.
„Ahoj holky…dělo se tu už něco?“
„Zatím ne..mm..nevíš co tu budem dělat?“
,,To vám teď povím…“ozval se za nimi melodický hlas
Všichni tři se naráz otočili.Za nimi stála světlovlasá štíhlá dívka,Bára ji typovala tak osmnáct let a byla doopravdy krásná.Měla bledé modré oči a růžově rty.Vlasy ji dosahovali pod zadek a měla dlouhé štíhlé nohy.Na sobě měla dlouhé bílé šaty,působící poněkud letně..ale nevypadala ,že by ji byla zima.
„..Aniolie..?“zvedla tázavě oči Markéta.Bára ani Dominik nebyly schopni promluvit.
„Jo,jsem to já-v lidské podobě.“
„V lidské podobě?“zajíkla se Bára..nějak si nedokázala představit tuhle krásku třeba coby medvěda.
,,Samozřejmě to nemyslím takhle“podívala se s úsměvem na Báru, „Ale u nás máme malinko odlišnější podoby,no nic.Teď vám to vysvětlím.Povolala jsem vás dřív,protože Čaroděj nečekaně nabyl na síle a my vás potřebujem tudíš co nejdřív zaučit.Jakmile překročíte kámen ve hradě s vyrytým písmenem“L“,octnete se v našem světě a tam vás naučím základy kouzlení .“
,,Bezva.“vykřikl Dominik „.tak jdeme,ne“
Vyšli po točitých schodech a Bára si pořád připadala,jako by to všechno byl nějaký vtip.Nejhorší na tom bylo,že nikomu jinému to tak nepřišlo,tak se musela spokojit s plachou důvěrou k osobě,kterou vlastně ani moc nezná.Neměla z toho moc dobrý pocit.
Když vyšli až nahoru,objevila se před nimi maličká brána.Spíš to vypadalo jako velké okno,ale to není důležité.Na něm bylo vyryté obrovské písmeno L.Vedle byl nějaký nečitelný obrázek a Aniolie jim vysvětlila,že tam býval erb Loenů,zakladatelů hradu.
„Nechcete po mně,abych skákala z věže,že ne?“ubezpečovala se Markéta.
„Tak trochu“obrátila se na ní Aniolie.Potom si stoupla na rám okna,napřáhla hůlku a..skočila dolů.Jen co ztratila půdu pod nohama,zmizela.
„Tohle je šílenost,nejsem blázen,jdu domů.“oznámila všem Bára.
„Neblbni..nemůže se nám nic stát,alespoň doufám“,řekl Dominik.
„Vidíš,jen doufáš,a já nejsem úplnej magor abych pokoušela štěstí.“
Dominik zavrtěl hlavou,postavil se na rám a ..seskočil.A v tu chvíli zmizel.
Bára obrátila oči v sloup.Blbec,pomyslela si.Ale..z nějakého důvodu nechtěla před Dominikem být za strašpytla.
„Viď,že se na to vykašlem,Báruš..nebudem tady bláznit..fakt se bojím..“
Bára se na kamarádku usmála.Šíleně se bála,ale nedala to na sobě znát..stoupla na rám a skočila.A zmizela.
„Vy jste všichni blázni!!!“vykřikla Markéta.“Tohle nedokážu…fakt to po mně nemůžete chtít..pitomost..“odříkávala,ale přitom nevědomky postupovala k oknu.“V životě neskočím z takové vejšky!“řekla ve chvíly,kdy seskočila dolů.

Najednou byli v úplně odlišném světě.Vzduchem zněly různé melodie,byla cítit všude zvláštní pižmová vůně a všechno tu působilo,jako by o normálním světě nevědělo.Zelené slunce se odráželo v klidné hladině čistého rozlehlého jezera a bylo vidět vycházející hvězdy.
Markéta na to koukala s pusou do kořán,Dominikovi zamrzl úsměv v křečovitý škleb a Báře se podlomily nohy a už nebyla schopná vstát.
„Tohle je můj svět,“řekla Aniolie.Ti tři se na ní podívali-a nemohli ji poznat.Ne,že by už nebyla krásná,byla pořád,ale tak nějak jinak. Měla průzračné vlasy s perleťovým nádechem a celkově byla dost bledá.Měla stříbrné oči a čiré rty.Ale krásná byla pořád.
„Vždycky tu bylo takhle krásně..a teď hrozí,že se to tu zničí…“
Bylo na ní vidět,jak je smutná.
Najednou se ale usmála. „Všechny cesty sem vedou na sever…
..A teď vás něco naučím…“
Všichni čtyři se posadili na velké kameny na pobřeží jezera a Aniolie jim pokynula,aby si vyndali hůlky.
„Tak a teď s ní zkuste mávnout..“
Markéta se zatvářila trošinku rozpačitě a Dominik značně pochybovačně,ale naproti tomu Barča téměř okamžitě s hůlkou mávla.
Hned se jí na klíně objevila kytice růží.Dominik Se tomu usmál a Markéta poznamenala cosi o romantické dušičce.A hned nato oba téměř současně máchli hůlkou.U Markéty se objevil poměrně velký kaktus a Dominik držel v náručí čerstvou narcisku.To ho přimělo k mírnému zčervenání.To dovršila Aniolie.
„Květomluva..obraz duše..asi vás překvapím,ale růže neznamenají romantiku.Růže jsou symbolem hrdosti a krásy.Narozdíl od narcisek,které romantiku vážně představují,stejně tak jako něhu a touhu po lásce…“Dominik už byl rudý jako rak.Markéta na něj pobaveně mrkla.
„A kaktus..tem symbolizuje nedobytnost osobnosti,značí člověka který nevěří jen tak někomu a své přátele vybírá s pečlivostí.“
„To na Markétu sedí…“zasmála se Barča.
„No..ne že by ta tvoje typologie zrovna lhala…hrdá jsi dost..a krásná..o tom se ani nemusí mluvit,“oplácí si ji to ona.“Ostatně..co jsme se to dozvěděli o našem Dominikovi…“
Ten se tak jakoby omluvně usmál.
„Tak ale teď…mávněte s hůlkou znova a cokoliv si přejte.“
Tentokrát byla nejrychlejší Markéta,zvědavost jí nedala a prudce s hůlkou mávla.V okamžiku se jí v rukou objevila nejnovější rtěnka od Maybelline.
„Paráda“,vykřikla.
„Supeer“hvízdnul Dominik nad novým basketbalovým míčem.
Barča zavřela oči a mávla hůlkou.A potom cítila mravenčení na zádech..jo..,pomyslela si.Na zádech se jí objevila stříbrná a křídla a Bára se vznesla do vzduchu.Nevnímala už ani svou nejlepší kamarádku,ani kamaráda,nevnímala ani Aniolie cítila jen ten blažený pocit po celém těle,že létá…to je její největší přání,už jako malá si přála být papouškem..umět mluvit a létat..dvě pro ni nejvzácnější věci,z čehož dosud jen jednu znala.A teď i tu druhou..
Bohužel,kouzlo netrvalo věčně,během asi dvou minut jí křídla zmizela a ona dopadla tvrdě na zem.
„Jauvajs“,postěžovala si.
„Ty jo..to mě taky mohlo napadnout..ale škoda že to netrvá věčně,co?“podívala se lítostivě na svou prázdnou dlaň,kde ještě před okamžikem byla zářivá rtěnka.?No,ale ..hehe..když si představíš,že bys už měla napořád křídla..heh..jak by jsi s tim mohla mezi lidi?..hehe..to by bylo dost komický..“smála se.
„Tak..a teď vám něco povím.“začala Aniolie.“..západně odtud je pohoří,kde má Čaroděj své sídlo.Temný hrad,který vidělo jen velmi málo lidí,neboť bránu do něj hlídají jeho služebníci a většina našich obyvatel se bojí jen bráně přiblížit.A já jsem měla najít Vyvolené,muže a ženy ve věku patnácti let,kteří mezi sebou mají silné citové pouto a kteří dohromady tvoří jeden velký a silný celek.Můžete namítnout,že dobrých přátel je svět plný,to ano,ale opravdových přátel,těch už je míň a já vím,že spolu dokážete velké věci a že jednou překvapíte i sami sebe,ale o tom už dál s vámi řešit nemůžu,neboť bych vám odhalila budoucnost,kterou bych tímto narušila.Takže tedy jsem našla vás,a jsem si jistá že jsem udělala správně.A váš úkol,nelekejte se, váš úkol v blízké budoucnosti je tohoto Čaroděje zničit.Pokud tedy na to přistoupíte,je to vaše svobodná vůle.Budete mít čas na rozmyšlenou..a nemyslete si,vtip to vážně není“,poznamenala,když si všimla Bářina výrazu. „To je zatím to nejdůležitější co potřebujete vědět.Jo a ještě něco…Čaroději kdysi dávno Věštec předpověděl,že bude zabit lstí,kterou mu nastraží jeden z Vyvolených.Jeden z vás tří…..“dramaticky se odmlčela.. „..ho připraví o život.Ale pozor!Čaroděje nejde jen tak zabít..své srdce má uložené ve středu své pevnosti a pečlivě jej hlídá.Pokud někdo srdce zničí,Čaroděj zemře.“,dovyprávěla Aniolie.
„Takže prostě půjdem do jeho pevnosti,vezmeme si nějaký neviditelný plášť,určitě tu něco takového máte,…“navrhla Bára
„No,jistě,vtrhnem mu do obejváku a prostě mu řeknem-ruce vzhůru,tady zásahová jednotka Vyvolení,okamžitě nám,parchante,řekni kam sis strčil srdce nebo tě šoupnem do vězení..Takhle nějak si to představuješ?“vykřikl Dominik.
Markéta k němu jen tázavě zvedla oči.Ačkoliv Bářin návrh byl skutečně naivní,nemusel být tak…
„Hrubý být nemusíš“,oznámila mu nevzrušeně Bára.
„Máme jeden plán,jak se do hradu dostat..Čaroděj hledá rudý kámen Nebezpečí,touží po něm,neboť by mu dopomohl k ještě větší moci…pokud bychom jej mi našli dřív,a odnesli ho na vrchol Diamantové hory,Čaroděj by si pro něj šel..a vy mezi tím byste vklouzli do hradu a našli jeho srdce,museli byste být ale hrozně rychlí.Jeho srdce jde zničit jen jednou zbraní-starou Rubínovou čepelí.“
„Kdeže vezmeme ten nůž?“
Aniolie rozhrnula svůj stříbrný plášť a vyndala poměrně veliký třpytivý nůž:“Tady je..a ty,Báro,budeš jeho nositelkou.“Přitom jí nůž podala.
„Děkuju…“
Markéta s Dominikem uznale hvízdli.
Bára nůž uchopila a jen co tak učinila,rozpustili se jí vlasy,její oblečení se přeměnilo v kožený úbor a místo addidasek měla vysoké kožené botasky.
„Tebe,Dominiku,jednou ochrání Stříbrný luk“ a Aniolie mu podala lesklou zbraň s mnoha šípy.Jen co se jej Dominik dotkl,v tu chvíli měl na sobě lehký oblek,vypadal ,jakoby pocházel z Indie,vlasy mu spadly do čela a přidržovala je široká látková čelenka.
„A ty,Markéto,poneseš Meč života a smrti,ten ti dopomůže porazit celou armádu Netvorů,Čarodějových bojovníků.“Markéta meč uchopila,její vlasy se rázem zapletli do dredů a svázali na temeni hlavy.Místo svého všedního oblečení měla volné červené kalhoty se zlatým opaskem a červenou košili bez rukávů.Kolem očí měla silné černé linky.
„Fíha,to je vodvaz!“libovala si.
„Tak..a teď vás naučím čarovat…“řekla Aniolie.
„Splnit si krátkodobě přání už umíte-pozor!-jen krátkodobě,aby vám vaše přání vydrželo,je zapotřebí opravdu silné vůle a soustředění,a někdy to nevyjde vůbec..ale to zatím nepotřebujeme..teď vás naučím kouzlo vhodné k boji.Zkuste napřáhnout hůlku a v hlavě si řekněte „Linterio“.Ale musíte se plně soustředit.Nechte se tou myšlenkou celí naplnit..ať vás plně prostoupí a až si budete myslet,že jste soustředěni,neverbálně vyslovte kouzlo.“
Markéta pevně sevřela víčka,Dominik nasadil nepřítomný výraz a Bára se soustředěně zadívala na hůlku..asi po minutě vyřkl Dominik formuly.Na malou chvilku se zablesklo a když z hůlky vyletěla malá jiskřička,Aniolie ho pochválila.Potom to ještě zkusili Barča a Markéta..a na druhý pokus se jim to také podařilo.Aniolie spokojeně zamlaskala.
„Věděla jsem ,že jste šikovní.“
„..začíná se mi to kouzlení líbit,“usmál se Dominik.
„Jasně,honem,další kouzlo…,“přidala se Markéta.
„Neukvapujte se,pro dnešek to stačí.Tímto kouzlem zničíte jednoho Netvora,bojovníka Čaroděje.Ale aby vám to moc nestouplo do hlavy,i když,silně pochybuji že se vám dnes bude lehce usínat..je to moc velký skok z normálního života,nemám pravdu?“přibrzdila je Aniolie.
„Nojo,Aniolie,vždyť už musí být ráno,jsme tu takovou dobu,bože,to bude doma cirkus,naši se zblázní až zjistí,že jsem byla celou noc venku…“.Barča se začala strachovat.
„Tak tohohle se bát nemusíte..asi jsem vám zapomněla říct,že když jste v našem světě,zastavíte jakoby čas,u vás neuplyne ani vteřina,i když u nás strávíte třeba celý měsíc..Takže i kdyby jste zmizeli před očima toho nejbystřejšího člověka,ničeho si nemůže všimnout.“
„no,stejně,už jsem dost unavený…možná bychom měli jít.“souhlasil Domini, „určitě je už dost hodin,“přitom se podíval na své zápěstí. „Zatracenej krám,“ulevil si.
Po jeho slovech nastavila Aniolie svou hůlku směrem k jednomu z několika sluncí na obloze,které zářilo zeleným světlem a v tu chvíli zmizela.
Barča už automaticky udělala totéž,s pomyšlením že už jí tu nic nemůže překvapit, a poté i ona zmizela ostatním z očí.
Cítila jak prosvištěla obrovskou rychlostí za sluncem,až se bála že z té rychlosti snad
ztratí vědomí( a to obyčejně rychlou jízdu zbožňuje) a hned,zlomek sekundy na to se objevila na písmeně „L“ na bráně v hradě.Hned za ní se objevil Dominik a Markéta.
„A teď hurá domů!“
Dominik se rozloučil s Aniolie a s děvčaty a zabočil pod hradem vlevo.Markéta a Bára se vydaly vpravo.
Chviličku šli spolu,ale na prvním rozcestí se Markéta rozloučila. „Tak ahoj..měj se,zlatíčko.“
„Ahoj,Marky a dobrou noc.“
„Pa.“

Bára utíkala známou cestičkou ke svému sídlišti,vběhla zadním vchodem do paneláku a potichu,potichoučku vycházela schody do třetího patra.Jemně vzala za kliku.“VRZ“ozvalo se.Bára sebou trhla.Jestli rodiče zjistí že byla v noci venku…Pružně se protáhla pootevřenými dveřmi.Z ložnice rodičů byla slyšet zapnutá televize.
Že by ještě nespali a čekali na mě?polekala se.Přitiskla opatrně ucho na dveře ložnice.Nic.Žádný podezřelý zvuk.Zavřela dveře do bytu.Zase to hlasité vrznutí. V ložnici se něco pohnulo.Bára zkoprněla.Znovu přitiskla ucho ke dveřím.Někdo tam vstal a šel směrem k ní.Bára už na nic nečekala.Bleskově proběhla chodbou k jejímu pokojíku.Otevřela dveře a ještě v zimní bundě vklouzla do postele,přikryla se dekou a zhasla.Stihla to jen taktak.Právě v tu chvíli totiž někdo bral za kliku.Barča zavřela oči a soustředila se na to,aby co nejvěrohodněji napodobila spánek
Do místnosti vešel tatínek.Bára cítila,jak se jí po celém těle zmocňuje příšerné teplo.Jen doufala,že tatínek brzy odejde.Ten se na ní chvilku díval,no,chvilku,takové Báře to přišlo jako věčnost,a potom se otočil a odešel.Zřejmě přesvědčen že se mu ty zvuky přicházejících kroků z chodby jen zdály.
Bára okamžitě vylítla z postele a strhla ze sebe teplou bundy a hodila ji pod postel,s převlíkáním do pyžama se neobtěžovala,stejně se jí lépe spalo buď „jen tak“ anebo v teplákách,což její rodiče odsuzovali.Nechápala je.
Zalehla a ještě než zavřela oči,vzala do ruky svého siemense,aby zjistila kolik je hodin,Jako první ji ale upoutala maličká obálka v levém spodním rohu.Zpráva!
„SLADCE SE VYSPINKEJ,KRÁSKO,UZ SE TESIM AZ SE UVIDIME.“.“Bára se usmála.SMSku vymazala a hele,číhala tam na ní další.Tentokrát od Dominika.: „DOBROU NOC,AT TE BLECHY STIPOU CELOU NOC:D..VLASTNE UZ JEN TEN ZBYTECEK NOCI…“
Na odepsání už ale neměla sílu a jen co mobil položila na noční stolek,usnula.
Zdálo se jí,že je v temném lese,pod ještě temnějším hradě a všude kolem ní pobíhaj Netvoři podobni skřetům z Pána Prstenů,ona sama tam běhala podobně oblečená jako Tarzan z pohádky,společně s Markétou,až nápadně podobnou nějakému arabskému knězi a Dominikem,kterému do biskupa chyběla jen ta pokrývka hlavy a velké panděro.Najednou se před nimi objevila černá postava podobná Nazgúlovi a za ním ve skleněné kouli pumpovalo černočerné srdce.Pak jí ale jeden z Netvorů chytil za vlasy a zakřičel jí do ucha,že nebyla schopná rozpoznat co říká.Postupně se ale hlas ztišoval a zjemňoval až v něm Bára poznala hlas své maminky.
„Barunko…Báro,musíš vstávat…“
Bára o¨pomalu otevřela oči
„Musíš už vstávat,spěchám,na gymplu mám být už za půl hodiny.“
Bára se zvedla,protřela si oči a s mírně přihlouplým výrazem se zadívala na svou maminku.Pomalu si uvědomovala,že ještě před několika málo hodinami vězela na hradě.Kdyby to tak tušila ta žena sklánějící se nad ní.
Bára ze sebe pomalu odkrývala a v tu chvíli se na ní maminka zadívala.
„To už zase spíš v džínách?Barborko,ty si nedáš pokoj?Džíny máš do školy,ne na spaní..na co myslíš že máš plnou skřínku nočních košilek?“
Grrr..noční košile nesnášela,pyžama,která ve skříni měla byla povětšinou s vyobrazením srdíček a kytiček,což se Báře hnusilo.Jen jediné z jejích pyžam ji vyhovovalo,dostala ho loni od Markéty k narozeninám a vypadalo jako tepláková souprava.
„Já vím,mami,promiň.“přesto odpověděla.
Ale maminka ji už neslyšela.Právě si doličovala řasy a neustále dokola si vyčítala,proč jen nevstala dřív.
Bára se postavila před zrcadlo.Stáhla ze sebe staré kalhoty a vzala si světlé kapsáče a rozepínací mikinu.S převlíkáním spodního prádla se neobtěžovala,večer se stejně,ještě než šla na hrad převlékla do čistého a triko se jí měnit nechtělo.Jen si rozčesala vlasy a svázala je do volného culíku,mírně nalíčila oči a rty přejela leskem,přestříkala se svou oblíbenou značkou parfému s vůní broskví.
Chviličku nato,co odešla maminka do práce,vyšla z domu i ona.Měla na sobě tutéž bundu,co včera,vyhrabanou zpod postele a kšiltovku.Kolem krku měla ovázanou palestinu a na rukách měla černé ustřižené rukavice.
Když přišla do školy,ještě na záchodě obšlehla domácí úkol z češtiny a poté naklusala do třídy.
O velké přestávce zazvonil Báře telefon.Tatínek.
Barča zmáčkla tlačítko se zelným sluchátkem a už slyšela tatínkův rozjařený hlas.
„Báro,máme úžasnou novinu!Přes noc nám zedníci dostavili domek!!!Jasně že ještě nějakou dobu potrvá něž se tam budeme moci přestěhovat,ale to nejdůležitější už je doma! Je to hotový zázrak!! Nemožné,a přece to tak je!!!Chybí nám ještě vymalovat,dát koberce a …“
Bára už dál nevnímala.Tátův hlas se jí ztrácel v dálkách a ona jako by se vznášela někde za hranicemi chápání.Měla svůj vysněný domek hotový a chyběl už jen okamžíček než bude ona součástí jeho.
„Báro,slyšíš mě?“
„Ano tatí…to je neuvěřitelný..“
Zazvonilo.
„Musím končit.Promiň.Ahoj.“
„Ahoj Barunko.“
Bára došla duchem nepřítomná do třídy.Zasedla do lavice a nevnímala nic,ani učitelku,která k ní mluvila.
„Báro,nemohla bys mě už prosím tě vnímat.Nevím co c tebou dneska je,jsi snad zamilovaná?“
Bára se omluvně usmála,to učitelce stačilo.
Michal.ob lavici před ní vrhl na učitelku hrdý pohled.Nepochybně si domyslel do koho má být údajně Bára zamilovaná.
Zato Markéta se Báry přes celou třídu posunky ptala,co se s ní stalo.Ta jí naznačila,že jí to poví o přestávku.

„Kecáš..fakt?“vrhla se na ní Markéta,
Přitom úplně zapomněla,že jí chtěla vyprávět o Jirkovi.Každým dnem se totiž Báře zdála šťastnější a šťastnější.
„Báro,ty se budeš stěhovat?“seskupili se kolem ní třídní drbny.
„Gratuluji,teď už se nedivím,že jsi o mou hodinu duchem mimo,a já si to přikládám ke tvému vztahu s Michalem.“usmála se na ní třídní.
Michal,který zaslechl své jméno se přikradl k davu.
„To se musí oslavit..uděláme pařbičku,co vy na to?“navrhl Kryštof,třídní kalič
„Co se děje?“,nechápal Michal. „co se slaví?“
„Ty to nevíš,kámo?“přitáhl si ho Kryštof k sobě. „Tak já ti to povím,tvoje životní láska se stěhuje!“
„Michale,ty to fakt nevíš?Dalo by se říct,že ty jako Barčin kluk to budeš vědět mezi prvními.“vykulila na něj Darka svá obrovská kukadla.
„To by mi totiž asi Bára musela něco říkat..a ne až na posledním místě.“vrhl na Báru rozvztekaný pohled.
„Tak už DOST! Chováte se jak pitomý puberťáci,“rozkřikla se Bára.
„Původně jsem to chtěla říct nejdřív Markétě,nemůžu za to,že se sem Darka přilezla a rozkřikla to po celé třídě.Tak se tady do mě,Michale laskavě nenavážej!“
Ten si opovrživě odfrkl a šel si sednout do své lavice.Právě v tu chvíli přišel do třídy i Dominik a všechen randál začal znovu.

Konečně víkend…
Když přišla Bára domů,vydala se s tatínkem podívat na domek.
Byl…opravdu krásný.Byl postaven podle kubistického slohu,byl patrový a vypadal,jako by sem přímo patřil.Romantický domek postavený téměř v podhradí.
Bára se na něj nemohla vynadívat.
Okna se na ní vesele usmívala svým třpytem za jasného sluníčka,jež bylo v tomto ročním období nevysvětlitelnou záhadou,a nádherně zdobený rám dveří Báru vybízel k průchodu.
Ta se nedala přemlouvat a vešla.Rozprostřela se před ní obrovitá místnost,která jako by patřila nějakému honosnému sálu romantického zámku,za ní byly vidět pootevřené dveře,které ji lákaly k dalšímu objevování.
Báru v tu chvíli ale upoutalo něco jiného.Po pravé straně rozlehlé místnosti se jí ukázaly okrasně zdobené točité schody.
„Pááni..“vydechla.
Bára byla natolik zmámená,že ani nepřemýšlela,kde má tatínka,co dělá a jestli ji nehledá,vyšla schody,v tu chvíli si připadala jako nějaká princezna,která se prochází ve svém nádherném zámku a hledá tajemství ukrytá v zavřených komnatách.
Když vyšla a porozhlédla se kolem sebe,vážně tam bylo mnoho zavřených „komnat“.
Přemýšlela,kam jít dřív.Ještě nežli něco vymyslela,upoutala jí jemná hudba vycházející z poslední místnosti…kde se tam vzala?,přemýšlela.Zvědavost ji ale nedala a tak dívka vešla.
Místnost měla šestiúhelníkový tvar,to Báru překvapilo,ještě nikdy takový tvar místnosti neviděla,a tak začala uvažovat,co tu asi tak bude.
Pak ji ale upoutalo ještě něco.Skřínka.Malinká jemně vyřezávaná skřínka postavená do jednoho z rohů..
Jako omráčená se k ní dostavila.Otevřela prostřední zásuvku,jako by ji něco ovládalo a v ní byl…dopis.
Dopis adresovaný jí, se zlatou pečetí.
Znovu se jí zmocnil pocit,že je princezna,a zalitovala že už není malá,jak ráda by si znovu hrála na malou zlatovlasou princezničku.
Otevřela dopis.
„Drahá Báro,
zítra potřebuji,abys hned zrána vyšla ke hradu,kde již bude Domini,k a Markéta.Dostalo se mi zprávy,že vlastníte špatnou hůlku a my musíme mít jistotu,že se na svou hůlku můžete spolehnout.Proto potřebujeme zajistit příslušná opatřeni.
Aniolie“

Jen co Bára dočetla,dopis zmizel.
„Koukám,žes už objevila,jak bude vypadat tvůj pokojíček.“usmál se na ní tatínek ze dveří pokoje.
„Jéé,tatí ..“ Bára se rozpačitě zašklebila. „Tohle je můj pokojíček?“
„Líbí se ti?“
„Moc.je úplně parádní,zrovna jsem teda přemýšlela na co bude taková místnost s nezvyklým tvarem..“

Když potom po prohlídce domku přijeli domů,sesedli se celá rodina a společně přemýšleli,jak dům vybaví.
„My si dáme do ložnice asi normální bílé zdi…a růžový koberec…“snila maminka.
„Prosimtě..růžový koberec..“tatínek napodobil jako by zvracel,přitom spiklenecky mrkl na Báru.Ta se vesele rozesmála.Úplně si představovala maminku jako nějakou mladou komtesu v pokoji s růžovým kobercem a vedle ní obyčejného muže,podobného tatínkovi,jak jí z druhé strany zvrací na její růžový přepych.
„Růžový koberec,kdo to kdy viděl,aby manželé měli růžové koberce.Víš jak by se mi chlapi smáli?“doplnil tatínek.
„No jo,když to je taky tak asi jediný co tě zajímá,aby se ti nesmáli chlapi.Ale romantiku,tu vy neznáte,“zasmála se s ním maminka.
„Já bych tam dal normálně nějakou pěknou tapetu..no,a nějaký koberec,to už je jedno,ale aby to dohromady ladilo.NE RŮŽOVOU!!“prohlásil tatínek,jen co si všiml,že už maminka zase otvírá pusu k návrhům.
Tomu se všichni zasmáli.
„A teď mám já návrh! Když už mám takový neobvyklý tvar pokoje,hodilo by se k tomu stejně neobvyklé vybavení a barvy.Co takhle nějakou..tmavě modrou…a k tomu třeba plovoucí podlahu?No,původně jsem chtěla bílé zdi,a že by mi sem Kryštof udělal nějaký pěkný graffiti…no,ale k tomu mýmu nynějšímu tvaru pokoje by se to nehodilo.“
Následoval další mohutný výbuch smíchu..
„Prosím tě..jak tě mohlo napadnout..haha..napadnout,mít graffiti na stěně..to je dobrej fór…haha…“tatínek úplně slzel při té představě,zato Bára nechápala,co je tu k smíchu.
„Já to ale myslela vážně,“nedala se odbít.
„A to je na tom to nejlepší,“přidala se k veselí i maminka.

Když se dostali zpátky domů,bába Hromovcová zrovna okopávala zahrádku.
Okopávat zahrádku takhle brzy zjara?Co to je za nesmysl?pomyslela si Bára.
S nechápavým výrazem bábu obešla,ta na ní vrhla vražedný pohled,asi ji ještě neodpustila jejich noční setkání,ale to Báře bylo srdečně jedno.Domek už měli téměř hotový a tak zbývalo minimum času stráveného v její přítomnosti.
„Co byste řekli na to,že dneska přespíme u babičky,“navrhla maminka. „Nebyli jsme u ní už takovou věčnost,a to bydlí vedle nás..“
Bára si v duchu zazoufala.Její babička byla totiž….podivínka.Mírně řečeno.V bytě měla tři přestárlé kočky,které bezmezně milovala,celé to tam páchlo po zkažených vejcích a nepraných ponožkách a co bylo nejhorší-vždycky jim k jídlu dala pokrm,který vypadal,že zažil ještě první světovou válku a pokaždé!…našla v jídle odporný bílý chlup!
Babička je uvítala svým bezzubým úsměvem.Předloni jí Bářiny rodiče koupili protézu,ale babička jí odmítá nosit,prý je jí to bez ní mnohem pohodlnější,a proto ji používá jedině k jídlu.
„Tak pojďte dále,zlatíčka..jen pojďte..“přitom popleskala Báru po tváře,až jí celé zrůžověly.
„Přichystám vám hovězí plátky…není to ani moc starý,jedla jsem to před čtrnácti dny..a bylo to vynikající!!“
„Eeeh,mami,já nějak ani nemám hlad..“poprosila Bára očima.
„Barunko,nezlob,hlad mít musíš,jen si sedni a sněz,co ti babička přinese.“
Bára s odporem zasedla ke stolu a čekala..no,vypadalo to jako by čekala na smrt.
Přehrabovala se v kaši a mírně se jí začal zvedat žaludek.
V tu chvíli to uviděla!
Chlup!
Ne..to se jí jenom zdálo,vsugerovala si to,ale teď už vůbec chuť k jídlu neměla.
Nakonec odmítla jíst s tím,že hlad doopravdy nemá.Šla si lehnout na gauč v obýváku (který,upřímně ,vypadal jako velké skladiště těch nejpodivnějších věcí) a hned usnula.
Zdálo se jí,že je v kouzelné zemi,kde se to hemží skřítkama a vílama a nejrůznějšíma jinýma pohádkovýma bytostma a v tu ránu!Temný stín!Vše co bylo barevné a dobré,bylo šedé a zatuchlé.A v pozadí toho se smál nepříjemný hlas.
Bára sebou trhla.
Takový zlý sen už dlouho neměla.Tak…živý a skutečný.Bála se,jestli to není něco jako předzvěst.Jako znamení…
Podívala se na hodinky na mobilu.
Půl čtvrté..
Ráno?
Vstávat…Aniolie nenapsala kdy přesně se má s nimi sejít,ale ten sen,že ji probudil teď..to musí mít nějaký důvod.
Oblékla se a prošla bytem.Z ložnice bylo slyšet mohutné chrápání,které přiřadila své podivínské babičce a když prošla opatrně do kuchyně,našla tam vzkaz od rodičů.
„Šli jsme pracovat na dům.Až se vzbudíš,rozluč se s babičkou a přijď za námi.Pa..rodiče.“
Bezva,mám to ulehčený,pomyslela si Bára.
S babičkou se rozloučila teď větou,nebo spíše jen dvouslovým „Ahoj babi“ a vyšla do temnoty ranního města.

Vyšplhala na hrad a v dálce uviděla chlapeckou postavu.Dominik…
„Ahoj Báro…“ Dominik se zdál být rozpačitý
„Víš..máme ještě chvilku času,chtěl jsem ti něco ukázat…“
Popadl jí za ruku a táhl směrem k těsné blízkosti hradu.Došli na druhou stranu hradu,ze které to ještě neznala.Vypadalo to tam..strašidelně.Cítila,jak jí naskočila husí kůže.
Dominik poněkud nevhodně poznamenal,jako by to měl celou dobu připravený-„Je to tu krásný,viď?
Bára se na něj vyčkávavě podívala.Co zamýšlí?
„Spíš bych řekla..že to tu vypadá..dost neživě.Jako bychom tu neměli co dělat,“řekla,když ticho trvalo déle než čekala.
„Chtěl bych ti něco dát..“usmál se na ní,chytil ji za ruku a pomalu rozevřel její prsty.Potom jí do dlaně vložil oblázek,který svým tvarem připomínal srdce.
Báře v tu chvíli všechno došlo.Dominik ji opravdu nebere jen jako kamarádku.On ji má rád..
Pozvedla k němu oči.
„Báro,já…“
„Pšššt….“
Celou tu kouzelnou chvíli cosi narušilo.Cosi,co ani jeden nedokázal identifikovat.
Objevil se záblesk oslňujícího světla,Bára polekaně vyjekla.V Dominikovi se probudili jeho ochranářské instinkty a popadl Báru do náručí.Hned nato si uvědomil,že to bylo to poslední co mohl udělat.V tu chvíli se už ani jeden nedokázal pohnout.Bára se zděšeně krčila v Dominikově objetí a doufala,že to,co se kolem nich děje,že to je jen zdání.Že to není nic opravdového a že se je jen někdo snaží vylekat.Hned nato tuto myšlenku popřela.
Oba se najednou jakoby propadli zemí a závratnou rychlostí se přenesli někam úplně jinam.
„Kde to jsme,“zeptala se vyděšeně Bára a odmítla se pustit Dominikova bezpečného objetí.
„Netuším,“odvětil,ačkoliv popravdě asi věděl kde jsou.Narozdíl od Báry se totiž díval a všiml si kudy se propadají.Nechtěl ji však příliš vylekat,i když věděl,že ona se to chvíli na to dozví taky.
Jak to Dominik dokázal určit,byli oba v hradě.Nebo alespoň v pevnosti.Když se propadali,všiml si oné pláže,kam je zavedla Aniolie a kde zkoušeli svá první kouzla.Tam ale nezůstali.Jen co se totiž propadli do tohoto světa,proletěli vzduchem přes nekonečně dlouhé jezero,přes obrovské hory,přes vyprahlé pouště a přes temné lesy,až se dostali k černému hradu obklopeném soumrakem a křižujícím blesky.A tam také teď jsou.
Bára pozvedla hlavu z jeho pevné náruče a rozhlédla se.Dominik ji nedokázal nic nalhávat.Bára pochopila.
Tvářila se velmi vyděšeně,ale ještě pořád v jejích očích byla poznat špetka naděje,že se přeci jenom pletou.
Najednou ale…
„Buiiink Buaaank Buiiink Buiiink.“
„Co to..“
„Dominiku,já se bojím..“
Ten ji popadl za ruku a schovali se oba do rohu místnosti.Stihli to přesně.
„Buiiink Buiiink Buaaank!“
Co to dělalo ten příšerný zvuk?Zdálo se to jako jazyk nějakých mimozemšťanů z hodně trhlého sci-fi filmu,ale ve skutečnosti..
Ve skutečnosti místností prošli hodně podivní tvorové.Nebyli podobní ničemu známému.Chůzí se podobali ptákům,ale neměli zobák.Místo něj měli obrovské pysky,nad nimi červené vykulené oči.Tam,kde lidi mívají končetiny měli oni dlouhá chapadla,kterými mrskali okolo sebe a celí byli porostlý červenočernými chlupy.
Bylo jich asi dvacet a všichni vydávali ten příšerný zvuk
Když zmizeli,Bára zděšeně vykřikla směrem k Dominikovi.“Co budeme dělat?“
„Pojď sem,“Znovu chytil Báru za ruku a proběhli místností,ocitli se na dlouhé chodbě a vyplašeně jí probíhali.
„Přece tu někde musí být nějaký východ!“
Ale nebyl,jak se zdálo.Chodba byla nekonečně dlouhá,oba už byli během unavení,ale chodba neměla konce.
„Dome,zastav se,tohle nemá cenu..“
Dominik se na ní obrátil.
„Báro,odpusť mi,kdybych tě tam nezatáhl..“
„Dominiku,tohle není tvoje chyba,nemohls to přeci vědět.“
„Ale kdybych tě nechtěl vzít dozadu,nebyli bychom se dostali sem.“
„Já,…jsem ráda,žes to udělal…“
Pozvedla k němu své oči a Dominik poznal jak to myslí.Je ráda,že jí dal najevo,co k němu cítí.
Nastala dlouhá chvíle.
Bára a Dominik se dívali sobě do očí.
Oba vycítila tu zvláštní atmosféru,jenže…
„Bruaaaank,Bruiiink..“
Dominik popadl Báru do náruče a držel ji.věděl,že se k nim příšery blíží,ale on jí chránil,nehodlal jí pustit a dát ji těm zrůdným stvořením
„Dominiku…tohle je..konec?“
Chtěl jí odpovědět ,že není,že to spolu zvládnou a že se každou chvíli dostanou zpátky,ale stihl jen říct:
„Promiň..“
Teď už ani jeden nevěděl,co se děje.Ani jeden nepochopil,že je od sebe odtáhli a že se teď ocitnou každý na jiné části hradu.To už ani jeden nevnímal

Bára se probudila.Cítila se strašně vyčerpaná,ale oči ještě neotevřela,doufala,že to byl jen sen.
Ale posední naději ji vzal rozhovor dvou podivných hlasů.Otevřela oči a v rohu temné místnosti ozářené světlem pochodí uviděla dvě příšerky,které ji vzali Dominika,jak se spolu baví.Zaposlouchala se..
„Annno…Skrrrrinku,vyřřřiď jim,že ji tu mámme.“
„Vrrrinku,dali jste ji ten lektvarrr?Na porrrozumění naší řřeči?“
„Ann,ona mussí vypovvvídat.A kde je vlassstně ten Lučišník?“
„V tom je ten prrrroblém,kdyžž se napil lektvarrru,prrrobudil se a bojovall..a bohužžel nás porrazil.Bylo náss na něj málllo.“
„A říkall něco?Důležžitého?“
„Ne,nic,pouzze vykřřikoval nějaký nesssmysl jako-já si prro tebe přříjdu Bárro.“
Dál Bára neposlouchala.Dominik se tedy zachránil,a zachrání i ji..ale proč mu říkají lučišník?Co to znamená?
Bára se na sebe podívala,okamžitě zjistila,že má na sobě ono oblečení,které se na ní naposledy objevilo,když uchopila svou dýku na zabití Čaroděje.
Přejela prstem po koženém pruhu na stehnu a narazila na něco chladného a tvrdého.
Nůž,okamžitě zareagovala,vyskočila a zbraní namířila na ta zrůdná stvoření..
„Když se může bránit Dominik,můžu i já.“Tatam byl dřívější strach,nyní cítila sílu planoucí z kouzelné čepele a prostupující ji skrz naskrz.
Příšery se lekly a strnuly.
Ta větší se ale najednou zle zasmála.
„Nemůžžžeš na náss mířřřit Nožžem,to není jeho úkoll.“
Bára znejistěla. „Nechte mě projít!“přikázala.
Teď už se usmála i ta menší zrůdička. „To nesssmíš a ty to dobřře víšš!Odsud se nedossstaneš!“
„Ale dostane!“rozkřikl se známý hlas ode dveří.
Bára se šťastně otočila za milovaným hlasem.Stál tam Dominik a na Netvory mířil ne lukem,ale hůlkou.
„Lnterio!“
Ve vzduchu se objevil tmavě modrý trychtýř a zasáhl jednoho Netvora.Ten hned na to zmizel.
Druhý začal couvat.Ale Dominik si ho stihl všimnout zavčas a i jeho kouzlem zničil.
Potom Báru popadl za ruku a na vysvětlení,když k němu tázavě zdvihla oči ,dodal:
„Musíme honem pryč,je jich tu spousta.“
Proběhli místností a zase se ocitli v nenáviděné nekonečné chodbě.
„Ale né,“zazoufala si Bára.
„Když jsem tě hledal,všiml jsem si jak se sem dostávají Netvoři.“,přistoupil k jednomu sloupu a obešel ho.Bára se k němu přidala.Na jedné straně sloupu objevili malé okénko.Vypadalo spíš jako černé sklíčko,kdo by přesně nevěděl,co hledat,nevšiml by si ho.Dominik po něm přejel prstem a …stal se zázrak!Sklíčko se začalo roztahovat až míso něj byl na tom místě otvor už dostatečně velký,aby jím normální štíhlá osoba dokázala bez nesnází prolézt..
„Honem,pojď“,vybídl jí.
Počkal,až Bára bezpečně proleze a potom se vydal za ní.
„Dominiku,a jak se teď dostaneme zpátky?“
„Mm..na to už jsem taky myslel,ale tam to přeci nešlo.Myslím,že tam vede jen jedna cesta-do tohohle hradu.A z hradu ven se už odsud dostat nedá.Budeme muset..najít něco jiného.
Nešťastně se podíval na Báru.
Ta se ale tvářila statečně.
„A ..taky mě napadlo-co je naším posláním?“
„Přemoci čaroděje,“odpověděla Bára automaticky.
„A jak nám to řekla Aniolie,“
„No..že musíme najít rudý kámen?“
„Jo..a kde?“
„V rudém pohoří..myslím…počkej!Chceš mi říct,že tohle je rudé pohoří a že máme hledat ten kámen my?“
„Mm..nejspíš.“
„Aááá!“
„Ne..neděs se,“uklidňoval jí.
„Okay…fajn.,ale vždyť je to tu děsně velký..jak ho máme asi tady najít?“
„Tak se tu podíváme..a nakonec někam dojdem..“

Jak později zjistili,byl to hodně optimistický pohled na věc.
„Kdybychom alespoň tušili,kde ten pitomej šutr máme hledat,“zoufala si už Bára.
Dominik se snažil zlehčit situaci,a tak navrhl:
„Co kdybychom si zahráli slovní fotbal?“
„Fajn,tak teda vykopávám-louka.“
„Kaktus.“
„Us jo?Hmm..tak teda-Usáma.“
„Máma.“
„Makedonie.“
……
Po asi půlhodině to už ani jednoho nebavilo.A taky se to na nich bylo vidět.
„Kufr.“
„Na fr nic není.A už mě to vůbec nebaví.“
„Třeba Franta?Mmm..ale máš pravdu.Nuda.
„Dominiku..vykašlem se na ten pitomej šutr,stejně tu nic není…půjdem hledat nějaké místo,kde by bylo vidět to zelené slunce,které by nás přeneslo zpátky.“
Dominik se rozzářil.
„To je nápad,ježiš,to mě ani nenapadlo..no jo..tak ale to nemůže být tak těžké,ne?Slunce by mělo být vidět..“
„Být tebou,tak si nejsem tolik jistý.Nezapoměň že jseš v kouzelném světě.“
„Chjo..“

Šli..a šli.. a cesta pořád neubývala.Připadalo jim,že už jdou snad celý den.
„Kdybychom alespoň věděli,kterým směrem máme jít.“usmála se Bára..ale,ten úsměv byl tak smutný…
„Báro..vždyť mi to víme!“zaradoval se Dominik, „Nepamatuješ si,jak Aniolie kdysi říkala,že všechny cesty tam vedou na sever?“
Bára se zamračila…ale ať se snažila jak chtěla,nerozpomněla si.
„No,to nevadí,já vím že to říkala.“
„Dominiku..“Bára se na něj nechápavě podívala. „..ty to nechápeš.Ztratili jsme se,víme sice,že máme jít severně,ale jak můžeme vědět,kde je sever?Nevíme nic.My tu prostě zůstaneme trčet a nikdo nám nepomůže!“
„Báro..chtěl jsem nám dát poslední naději,..“
„Naděje,někde ve mně pořád zůstává,ale nedá se na ní moc spoléhat,já jsem hrozně unavená a mám strašný hlad-kdo by v takové situaci spoléhal na naději?“

Hodiny stále ubíhali,obloha temněla a Dominik s Bárou seděli na červeném kameni uprostřed milionů dalších takových a spali,opřeni o sebe.
Probudil je až vzdálený skřek někde nad horama.
Dominik sebou vyděšeně trhl a pohlédl k nebi.
Někde v dáli k nim mířilo pět tmavých bodů.
Dominik správně odhadl,že to není dobré znamení.rychle probudil Báru,ale nebylo to nejsnažší,chudák byla celá zesláblá,sotva se na nohách udržela.
Dominik viděl,že to asi sama nezvládne,sám ale sebral poslední zbytky sil a chytil jí do náruče.Schoval jí do mezery mezi dvěma velkýma kamenama,kam šlo těžko vidět,přesvědčil se,že je dobře schovaná a zdvihl pohled k nebi.
Body se přibližovali a Dominik už byl schopen rozpoznat,čemu se ti tvorové podobají.
Draci!
Dominik se děsně bál,ale uvědomil si,že má v ruce zbraň.
Má přeci hůlku!
Draci se blížili,zlostně se dívali na vetřelce,který se objevil v jejich horách a chystali se zaútočit.
Dominik zkusil štěstí-namířil na jednoho z nich.
„Linterio.“
Kupodivu se povedlo.Ve vzduchu se objevil trychtýř a zachytil jednoho draka.
Dominik,posílen svým úspěchem, udělal totéž znovu a i druhý drak zmizel ve vzdušném trychtýři.A totéž i třetí.
Ale najednou Dominika něco napadlo.
Zbylí dva draci zděšeně změnili směr cesty.
Dominik se pekelně soustředil a pak prudce zamířil na draky a z jeho hůlky vystřelila síť a zbylé dva draky svázala do sebe.Ti se chvíli motali ve vzduchu,ale nakonec slítli na zem.
Potom k nim přišel.
Draci se zatvářili jako vděční pejsci,ale Dominik jim to neuvěřil.Teď je ale potřeboval a tak v nich potřeboval vyvolat pocit,že mu patří,že ho musí poslouchat.Ale jak?
Přemýšlel,ale nakonec dospěl k názoru,že není čas,ani prostor,a že se bude muset spolehnout na štěstí.
Podíval se naposled na zesláblou Báru a přistoupil k drakům.
„Emm..nevím,jestli mi rozumíte,ale mi jsme sem nepřišli něco provést,jsme tu omylem a chceme se dostat zpátky domů,proto musíme jít na sever,ale nevíme jak.Když vás teď pustíme,nemohli byste nás odnést na sever a sehnat nám něco k jídlu?“
Draci se na něj podívali,nejspíš porozuměli.
A pak si ten jeden odfrkl.
„Dá se to pokládat za souhlas?“
Druhý nemotorně zakýval hlavou.
Dominik jim stejně moc nevěřil,ale byla to jejich nejspíš poslední naděje.
Pustil jednoho,ten roztáhl křídla a uletěl.
Teď Dominikovi zbývalo jen přemýšlet,zda uletěl,nebo se vrátí.mezitím vytáhl Báru ze skrýše a položil ji na zem.Jemně ji hladil po tváři,ta se na něj jen usmívala.
Je tak slabá,pomyslel si Dominik.Musím ji zachránit..Ale co když se drak nevrátí?
S těmito starostmi zůstával s Bárou a neustále jí dával naději,že vše dobře dopadne.Vždyť je to téměř pohádková země,kde dobro prostě musí vítězit nad zlem.Říkal jí,že drak za chvilinku přiletí.Že se nemá čeho bát a ať mu věří.
Všechna naděje tenkrát zůstávala v tom jednom drakovi,na kterém visel osud těch dvou.
Leželi vedle sebe,drželi se za ruce a dívali se sobě do očí.
Právě v tenhle okamžik,kdy čekali,zda budou,nebo nebudou zachráněni,se mezi nimi vytvořilo takové to první citové pouto,první pobláznění smyslů,první láska.
A oni se na sebe dívali.

Uběhla už hrozně dlouhá doba od chvíle,kdy drak odletěl a už i Dominikovi docházela ta poslední jiskřička naděje.
Vstal a přišel k druhému drakovi.Ten k němu smutně pozvedl oči.Byl to takový ten nešťastný pohled a Dominikovi se mu ho zželelo.
Sundal z něho síť a řekl mu“
„Leť si..nám už stejně pomoci nemůžete.“
Jen co se drak vznesl do vzduchu, v dáli Dominik uviděl pohybující se bod.
Oči se mu rozzářili štěstím,když poznal prvního draka,který k nim letěl a v pařátech cosi držel.
Drak se snesl k zemi a upustil úlovek.
Dominik se rozběhl k místu,kam všechno dopadlo a nevěřícně se díval na hromadu těch nejčervenějších jablek,nejzlatější kukuřice a spoustu malých bramborů.
„Báro..jsme zachráněni!“
Vděčně se zadíval na prvního draka,který se rozvalil na skálu,na druhého draka,který se snesl k zemi a dosedl vedle prvního a oboum hodil od každého úlovku po několika kusech.
Sám pomocí hůlky rozdělal oheň,do spodu,kde se tvořil popel,vložil brambory tak,jak to vždycky dělával s dědou,na klacíky,které našel v okolí napíchal kukuřici a nechal ji opékat a se slaďoučkýma jabkama přišel k Báře.
Ta se zatvářila tak šťastně a s chutí se do jednoho zakousla.Dominik si prohlížel Báru,už zase vypadajíc vesele a jablkem u pusy(do kterého ještě ani jednou nekousl) a jen se na ní díval.
Ta se to ale zpozorovala a zašklebila se na něj.Dominik se omluvně usmál a pustil se do svého ovoce.
Když takhle snědl každý asi tři čtyři jabka,přesunuli se k ohníčku a sundali z něj kukuřici.
Voněla přímo nádherně a Dominik se neubránil žertu,jako škoda že nemají sůl.Bára přistoupila na jeho hru a ve stejně veselém duchu mu navrhla,jestli to nechce posypat troškou prachu ze země.
I když už byli najedeni,stále ještě jim zbývalo dost jídla.Dominik to chtěl zabalit na pozdějc,ale Bára ho zastavila.
„Stejně dneska už budeme doma,“usmála se a vypadala,jakože tomu stoprocentně věří, „..nenecháme to těm dráčkům,když nás zachránili?“
Nečekala na odpověď,popadla několik klasů opečených kukuřic a došla k drakům.Trochu se bála,ale nedala to na sobě znát,nejdřív se na ně dlouze dívala,nemrkala,aby jí uvěřili,že je nechce napadnout a potom každému opatrně vložila kukuřici do tlamy.
Draci kukuřici schramstli a upřeli své veliké žluté na Báru,ta v nich ale poznala vděčnost,ne nepřátelství.Chvíli se ještě zdráhala,ale nakonec si dodala odvahu a každého pohladila po hlavě.
„Teď už by to chtělo jen něco k pití.“konstatoval Dominik
Drak,kterého Bára právě hladila, se prudce postavil,Bára zděšeně uskočila,ale jak hned na to zjistila,nechtěl jí ublížit.Drak totiž popošel k Dominikovi a strčil do něj svým hřbetem.Dominik se zakymácel a dopadnul na draka.Ten si ho prudkým pohybem přitáhl blíž k tělu a Dominik to pochopil jako výzvu.Nasedl na draka a čekal.
Druhý drak totiž udělal totéž,ale s Bárou.Bára na něj jemně nasedla a vyčkávala.
Draci se vznesli do vzduchu a letěli.
Bára si pomyslela,jak je to zvláštní pocit,nechat se nést na hřbetu draka,kterého se ještě před pár hodinami hrozně báli.Dominik ale vypadal sebejistěji,jemu to připadalo,jako když jako malý jezdil u babičky a dědy na koních.
Letěli sotva pět minut a draci se začali snášet k zemi.
Těsně před přistáním si Bára všimla,jak pár metrů před nimi teče potůček čisťounké vody.
„Voda!“zvolala vesele.
Dominik si už také všiml a zaradovali se.Jen co slezli z draků,okamžitě přiskočili k potůčku a hltali proudy vody.
Draci z druhé strany také sklonili své hlavy k vodě a pili.
„Teď už mi skoro nic nechybí..“usmála se Bára.Dominik jí úsměv oplatil.
Draci teď k nim znovu popošli.Znovu je vybídli,aby na ně nasedli a Dominik s Bárou už jim věřili natolik,že je beze strachu poslechli.
Tentokrát letěli déle.Mnohem déle.A ani jeden z nich netušil kam..
Bára se začínala bát.
Když už se začínal nervozně ošívat i Dominik,uviděli stříbrnou poušť,která se v záři slunce třpytila.
V záři slunce.
„Dominiku!Není to náhodou…“
„Zelené Slunce!!“
Oba se vesele rozesmáli.Tentokrát byli doopravdy šťastni.
Když dosedli na zem a Bára s Dominikem slezli,vděčně draky objali.Ti se nechali a potom..se vznesli do vzduchu a zmizeli jim z dohledu..
Ti dva se ještě chvíli dívali na obzor,kde jim jejich draci zmizeli a potom..
„Děkuju,Báro..“
„Spíš já děkuji tobě,Dominiku..bez tebe bych to nezvládla.“
„Mám tě rád.“
Tři slova..a kolik toho taková jednoduchá slova dokáží říct.
Pohlédli si do očí.
„Mám tě ráda,Dominiku.“
A potom…v záři Zeleného Slunce se poprvé políbili.

Po nějaké době se na stříbrné pláži zablesklo a dva lidé,kteří tam do této stáli v pevném objetí,zmizeli.
A objevili se úplně někde jinde-na zřícenině hradu Loenstein.
Dominik popadl Báru za ruku a společně utíkali před hrad,kde se setkali s Markétou a Aniolie.
„Markétko..konečně tě vidím!“vykřikla Bára.
„Konečně?“,Markéta se zasmála,až na to,že ten její smích zněl poněkud smutně, „děláš jako bychom se neviděla dobu..“
„Taky že ne..“
„Báro!Dominiku…kde jste byli…“Aniolie nejspíš něco poznala.
Bára s Dominikem se na sebe podívali.
„Řekni to ty..“vzdala se Bára.

„…..A tak jsme se dostali sem,“dokončil Dominik.
Chvíli bylo hrobové ticho,během nichž Markéta kulila oči (ze kterých chvílemi z nevysvětlitelného důvodu kanuly slzy) a Aniolie se tvářila vyděšeně.
„Mohlo se vám stát cokoliv…a my bychom to nikdy nezjistili…Nikdo nikdy nezjistil,jak se dostat do Čarodějova hradu.Cestu znal jen on a jeho služebníci.A vy jste teď přišli na způsob.Místo,kde jste se ocitli,je,pokud se tedy šeredně nepletu,záhadný Černý hrad a příšery,se kterými jste se setkali jsou Netvorové,což jste nepochybně poznali,jsou to zlá stvoření,vytvořená Čarodějem,k jedinému úkolu-aby ovládli pozdější svět tmy,pokud by tedy nastal…“
Aniolie se dlouze odmlčela.Posadila se na kámen,schovala tvář do dlaní a povzdechla si.Nakonec se podívala na své tři svěřence,znovu si povzdechla a sklopila oči.
„To nejhorší je,že jestli zklamete,jakože je to pravděpodobné,máme promyšlený plán.Vezmeme na sebe lidské podoby a odejdeme do vašeho světa.Čaroděj tedy bude panovat jen svým Netvorům.Bylo…předpovězeno,že pokud se tak stane,Čaroděj dlouho nevydrží a pronikne i do světa lidí.Stane se nejmocnějším mužem světa a bude mít obrovskou armádu.je to hrozný zloduch,bude jen ubližovat a na světě už nebude štěstí a radost.Jen strach…“
Aniolie pozvedla hlavu a u levého oka se jí leskla slza.
„My to zvládneme!“řekla sebejistě Bára.
„No jasně!“přidala se Markéta
„Aniolie..nevíš jak se jmenuje ten čaroděj?“
„Na to nedokážu odpovědět…jméno nejspíš má,ale mezi lidmi známé není.Nikdo ho neslyšel….No,už je moc hodin,a Bára a Dominik teď musí odpočívat.Tak..jděte domů.“
Aniolie se s nima rozloučila a zmizela.
Markéta ještě chvíli kulila oči z Dominika na Báru a hned zase naopak.
„Mmm..Báro,nepůjdeme už?“otázala se po chvíli, „Nejspíš jsi…po takovém,ze všech stran náročném dni unavená..“přitom při vyslovení „ze všech stran“ dala důraz A ZAMRAČILA.
Bára nepochybně poznala,že s ní chce mluvit.
„Fajn.,tak já půjdu,“vytušil Dominik příležitost k odchodu a dodal rozpačité ahoj,otočil se,zašel za roh a už ho nebylo vidět.
Markéta se podívala na Báru a zeptala se- „nechtěla bys mi něco říct?“
Bára se znovu posadila na kámen,ale odpověděla až po chvíli.
„je to zvláštní.během toho dne,kdy jsme se s Dominikem neustále zachraňovali,jsem si uvědomila,že…že ho mám ráda.Ale počkej,nic neříkej!“dodala,když Markéta začínala otvírat pusu.
„myslím jinak ráda,ne tak jako to kdy bylo s Michalem nebo kýmkoliv před ním.Jinak…nedokážu to přesně definovat,ale myslím že ty to nejspíš znáš ne?Jsi zamilovaná,to jsem poznala…“
Po dořeknutí toho posledního ale Markétě vytryskla slza.
Bára znejistěla,nevěděla jak si to vyložit.
Nečekala ale dlouho,Markéta, s tváří plnou tekoucích slz,jí podala dopis,už pomuchlaný,nejspíš čtený několikrát.Bára z něj opatrně vyndala lísteček.
Stálo tam klučičím písmem“
„Jsme spolu,a prece nejsme.Mám strach a pritom..tolik schoulit se chci do Tebe.Do nacervenalého prachu úplnku spolu se statit a sami…nech me poprvé a naposledy polibit te do vlasu…V mém srdci stále ješte ziješ.
Nikdo Te uz nebude takhle milovat.To tys me naucila,ze v lásce se nemá chybovat.
Ty a já jsme chybu udelali-tu,ze jsme se tolik milovali.
Jirka“
Bára si to přečetla ještě dvakrát.Nechápala to.Potom se obrátila na svou kamarádku.
„Co se vlastně stalo?Od začátku..“
„Nemůžu tě obtěžovat..po takovým náročným dni..“
„Tohle mi vůbec neříkaj.Víš co?Mám nápad..pojď se mnou k nám..a všechno mi povíš.“
Markéta už nebyla schopná odporovat.
Děvčata přišla do Bářina bytu,zasedla na postel a Bára na Markétu upřela oči.Pokojem se linula hudba z Bářina přehrávače.-Sbírka zvadlejch růží.
Netvař se tak na mně že jsi úplně zlá..
Markéta si zhluboka oddechla a začala vyprávět.
„Takže..po tom,jak jsem se s ním domluvila v té čajovně,jsme se doopravdy sešli.Šli jsme do cukrárny,pozval mě na malinový pohár,dobře jsme se bavili.Bylo mi s ním fajn.Zjistila jsem,že mu je devatenáct,že chodí na hotelovku a ve volných večerech hraje s kapelou po klubech a v té čajovně že brigádničí.A že prý..“přitom se usmála, „nikdy s ním žádné takhle pěkné děvče takhle nemluvilo.Že prý většina těch puberťaček chodí do čajovny každý den pro něco,jen aby se v koutku chichotali a pokukovali po něm,a když za nima příjde pro objednávku,že obvykle něco vylijou.Ale že já jsem ho prý zaujala na první pohled.Tak jsme si povídali.Když jsme se loučili,domluvili jsme se na další schůzku.“
Mělas plamen v očích..co utajený touhy zná..
„Pak už to bylo trochu jiné.Procházeli jsme se parkem,byli jsme u řeky a tam…mě chytil za ruku.Byl to hrozně fajn pocit..procházet se s takovým krásným klukem za ruku.Myslím,že jsem ho začínala mít..ráda.Potom jsem zjistila ,že jeho velkým koníčkem jsou počítače a tak jsem si stáhla ICQ a když jsme nebyli zrovna spolu,psali jsme si tam.
Tak jsme se sešli několikrát,vždy tak obden,ale na..myslím páté schůzce se něco stalo.Seděli jsme na lavičce,povídali jsme si..a on se ke mně najednou naklonil.Chvíli se na mně jenom tak zblízka díval a potom mi dal pusu. Nejdřív jen tak letmo na tvář,potom jemně na rty,pak ještě jednu..a potom..se už neodtáhl.Líbali jsme se..“přitom se Markéta začala červenat. „..bylo to..krásný.V tu chvíli jsem si byla jistá,že ho mám ráda.A byla jsem hrozně šťastná.A on,jak se zdálo,nejspíš také.“
Říkáš dítě nejsem ten co tu včera stál..slíbil ti nablejskaný mince.Já nejsem princ,jsem zlodějů koní král..
„Jenomže pak se něco stalo.On začal být úplně jiný,..“
Už mě nikdy neuvidíš zůstanu sám..oči se střetly a tak na věčný časy..Z tý lásky mi zbyla v hlavě kocovina..
„….takový uzavřený a nedalo se s ním moc mluvit.Ptala jsem se,co se děje,ale neřekl mi to.Jednou mu ale cosi uklouzlo.Zjistila jsem,že ho nejenom zajímaj počítače.Uklouzlo mu,že jede..v hacku.Ne jenom v nějakým puberťáckým nabouráváním počítačů.Z mého vysněného prince byl najednou hacker.Moc jsem tomu nerozuměla ale Jirka byl čím dál podivnější.Nakonec mi řekl,že teď udělal nějakou..velkou věc..a že se nesmí ukazovat.Chápeš jak jsem byla nešťastná?Nevěděla jsem co mám dělat,taky jsem se o něj hrozně bála a on mi nechtěl nic víc říct.“
Vlasy od vína,kouzla zhasíná ve sbírce zvadlejch růží.Bože zastav čas ráno začíná se mi smát.
„Tak jsem mu jednou napsala vzkaz na ICQ-že ho nechápu,že mě to trápí a že mi ubližuje tím,že mi to nechce říct.A víš,co mi odpověděl?“ teď už Markéta doopravdy plakala.
„Řekl jestli..jestli nebude lepší,když se rozejdem,že mě nechce do ničeho tahat a že to bude jako pauza.Jenomže já jsem tohle nechtěla!Nejsem přeci žádná pitomá hračka,kterou si může kdykoliv odložit a až bude chtít,tak se k ní vrátit.To jsem mu taky řekla.A on řekl..takhle přesně to bylo-pauza..pitomě jednostranná a sobecká možnost vrátit se k tobě-.…ať si najdu kluka,který mě bude mít rád a který se mi bude moci věnovat.Že si to zasloužím.I když prý ví,jak je to v tomhle mizerným světě těžký…“
…marně vzpomínáš,chtělas na pár chvil vzít do nebe a dál.V růžích usínáš,jsem noční duch ne král…
Markéta zdvihla své velké a uslzené zelené oči k Báře.Ta na ní soucitně koukala.Kdyby tohle zažila ona…
„No..a dneska jsem měla tenhle dopis ve schránce.“
Bára nevěděla,co má říct,tolik jí to překvapilo.Mlčky kamarádku objala.Takový trápení pro takovou prima holku…kdyby jen tenkrát do té čajovny nechodili..
„Co budeš dělat?“
„Teď vůbec nevím…asi přemýšlet.A pak se rozhodnu.Barčo,já mám o něj takový strach..“
„Věřím ti to..taky bych se bála..“
Dívky spolu ještě dlouho smutnili,rozebírali to ze všech stran,plakali a přitom je zastihli Bářiny rodiče,kteří se vrátili z práce na jejich novém domku.
„Holky..co se děje?“zeptala se vyděšeně Bářina maminka.
Děvčata se na sebe usmála. „Ale nic..to je naše tajemství.“

Ještě v noci Bára přemýšlela,jak to má Markéta těžké.co by dělala ona,kdyby její chlapec byl hacker?Její chlapec…to je Michal?..anebo Dominik?
Tohle by si měla vyřešit..
Sebrala mobil z nočního stolku a začla vyťukávat smsku.
„MISO,JE TU NĚCO,CO BYCH TI POTREBOVALA RICT.PRIJD PROSIM ZITRA DOPOLEDNE.BARA“
Trvalo to chvilinku,a hned jí přišla odpověď: „Wo co go?“
Bára jen protočila oči v sloup.Už neodpovídala.
Hned na to usnula.
Ve snu se jí znova promítl celý den.Hrad,Netvoři,Draci a…Dominik.Dominik,který ji zachraňuje,Dominik,který ji drží za ruku,Dominik a ona…
„Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr“
„Do háje,“ulevila si Bára,která si zrovna připomínala poslední vteřiny na stříbrné pláži.
Pak si ale uvědomila,že má přijít Michal.Donutila se převléknout do džínsů a trika,vyčistila si zuby,vysprchovala se a rozčesala si vlasy.
„Dobré ráno,mami.“vykřikla,jak vešla do kuchyně.
„Ahoj,holčičko.“
„Hele,mamí,za chvilku přijde Michal.Jsem s ním domluvená..
„Jasně..“
Vzala z lednice vychlazenou kofolu a z šuplíku vyndala nějaké sušenky a všechno odnesla do pokoje.
Hned potom se rozdrnčel zvonek.
Bára seběhla otevřít.
První,na co jí padl zrak byla červená růže v Michalových rukách.
Bára na to koukala trochu nepřítomně.Vyvedl jí z míry teda parádně.Přemýšlela,jestli je od ní fér,rozejít se s ním za takové krásné gesto.
„Můžu teda dovnitř?“
Aha,tohle je Michal,kterého zná.
„Jo,jasně..pojď.“
Zavedla ho do svého pokoje a usadila ho naproti sobě ke stolku.
„Strašně těžko se mi to říká…ale mám pocit,že mezi náma už to není to co bylo na začátku.Připadá mi..že se z toho stal nekonečně opakující se stereotyp a ztratilo to všechna svoje kouzla..“
Michal na ní jen koukal.Neřekl vůbec nic,tím to Báře ani trochu neusnadnil.Ale ta najednou přišla o všechna slova.Nevypadlo z ní dlouho ani slovíčko,ani hláska a jen na Michala hleděla.
„Takže..beru to správně,jako že se mnou …rozcházíš?
Při slově „rozcházíš“ se mu zaleskly oči.Ale Bára se snažila hrát,že to nevidí.Aby mu neublížila ještě víc.
„Mrzí mě to.“
„Báro..tohle je blbost.Kdyby tě to mrzelo,měla bys k tomu nějakej důvod a nerozcházela by ses se mnou.“
„To není pravda.Mrzí mě to,protože jsem tě měla ráda.Ale víc v tom bohužel není.“
Chvíli se na sebe ještě dívali,a ani jeden nepromluvil.
Nakonec se Michal zvedl a odešel.Bára za ním nešla.Věděla,jak se asi cítí a věděla,že tím,že by se vydala za ním by to mohla ještě zhoršit.Jen smutně hleděla na opuštěnou růži na stolku.
Bára jí vzala do vázy a aniž by pochopila,co dělá,lehla si na postel a začala plakat.

Celý den Báře probíhal jako ve zpomaleném záběru.Věci,které ji normálně bavily a trvaly neuvěřitelně krátkou dobu se neuvěřitelně vlekly.
Možná to bylo tím,že byla čerstvě rozešlá,možná za to mohly její oblíbené balady,které si pouštěla,ale možná v tom bylo i něco jiného..
Bezdušně se procházela po bytě a hledala něco,cokoliv,co by jí mohlo vrátit náladu.
A hlavně..hledala řešení.Co může dělat?To bylo teď to,co jí probíhalo hlavou..a na co nebyla schopná najít odpověď.
Nepřicházely jí ani povzbudivé smsky od Markéty,tomu se ale nedivila.Její kamarádka teď přežívá horší věci.Záviděla jí velkou lásku,kterou si nejspíš doopravdy užila do posledních okamžiků..a proto jí také mrzelo,jak to s ní dopadlo.Proč není na světě spravedlnost?
Každá dívka přeci touží po lásce,ale proč se jí nedostává?
Když totiž Bára přemýšlela o své situaci..o dobách,kdy brala Dominika jako..skvělého kamaráda,jednoho z nejlepších kluků,jaké kdy poznala,ale nikdy jí nenapadlo,že se do něj zamiluje.A byla do něj vůbec zamilovaná?
Po tom zážitku,kdy téměř uvízli v kouzelném světě si lásky začala vážit.A rozhodla se,že si k sobě kluky bude pouštět pouze v případě,že si bude jistá svou láskou.
Ale teď si jistá nebyla.
Věděla,že k Dominikovi něco cítí,ale bála se že to je pouze vděčnost..za to,že ji několikrát zachránil.Nebo to byla láska?
Ale ať dělala co dělala,myslela pořád jen na něj.

Odpoledne našla ve schránce červenou obálku nadepsanou jejím jménem.
Bála se jí otevřít,věděla od koho je,Dominikovo písmo poznala.
S obálkou v ruce vešla do svého pokojíku a nejistě usedla na postel.Potom ji ještě nejistěji otevřela.
První,čeho si všimla,bylo cédéčko,které na ní vypadlo.Chvíli se na něj dívala,ale nakonec si dodala odvahy a vložila jej do své věže.
Z reproduktorů se rozlila melodická skladba Limp Bizkit,jejich nejkrásnějšího ploužáku Behand blue eyes.Pokojem se nesly nejkrásnější kytarové tóny a Báře začaly téct slzy.
Vysypala obálku a otevřela list papíru,který v ní zůstal.
„Barunko..jsou věci,které bych Ti chtěl hrozně říct,ale jsem slaboch a do očí to nezvládnu.
Splnila jsi mi můj největší sen-splnila ses mi! Mám Tě rád,už od dob,kdy jsi začala chodit s Michalem.Tenkrát jsem to nesl hrozně těžce,ale taky jsem věděl,že jsi s ním šťastná,tak jsem se to snažil nedávat najevo.
Ale nebudeme se teď bavit o něm.Chtěl jsem říct něco jiného.
Bál jsem se Ti to říct,abych neohrozil naše přátelství v případě,že bys odmítla..(čehož jsem si byl jistý). V posední době jsem si ale řekl,že takhle to nemůže jít dál.Vsadil jsem všechno.Naše přátelství,společné zážitky a mé a Michalovo přátelství.Tohle všechno jsem obětoval.
A vyplatilo se..Mám Tě rád..
Dominik
P.S. U hradu na Tebe budu čekat..klidně celou věčnost.

U hradu na tebe budu čekat?Co to znamená?
On..na mně čeká…Ale já tam přeci nemůžu jít!
Bára cítila,že i kdyby chtěla,nemůže tam teď jít..nedokázala by s ním mluvit.
Takže..zatímco ona doma bloudila,jako tělo bez duše..on seděl obkročmo na kameni a čekal na holku,o které si myslel,že ho má také ráda.

Večer si ale Bára konečně řekla-dost!
Vlastně neměla důvod ke smutku,vztah s Michalem byl už stejně jenom zvyk a Dominik jí má rád..a ona má ráda jeho.Měla by být šťastná..chtěla přenést trošku pozitiv i na svou nejlepší kamarádku.Rozhodla se,že se za ní na chvilku půjde podívat.Povzbudit ji..
Cesta k Markétě netrvá dlouho,bydlí asi čtvrt hodiny od Báry,takže tam během chvilky je.Hodila na sebe mikinu a bundu a vydala se za kamarádkou..
Netušila,že zatímco ona vyběhla vesele z bytu,zezadu ji uviděl Dominik,který se smutně procházel po městě a přemýšlel,proč se na něj Bára vykašlala.

Markétu zastihla ležící na posteli,s vlasy rozhozenými po polštáři a nepřítomně hledíc do stropu.
Přistoupila k ní a jemně ji pohladila po tváři.Markéta se jakoby probrala z transu,pootočila hlavu a usmála se na Báru.Nebyl to ale veselý úsměv.Bára si moc dobře všimla těch nešťastných očí,které vždy zářili veselím a nekompromisní jistotou.
Nikdy neviděla svou kamarádku v takovém stavu a nevěděla,co má dělat.
Děvčata na sebe chvíli jen tak hleděli a pak najednou…si navzájem vpadli do náručí.

Dny ubíhali..tím svým podivným tempem.Tím jsou právě nevyzpytatelné,když se někdo baví,jako naschvál čas utíká neuvěřitelnou rychlostí,ale jakmile se člověk nudí,nebo ještě hůře,trápí, čas se strašlivě vleče.
Dům Junických začal být obyvatelný.Parkety a koberce už byly hotové,i většina pokojů byla vymalovaných a rodina se pomalu začala stěhovat.
Ale Báru trápily dvě věci-Markéta,která se nezdála ani trochu veselejší,Báře dokonce připadala den ode dne smutnější,ale nevěděla,co pro ní může udělat..
Potom ještě Dominik,který se Báře začal vyhýbat.Nebo teda ne doslova,spíš se vyhýbal příležitosti být s ní o samotě,a jakmile už přece jenom nějaká nastala,předstíral příliš zaměstnaného na jakýkoliv hovor.
Báru to mrzelo.Copak může někdo,kdo napíše takový krásný dopis jako Dominik,najednou odmítat její přítomnost?Co se stalo?
Minul týden..dva týdny,Bára se mezitím už konečně přestěhovala do nového domu a situace se pořád nezměnila.
A tak se Bára rozhodla..jednou provždy si to ujasní.
Ve čtvrtek měl Dominik do půl pátý trénink a Bára se rozhodla za ním zajít.Museli si promluvit!
Do tři čtvrtě čekala před sportovní halou a nakonec uviděla známou siluetu.
I on jí spatřil.
Na chvíli se zastavil,ale byl to jen okamžik,malé zaváhání.
Už byli od sebe jen pár metrů a byla cítit atmosféra mezi nima.
„Dominiku…“
Ten k ní pozdvihl hlavu s rádoby zvědavým výrazem.Zdál se ale hodně nesvůj.
„Dominiku..co se stalo?“
„Co se stalo?Co by mělo?Nic..“
„Tak nic jo..a proč se mi teda vyhýbáš?“
„Já se ti ale nevyhýbám.“
„Ne? A proč se ke mně teda chováš tak jak se chováš?Proč se mnou mluvíš tímhle tónem a proč děláš jako bychom se sotva znali?“
„A jak bych se měl chovat?“
„No..“Bára se dostala na tenký led.. „Myslela jsem že..po tom,co jsme prožili,po tom dopise.Myslela jsem,že budeme spolu..asi jsem se teda spletla.“
„Myslís,že si to zasloužíš?
Bára se na něj zděšeně podívala.
Dominik její pohled ale sebejistě chytil a neuhnul.Byla to Bára,kdo nevydržel.
„Vypsal jsem ze sebe všechny své pocity,byl to taky trochu risk,ale to jsem si v tu chvíli neuvědomil.Psal jsem to,jak jsem to cítil,a nevěděl,že to bude zkouška.A že neuspěješ.“
„Co se stalo?“
„Propadáš z předmětu láska,Báro.A nápravný zkoušení se nedělá.Taháky taky nejsou.Láska se totiž nedá naučit.Láska se musí cítit.“
S těmito slovy jí nechal stát a odešel.
„Co jsem sakra udělala..“

Báře tekly slzy,když procházela městem.Ten den ji ale čekalo ještě něco.
Když procházela parkem,zaslechla známé hlasy.Kryštofovi výkřiky a Dorky chichotání.
Přišla ke skupince lidí z jejich školy.Poznávala pár holek z nižšího ročníku,jedna z nich byla snad Kryštofova holka,pár kluků,které znala jen od vidění a nějaké,které neznala vůbec.
Bára poznala,že to není nevinné setkání,když se schází takhle na večer,většinou jen za účelem pořádně se opít.
Bára s nima byla jen párkrát,když třeba šli předtím někam,ale nikdy se s nima neopila,maximálně si párkrát lokla.
Ale tentokrát to vypadalo jinak.Všichni se chovali podivně.Pokuřovali a když Bára přišla blíž,poznala,že se nejedná o obyčejné cigarety,tyhle byly ručně ubalené a necítila žádný ten kouř,který jí vždycky vadil.Tráva..no,u Kryštofa jí to ani nepřekvapilo,ty slepičky z osmičky téměř neznala,ale co jí doopravdy zamrzelo byli dva uprostřed skupinky.
Michal seděl na lavičce,jednou rukou k sobě přitahoval Dorku a druhou držel cigaretu a Dorka se v jeho náručí puberťácky pochechtávala.
„Jé,nazdar Báro!“zařval podivným přízvukem Kryštof
„Hele,Bára..kde se tu vzala?“
„..co tu děla?“
Bára si nevšímala brebentění okolo ní,jen nevěřícně koukala na Michala.To že se těsně po jejich rozchodu dá svést Dorkou,takovou jednoduchou holkou,by jí tak neudivilo jako fakt,že její bývalý kluk má něco společného s drogami.
A Michal taky nic neříkal,jenom se na Báru díval s mírným úsměvem na tváři.
Vysmívá se mi?pomyslela si Bára.
„Michale,nikdy bych netušila,že jsi takový primitiv a problémy budeš řešit holkama,chlastem a drogami.“
Skupina okolo Báry se začala smát.
„Prej drogama!“vyřvával Kryštof, „To nejsou žádný drogy,tohle je příroda-naprosto čistý!Dáš si taky?“
Bára se ještě jednou rozhlédla po skupince lidí-většina měla zvláštní výrazy v očích.Pár dívek vypadalo,jakoby za malou chvíli měli zvracet,asi dva kluci v pozadí vůbec nic neříkali,nereagovali,jen hleděli do prázdna,na rohu lavičky se jedna dívka z nižšího ročníku nechávala osahávat klukem,který vypadal alespoň o šest let starší a uprostřed skupinky byli ti nejvychechtanější a předmětem veselí byla zrovna teď právě Bára.
„Je mi z vás zle.“
Otočila se a vyběhla pryč

Ale den ještě nekončil..

Bára vešla do jejich nového domu,vyběhla schody a dostala se do svého pokojíku.
Když dosedla do křesla a chystala se spustit očistný pláč,kterým by ze sebe smyla všechen smutek toho dne,zjistila jednu věc-dům je podivně prázdný
Byl čtvrtek,den kdy maminka mívá do půl druhý,bylo půl sedmý a v celém bytě ani lísteček,na který by maminka psala,kam zmizela.To nebylo v jejím zvyku,většinou i když šla nakoupit přes ulici,psala vzkaz..tak kde je?
Nemohla ani tátovi napsat zprávu,dneska měli v práci oslavu a říkal,že přijde až pozdě v noci a tak by si ani zprávy,ani volání nevšiml.A nejspíš nemohl vědět,kde maminka je.
„Mami?“
Ticho..Bára proběhla celým domem,nakoukla i do těch nejmenších koutků,uběhla půlhodina a maminka nikde.
„Mamí..“ Bára se nešťastně svezla do maminčiny postele.
Pak si toho všimla.
Zrzavé chlupy.
Kde se tu vzali?
„To snad…“
Ani to nestihla doříct a chlupy vzplály chladným plamenem.Bára si to nedokázala vysvětlit jinak než…
Vzpomněla si na Netvory.
Ale kde by se tu vzali ,to je nesmysl..
Bylo ale snad i jiné vysvětlení?Copak jí Netvoři unesli maminku?
„Bylo…předpovězeno,že pokud se tak stane,Čaroděj dlouho nevydrží a pronikne i do světa lidí.Stane se nejmocnějším mužem světa a bude mít obrovskou armádu.je to hrozný zloduch,bude jen ubližovat a na světě už nebude štěstí a radost.Jen strach…“
V hlavě jí zněla slova Aniolie.Copak to snad začíná?Copak selhali?
„Vypadá to tak..“někdo vedle Bára promluvil.Ta se polekaně otočila a uviděla vedle sebe sedět Aniolie.
„Aniolie..jak to mám chápat? Kde je máma?“
„Už jsem zavolala Dominika (přitom sebou Bára trhla) a Markétu.Víš,ještě než přijdou..bych ti chtěla něco říct.Mysleli jsme,že se to dozvíš až bude čas..ale vypadá to,že přišel….Tvoje maminka jednou byla na Druhé straně.Přemýšlej o tom,pokud by se totiž něco stalo,pomůže ti to.“
Bára nechápala vůbec nic..ani se o to nesnažila.Tenhle den byl nejhorší,jaký kdy zažila.Dominik jí odmítl,Michal zklamal a maminka se jí ztratila.
Čtvrt hodiny potom doslova přiběhli Dominik s Markétou,a hned nato už všichni běželi k tajné chodbě do Jiného světa.Během toho Aniolie urychleně vysvětlovala Markétě a Dominikovi co se stalo.
Jen co vyšli kopec k hradu,zahřmělo,ale blesk se předtím neobjevil.
A potom se to stalo.
Všechno bylo tak náhlé,že se nikdo nestihl vzpamatovat.
Z křoví vyskočila ohavná postava,která měla nohy tak krátké,že svou délkou mohly konkurovat rukám normálního člověka,ovšem tohle stvoření mělo místo toho nepřiměřeně dlouhé přední končetiny,že se ani rukama nazývat nedaly.Nemělo krk a místo hlavy mělo obrovskou šišku,na které mělo dvě rádoby oči,každé odlišné barvy.
A toto stvoření popadlo Báru a prudce jí strhlo s sebou.Ozvalo se hlasité „puf“ a ti dva zmizeli ostatním z očí.

Dominik se ještě chvíli díval na místo,kde mu zmizela Bára.Najednou mu projelo hlavou tolik věcí,Báru unesla příšera do toho světa,kde spolu byli.A ona tam teď bude sama.Co bude dělat?Musí jí přeci pomoct.
Myslel na to,co všechno je tam ohrožovalo,a že Bára se tomu sama postavit nezvládne.Bylo mu najednou všechno líto..co když jí už neuvidí,skončí to tím,že naposled,když se viděli,že byli rozhádaní?
Aniolie ho pohladila po tváři a Dominikovi ukápla slza.
Potom všichni mlčky vešli do hradu.Prošli klenbou v první místnosti a vyšlapali schody k oknu s velkým tiskacím „L“
Potom se všichni ocitli v kouzelném světě.
Dominik hleděl do prázdna,na tváři měl úplně nepřítomný výraz a Markéta tiše vzlykala.
„Tohle…jsem nečekala,“začala Aniolie, „Teď můžeme udělat jen jednu věc-možná nám to pomůže.Tomuhle světu vládne princezna.Je dobrá,ale tíha neštěstí,které na nás padá ji poznamenala.Dříve to byla veselá zlatovlasá dívka,která každému pomohla,ale jakmile se Čaroděj dostal k moci,změnila se.Její nesmírná krása povadla,takže na vás nejspíš moc královsky působit nebude.Ale je moudrá a bude vědět co máme dělat.“
„Jak se k ní dostaneme?“,vyhrkla Markéta.
Aniolie na ně už ale jenom mávla,aby jí následovali a sama se vrhla do vln jezera.
Markéta se chytla Dominika za ruku a skočili společně za Aniolie.
Jakmile byli pod vodou,zjistili,což bylo podivné,že dokáží dýchat.Ale nepřekvapilo je to natolik,aby se tím zabývali.Teď nebyl čas a oni byli zvyklí na ty neobvyklé věci,které se v tomto světě kolem nich děli.
Po nevelké chvíli se před nimi vynořil vrak jakési lodi.Když doplavali až k ní,všimli si malého otvoru na přídi.Byl dost velký,aby jím všichni prolezli a jakmile byli uvnitř,dýchali už čistý čerství vzduch.
Procházeli se po dřevěné podlaze obrovské místnosti osvětlované světlem starodávných pochodní.Místnost působila hodně tajemně a Markétě v té chvíli naskočila husí kůže.Když došli asi doprostřed místnosti,vrzli dveře na druhé straně a přispěchal k nim nějaký tvor v dlouhém hnědém hábitu.
Podíval se na Aniolie,přejel očima po vyděšené Markétě a zastavil se u nešťastného Dominika.Ten měl nepříjemný pocit,že stvoření mu hledí hluboko do očí a vidí až do jeho myšlenek.
Potom to ze sebe hábit shodilo a před nimi se objevila malá,sotva čtrnáctiletá dívka.Dlouhé černé vlasy jí lemovaly pohublý obličej,šedé šaty na ní jen tak vyseli a celkově působila dost zanedbaným dojmem.
Očima se ale stále vpíjela do Dominika.
„Vím,co se stalo..,“přitom Dominika pohladila po tváři.Ten ale ucukl.Co si má co nějaká malá cácora na něj sahat?
Dívka se mírně uzarděla a popošla dál.
„Přišli jste o jednu dívku.Silnou část trojlístku.A jste tu pro radu.“

Bára otevřela oči.
Ležela v jakési lehce osvětlené komnatě na straé válendě,která tu mohla stát možná tak sto let.
Když se Bára pořádně rozhlédla a své vězení,kde byla zavřená si prohlédla,první,čeho si všimla byla stará pohovka v rohu místnosti,obrovská almara naproti a starý zašlý závěs přehozený přes…co tam mohlo být.Snad dveře?
Ano,dveře to byli,neboť jimi právě prošlo ono chlupatý cosi,co ji oddělilo od jejích přátel.Příšera se narovnala,jakmile si všimla,že Bára už nespí a dlouze se na ní zadívala.Přejela pohledem od jejích kotníku,po stehnech,bříšku,prsou,vyděšenému obličeji a zastavila se u jejích měděných vlasů..Hmátla po nich svou chlupatou neohrabanou rukou a pramínek jejích dlouhých vlasů jí zůstal v dlani.
Příšera potom odkudsi vytáhla nůž se zdobenou dřevěnou rukojetí a rozmáchla se.
Bára vyjekla.
Nůž dopadl a oddělil pramen jejích vlasů od ostatních.
Příšerák teď držel kus Bářiných dlouhých vlasů ve své ohavné ruce.
Báře se na jednu stranu nepopsatelně ulevilo,že stále žije,ačkoliv nemohla tušit jak dlouho to ještě v takovéhle společnosti zůstane,na druhou stranu představa nesouměrného účesu jí mírně šokovala.Přední pramen jejích pečlivě udržovaných vlasů,který s oblibou nechávala padat do obličeje,měl nyní délku těsně nad uši.
Bára se vyděšeně podívala po tom odporném stvoření.které si právě její pramínek vlasů zastrkoval někam,kde normální člověk mohl mít náprsní kapsu.
Příšera zachytila její pohled,odfrkla si a vyběhla z pokoje.Bára už jen slyšela zarachocení zámku jejích dveří.
Jsem tu zamčená..,pomyslela si
Chtěla vstát,ale jakmile se pokusila postavit,levá noha jí selhala a podlomila se.
Když jí Bára pečlivě prohlédla,všimla si malého obrázku těsně nad jejím kotníkem.
Zdálky to vypadalo jako čínský znak,ale když to prozkoumala bedlivěji,zjistila,že je to ozdobný nápis slova „vende“
Nelíbilo se jí to a pokoušela se nápis nějak dostat dolů,seškrábávala jej,ale při každém pokuse nápis červeně zazářil.
„Panebože co se mnou udělaj?“

Dominikovi poklesla čelist. „Jak to víš?“
„Vidím to“,odpověděla.
Markéta jenom kulila oči,jenom Aniolie si rukou projížděla vlasy jakoby jí takový dialog unavoval a Dominik dál zíral s pootevřenou pusou,bál se před tou zcela jistě nesympatickou holkou i pomyslet na cokoliv,tušil,že dokáže číst myšlenky.
„Ta dívka…Bára se ,myslím, jmenuje,..“začala, „byla velice neopatrná a překvapuje mne,že se ani nebránila,když jí to zvíře unášelo.“
Aniolie toto tvrzení poněkud zaskočilo,Markétu pobouřilo a Dominika doslova urazilo.
„Jak si dovoluješ takhle mluvit o Báře?! Jak na ní takhle můžeš vůbec házet špínu,co si ksakru myslíš že jsi?“ hněval se.
„Jsem ochránkyně tohoto světa.Vládnu mu už tři sta let a nedovolím abyste ho hloupými chybami dovedli k záhubě.“
Teď se probrala už i Aniolie.
„Sofie,za to ale Bára skutečně nemohla.Nebyla to její chyba,bylo to tak nečekané,že nikdo z nás nestihl zareagovat.Docela chápu Dominika,že se rozčílil.“
Dívka jménem Sofia k ní pozvedla své hnědé oči.Potom je prudce sklopila.Znak slabosti.
„Omlouvám se.“
Aniolie se na Markétu s Dominikem povzbudivě usmála a pak se otočila k Sofii.
„V pořádku.teď ale zbývá otázka-co budeme dělat?“
Sofie pokynula rukou ke dveřím ze kterých vyšla.Všichni čtyři se podívali tím směrem.
„Ty dveře vedou na druhou stranu jezera.Je to takové moje tajemství,vždycky,když jsem potřebovala být sama a rozjímat,šla jsem tam.Bývalo to tam úplně jiné,kvetli tam krásné květiny,dálkou zněly melodické tóny a občas jsem se tam potkávala s jedním chlapcem.Hrávala jsem si tam s ním..milovala jsem to tam.Ale..teď se to tam úplně změnilo.Nejspíš na to místo někdy přišel,někdo z Druhé strany a ..všechno co bylo čerstvé a krásné je šedé a umírající.Místo nádherných zvuků je slyšet brukot zlých stromů.Není to místo pro uvolnění…teď mi běhá mráz po zádech,jen co se tam ocitnu.
„Sofie,jakého chlapce jsi tam potkávala?“zeptala se Aniolie.
„Nevím,říkala jsem mu Enrik.Zvláštní ale bylo,že se tam objevoval vždycky když jsem na něj myslela…nevím,třeba vůbec neexistoval.Možná to byl jen můj imaginární přítel,jak říkávala moje maminka.Vím jen,že byl jiný než já.Měl jiné základy,jiné chování,jiné zvyky.Ale já ho měla ráda.“přitom se mírně začervenala.
„A ty si tedy myslíš že to vede na území Čaroděje?“
„Jsem si tím jistá.“
„Dobře tedy“,Aniolie se teď obrátila na Markétu a Dominika. „Půjdeme tam..a najdeme Báru.My to zvládnem!“

Bára se už asi hodinu převlékala.Šla na jakousi slavnost-moc toho nevěděla,ale cítila,že je hodně důležitá.Mělo tam být pro ní nějaké překvapení.
Co si tak vzít na sebe,přemýšlela.Nic,co zatím zkoušela jí přesně nesedělo.V jednom měla příliš velké boky,v jiném zadek, v dalším si připadala tlustá..pořád dokola.
Když prolezla už třetí skříň,objevila doslova poklad.Šaty,které museli být šity přesně pro ní.
Měli ramínka kolem krku a holá záda,poměrně veliký výstřih a asymetrický střih.Jedna část končila kdesi pod kolenama a druhá byla těsně pod zadeček.Ušity byly ze splývavé stříbrné látky a když si je Bára vzala na sebe a zatočila se,nádherně se jí zavlnily kolem nohou.
Bára byla nadšená.Tak pěkné šaty nikdy ještě neviděla..Teď ale přemýšlela,čím by jejich krásu mohla ještě podtrhnout.Aby vynikl zajímavý střih,nazula si stříbrné páskové botičky na podpatku a kolek krku přehodila lesklý perleťový šál,který našla vedle šatů.
Vlasy si vyčesala na temeno a když hledala nějakou stužku,kterou by je svázala,objevila na dně skříně krásnou ručně vyřezávanou skřínku,ve které,když ji otevřela,našla spoustu překrásných líčidel,spon do vlasů a parfémů.
Bára nadšeně zavýskla a pustila se do poslední tečky své proměny.
A potom,když se uviděla v zrcadle,nikdo by v ní nepoznal Báru,kterou do té doby byla.A ani Bára nic nevěděla.O Dominikovi a Markétě,kteří ji teď někde hledali,nevěděla ,co ji čeká,věděla jen,že se musí připravit..a být co nejkrásnější.
A předstoupit před Pána.
„….Pane?“,Bára vešla do rozlehlé místnosti.Všude byly svíčky.Světlo jejich plamene jemně místnost osvětlovalo a vzduchem se linula nasládlá těžká omamující vůně.
Bára se nesla ladným krokem k rohu místnosti,kde tušila svůj cíl.
Tam stála postava.Kdokoliv na Bářiným místě by se nejspíš lekl,ale Bára na sobě nedávala znám sebemenší známky pochybností,ani strachu.Jen se pořád stejným tempem k postavě přibližovala.
Byl to kluk-a byl velmi hezký.Ideál snad každé mladé dívky.Mohlo mu být tak osmnáct,devatenáct,čokoládové vlasy mu splývaly na ramena a postojem,jímž byl ledabyle opřen o zeď nádherně vynikala jeho urostlá postava,vyrýsované svaly a velká ramena.Zasněným pohledem hlubokých hnědých očí pozoroval,jak se k němu Bára přibližuje.
Bára se zastavila pár centimetrů před ním.Dlouho se na sebe dívali…jakoby na sebe čekaly takovou dobu.
A potom se ozvala hudba.
Kluk chytil Báru jemně za ruce,její pravou ruku si položil na rameno a druhou sevřel v dlani.Sám svou levou ruku obtočil okolo jejího pasu.
A začali tančit.Bára vůbec netušila,že tancovat umí..možná to bylo jen tím,že jí vedl takový dokonalý kluk.Nesly se místností jako párek mladých labutí a Báře připadalo jakby právě vzlétla.
Pak kluk prolomil ticho.
„Asi si teď říkáš,kdo jsem..“ Jeho medově jemný hlas pošeptal větu Báře do ucha a té naskočila husí kůže.
Potom pokračoval.
„..ale asi tě zklamu.Sám to nevím.Žiju tu dlouho,ale nevím kde jsem se tu vzal,zajímavé je,že mně tu každý poslouchá.Otce,co jsem slyšel,nikdo nezná.Maminka tu prý kdysi bydlela…,ale zmizela.Umřela,nebo odešla.To nikdo neví.Já jsem tu pak zůstal sám-jen s lidmi,kteří mě považují za pána.Jmenuji se Enriko.Ale teď už mluv ty-jak se jmenuješ?Povídej mi o sobě…“
„Bára,“odpověděla,ale zaboha si nemohla vzpomenout odkud je a kde se tu vzala.
„Jmenuji se Bára a… je to zvláštní,ale nic si nepamatuju.“
Enriko se na ní podíval dost nechápavě,ale nic neříkal.
Vtom k nim přišla jakási žena.Bára se na ní zadívala-a připadalo jí jakoby viděla sebe o pětadvacet let starší.Žena jí byla tak neuvěřitelně podobná,že to Báru na okamžik úplně omrazilo. Dívali se si do očí a Bára v těch jejích uviděla zračit se smutek a neštěstí.Ale ona nic neříkala.jenom natáhla ruku s podnosem,na němž stála sklenka s lahví naplněnou tekutinou medové barvy.Enriko sebral láhev z podnosu a naplnil skleničku až po okraj.Láhev odložil zpátky na podnos a žena odešla.Předtím ale ještě vrhla po Báře nešťastným pohledem.
„Napij se…“řekl Enriko a podával Báře skleničku.Ta ji uchopila a odevzdaně přiložila ke rtům.Potom ale klesla rukou a zeptala se:
„Kdo byla ta žena?“
„To byla Eliz…služebnice.Moc toho nenamluví,ale dělá výbornou medovinu.Ochutnej…“
Enriko upřel na Báru pronikavý pohled a sledoval,jak zdvihá skleničku k ústům a jemně upíjí.S každým jejím douškem se tvářil uvolněněji.

Jakmile prošli Dominik,Markéta,Sofie a Aniolie dveřmi,zablesklo se kolem nich ohromné oslepující světlo.Jakmile ale záře pominula,octli se ti čtyři na kopci.Měl ale jednu zvláštnost-celý byl porostlý růžovými keři temně fialové barvy.Nahoře na kopci se keře shlukovali do tvaru jakési brány.Sofie si toho všimla taky a promluvila-
„Tyto květy,ač jsou překrásné,jsou také velice staré a stále symbolizují jednu a tutéž věc-nebezpečí.Dávejte proto všichni pozor.Kdoví,co uvidíme,až bránou projdem…“
Na Markétu jakoby to vůbec nezapůsobilo,spíš jenom radostně vykřikla: „To už uvidíme brzo Báru?“
Dominik se tvářil nervózně,ale rozhodně.Aniolie se Sofii se po sobě podívali a vyšly napřed.
„Držte se za ruce,“zvolala ještě Aniolie než zmizela.
Markéta najednou jakoby znovu pocítila strach,ale tentokrát byla hnána touhou získat zpátky svou nejlepší kamarádku,proto se u ní projevil jen pevným stiskem Dominikovi ruky.
Prošli branou a pohltila je tma temného lesa,v němž svítily jen dva malé body- z natažených ukazováčků Aniolie a Sofie.Bylo ticho,jakoby byli jediní živí v tomto lese.Netušili jak příšerně blízko jsou pravdě,ačkoliv les byl plný nejrůznějších stvoření.
„Dávejte opravdu dobrý pozor.V tomto lese bydlí Mrtví.“zašeptala Sofie.
A potom někdo hrůzostrašně kvílivě zaječel.
.A probleskla bílá záře.A ty čtyři teď stáli naprosto sami uprostřed té nejděsivější scény,jakou kdy kdokoliv z nich zažil.
Ale potom se stalo něco,co každého z nich naprosto překvapilo.
Řev se proměnil v líbezný zpěv jemně linoucí se z okrajů lesa.
A Aniolie vykročila.
Markéta,Sofie a Dominik se na ní nechápavě dívali.
Kam jde?
Aniolie šla lehkým tanečním krokem a měla v tváři zasněný výraz.
Z každého pomalu opadaly starosti.
A Aniolie začala tančit.
A potom ze všech stran přitančili další a další bledé postavy a daly se spolu s Aniolie do tance.
A potom Markéta pozvedla hlavu.Nakročila levou nohou,připravena dát se do tance s ostatními.Dominik si toho naštěstí okamžitě všiml a popadl ji za levou ruku.Sofie z druhé strany za pravou.A tak ti tři odolávali společně..
Dominika najednou polil vztek.Bára,chudák, se někde sama trápí,myslel si, a my jí nemůžem pomoci.A Aniolie si tu hraje na ples!To přeci nejde!Byl strašlivě rozzuřený,metal kolem sebe nadávky.
Postřehl výraz v Sofiině obličeji.Neštěstí se v něm prolínalo s bezmocí.Začínal chápat.
Nešťastná nad svou porážkou se Dominik rozeběhl pryč.Utíkal a vztek ho pomalu opuštěl.Zase cítil jen a jen beznaděj..A přišli o Aniolie,na kterou se tolik spoléhali,která je měla dostat za Bárou!Dominik běžel.Na nic víc se nesoustředil,jen na nohy a na ruce,pevně svírající luk a připraveny okamžitě vystřelit.Má důležité poslaní a nenechá se ničím ani nikým zastavit.Co se tam asi stalo?Markéta přece vykročila taky!Dával do ní velké naděje.Copak ona taky zklamala?A co ta třetí?Jistě nezůstala jen nečinně hledět a určitě se přidala taky.A on zůstal sám.
Pak se ale zastavil.
To přeci nejde,musí zpátky.Nemůžu tam přeci Markétu nechat samotnou.
Zvládnou to a spolu vysvobodí Báru.
A budou zase spolu,všichni tři.
A on se usmíří s Bárou.
Naslouchal.Uslyšel za sebou spěšné kroky.
Napnul luk.
Ale potom zaslechl povědomý hlas.
„Dominiku!“
Byla to Markéta.A sní Sofie.Tak přece vyvázly!
A ve třech se vydali dál.

Bára byla šťastná.Enriko…nikdy by nemohla pomyslet,že potká někoho tak dokonalého.A má zájem jenom o ní!Vždycky přijde,povídají si,procházejí se parčíkem u hradu a jsou spolu moc šťastní.Jistě je to nejhezčí kluk na světě.A nejchytřejší…tolik toho ví a umí.A nejhodnější-nikdy by nikomu neublížil.To byl její Enriko.
A potom tu byla ještě Eliz.Určitě byla moc hodná.jenom jí Bára ještě niky neslyšela mluvit.Ale když byla s ní,když jí nosila ten sladký nápoj,cítila se vedle ní v bezpečí.Jenom nevěděla proč.A po nápoji jí vždycky bylo o něco lehčeji…
Ten den za ní jako obvykle přišel Enriko.Chtěl se sní projít po parku.To Báru naplnilo jako vždy dobrou náladou a okamžitě se do Enrika zavěsila.Usmáli se na sebe a šli.
Enriko zavedl Báru k malému rybníčku nedaleko hradu.Kolem bylo vše tak pěkné.Tmavě fialové růže rybníček obklopovali a atmosféra tam působila tak klidně.
Posadili se.Enriko začal házet kamínky do vody.Bára ho chvíli tiše pozorovala.Potom se ho zeptala.
„Enriko,víš…mám takový zvláštní pocit.Připadám si tu moc šťastná.Až skoro uměle.Ale jaktože si nepamatuju na minulost?Řekni mi to,určitě to víš.“
Enriko přestal házet žáby do vody a s napjatým výrazem se k Báře otočil.Bára cítila spalující pohled jeho čokoládových očí.Ta nevědomost,to že o svém princi nic nevěděla,to jí k němu až neuvěřitelně přitahovalo.
„Báro..ty si mi byla předpovězena.V den mého narození prý věštec prohlásil,že jednou přijde krásná dívka.A že ten den se všechno zlepší.Lidé na konci této země se přestanou bouřit a nastane klid.Věštec řekl,že tu dívku bude milovat jen ten,kdo dokáže nastavit rovnováhu této země.“
Bára poslouchala se zatajeným dechem.nebyla si jistá,jestli správně pochopila.Pozvedla k němu hlavu s otázkou v očích.Enriko vstal,chytil ji za ruce a opatrně si ji k sobě přitáhl.Z těsné blízkosti se na sebe dívali.
„A já tě miluji,“doplnil.
Enriko položil Bářiny ruce,dosud držící jeho dlaně,na svá ramena.Sám svýma rukama objal Báru kolem pasu.Zbýval okamžik,napětí vrcholilo a potom Bára ucítila jeho rty na svých.
Během krátké chvíle se ale stalo tolik věcí.
Bára před sebou viděla útržky záběrů,okamžiků jejího života.Viděla ženu nápadně podobnou Eliz,hladící ji po vlasech,viděla zrzavou dívku,se kterou se vesele držela za ruce a smála se na celé kolo,a nakonec tmavovlasého kluka asi stejně starého jako ona sama,který se na ní díval s jiskřičkami v očích.
Bára se vytrhla Enrikovi z náruče a utíkala pryč.Cestou téměř vrazila do Eliz,která ji nesla nápoj.Slzy jí tkly proudem,když utíkala k hradu.Začínala si vzpomínat.Viděla útržky své minulosti,už věděla,kde se tu vzala.Spoustu věcí ji začínalo docházet.Bára vběhla do hradu a zamkla se ve svém pokoji.Dlouho bolestivě plakala nad vzpomínkami,na které málem zapomněla a nad svou bezmocí cokoliv udělat.
Plakala a plakala a vtom kdosi zaklepal.

Znovu se ozval hlasitý skřek.
Markéta se chytila Dominika za ruku a Sofie se postavila před ně.Rozhlížela se,ale nic neviděla.
A potom si toho všimli.Z koutů začli vylézat netvoři.Spoustu Netvorů,jeden za druhým.byly jich desítky…stovky.všude kolem..ale ani jeden neútočil
V té chvíli uslyšela Markéta v hlavě hlas Aniolie.
„A ty,Markéto,poneseš meč života a smrti,ten ti dopomůže porazit celou armádu Netvorů…“
Přišla chvíle.
Ostří se stříbřitě zalesklo.
Markéta najednou věděla co má dělat.Napřáhla meč,připravena bojovat.
Potom ale jakýsi zlý hlas v její hlavě jí našeptal:“Proč bys to dělala?Vidíš přeci,že jich je obrovská přesila.Ty nemůžete porazit.radši se vzdej,oni ti nic neudělaj…“
Markéta se zadrhla.
Jak neudělaj?Unesou nás na hrad,přinejmenším!
„A to přeci chcete,ne?Na hrad za Bárou!Nehledě tomu,že až byste tam byli,měli byste si kde odpočinout,kam si lehnout a válet se…“
Markétě klesla ruka.Vždyť to není tak špatný nápad,konečně by se za ničím nehnali,v klidu by se vyspali…
Dominik do Markéty prudce strčil.Do háje na co čekáš?Tady slunce nevysvitne.Musíme bojovat!
Sofie vytáhla svůj meč a pustila se do Netvorů,Dominik napnul luk a vystřelil a Markétu,jakoby Dominikova slova nakoply,vyrazila za Sofii bojovat.Jen taktak odolala Lenosti.
Ti tři byli naprosto sehraní.Markéta a Sofie švihali meči a Dominik je ze stran chránil lukem.
Markéta cítila,jakoby mečem bojovat uměla už od raného dětství a při každém jejím pohybu klesl jeden z Netvorů k zemi.
Během chvíle z největší armády,jakou kdy ti tři viděli,zbyla sotva polovina,ale všichni už byli děsně unaveni,Sofie poklesla v kolenou a hluboce oddechovala,z Dominika crčel pot,ale nemohl si odpočinout.Z obyčejné ješitnosti.Jaktože Markéta sílu mít může?,myslel si.
Jenomže Markétě to bylo přiděleno.Věděla,že tento boj vyhraje,Aniolie jí to přeci tenkrát řekla.Cítila takovou sílu,jako ještě nikdy v životě a nehodlala se teď vzdát.Bila se za všechno,co jí na světe bylo milé a pod každým padlým Netvorem si představila hlavu svých nepřátel.
Vlastně toho jednoho jediného nepřítele.
Vedle ní Dominik zničil posledního Netvora a vyčerpaný klesl k zemi.
Markéta zůstala sama.A teď přestat nemohla..Ještě jeden,a ještě jeden,další….odříkávala si v duchu až zahubila posledního Netvora.
V tu ránu ztratila vědomí.

Bára seděla naproti Enrikovi.Měli slavnostní večeři a Bára dostala i květiny.A Enriko se jí moc věnoval,prý protože na ní byl moc rychlý a chtěl se jí tím omluvit.
Pak přišla Eliz.Nesla lektvar,temně rudý nápoj,který házel světýlka po jemně osvětlené místnosti.Postavila nápoj před Báru a usmála se.Pak s eotočila na Enrika,zda by jí s něčím neporadil.Došli jí zásoby měsíčního kamene a potřebovala vědět,kde může sehnat další.
Enriko odkudsi vytáhl mapku a složitě jí začal vysvětlovat kudy se dostane k Půlnoční krajině.
Teď! Řekla si v duchu Bára,popadla sklenici s nápojem a vylila jí do vázy s květinou.Jen taktak stihla znovu předstírat,že jí.Enriko se na ní otočil,usmál se a pokračovali ve večeři.

Jen co se najedli,požádala Bára Enrika,jestli by jí neprovedl po hradě.Že je tu už jistě tak dlouho,ale vlastně zná jen svou komnatu a místnost,kam chodí večeřet.
Enriko se na ní usmál tím nádherným úsměvem,při kterém mívala pocit,že se jí točí hlava.
Kdyby to jen nebyl takový hajzl,pomyslela si.Tak krásný kluk…
Bára si na večer oblékla dlouhé černé úzké šaty,vlasy si vyčesala a sepla zlatou sponou.Jemně se nalíčila a čekala.
Nemusela ani dlouho,Enriko přišel téměř vzápětí.Znovu se na ní kouzelně usmál a podal jí ruku.Báře se najednou do ničeho tak nechtělo,ačkoliv věděla,že musí.
Vzpomněla si na předchozí večer,kdy proběhl ten nepovedený polibek,při němž si na všechno vzpomněla.
Utekla do svého pokoje,kde dlouhou dobu plakala a když uslyšela zaklepání,lekla se.Myslela si,že je to ten proradný Enriko,který ji sem vlastně unesl,jenomže potom uslyšela spěšný hlas Eliz.Ne,to nebyla Eliz,v tu chvíli to už věděla.byla to přeci její maminka!Ta maminka,kterou se sem vlastně měla vydat hledat.A skončilo to přesně opačně,maminka našla jí.Byla ovšem pod přísným dohledem a pravidelně musela své dceři podávat nápoj Zapomnění.Díky tomu,že si ale Bára vzpomněla,se všechno usnadnilo a ty dvě měli již promyšlený plán,jak se odsud dostat.
A teď ta chvíle nastala.Bára se držela Enrika za ruku a procházeli hradem.
Proč to jen musí udělat?Co kdyby si na to nevzpomněla?Byla by dál s Enrikem,milovali by se a žili by spolu..Blbost,to není možný.Enriko ji jenom využívá a tajně se jí směje.Ona to všechno teď musí jednou provždy skončit.
Procházeli se chodbami,Enriko jí zavedl do každých dveří,ale Bára byla moc bystrá na to,aby si nevšimla že jedněm se obloukem vyhnul.Cestu si pořádně zapamatovala.To jí problém nedělalo,vždycky měla obrazovou paměť a teď se jí náramně hodila.
Zrovna byli v jakési zlaté síni a Enriko jí vyprávěl,jak se tady učil hrát na klavír.Bára ho ale neposlouchala,přemýšlela,jak se teď co nejrychleji dostat na pokoj,aby mohla začít konečně jednat.Musí nějak nenápadně.
Výmluvně se usmála a omluvila se,že musí na toaletu.Enriko jí ukázal směr a zamával jí ještě když odcházela.
Bára spěchala na pokoj,proběhla chodbami a vklouzla do svého pokoje,kde už čekala maminka.
„Mám to.Vím,kde nejspíš je to místo.Dneska tam půjdu..a navždycky zničím zlo.“

Markéta se probrala z bezvědomí.Dominik už seděl nedaleko ní a díval se do prázdna.Sofie bezcílně bloumala okolo nich.
Markéta se prudce zvedla. „Proč jste mě nevzbudili?!“
Dominik posměšně pohodil hlavou na stranu.Všude kolem byly skály.ohromné skály,kterými nebylo možné projít.Kde se tam vzali?
„To je blbost“, bliklo Markétě hlavou. „Jak bychom se sem jinak dostali?“
Nikdo jí nebyl schopen odpovědět.Měla pravdu.Skály nejen že byly na cestě k jejich cíli,ale také na cestě zpátky,kde nebylo možné je prostoupit.
„To je iluze“,napadlo jí. „Vědí o nás a chtějí nám to překazit.“
Dominik najednou zaostřil.
„Kam se vlastně poděly těla těch netvorů? Nejsou tu..“
To všechny probudilo a utvrdilo v představě,že skály jsou skutečně jen přelud.Když se ti tři přiblížili do jejich blízké vzdálenosti,působily opravdu hrozivě.I Dominikovi přeběhl mráz po zádech,ale nikoho neodradily.Šli tiše napospas svým osudům.
Ale byla tu jedna zvláštní věc.Skály nebyly daleko,od nich mohly být maximálně pět minut cesty,ale oni šli a šli a skály se zdály pořád stejně daleko!
Tohle je největší překážka-trpělivost.Jak dlouho jim vydrží?
Vedla je víra,láska a naděje,a jak je známo,ta umírá poslední.Byla to výprava.Přeci i v dávné minulosti lidé vedli dlouhé cesty za pravdu a za víru,oni byli teď zkoušeni a nehodlali zklamat Báru a ani sami sebe.
Věřili-a to bylo jejich poslání.Jelikož neměli jinou naději a věřili sami v sebe i v této velice těžké chvíli,překonali nástrahu a s úžasem hleděli před sebe.Skály ztratily na své hrůzostrašnosti,najednou se zdály naprosto směšně malé a bezbranné.Ano,najednou bylo opravdu snadné skály překonat.
A pak zmizely úplně a před Dominikem,Markétou a Sofii se rozhostil obrovský hrad.
Ale nikde nikdo..byla to snad strategie?Anebo o nich nikdo nevěděl?A co Bára?
Markéta se Sofii se po sobě podívali a okamžitě se rozeběhly k hradu.Dominik se rozběhl za nimi.
Ale…kam ty dvě zmizely?Najednou neviděl ani Markétu,ani Sofii.Kam se poděli?Zrovna teď?
A pak kolem něj prosvištěl šíp.
Prudce se otočil a proti němu stály tři obrovské nestvůry.
Vyděsil se,když ale pohlédl do jejich očí,uslyšel v hlavě hlas Aniolie.
Tebe,drahý Dominiku,jednou ochrání Stříbrný luk
Nastala chvíle.Okamžik,kdy se musí rozhodnout.Jsou tři.On ale jenom jeden.jestliže jednoho zasáhne,další dva se po něm vrhnou.Co teď?
Jen vteřinu se rozhodoval.Napnul luk-měl jenom jednu střelu,nesmí to pokazit.Dominikův šíp proletěl přesně mezi prvníma dvěma obludama a ty se v sebeobraně od sebe odtáhly.Tohle Dominik čekal,prudce se odrazil a proskočil mezerou mezi nima.Utíkal tak rychle,jako ještě nikdy předtím.Utíkal a nic kolem sebe nevnímal.
A pak se to stalo.Kolem se rozsvítilo nádherné světlo.

Co se vlastně stalo?
V temné části života na tomto světě,ve světě,kam se Dominik,Markéta a Bára dostali čistě náhodou,kde žádné opravdové čisté světlo nebylo,se vše najednou rozzářilo.
Co se vlastně stalo?

Celý hrad usíná.Až na dva lidi.Ti nedokážou,nebo spíš nemůžou.Drží je tíha činu,který mají před sebou.
Bára se se svou maminkou,zde přezdívanou Eliz,obléká do svého bojového oblečení.Našla kdesi pod skříní své kožené kraťásky,tričko a čelenku do vlasů a mezi tím vším lesknoucí se čepel nože,který dostala od Aniolie.Dnes je den zvratu.Připravují se.
„Holčičko,měli bychom jít.“
Ty dvě se chytí za ruce.Tak blízko si nikdy nebyly.
„Je to nebezpečná cesta,zlatíčko,ale my jí zvládnem.“
Jdou temnou chodbou,stále ruku v ruce.Cestu jim objímají černé stíny.Tíživá,strašidelná atmosféra prostupuje hradem.Mrazí je v zádech.
Jaktože o nich nikdo dávno neví?Copak můžou mít takové štěstí?
A pak jako odpověď na nevyslovené otázky se před nimi objevilo veliké okno.
Bára v očekávání vyhlédla,tušila,že se něco děje.
Venku se shromažďují..hodně zvláštní bytosti.Takové tu ještě neviděla.Obrovská zvířata.Jsou tři a všichni jdou stejným směrem.A co to je tam vzadu?Netvoři?A je jich obrovské množství..co se děje?Copak na ně přišli?
Musí pohnout.Dochází jí čas.Maminka chytila dcera za obě ruce.Pohlédli si do očí.Nemuseli nic říkat,rozuměli si.Společně došli až k těm temným dveřím,které si Bára před pár hodinami vyhlídla.
Došli k nim,Bára chytila za kliku-ale bylo zamčeno.Proč s tímhle nepočítali?Už začínala propadat zoufalství,když jí maminka odstrčila.Upřela pevný pohled na zámek dveří-a ten povolil.Potom ke své dceři dodala. „Až to všechno skončí,budu ti to muset vysvětlit.“Usmála se.
Před nimi se rozprostřela louka.Něco tak krásného,ale zároveň tak smutného ještě nikdy neviděli.Rostly tu stromy.Smutné stromy zvláštních tvarů,stromy bez listí,stromy,které jakoby žily svým vlastním příběhem a jakoby věděli veliké tajemství.
A až vzadu zářil jeden strom.Byl jiný.Měl květy,byl krásný,ale květy byly temně modré,jako všechno kolem hradu.Tenhle strom byl pyšný.Tenhle strom se sem vůbec nehodil.Byl živý,všechny ostatní byly jako bez života.Jako bez srdce…
„SRDCE!“
Bára už na nic nečekala a rozběhla se.Strom jí vábil svou temnou krásou.Kvetl,ale když se na něj Bára podívala zblízka,byl dutý.A uvnitř něj zářil rudý kámen.Bylo vidět,že ten kámen zajišťuje stromu všechnu a jedinou energii k růstu.jeho síla.
Dotkla se ho.nebyl to kámen-bylo to…měkké.Kamenné srdce!Kamenné srdce Čaroděje.Enrikovo srdce…
To její vlastní se pod tíhou okamžiku sevřelo.Až to udělá,Enriko už nebude.
Začali jí téct slzy,ale maskovala je,aby si maminka nevšimla.Musí to udělat,aby to všechno skončilo.Je to jediná možná věc,stačí zabodnout dýku.
„To nezvládnu…“zašeptala.
Poklesla v kolenou.Maminka na ní jen z dálky koukala.Teď nemohla nic dělat.Byl to Bářin vnitřní boj.A ten si musí vybojovat sama.
Báře tekly slzy proudem.Enriko…už žádný Enriko nebude.Žádný milý,krásný ..
Ale pak se na to podívala z druhé strany.Je to hajzl,ublížil jí a hraje si s ní.Musí se mu přeci pomstít a tohle je jediná možnost.
V zápalu velkého vzteku napřáhla ruku a prudce ji spustila do středu srdce.
Co se pak stalo Bára neviděla.Zavřela oči a z úst jí vyklouzla jediná dvě slůvka-„Miluji tě.“

Ale co se dělo zažila nejčerstvěji Báry maminka.Všechny mrtvé stromy ožily a ten jeden jediný zmizel.Obloha se naráz rozjasnila.
V dálce někdo vydechl..Poslední Enrikův vzdech.Bára se stulila mamince do náruče.Víc vidět nechtěla.

„Bárooo!“někdo křičel.
Z dálky k nim běželi tři postavy-dvě dívky a chlapec.Dva z nich znala.Až příliš dobře..
„Markétko!“vykřikla Bára
„Dome..“vydechla.
„Barčo!“padly si do náručí.
A pak vykročila třetí dívka.Byla neskutečně krásná.Dlouhé zlaté vlasy se jí vlnily ve větru a zelené oči přátelsky blýskaly.Taková byla pravá královna kouzelného světa!
„Jsem ráda,že tě konečně vidím.A jsem pyšná za všechny,že jsi to dokázala.“
Bára se na ní podívala.Proč jen měla pocit,že tahle dívka dokáže vědět co se v ní posledních pár minut odehrávalo?
„Jmenuji se Sofie.A byla bych ráda,kdybychom se spřátelili.“usmála se na Báru.
Bára jí s lehkým úsměvem objala.
A pak z lesa vyšla další postava.
„Aniolie!“zařičeli všichni svorně.
Šťastné shledání.
Ale co to nese v náručí?Uzlík hadříků?
Ne,bylo to miminko a tiše spalo.
„Tohle je Enriko.Ještě nezkažené malé dítě.“
Maminka se usmála na Báru.
„Ještě jsem ti slíbila jedno vysvětlení,pamatuješ?Poslouchej…byla jsem stará jako ty,a jako ty mě tenkrát,ještě se dvěma chlapci zvolili Strážkyní.A stejně jako ty jsem v noci opouštěla dům a chodila na tajné schůzky.Čaroděj byl tenkrát miminko..“,podívala se na miminko v Anioliině náručí.
„.ale jednoho dne mě zajali.Nevím kdo,nikdy jsem se to nedozvěděla.Nutili mě pít lektvary Zapomnění a musela jsem dělat Čaroději chůvu…“
Bára zaraženě kulila oči.To by nikdy nečekala,že maminka vlastně zná její tajemství a že podobné dobrodružství sama prožívala.Když Enriko byl miminko…
„Tak..teď znáš moje tajemství.Předpokládám že jsem tě doopravdy zarazila,“usmála se.
Bára se teď vyjukaně dívala na dítě.
„Víš,holčičko,svět nikdy nebude dokonalý.Vždycky se najde nějaké zlo,které když se znásobí,může vést k neštěstí.Tohle je zatím jen malý článeček,pokud z něj nevyroste to,čím byl doteď.Ale my svou část příběhu skončili.Co pro něj můžeme udělat,je dát ho dobrým lidem,aby z něj vychovali dobrého muže.“

Možná bych mohla říct,že takhle příběh končí,že jako ve správné pohádce dobro porazilo zlo,ale nebyla by to tak úplně pravda.Pár věcí je tu ještě otevřených a než dopíšu poslední slovo,měla bych to celé uzavřít.Nebo alespoň naznačit..

Týden nato..

Bára s Markétou sedí v Barčině novém pokoji a povídají si.Bára si ale všimla,že Markéta,ačkoliv má stále ty své smutné oči,že se doopravdy radostně usmívá.
„Markét..stalo se něco?S tebou a s Jirkou..?“
Markéta posmutněla,hned nato ale zase nasadila úsměv.
„Ne,o Jirkovi jsem od té doby neslyšela.Ale pamatuješ si na Erika?“
Bára nevěřícně zakoulela očima.Erik,to je chlapec,se kterým její nejlepší kamarádka loni málem začala chodit.Každopádně to mezi nimi tenkrát dost jiskřilo.Ale nakonec nic nebylo…Že by teď?
„Samozřejmě že pamatuju, povídej..“
Markéta se rozesmála.
„Vlastně zatím není co.Už pár dnů si spolu píšem,nikdy bych to neřekla,že si na mně vzpomene..Dneska spolu jdeme..“
Bára měla pocit,že jí oči vypadnou z důlků.
„Fíha..Tak to přeju hodně štěstí,“a spiklenecky se na kamarádku usmála.
Když se potom rozloučili,Bára strašně moc držela palce,aby to Markétě vyšlo,však si to taky už zaslouží,po tom všem a nemohla se dočkat,až se s ní druhý den uvidí a bude poslouchat co se dělo.
To bylo ale překvapení,ne zrovna příjemný,když Markéta přišla druhý den do školy s naprosto nepřítomným výrazem.Nevypadala vesele.
„Tak co?“vyhrkla Bára,protože nemohla uvěřit tomu,že by něco mohlo dopadnout špatně.
Markéta k ní zvedla ty své zelené smutné oči a mírně se usmála.
„Zase další chyba..“
Ale ne!…v duchu křičela Bára zoufalstvím.
„Sešli jsme se a…musim říct že je to vážně pěknej kluk..“přitom se malinko začervenala. „….Už takovej..dospělej.No,bylo to fajn,byli jsme spolu asi dvě hodiny a pořád bylo co říkat,většinou teda kraviny,“zase se zasmála tím smutným smíchem,který Bára u nikoho jiného nikdy neviděla. „Potom mě doprovodil domů a najednou na mně vybafl něco,co mě totálně zarazilo.Prej,jestli bych nechtěla pusu.Nepřipadá ti to jako kravina?Copak se o takových věcech mluví?,“otočila se na Báru
Bára na ní zaraženě civěla.Vždyť je to pravda-taková věc by měla vyplynout sama.A rozhodně ne na první schůzce.Markéta ale pokračovala.
„Snažila jsem se z toho nějak vykroutit.Bylo mi blbý říct jen tak ne,tak jsem to zahrála do autu a on to pochopil,rozloučil se a odešel.No a potom mi ještě večer napsal,že to byla blbost,taková schůzka a že už to nechce opakovat.Že si se mnou neměl co říct…“
„Blbec…No,holka..máš to vážně těžký..“,Bára Markétu objala.
„Ale mám nápad-co bys řekla tomu,kdybychom večer,jako dřív vyrazili všichni do klubu?Potřebujeme trochu veselí,ne?“
„To je fajn nápad.Půjdem,já řeknu i Dominikovi,Darce a Michalovi,co ty na to?“
„No…,“Bára se odmlčela.Markétě neřekla o tom,jak Darku načapala v Michalově náručí,jak spolu kouřili.A jak ještě chvíli před tím se vlastně rozešla s Dominikem,pokud spolu teda vůbec chodili,od té doby se mu snažila vyhýbat,ačkoliv bylo vidět,že Dominik by s ní rád mluvil. „…ale fajn,jen řekni.“

Večer se holky spolu připravovaly,ale ne tak jako dřív , přesto,když pro ně kluci s Darkou večer přišli,museli potěšeně přiznat,že k nim obdivně vzhlíželi.Narozdíl od Darky,která měla na obličeji deset centimetrů mejkapu,krátkou sukni a triko s hlubokým výstřihem,i když to její „nic“ se do něj vůbec nehodilo.
„Jdeme holky?“zakřenil se Michal a levou rukou objal Darku kolem pasu.
Markéta se zavěsila do Báry a Dominik šel tiše vzadu.Když došli na místo,hudba už uvnitř hlasitě vyhrávala.Většinou tam hrály místní kapely známé hity a uvnitř teď byly jasně slyšet tóny Malování.
Kluci zabrali místa u stolů a zašli pro nějaké pití.Darka rozpačitě usedla na kraj a bojácně pokukovala po Báře,ta si jí však naprosto nevšímala,právě totiž sledovala Markétu,která vyděšeně pozorovala hrající kapelu.
To je to tvoje malování vzdušnejch zámků,malování po zdech holejma rukama…
Bára poznala zpívajícího kluka s kytarou.Číšník z čajovny,Markétin Jirka.
„Do háje..“ulevila si.
„Myslím,že to nebyl moc dobrej nápad,jít sem,“zašeptala zastřeným hlasem Markéta.
.Nepřestala ho ale sledovat.Tahle chvíle trvala celou písničku a Markéta ani jednou nezměnila úhel pohledu.Proč jí to nenapadlo,zmiňoval se přeci tenkrát že hraje s kapelou..
„Markét,tímhle se budeš jenom trápit,vím,že říkat ti,mysli si že tu není,že je pořádná blbost,ale tak se na něj alespoň nedívej..“
„Máš pravdu..“
Kluci přinesli pití a Markéta se zařekla,že se tam už nepodívá.Snažila se mluvit naprosto bezstarostným tónem,ale bylo vidět jak se trápí.
A mezitím si kluk s kytarou Markéty všiml.Kapela dlouho nehrála a lidi začali být trochu naštvaný.Potom se ale místností rozlehla melodie další písničky.
Probuzená ranní slunce všechno hojí,osamělá už se bojí.Nevidomá padlou rosu rukou hladí,rozpálená sebe svádí.Roztoužená,celý svět jí v očích hoří…
Markéta pevně sevřela víčka.Proč ta písnička tak sedí,pomyslela si.Bára jí nešťastně pozorovala a hladila jí po vlasech.To byl teda nápad…
Nedotčená,tuší že se někdo zjeví,provoněná zatím neví.Odsouzená světem dotyků a vůní,nedočkavá neodpoví..
„Nechceš jít domů?“,zeptala se Bára.Markéta zakroutila hlavou.A pak to přišlo..
Otevři oči koukám na tebe.Držím tvou ruku nepustím…Roztáhni křídla poleť do nebe,já vedle tebe poletím.
Tohle už Markéta nevydržela a podívala se.Jirka se na ní díval taky.Zpíval a nespouštěl ji z očí.Markétě začaly samovolně téct slzy.Bára se snažila upoutat pozornost ostatních,aby si Markétiny nálady nevšimli.
Markéta teď žila svojí pohádku se svým ztraceným princem,dokud neskončila písnička.
Potom kapela zmizela.
Bára si oddychla.Alespoň má Markéta po trápení.Ta ale už jen sklesle seděla a dívala se do prázdna.Bára se už nesnažila a sedla si těsně k Markétě.Ostatní se bavili-Michal nehorázně balil Darku a Dominik je pobaveně sledoval.
Přicházel k nim nějaký kluk.Markéta vytřeštila oči-byl to zase Jirka.
„Nechtěla...by ses projít?“
Chvíli na něj vyděšeně zírala,ale nakonec se zvedla a odešla s ním stranou.
Bára vstala,nemohla tu být v klidu a šla se provětrat ven.Stoupla si do stínu stromů a dívala se na hvězdy.
„Báro?“vedle ní někdo promluvil-Dominik.
„Chtěl bych si s tebou promluvit.V poslední době se mi vyhýbáš a mně to trápí.Dokud nebudu mít jasno..“
„Nikdy jsem nechápala,co se ti najednou stalo,když jsi se se mnou přestal bavit.“
„A neměl jsem důvod?Já blbec jsem ti psal dopis,čekal na tebe celou věčnost a ty nikde.Když jsem nakonec po dlouhý době odcházel,viděl jsem tebe jak radostně běžíš kolem.Co to znamenalo?“
Bára přemýšlela.Co se to stalo ten den,kdy dostala od Dominika dopis..ten den měla špatnou náladu,ale..potom přeci si řekla že nemá důvod a vyběhla rozveselit Markétu.
„No…možná jsi si všiml Markéty nálady teď.Ten den byla na tom asi nějak takhle,možná i hůř a potřebovala mojí pomoc..“
„A proč jsi to nikdy neřekla?“vytřeštil oči Dominik.
„Copak jsi to někdy chtěl vědět?“
Teď zase Dominik musel dát za pravdu Báře.Tenkrát se s ní nechtěl bavit.
„Báro..co kdybychom to zkusili znovu?“
Ta to tušila.Najednou jí hlavou prolétly vzpomínky,kdy byla s Dominikem tak šťastná a už už se chystala říct ano,ale potom se jí jazyk zamotal,když se jí v hlavě vybavil obraz Enrika.
„Ne,Dominiku.Je konec…definitivní…“