Až za hrob (21.)

Anotace: Uf...trochu mi hapruje technika, proto to zpoždění, ale věc se podařila a Hrobáci jsou tu. :) Snad se bude líbit. :)

Sbírka: Až za hrob

Ták a je to definitivní, zbláznila jsem se! Ještě jsem ani neslezla ze schodů na rovný parkety a už jsem podstoupila další mámení smyslů. Podle mojí ryze soukromý halucinace seděl u stolu Gert, prstama obepínal velkej hrnek a o něčem celkem zasvěceně debatoval s Anninou mámou. Zaslechla jsem jenom kousek, ale bylo mi celkem jasný, o čem mluví: „a je v pořádku? Chci říct…přejde to někdy?“ ptal se zrovna s nakrčeným čelem.
„Ona v pořádku je, jde o to, co bude s tebou…“
„Mai!“ zařval, když si mě všimnul a vymrštil se ze židle takovou rychlostí, že by se i superman v aerodynamickým oblečku zastyděl nad svým šnečím letem. Byl u mě dřív, než stihlo opěradlo jeho židle definitivně prásknout o zem. „Jak ti je? Všechno dobrý? Nebolí tě nic?!“ mlel pátý přes devátý a drtil mě v objetí.
„Teď zrovna je mi jako sardince, nemůžu dejchat a bolí mě žebra, který mám díky tobě zapíchaný v plicích.“ Vyhekala jsem a zhluboka nasála vzduch, když mě pustil. „Chceš mě snad zabít?!“
Jen přešlápnul, bleskově si mě znova přimáčknul na prsa a prsty mi pročísnul vodopád vlasů, kterej teď připomínal spíš divokou řeku v jižní Americe.
„Jakmile mi Anna zavolala, přijel jsem. Měl jsem o tebe strach.“ Drmolil rychle,a když si všimnul, že se i přes jeho stisk snažim nadechnout k otázce, uchýlil se k podpásovce, v podobě větičky: Miluju-tě, pronesený asi milimetr od mýho ucha. Nicméně mu to teda nebylo ani trochu platný.
„An ti volala!?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím a ruce mi samovolně sklouzly z jeho zad k mým vlastním bokům, kde zůstaly viset, aniž by mi nějakým stylovým chvatem usnadnily práci s dost ošklivou dvojitou vraždou.
„Jo, no…já jsem byla tak trochu mírně vyděšená.“ Zahučela Anna a zadívala se na mě jako na preparovanou žábu, kterou má vlastnoručně vytáhnout z lihu a osmažit na teflonový pánvi.
„Vyděšená…“ zkonstatovala jsem s věcným přikývnutím, který bych u ostatních trestala svázáním tkaniček na tři námořnický uzly.
„Tak promiň no, ale bála jsem se o tebe a Gert byl jedinej, kdo by mohl vědět, co s tebou!“ vyhrkla trochu uraženě, což vyloudilo na mojí tváři poťouchlej úsměv. Jestli Anna něco neuměla, pak to bylo tohle. Nezvládala dělat uraženou, když uražená doopravdy nebyla. Zakašláním jsem si pročistila krk a zahnala roztažený rty, abych si tu její litanii mohla nerušeně doposlechnout.
„Zavolala jsem mu, vysvětlila co tropíš a on vybafnul, že přijede, takže jsem dělala navigátora a hysterku zároveň, no a teď je tady, takže nemusíš jet zpátky do Tábora autobusem!“
„No, aspoň něco pozitivního.“ zabrblala jsem. Gert se ošil a ucouvnul od mýho těla, jako bych měla lepru.
„Tak ti pěkně děkuju Mai…“ tvářil se jako kyselina citronová po ránu.../kyselina citronová s krásně modrejma očima… kyselina citronová v černý košili… pár horních knoflíků rozepnutých…Sakra!!! Teď ne!!! /
„Co jsi vlastně slyšela tentokrát?“ zeptal se trochu hlubším hlasem, než měl obvykle, takže to vypadalo, jako by se do tý otázky nutil. /No…..taky mi to v tu chvíli zrovna nepřidalo…/
„To co minule…“ zamumlala jsem nepřesvědčivě a sklopila jsem oči kamsi k mým ponožkám. Pruhy na nich byly vážně děsivý… „Ty dva teplý bratři se bavili jako vždycky, nic novýho,“ zalhala jsem a kupodivu to mojí černý duši nezpůsobilo žádnou vážnější újmu. „Anna jen trochu zpanikařila, jinak se nic neděje, no vážně.“ ujistila jsem ho a vklouzla jsem prstama do jeho dlaně. Přitáhnul si mě blíž a s povzdechem se zadíval na mojí druhou packu zakuklenou v obvazu.
„Vášeň kytarového mága.“ vysvětlila jsem s úsměvem. Když nakrčil obočí, dodala jsem: „snažila jsem se zahrát punkovou verzi státní hymny Spojených arabských emirátů.“
„Já jsem se neptal.“ poznamenal s pokrouceným úsměvem a postrčil mě blíž ke stolu, kde už na mě čekal hrnek velikosti nočníku naplněnej životabudičem v podobě čenočernýho kafe. Ještě než jsem dosedla, přitáhla jsem si ho k sobě a nasála vůni.
„Tak o co vlastně jde?“ optal se Gert a usadil se obkročmo na obrácený židli, kterou znova vrátil do vertikální polohy.
„Jsem štít a taky tak trochu tvoje předurčení.“ oznámila jsem, a abych si to taky patřičně užila, dodala jsem: „Máš radost?“
„Jsi co a moje co?“
„Štít a tvoje předurčení.“ vložila se do debaty pani Vrbová. „Vy jste oba stejně tupý…“
„štít? To jako, že když se mě bude někdo pokoušet třeba zastřelit, šoupnu před sebe Mai?“
„No..i tak se to dá chápat“ pokejvala. Pak se opřela a spustila na Gerta stejnou kulometnou palbu informací, ze který jsem se já ještě pořád sbírala.
-----

Když jsme šli k autu, byl Gert očividně hodně zamyšlenej. Mlčky jsme nasedli, mlčky pádili po venkovskejch silnicích, mlčky jsem zapla rádio…/Madonna/ …. Mlčky jsem vypla rádio….
„Tak předurčení, jo?“ ozval se Gert a koutkem oka na mě zašvidral.
„Hm…vypadá to tak.“
„No…třeba jsi mohla dopadnout i hůř.“
„To těžko….Ty?...Na celej život?....Tak tomu říkám prokletí!“ zasmála jsem se a zamžourala z okýnka. Stromy se kolem jen neurčitě míhaly jako šmouhy z abstraktní malůvky, jak Gert túroval svýho „černýho broučka“ do nejvyšších otáček.
Jak jsem tak okouněla po krajince, začal se mi v hlavě jako film odvíjet docela nepěkně působící obrázek. Černej rover brázdil silnici ďábelskou rychlostí. Slečna na sedadle spolujezdce si prohrábla vlasy. Zadívala se někam mezi stromy, ale po chvilce jí to přestalo bavit. Pár vteřin ubíhalo po nehorázně krátkých úsecích. Na silnici seděl vrabec, kterej před maskou auta uletěl. Řidič upřeně zíral na spolujezdkyni a něco jí říkal. V tu chvíli vjel do zatáčky. Gumy zasvištěly, potom zapískaly a vyvalil se od nich bílej dým. Slečna něco křičela. Auto se trochu svezlo po štěrku na okraji silnice a v plný rychlosti se srazilo s dodávkou, která jela proti. Rána byla ohlušující….
Roztržitě jsem se rozhlídla. Jak jsem zakroutila hlavou, omotaly se mi vlasy kolem kožený šňůrky, na kterej mi kolem krku vysela čínská mince. Netrpělivě jsem si vjela prstama mezi prameny a rychle jsem přejela vnitřek auta nervózním pohledem. Před námi na silnici seděl vrabec a něco tvořil s asfaltem. Když si uvědomil, že se na něj řítíme, uletěl.
„Děje se něco?“ ozval se Gert a upřeně se na mě zadíval.
„Zastav!“ vyhrkla jsem.
„Cože?!“
„Prostě zastav!!!“
„Je ti špatně?“
Ignorovala jsem ho. Protáhla jsem nohu k pedálům a celkem pomalu jsem sešlápla brzdu, abychom neudělali hodiny. Ve chvíli, kdy se auto s konečnou platností zastavilo, vyřítila se ze zatáčky bílá dodávka a s hlasitým cinknutím urazila na Gertově straně zrcátko.