Invisible ( 26. )

Anotace: Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale nějak jsem neměla na duchaření náladu :D tenhle kus je sice takříkajíc o ničem, ale pořád lepší než drátem do oka :D

Sbírka: Invisible

„Hustý co?“
Pobaveně jsem vyprskla smíchy.
„Jo…hustý!“
„Čemu se smějete?“ houkl Daniel od dveří, kterýma se právě úspěšně protahoval
Pobaveně jsem si usrkla čaje. Nejradši bych si teď Daniela posadila naproti sobě. Měla jsem neodolatelnou touho podívat se konečně jaké má oči. V té tmě na mostě jsem si myslela, že černé, ale mohlo to tak jen vypadat. Jenže tu byl ten problém s omdlíváním a navíc jsem se trochu bála toho, jak budu reagovat, až ho uvidím.
Hrneček s čajem se sám od sebe opět zvedl do vzduchu a něco z jeho obsahu zmizelo.
„Představ si…má vystudovanej doktorát z filozofie. Napsal nějaký šílený studie o nadpřirozenu a jezdil o tom povídat i do Anglie a do Ameriky. Zajímalo by mě, kdy se na to všechno vykašlal a začal chlastat,“ odfrknul si Daniel od okna, ale v hlase měl něco jako obdiv.
„Poslyšte…“ odkašlala jsem si a ruka mi samovolně vylétla k uchu, kde jsem nahmatala náušnici a z nervozity si s ní začala hrát.
„Co vy teď zrovna děláte?“
Tentokrát si odfrknul Holan. Bezva, mohli by se s Danielem utkat v souboji o větší společenský frk!
„Co bys tak řekla!?“
„Že by nic?“ zazubila jsem se provokativně. Ani jsem nevěděla kde se to ve mně bere, ale najednou jsem byla naštvaná, že je z toho vystudovanýho chlapa takováhle troska.
„Zatím…“ brouknul nepřesvědčivě.
Chtěla jsem znovu něco prohodit, ale nejspíš to vycítil, protože mi hodil knihu do klína, až jsem pod její vahou vyhekla a zvedl se.
„Jdu se vysprchovat a pak dojdu nakoupit. Podle toho co jsem slyšel, tu budete muset počkat do večera. Čti si, prohlížej, jen jí neušpiň, nepoplivej nebo jinak neznič,“ houkl rozladěně a znělo to, jako kdybych ničila knížky běžně a už už se těšila, až si najdu nějakej fajnovej fix a počmárám mu všechny stránky.
Zabouchl za sebou dveře a mě se trochu ulevilo. Konečně chvilka bez něj!
Se zájmem jsem listovala knihou a pročítala naškrábaný odstavce. Ve většině byl popis a charaktery duchů který Holan senior za svůj život potkal, což mě moc nebavilo. Pozorně jsem pročetla pasáž o posílání sebevrahů na onen svět a zdálo se mi to ještě absurdnější než před tim! Utopit ducha…kriste pane co jsem komu udělala?!
Podle všeho, další z mých nadduchařských schopností bylo, krom vidění jejich smrti, uvolňování síly a volání Inkvizitorů i větší tělesná imunita, než měli normální lidé. Při vzpomínce na tu mrtvou frajerku, od který jsem měla doteď modřiny na krku, jsem o tom začala pochybovat.
S povzdechem jsem se opřela do sedačky a zavřela oči.
„Zjistil jsi ještě něco?“ hlesla jsem unaveně a ani mě moc nepřekvapilo, když se Daniel posadil vedle mě a se zájmem mi knížku vzal z klína. Letmo se dotkl mé ruky a mě poskočilo srdce. Ten jemný dotyk byl tak…tak…nelidský a vzrušující zároveň…
„Nic moc. Je mu 39 let, má prošlej řidičák a nedoplacenej účet na vodu, elektřinu a nájem…řekl bych, že ho opustila přítelkyně a on začal chlastat…“
„Bezva. Doufám, že už ho nikdy neuvidim, jinak mu tu bychli omlátim o hlavu. S tou bys zabil 12 průměrně rostlejch bělochů, věř mi.“
Pobaveně se zasmál a já ucítila jeho prsty, které mi pomalu přejely po zachmuřeném čele.
Polekaně jsem ztuhla a dech se mi zadrhl kdesi v plicích.
Ruku stáhl a obrátil stránku.
Nechala jsem ho v klidu číst, vytáhla mobil a vytočila tátovo číslo.
„Ahoj tati,“ zatrylkovala jsem s největší sebezapřením a byla si stoprocentně jistá, že se na mě Daniel šklebí svým neviditelným obličejem.
„Ahoj, děje se něco?!“
„Ne, jen jsem se chtěla zeptat, jestli by nevadilo, kdybych dneska přišla dýl. S holkama ze třídy si uděláme něco jako dámskej mejdan. Rtěnky, romantický filmy, popcorn s čokoládou…“
Matně jsem vzpomínala na všechny béčkový teenaerovský komedie a jen s nechutí jsem ze sebe sypala všechny ty divný holčičí věci, který bych v životě nekombinovala do jednoho večera, páč by to byla moje smrt.
„A v kolik se vrátíš?“ přerušil mě netrpělivě v tom nechutným výčtu dívčích blbostí.
„Kolem půlnoci…neboj, ráno do školy vstanu.“
„To bych ti radil, jinak ti to trajdání zatrhnu!“
„Neboj…tak někdy kolem dvanáctý jsem doma, ju?“
Na druhé straně se ozval útrpný povzdych.
„Co s tebou mám dělat. Tak se hezky bav.“
„Jo…díky tati. Ahoj.“
S pocitem krajského vítěze v boxu, jsem mobil znovu schovala do kapsy džínů.
„No fuj…mít takovýhle ohavný plány na večer….“ Ozvalo se pobaveně.
„To, že randim s mrtvolou a alkoholikem jsem říct nemohla!“ odsekla jsem rychle a teprve potom mi došlo, jakou debilitu jsem vůbec vypustila z tý svý nevymáchaný pusy.
„Danieli promiň…“ šeptla jsem omluvně.
Zlehka se dotkl mé ruky a já mu jí pevně stiskla.
„Já to…no…přežiju asi ne, ale zvládnu určitě,“ pousmál se do ticha a já ho bez přemýšlení přitáhla k sobě a objala.
Ta zvláštní specifická vůně kterou měl, mě zase omámila a zbavila veškerý koncentrace.
„Proč ty mi to děláš tak těžký,“ povzdechl si a pevně se ke mně přitiskl. Jeho ruce jsem cítila po celé délce zad a dodávalo mi to pocit bezpečí.
Proč mezi vlastnosti Videre nepatří taky štít proti tomu, aby se zamiloval do ducha? Nejspíš se ještě nenašel takovej šílenec, kterej by se zbláznil do několik let mrtvýho jedince…to se totiž mohlo stát jen a jen mě!