Melien Edhel - LXII. kapitola - část 2/2

Anotace: A je to tu... další část týkající se Finroda a Erestora... raději čtěte po desáté večerní ;-)

Sbírka: Melien Edhel

Erestor znovu hlasitě zasténal. Tělo se mu křečovitě napjalo v předzvěsti vyvrcholení a jeho nehty na okamžik přestaly vyrývat složité ornamenty do dřevěného čela postele. Byl tak blizoučko…
Zavřel oči pod náporem té sladkobolné slasti, kterou mu kapitán svými zkušenými ústy způsoboval, a snažně zadoufal, že tentokrát se nad ním slituje a konečně ho přestane mučit. Nemyslel si, že by to ještě mohl příliš dlouho vydržet. Svaly už se mu chvěly vyčerpáním z toho, jak ho Finrod krutě nechával balancovat na hraně, jen aby se na poslední chvíli vždy odtáhnul a nedovolil mu dosáhnout tolik vytouženého uspokojení. Jako tomu bylo právě teď…
Erestor procítěně zaklel v jazyce lidí, protože mu připadalo, že má nejvíce výrazů, kterými by mohl vyjádřit svou nevoli, a zklamaně klesnul zpátky na lůžko. Zaslechnul, jak se Finrod tlumeně zasmál, a dotčeně se zamračil. Co je tak zábavného na jeho utrpení?!
„Stále jsem tebe nepřesvědčil, korkoamin?“ otázal se jeho trýznitel a škádlivě na něho fouknul.
Závan chladného vzduchu na jeho vlhce se lesknoucím přirození ho přiměl se proti své vůli zachvět. Takřka zoufale nadzvedl boky v naději, že se opět ocitne v horkém objetí kapitánových úst, avšak ten mu tohle potěšení zatím odepřel.
„Doposud odpovědi své jsi mi nedal…“ prohodil a mistrně roztančil své prsty po nádherně bělostné kůži prostřené přímo před ním jako ten nejhříšnější chod pro všechny jeho smysly.
„Odpovědi? Cožpak tys na něco se tázal?“ podivil se Erestor.
Příliš se mu nepodobalo, aby si něco takového vůbec nepamatoval. I když stejně málo by do sebe řekl, že bude tak dychtivě reagovat na Finrodovy dotyky. Kde je jeho sebekontrola? Jeho rezervovanost? Vždyť se tu klepe jako mladíček natěšený na první milování! Byl znechucen svou nezkrotnou touhou… zahanben tím, že by byl schopen snad i žadonit, aby mu Finrod dal to, co tolik potřeboval…
„Ovšem… já zvěděti si přál, zda již jsem tebe přesvědčil… Neb pokud jsi dosud myšlenky na ostatní z hlavy nepustil, pak nucen budu v přesvědčování svém pokračovati… A věř mi, že já vytrvalým býti dovedu…“ spíše mu pohrozil a jazykem pomalu přejel po celé jeho délce.
„Toto ty přesvědčováním nazýváš?“ opáčil Erestor rozechvěle.
„Samozřejmě…“
Kapitán ho znovu důkladně ochutnal a rty krátce polaskal citlivý vrcholek jeho mužství, na což reagoval dalším zoufalým zasténáním.
„Hm… já vždy věděl, že tys velice výmluvným, korkoamin, však toto i očekávání mých předčilo…“ prohodil Finrod spokojeně a nějakou dobu se věnoval pouze tomu, aby z něho vyloudil co nejvíce omámených vzdechů.
„Kterak takto nelítostným býti můžeš? Hodláš mne snad docela o rozum připraviti?!“ zaprotestoval Erestor chabě, když se mu podařilo popadnout dech.
„Právě naopak, já pokouším se tebe k rozumu přivésti…“ odvětil jeho zatvrzelý druh a jazykem dráždil malou skulinku jeho zbytnělého orgánu, dokud z ní nevyloudil slané slzy touhy, které ihned dychtivě slíznul.
„Ty téměř jako med chutnáš…“
„Toho mi nikdo předtím neřekl… Ostatně tys prvním, kdo cos takého vůbec činí…“ přiznal Erestor ostýchavě a doufal, že horkost, jež zachvátila jeho tváře, se nijak neprojevila i navenek.
„Možná proto, žes dosud pouze ellith vyhledával. A známo jest, že ony tomuto pramálo holdují.“
Finrod ho vzal znovu do úst, tak hluboko, že cítil, jak se otírá o měkké stěny jeho hrdla, a jen s obtížemi se ovládl, aby nevykřiknul rozkoší. Jenže tomu se zřejmě jeho sebekontrola nezamlouvala, neboť vzápětí několikrát po sobě úmyslně polknul, čímž to nádherně sametové vězení ještě zúžil, a Erestor věděl, že něco podobného nemůže vydržet dlouho.
„Sha eller (Již budu)…“ varoval ho slabým hlasem, protože mu chtěl dát příležitost se včas odtáhnout.
Ale toho to ani nenapadlo. Pouze zesílil své úsilí a již za okamžik se mu za to dostalo hořkosladké odměny, kterou si vychutnal do poslední kapičky. Teprve tehdy ho nechal vyklouznout ze svého vlhkého sevření a přesunul se k jeho hlavě. Erestor, jenž se dosud vzpamatovával z toho intenzivního prožitku, se nejprve domníval, že si přeje, aby nyní udělal to samé pro něho, avšak Finrod k jeho úlevě mu pouze rozvázal pouta a pak ho majetnicky sevřel ve svých pažích.
„Ty značně unaveně vyhlížíš, korkoamin,“ pravil, než se zmocnil jeho úst v líném a přesto velice uspokojivém polibku, jenž trval snad celou věčnost.
„Nejprve mne hodin dlouhých mučíš a poté se mi posmívati hodláš?“ zavrčel na něho Erestor nepřívětivě a pokoušel se natáhnout pro deku, aby zakryl svou nahotu, v čemž mu ovšem Finrod okamžitě zabránil.
„Já přec tobě se neposmívám… navíc… zamlouvá se mi, kterak nyní vyhlížíš… přímo dekadence sama…“
Erestor si podezřívavě sáhnul na vlasy a ani trochu ho nepřekvapilo, když nahmatal notně zacuchaný uzel.
„Vskutku!“ zamračil se na něho. „Ty o dekadenci představ prapodivných máš!“
Finrod se pousmál a palcem mu jemně přejel po opuchlém spodním rtu. „A čehož dekadentnějšího býti může než pohled na ellona kdysi tak chladného, jenž v okamžik tento vyhlíží, jako kdyby důkladně pomilován byl?“
„Já tušení neměl, že plánů takovýchto se mnou máš. Vždyť prve o čems jiném jsi hovořil,“ připomněl mu Erestor nervózně, neboť neodbytný způsob, jakým se mu jeho dosud neukojené mužství opíralo o nohu, v něm vzbuzoval nemalé obavy. Vždyť se mu ani nepodařilo vměstnat celou tu štědře vyvinutou část jeho těla do úst, jak by potom mohl doufat, že by se mohla vejít někam jinam?!
„A toho též v úmyslu mám, korkoamin,“ ubezpečil ho Finrod a jakoby náhodou pohladil rty špičku jeho ucha. „Však lhal bych, kdybych tvrdil, že též zmocniti se tebe netoužím… Posečkati nicméně ochoten jsem, dokud ty si na myšlenku tu nepřivykneš…“
„A kterak jist si býti můžeš, že se toho kdy stane? Vždyť…“ Erestor se odmlčel, aby se pokusil najít vhodný výraz, ale jako už po tolikáté během těchto dvou dnů, to bylo zcela bezvýsledné hledání. „Mě nenapadá, kterak by tohoto provésti možno bylo, aniž bys… mi ublížil…“ dokončil nakonec rozpačitě.
„Věř mi, že toho možným jest, korkoamin, pouze mi věřiti musíš.“
„A kterak se toho…“
„Činí?“ doplnil ho Finrod pobaveně. „Nu, řekl bych, že mezi ellyn příliš možností neexistuje.“
Erestor zkrabatil čelo v jasném znamení nevole. „Já přec vím, kampak čeho přijíti má, však kterak toho tam vpraviti bys chtěl? Vždyť ty vyhlížíš, jako kdybys tam dole takřka kmen mallornu měl!“
„Nyní přeháníš, korkoamin! Raději odvolej toho, sic tebe na prohlídku Lórienu vezmu, bys toho lépe posouditi mohl!“ durdil se kapitán naoko a položil si Erestorovu ruku na své křivě nařčené partie.
„Odvolati toho?“ opáčil rádce skepticky a bezmyšlenkovitě začal svého přítele hladit. „To nikdy! Však návštěva Lórienu velice lákavě zní… přinejmenším bychom tam nikým nerušeni byli.“
„Ty tváříš se, jako kdyby do komnat tvých procesí neustálá proudila, meldir. Vždyť ni služebné tobě sem poklízeti nechodí, neb se tebe obávají!“
„Neb během úklidu svého mi vždy v listinách nepořádku učinily! Já raději si zde sám uklidím, než bych jich poté znovu tříditi musel! Však tohoto já na mysli neměl… Cožpak pozapomněl jsi již, že komnaty mé hned s královými sousedí? Kdyby nečekaně se navrátil…“
„Ještě nepřihodilo se, by král do paláce nikým nepozorován se dostal. Hádám spíše obav máš, že bychom se do řečí u služebnictva dostati mohli…“ prohodil Finrod, zatímco mu láskyplně uhlazoval vlasy za uši.
„Tak jest…“ přiznal Erestor neochotně. „Dokud zákaz králův zrušen nebyl, my stále zákonu porušujeme… A já bych za toto vskutku jen nerad potrestán byl!“
„Ty přespříliš se obáváš, korkoamin. Cožpak právě zákaz tento všeho mnohem vzrušujícího nečiní?“
„Možná pouze bláznům, mezi něž já nepatřím!“ namítnul Erestor podrážděně. Nelíbilo se mu, že jeho druh bere tuto záležitost na lehkou váhu, přestože v ní šlo vyloženě o život.
„Pokud my dopadeni budeme, pak vždy tvrditi můžeš, že jsem tebe k tomu přinutil…“ zamumlal Finrod škádlivě a jeho prsty si zkušeně dál pohrávaly s jeho uchem.
„Pokud my bychom právě teď přistiženi byli, pak nám tohoto nikdo neuvěří!“ pokoušel se ho Erestor marně přivést k rozumu.
„Potom tebe zřejmě opět připoutati nucen budu… kvůli bezpečí tvému samozřejmě…“
„Samozřejmě!“ ušklíbnul se rádce nedůvěřivě. „A domníváš se snad, že se od tebe ještě spoutati nechám, když vím, jakých plánů se mnou máš?“
„A domníváš se snad, že odpor tvůj by v případě, že bych tebe vskutku spoutati chtěl, co platný byl?“
„Ty hodláš se mne snad násilím zmocniti?“ vydechl Erestor ohromeně, avšak nemohl popřít, že představa toho, jak je Finrodovi vydán docela na milost a nemilost, je podivně přitažlivá.
Přinejmenším by ho to zbavilo odpovědnosti za jejich zákonům se protivící činy. Dokud byl spoután, nemohl zhola o ničem rozhodovat a tudíž nemohl být ani obviněn. A kapitán tohle jeho dilema zřejmě dokonale chápal, neboť se na něho takřka hladově zadíval.
„Ano, přesně toho učiniti hodlám! Já nyní hlášení zkontrolovati půjdu a až navrátím se, hleď bys na cestu do Lórienu připraven byl! A pokud zdráhati se budeš, pak tam tebe třebas nahého a přes hřbet koně mého přehozeného dopravím!“ přislíbil mu chraplavě.
„Toho by ses neodvážil! Strážní by tebe včas zastavili!“ namítl rádce s předstíraným rozhořčením a odpovědí mu byl kapitánův hurónský smích.
„Strážní rozkazů mých poslouchají, korkoamin… A ty mým budeš… buď zde, kde se toho nejspíše beze svědků neobejde, a nebo v Lórienu… Ty vybrati si můžeš!“ sdělil mu důrazně a potěšilo ho, když spatřil dychtivé plamínky v Erestorových ocelově šedých očích.
„A když s tebou tam dobrovolně odjedu, mohu ve shovívavost tvou doufat?“ smlouval s ním zdánlivě ustrašeně a zároveň se snažil potlačit své narůstající vzrušení.
„Doufati můžeš, korkoamin… a prositi též, až tebe na lůžku spoutaného a bezmocného míti budu…“
„Ty jist si jsi, že cestu onu dlouhou ve stavu tomto absolvovati schopen budeš?“ podotkl Erestor věcně a sevřel ho o něco pevněji ve své dlani. „Možná bych tobě od tohoto nejprve odpomoci měl…“ navrhnul nesměle, avšak Finrod zamítavě potřásl hlavou.
„Já s tím ještě posečkám, korkoamin, neb bych co nejdříve odsud vyraziti chtěl. Takto my aspoň nikomu účel cesty naší vysvětlovati nemusíme a u toho bych já rád zůstal.“
„Jest toho vůbec rozumné nyní paláce opouštěti?“ zmocnily se Erestora nenadálé pochybnosti. „Vždyť my téměř ve válce s Gobliny jsme. Co když tebe zde zapotřebí bude?“ dělal si starosti. Nechtěl, aby jeho soukromé aktivity nějak ohrozily životy ostatních.
Finrod se lehce vymanil z jeho objetí a hodil na sebe sporé oblečení, ve kterém den předtím přišel. „Ty obav zbytečných si činíš, Erestore. Hlídek po lesích rozestavěno jest a palác bezpečně střežen. Já velením jednoho z mužů svých nejspolehlivějších pověřím a kdyby čehos závažného zde se dělo, pak orla se zprávou za mnou vyšlou. Však dne zítřejšího se opět navrátíme… král se ni nedozví, že jsme vůbec pryč byli.“
„A neměl bych já v případě tom raději v paláci zůstati? Já přesvědčen nejsem, že mezi mallyrn těmi všemi já v bezpečí budu,“ poznamenal Erestor suše a jeho pohled upřený na Finrodův rozkrok prozrazoval, jakého mallornu se obává nejvíce.
„Já tobě slibuji, že ničeho, s čím bys ty svolný nebyl, se nestane. Toho tobě na čest svou přísahám,“ pronesl Finrod neochvějně a on shledal, že již nemá další důvody, proč se zdráhat s ním někam jet.
„Dobrá tedy… a čehož s sebou sbaliti si mám?“ otázal se lehce bezradně, zatímco se nad ním kapitán nahnul, aby ho ještě před odchodem políbil.
„Pouze nezbytnou dávku touhy a vášně, korkoamin… Toho ostatního já sám obstarám...“