Melien Edhel - LXV. kapitola - část 1/2

Anotace: Kdo zachrání Legolase a Thranduila? A co na sebe prozradil Erestor?

Sbírka: Melien Edhel

LXV. KAPITOLA
Nienna stála na jednom z vrcholků hor a upřeně hleděla do dáli. Tvář měla utrápenou a oči plné slz, avšak i tak viděla více než zřetelně, jak se oba plavovlasí ellyn, které jí Manwë svěřil do péče, řítí přímo do záhuby.
Naneštěstí tentokrát je ani ona nemohla zachránit. Jednak tu v okolí nebyl dostatek vody, aby ji přeměnila v led, a i kdyby nakrásně nějakou vytáhla z mraků, což by byl sám o sobě dosti nelehký úkol, jelikož nebe bylo v ten okamžik jako vymetené, stejně by to nepomohlo. Nebylo v jejích silách vytvořit ledovou výplň, jež by odolala vysokým teplotám v puklinách.
Ztěžka polkla. Takovouto smrt si nikdo nezasloužil a ze všeho nejméně tito dva. Vždyť Thranduil se měl usmířit s Nimloth a na Legolasovi závisela budoucnost jejich malého světa, ovšem nyní se zdálo, že je docela vše ztraceno.
Zoufale upřela oči vzhůru a soustředěně je přimhouřila. Musela se přinejmenším o něco pokusit, přestože jí bylo předem jasné, že její snaha bude marná. A až tu skončí, vydá se za Glorfindelem...

Erestor závistivě sledoval Finroda, jak ze sebe v rychlém sledu a bez jakéhokoli studu shodil veškeré ošacení a vzápětí ladnou šipkou rozčísnul do té doby poklidnou hladinu jezera. Vynořil se o chvíli později téměř uprostřed a dlaněmi si odhrnul zmáčené prameny vlasů, které mu spadaly do obličeje.
„Na cožpak čekáš, korkoamin?“ zavolal na něho rozverně a udělal pár temp jeho směrem. „Jestli v mžiku se ke mně nepřidáš, pak pro tebe osobně si zajdu a věř mi, že šatu svého dlouho ždímati musiti budeš!“
„Vždyť před okamžikem pojedli jsme... cožpak nikdy neslyšel jsi, že po jídle bys hned do vody jíti neměl?“ snažil se mu Erestor rozmluvit jeho barbarský záměr. Neúspěšně.
„Toť pouze pověr babských jest! Já koupele jsem tobě přislíbil a té se tobě též dostane! Dobrovolně či nikoliv...“ pohrozil mu jeho druh naoko a připlaval ještě blíž.
„Já proti koupeli ničeho nenamítám, však tys prve o jezírku hovořil... a toto poněkud větší než-li jezírko jest!“ zdráhal se rádce a pro jistotu ustoupil o krok nazad, do pomyslného bezpečí.
„Cožpak na tom záleží? Snad se přede mnou opět obnažiti nerozpakuješ, korkoamin? Pokud vím, tys to byl, kdo o svlékání jako první hovořil...“
„V tom toho není... však já... na plavání příliš unaven jsem. Raději bych toho na jindy ponechal...“ vypravil ze sebe Erestor vyhýbavě a tvář mu rozpaky jenom hořela.
„Vskutku tak?“ Finrod doplaval až ke břehu a pohodlně se o něj opřel. „Cožpak tobě známo není, že plaváním svalů nejlépe uvolníš? A tohoto pověrou není.“
„Toť možné jest, však já si nyní vlasů máčeti nechci... Vždy přespříliš dlouho trvá, než-li uschnou.“
Kapitán nevěřícně zakroutil hlavou. „Přestaň s výmluvami svými chabými. Od kohos výřečnosti tvé bych přinejmenším čehos přesvědčivějšího očekával. Tak čehožpak se děje? Ty snad plavati neumíš?“ dobíral si ho a když spatřil přítelův zahanbený výraz, překvapeně zamrkal.
„Vskutku toho nedovedeš? Či snad toto pouze výmluvy další jest?“
Erestor si založil ruce na prsou, zvyk z doby, kdy ještě sloužil u Elronda a toto gesto mu přidávalo na vážnosti, a nepřívětivě se zamračil. Což byla další věc, kterou se v minulosti naučil a jež obvykle odrazovala ostatní od toho, aby mu kladli další nevítané otázky.
„Cožpak bych čehos tak degradujícího jako výmluvy použil?!“
„Pročpak by ne? Alespoň toho konečně přesvědčivě zní...“ prohodil kapitán, který sotva překonal své počáteční překvapení, rozhodně na tom neshledával nic tak tragického. Na rozdíl od Erestora.
„Toho mne vskutku těší! Klidně směj se mi, kterak žalostným exemplářem ellona jsem, já tebe ubezpečuji, že prvním nebudeš!“ oznámil mu zahořkle a pevně semknul rty.
„Já otcem tvým nejsem, bych čehos podobného tobě říkal, korkoamin, a mne potěšilo by, kdybys toho pamětliv byl. Pročpak neposadíš se a nepovíš mi, kterak se toho přihodilo, že ty s vodou spřátelen nejsi?“ vybídl ho Finrod mírně a trpělivě čekal na reakci svého druha.
Erestor si útrpně povzdechl. Poslední, po čem toužil, bylo o něčem tak ostudném hovořit, ale chápal kapitánovu zvědavost a také mu bylo jasné, že mu nedopřeje klidu, dokud se to nedozví. Rezignovaně klesl na trávu a chvíli jen tak mlčky zíral do nevyzpytatelných hlubin jezera, než nakonec opět promluvil.
„Není toho mnoho, o čem bych vyprávěti mohl... Dne jednoho otec usoudil, že již stár dosti jsem, bych plavati dovedl a k jezeru mne vzal. Naneštěstí jsem se celkem záhy do rostlin, jež na dně jeho rostly, zamotal a téměř se tehdy utopil. Od okamžiku onoho k vodě a jezerům obzvláště důvěry nemám...“
Finrod přikývl. Tušil sice, že tak prosté to zase nebylo, avšak protože hádal, že jediné, co vynechal, byla nepochybně přehnaná reakce jeho otce, nijak nenaléhal. Spíše hledal způsob, jak svého milého zbavit i této fobie. Kdo by si jen pomyslel, že někdo navenek tak chladný a odměřený bude uvnitř rozervaný a nejistý. A kdyby kapitán nevěděl, že by to neocenil, hned by se vydal do Amanu, aby si to s tím mizerným ellonem, jenž se otcem jeho kdysi nazýval, vyřídil osobně.
„A tys od doby té více do jezera nevstoupil, korkoamin?“ zeptal se namísto toho neutrálně.
„Ovšem, že vstoupil. Otec by ničeho jiného nepřipustil. Však pomoci si nemohu, bych si věcí podivných, na dně číhajících vždy nepředstavoval a podle toho též plavání mého vyhlíží...“ přiznal rádce s uzarděním, které Finrod shledával mimořádně přitažlivým.
„Já popírati nebudu, že věcí nejrůznějších se tam vskutku nalézá, však pokud lorda Ulma jsi něčím nepohněval, pak se jich obávati nemusíš,“ vysvětloval mu trpělivě. „A pokud se oněch rostlin vodních týče, pak nejlepší obranou jest, vždy dýky s sebou míti. Ty prvním zdaleka nejsi, komu se tohoto stalo, a jakmile my do Eryn Lasgalen se navrátíme, já pro tebe pouzdra se zbraní zhotoviti nechám, jež při plavání na stehně upevněno míti budeš, bys ji v případě potřeby použíti mohl.“
Erestor vděčně přikývnul. „Já divím se, že mne toho samotného nenapadlo...“ zamumlal překvapeně a jeho společník se tlumeně zasmál.
„Kdyby tebe vždy všeho napadlo, pak bys mne již nepotřeboval, korkoamin... Nu a než dýky vlastní míti budeš, ty na udatnost mou spolehnouti se můžeš... Tak pojď již...“ pobídnul ho zvesela a on se konečně osmělil natolik, že se vysvlékl a připojil k němu.
„Ty zklamán býti musíš, že?“ prohodil posmutněle, když si to namířili k protějšímu břehu a jeho neohrabané pohyby potvrdily, že opravdu není zrovna zdatným plavcem.
Kapitán mu bez mrknutí oka přizpůsobil frekvenci svých temp, aby setrval poblíž, kdyby potřeboval jeho pomoc, jakmile ale uslyšel tohle, zastavil docela a přitáhnul si ho do náruče.
„Čehožpak to činíš?! Cožpak mne utopiti chceš?!“ zaprotestoval rádce ihned a v záchvatu paniky kolem sebe kopal a plácal pažemi.
„Klid, korkoamin, vždyť ničeho zlého se tobě neděje,“ okřikl ho Finrod mírně. „Však pokud shazovati sebe neustále hodláš, pak tebe raději utopím, bych toho poslouchati nemusel. Já tebe přec miluji... se všemi chybami tvými i jazykem tvým ostrým... A pokud něco, pak nedokonalosti tvé mne ještě více přitahují, neb potom pocitu mám, že ty mne též potřebuješ... jako já tebe potřebuji...“
„K čemu bys ty mne potřebovati mohl?! Vždyť horší než-li elleth jsem!“ prohlásil Erestor sebekriticky a konečně sebou přestal zmítat. Ostatně v kapitánově objetí se cítil naprosto bezpečně a to, jak se jejich mokrá těla navíc otírala o sebe, bylo více než příjemné, tak proč se tomu bránit?
„Elleth hovoříš?“ zopakoval Finrod pobaveně a drze vklouznul jednou rukou mezi ně, aby ho mohl sevřít ve své dlani. „Toho bych netvrdil...“ poznamenal zálibně, zatímco ho svou rukou začal zručně laskat.
„Tohoto vhodným místem není!“ zaprotestoval Erestor chabě, ale po chvilce veškeré námitky vzdal a dychtivě se poddal bouři slastných pocitů, jež v něm kapitánův dotyk probouzel.

„Cožpak ty pouze přihlížeti hodláš?! Praničeho neučiníš, bys jich zachránila?! Já domníval se, že ty důležitost poslání svého chápeš!“ obořil se na Niennu Manwë dříve, než se vůbec zhmotnil.
„Já přec snažím se, však čeho více učiniti mohu?!“ zaprotestovala chabě.
Ne ani tak z důvodu, že by uznávala svou chybu, jako proto, že na nic jiného jí prostě nezbývaly síly. Vždy byla její pokožka dokonale bělavá jako padlý sníh, nyní se však stala takřka průsvitnou, a její obvykle červené rtíky nabraly nepříliš zdravou šedavou barvu.
„Čehož to pravíš?! Tys jednou z Valier a tážeš se mne, čeho učiniti máš?!“ otázal se Manwë nedůtklivě.
Nebýt jednoho z orlů, jenž přilétl do Ilmarinu, jeho sídla na hoře Taniquetil, a sdělil mu, co se tu děje, musel by si pro Legolase zajít k Námovi do jeho Síní. A to by dělal jen velice nerad, neboť s tímhle Valou bylo značně nelehké pořízení.
„A kterak jim pomoci mám? Vždyť víš, že proti ohni já ničeho nezmůžu,“ povzdechla si Nienna útrpně a nová sprška slz skropila její již dosti zmáčené líce.
„Proč vůbec stvořeni byli jste, když si všeho beztak sám spraviti musím?“ zamračil se na ni Manwë, než přivolal několik silných vichrů, aby zanesly mocnou puklinu, jež stála těm dvěma ellyn v cestě, kameny a hrubou zeminou. A bylo to právě včas, neboť v následujícím okamžiku by se již byli oba zřítili přímo do útrob matičky Ardy.
„O selhání tomto tvém si ještě promluvíme!“ oznámil přísně stříbrnovousý Vala Nienně, jež po něm vzpurně šlehla očima.
„My dva si o tomto promluvíme? A pročpak s Námou ty též nepohovoříš si? Možná sděliti by tobě mohl, proč jim neustále o život usiluje!“ navrhla mu dotčeně.
„A pročpak ty potřeby neodbytné máš, mne na skutečnost tuto neustále upomínati, pokud ne bys od viny své pozornosti odpoutala?“ opáčil Manwë chladně. „Navíc on v případě tomto zcela nevinen jest. Zem zdejší vždy neklidnou byla a dne dnešního již tlak, jenž zespodu na ni působil, jednoduše nevydržela.“
„Právě když tudy ti ellyn dva jeli? Toho se mi značně podezřelým jeví,“ nenechala si to Nienna vymluvit.
„Mně však nezáleží na tom, kterak ty o tomto smýšlíš. Pouze požaduji po tobě, bys Legolase ochránila, dokud do světa Edain neodejde. Beztak Námo zmínil se, že tys do Síní jeho již dlouho nezavítala, tudíž soudím, že pro toto času dostatek máš.“
„A pročpak bych tam choditi měla?“ zeptala se a upřela na něho své stříbřitě se lesknoucí oči.
„Neb povinností tvou jest útěchy duším tam dlícím přinésti a jim klidu opět naleznouti pomoci. A kterak zvěděl jsem, tohoto jsi dobou poslední nečinila. Námo dokonce pravil, že nejspíše Glorfindela opět k sobě povolati musiti bude, bys ty zájmu o místa ta opět získala...“
„Toho by neučinil!“ zvolala Nienna pobouřeně. „Rozhodnutí toho mu přec nepřísluší!“
Manwë se vědoucně pousmál. „Hle a já domníval se, že ty jemu na jméno přijíti nemůžeš! Cožpak nechystala ses za ním zavítati a jeho za chování jeho ztrestati?“
„A kterak tys toho zvěděl, pokud do mysli mé jsi nenahlížel?!“ zjišťovala podezíravě, neboť jí bylo známo, že Manwë jako jediný z Valar má tuto schopnost a neváhá ji občas použít. A jí se příčilo, aby se někdo přehraboval v její hlavě.
„Na tom nezáleží, Nienno. My povinností jistých tu máme a ni ty těch svých zanedbávati nesmíš. Až úkolu tvého nynějšího skončí, ty bez prodlení do Síní čekání se vydáš a o tomto s tebou vskutku debatovati nehodlám!“ nařídil jí nesmlouvavě, zatímco jeho pravačka si našla cestu k jeho vousu a nepřítomně jej hladila.
„Však nač? Cožpak nepovšimnul sis, že přítomnost má tam zbytečnou jest?!“ zašeptala hlasem zabarveným beznadějí, která se jí vždy v bratrových síních zmocňovala, a upřela svůj pohled kamsi do dáli, kamkoli, jen aby nemusela hledět do neoblomných očí velkého Valy. „Vždyť kdo po uzdravení toužil, ten již dávno ve Valinoru dlí... a ti, již zůstali tam... s nimi ni já ničeho nesvedu.“
„Já tušení mám, že jinako snažila by ses, kdyby mezi nimi i plavovlasý ellon jistý se nacházel, či se snad mýlím?“ poznamenal Manwë káravě. „My všichni oblíbenců svých máme, však ničeho více než-li jim nápomocni býti, činiti nesmíme. Slabost tvá pro něho zcela nepřípustnou jest.“
„V ohledu tomto mi již Námo přednášky udělil. Však vysvětliti mi opomenul, proč toho tak nepřijatelným jest. Vždyť Eldar s Edain též svazků uzavírali... a kterak Legolas dokázal, pak toho dosud činí, proč tedy pro nás cos takého zapovězeno jest?“ vyzvídala Nienna a ladně složila své pláštěm zahalené tělo na zem. Byla tím svým vytvářením ledu příliš vyčerpaná, než aby dokázala déle setrvat na nohou. „Třebas tohoto Ilúvatarovi proti mysli není... pouze vám, neb mermomocí chcete, bych se Ulmovi zaslíbila. Však kterak bych toho učiniti mohla, když k němu praničeho necítím?“
Manwë zůstal stát a lítostivě na ni shlížel. „Nikdo přec netvrdí, že ty pouze jím zavděk vzíti musíš, přestože vědoma zajisté si jsi, že on by pro tebe nejvhodnějším byl. My dlouho respektovali, že ty sama býti si přeješ, však možná již času dozrálo, bys ty sobě konečně chotě vhodného vybrala. A pokud Vala tobě přespříliš dobrým jest, pak se mezi Maiar klidně poohlédni. Však přestaň již očí svých a nadějí ku Glorfindelovi upírati, neb vztah váš zhola nemožný jest. Ni on v sobě dostatek ohně nemá, by ledu tvému odolati mohl...“