Melien Edhel - LXVIII. kapitola - část 2/2

Anotace: Kluci v akci... a pak jedna nová postava pro Thíriel...

Sbírka: Melien Edhel

Legolas zamračeně zíral do plamenů.
Přemýšlel o sobě a Lidianně, o svém nelehkém úkolu a také o tom, jak se během poslední doby jeho vztah s otcem změnil. K lepšímu, samozřejmě, avšak ani tak mu nedokázal přiznat, že mu Lidianna moc chybí. Někdy měl co dělat, aby to přiznal aspoň sám sobě.
Jistě, uvědomoval si již, že jí svým chladným chováním a neustálým odmítáním ublížil a že neměl vůbec žádné právo ji takto trestat, ale stejně ho znovu a znovu popouzelo, že ho tak rychle odepsala a prostě odjela. On byl konečně připraven vrátit se do paláce a říct jí, že lituje toho, jak se zachoval, jenže podle všeho jí už na tom ani v nejmenším nezáleželo.
Nemínil se za ní hnát a vnucovat se jí, přesto nemohl popřít, že si až zoufale přeje ji ještě před odplutím spatřit… Možná, když ho opět uvidí, změní názor, dá jim ještě šanci… ale sám tomu příliš nevěřil. Vždyť měl tak málo času na to ji přesvědčit… a jemu navíc mluvení nikdy moc nešlo. Být na jeho místě Erestor, postačilo by mu pár slov k tomu, aby se Lidianně v návalu citů roztřásla kolena a dychtivě se mu vrhla do náruče, tak obratný byl jeho jazyk. Naneštěstí on během jejich společných hodin nic z tohoto talentu nepochytil, a tak mohl jen doufat v to, že ho v onu rozhodující chvíli něco vskutku geniálního napadne.

Legolas by byl jistě nemálo překvapen, že i obvykle výmluvný rádce má také své slabé chvilky, a ještě více by ho překvapilo, v jak prekérní situaci ho jeho talent zrovna zradil.
Neboť poté, co Erestor srdnatě vytáhnul korkový špunt z lahvičky a okouzleně nasál příjemné ovocné aroma, zalétl nejistým pohledem k Finrodovi a zoufale hledal slova, kterými by mu nenápadně připomněl, že opravdu nemá sebemenší tušení, jak postupovat dál. Jenže pokud kapitán jeho němé volání o pomoc zachytil, nedával to nijak najevo, namísto toho se pohodlně uvelebil na zádech, s rukama složenýma pod hlavou a svalnatými stehny rozevřenými jakoby v pozvání, a s neproniknutelným výrazem ho pozoroval.
Erestor v duchu zaklel a znovu se zahleděl na lahvičku oleje ve své ruce. Copak by někoho ubylo, kdyby tam přiložil aspoň malý návod? Mít více času na přípravu, pak by si jistě potřebné informace někde vyhledal, jenže takový přepych mu dopřán nebyl a on s rozpaky zjišťoval, že žádné z jeho znalostí mu v tomto ošemetném případě nepomohou.
„Tobě oleje tohoto po chuti není, korkoamin?“ otázal se konečně kapitán, když pochopil, že se jeho společník bez menšího postrčení k ničemu sám nerozhoupe. A jeho už to čekání přestávalo bavit. „Pokud nezamlouvá se tobě, pak v brašnách mých ještě druhů několika dalších nalezneš.“
„Vskutku?“ Erestor se křečovitě pousmál. „Tys připraven zjevně na vše.“
„Já ano, však ty dosti nepřipraveně vyhlížíš. Cožpak sis toho rozmyslel a mne již nechceš?“ neubránil se Finrod pokušení ho trochu poškádlit.
„V tom toho přec není! Já pouze… já… nerad bych tobě ublížil… a… mne nenapadá, kterak… toho… bezbolestně provésti…“ vypravil ze sebe rádce zdráhavě a namísto milování měl spíše chuť vyjít přede dveře a vrhnout se z mallornu střemhlav dolů. Neboť pochyboval, že by kdy mohl na tyto trapné okamžiky zapomenout.
„Kdybych tušení neměl, čeho my dva se tu dopustiti hodláme, pak bych dojmu nabyl, že ty na mne zákrok nějaký provésti se chystáš!“ zasmál se kapitán z plna hrdla, nicméně jakmile zpozoroval, že jeho milý se zatvářil ještě nešťastněji, zdárně své veselí zkrotil. „Cožpak tys nikdy o tomto ničeho nečetl?“ zeptal se věcně, spíše proto, aby zmínkou o knihách Erestora uklidnil, než že by ho z něčeho takového opravdu podezíral.
„Čísti?! Cožpak o tomto něčeho napsáno bylo?!“
„Zajisté! A knih těch dokonce v knihovně Eryn Lasgalen se nachází, já pochopiti nedovedu, kterak tys jich přehlédnouti mohl!“
Rádce zmateně zamrkal. „Toť možno není, já přec knih veškerých, jichž tam se nachází, přečetl!“
„Zřejmě nikolivěk, když o těchto ty ničeho nevíš,“ oponoval kapitán a musel se hodně namáhat, aby potlačil svůj pobavený úšklebek.
„Možná jich kdos vypůjčeno měl…“ dumal Erestor nad tou záhadou a jeho vážný výraz téměř způsobil, že se Finrod již neovládnul. Když se však hned vzápětí otázal, jestli si je náhodou nevypůjčil on, už se nekontrolovatelně roztřásl ve výbuchu smíchu.
„Knih žádných takových není, korkoamin, však já jist si jsem, že když mysli své bystré zapojíš, ty nepochybně na řešení problému svého přijdeš! Já tobě pouze napovím, že když do čehosi malého cos velkého vměstnati chceš, pak lépe jest nejprve cos malého tam vpraviti a pozvolna prostoru toho pro cos většího připraviti. A prstů tvých více než adekvátně pro úkol tento vypadá.“
Erestor chápavě přikývnul. Nejraději by se zeptal ještě na pár dalších věcí, ale jednak nechtěl působit jako naprostý hlupák, i když v tomhle ohledu už snad nic pokazit nemohl, a pak si hlavně přál, aby Finrodovi konečně poskytnul rozkoš, kterou ho on od začátku štědře zasypával, a k ní ho nepochybně nepřivede tím, že ho bude neustále otravovat nějakými dotazy. Ostatně… to nejdůležitější již přece ví…
Odhodlaně si nalil trochu oleje do dlaně a poté, co odložil lahvičku do bezpečí, si v něm smočil ukazovák a prostředník své pravé ruky. Ani Finrod mezitím nezahálel. Aby to svému příteli aspoň trochu ulehčil, podložil si zadek jedním menším polštářkem a pokrčené nohy přitáhnul blíže k tělu, čímž mu poskytnul nečekaně lákavý výhled na dosud skryté partie. Erestorovi téměř vyschlo v ústech, když si představil, jak do toho nepatrného otvoru vstupuje… vždyť i prst, který k tomu místu přiblížil, se zdál až přespříliš velký pro něco tak delikátního!
„Korkoamin?“ Kapitán se na něho povzbudivě pousmál. „Já přec elleth růžolící nejsem, by ses mne dotknouti obávati musel.“
„Však co když tobě bolesti způsobím?“ strachoval se rádce a on by ho za tu jeho starostlivost nejraději objal. Bylo v tom tolik z jeho nezkažené čisté duše, že ho to div nebralo za srdce.
„Ty bolesti způsobiti mi nemůžeš, korkoamin. Zapomínáš snad, že já vojákem jsem? Však neotálej již, neb já strašlivě po tobě toužím…“ pronesl Finrod chraplavě a jeho ruka sklouzla dolů, aby několikrát líně přejela po jeho přirození a přivedla ho tak opět do stavu ocelové tvrdosti.
A právě pohled na to, jak se sám ukájí, vnuknul Erestorovi ten geniální nápad. Bez dalšího otálení se přesunul mezi jeho rozevřená stehna a rázně odstrčil jeho ruku, aby mohl po celé jeho impozantní délce přejet svým horkým jazykem.
„Oh, Valar…“ vydechl kapitán, když sledoval, jak ho jeho náhle převelice smělý havran bere hladově do úst, a štíhlý prst, jenž si ve stejný okamžik opatrně našel cestu do těsné svatyně jeho těla ještě umocnil slastné pocity, které ho zachvátily. A probudil v něm takřka nezvladatelnou touhu po vášnivém milování. „Ner (Více)...“ zaprosil naléhavě.
Erestor se zadostiučiněním zaznamenal bouřlivou odezvu svého druha a jeho váhavost se zvolna vytrácela. Poprvé za dlouhou dobu mu připadalo, že má nad něčím kontrolu, a vědomí, že mu Finrod důvěřuje natolik, že se mu naprosto oddal, ho naplňovalo pýchou a nezvyklou sebejistotou.
S dychtivostí, která ho samotného překvapovala, začal jemně sát jeho mužství, zatímco jeho ukazovák prozkoumával horké nitro, do kterého se měl již zakrátko ponořit. Hebké stěny ho svíraly tak pevně, že měl obavy, jestli už ten pouhý tlak ho nepřivede k vyvrcholení, sotva vstoupí dovnitř, nicméně i kdyby se to mělo stát, byl si jistý, že více vzrušující milování nikdy předtím nezažil. A byl odhodlaný poskytnout svému milému co možná nejvíce potěšení nyní, dokud má nad sebou ještě jakous takous kontrolu.
Ne tedy, že bylo nějak lehké si ji udržet, neboť způsob, jakým se jeho ukazovák pohyboval dovnitř a ven, ten pohled na to, jak jakoby kouzlem mizí v tom drobném otvoru, ho téměř připravovaly o rozum. Nikdy předtím se nepovažoval za vášnivého, avšak nyní se ho zmocňovalo téměř nezvladatelné nutkání polít sám sebe vydatně olejem a bez další přípravy okusit tu sladkou těsnost, kterou mu kapitán zcela bez výhrad nabízel. Jenže právě ta jeho naprostá odevzdanost ho dosud držela zpátky. Nemínil hrubě zneužít dar, kterého se mu od něho dostalo, i když ho ta zdrženlivost stála veškeré síly, obzvláště když mu to Finrod zrovna neulehčoval.
„Ner!“ dožadoval se o něco důrazněji a jeho boky samy vycházely vstříc jeho ruce, jejíž pouhý jeden článek již nemohl poskytnout dostatečné uspokojení jeho stále rostoucímu chtíči.
A Erestor mu vyhověl. Když téměř úplně vytáhnul svůj prst, jen aby vzápětí přidal další a oba je zasunul zpátky co nejdál to šlo, odměnil ho za to Finrod souhlasným zamručením.
„Ty místa vyvýšeného bys nahmatati schopen býti měl, jehož na dosah od vstupu se nachází,“ poučil ho a vzápětí hlasitě zasténal, když jeho učenlivý žák ten výstupek bez obtíží našel a polaskal konečky svých dlouhých prstů.
„Já o něm věděl, však tušení jsem neměl, že stimulace jeho by tobě zamlouvati se mohla...“ poznamenal rádce a párkrát po něm ještě přejel, neboť pohled na kapitána, jak sebou naléhavě zmítá na lůžku, a přes jeho rty plynou ty nejvýstižnější a též nejvulgárnější lidské výrazy, kterými se mu pokoušel sdělit, jak moc po něm touží, byl více než ucházející.
„Já nikdy předtím neuvědomil si, že slovník tvůj toliko bohatý jest,“ pousmál se, když Finrod na chvíli ztichnul, aby mohl nabrat dech. „Možná ty lekcí dávati bys měl...“ navrhnul potměšile, než sklonil hlavu a opět nenasytně pohltil jeho naběhlé mužství.
Původně se mu kapitán chystal cosi pohotově odseknout, avšak po tomto útoku se zmohl pouze na to, že chraplavě vydechl jeho jméno.

Thíriel zamračeně hleděla za kvapně mizejícím Amrasem a měla neodolatelnou chuť po něm něco hodit.
Jak jen mohl?! Podstrčit ji tomuhle neznámému vojákovi jako nějakou válečnou kořist! A k její zlosti se na ni ten urostlý ellon dokonce díval způsobem, jako kdyby přesně za tohle ji považoval! Byl pohledný, to se mu upřít nedalo, s vystouplými lícními kostmi, temně zelenýma očima a hřívou černých vlasů, které si zřejmě teprve nedávno rozpustil, a díky tomu se dosud lehce vlnily. Kupodivu to, co by na jiných vyhlíželo spíše směšně, mu dodávalo ještě více na přitažlivosti, stejně jako horní část uniformy, která smyslně obepínala jeho svalnatý hrudník a mocné paže. Nemluvě o nohavicích, v nichž se jeho silná stehna rýsovala takřka nestoudně, zkonstatovala pro sebe vzápětí, když ten obr povstal a s náznakem úsměvu jí podal ruku.
„Kterak již Amras zmínil, jména mého Beleg jest, však naneštěstí on natolik naspěch měl, že toho tvého již sděliti opomněl. Možná ty laskava budeš, že toho napravíš?“ vybídnul ji mírně a ona musela zvrátit hlavu, aby mu vůbec mohla pohlédnout do očí, neboť se svou výškou mu dosahovala sotva do půli prsou.
„Amras především přespříliš horlivým jest!“ odvětila odměřeně. „Já důvodů nevidím, proč by kvůli ráně drobné povyku takovéhoto činiti měl!“
„Drobné? Podle krvácení se toho jako drobné zrovna nejeví...“ pronesl a jeho hluboký hlas téměř pohladil veškeré Thírieliny smysly.
„A ty snad léčitelem jsi, bys toho posouditi mohl?!“ opáčila úmyslně hrubě, protože jí to připadalo jako ten nejjistější způsob, jak se ho zbavit.
Jenže on se k jejímu překvapení neurazil, pokud něco, pak se jeho úsměv ještě více rozšířil. „Léčitelem nejsem, však během bojů jeden též lecčehos pochytí. Ukaž...“ vybídnul ji a aniž by čekal na její svolení, uchopil ji za paži a odhalil její pořezané místo svému pátravému zraku. A jeho výraz okamžitě zvážněl. „Pročpak tohoto jsi provedla?“ otázal se tiše.
„Já netuším, čeho tímto míníš!“ vypravila ze sebe prudce a ještě rázněji se mu vytrhla.
A vzápětí toho zalitovala, neboť jí rukou ihned projela ostrá bolest, jež jí vehnala slzy do očí a přinutila ji kousnout se silně do rtu, aby ze sebe nevydala ani hlásku.
„Já chápati začínám, proč tebe Amras do péče mé svěřil, zřejmě s tvrdohlavostí tvou si rady nevěděl,“ poznamenal Beleg s poněkud nevěřícným potřesením hlavy. „Tobě ošetření zapotřebí jest a než tebe k léčitelům dopravím, ty raději popřemýšleti bys měla, čeho jim povíš, pokud na původ rány tvé se otážou. A předem doufej, že oni zkušeností valných se zbraněmi nemají, sic jim nevymluvíš, že sis tohoto sama nezpůsobila.“
„Já přec...“ začala Thíriel chabě protestovat, aniž by věděla, čím ho vlastně chce přesvědčit, když ji zrovna vůbec nic kloudného nenapadá. Ovšem nemusela si s tím lámat hlavu dlouho, protože ji Beleg beztak nenechal domluvit.
„Ty tohoto pro léčitele si šetři, já názoru svého si již učinil!“ oznámil jí, než ji prostě popadl do náruče a vyrazil s ní směrem k hlavnímu domu.