Melien Edhel - LXX. kapitola - část 2/2

Anotace: Glorfindel trpí... A Rúmil má nečekanou (?) návštěvu... ;-D

Sbírka: Melien Edhel

„Pane, jste v pořádku? Čehožpak se přihodilo? Vy snad zraněn jste byl? Mám ihned pro léčitele zaběhnouti?“
Slova stékala ze rtů toho vojáka ještě rychleji než provazce vody při průtrži mračen a Glorfindel rázně mávnul rukou, aby ho přiměl zmlknout.
„Ty lady Nimloth hlídáš?!“ obořil se na něho zlostně.
„A-ano, heruamin…“ přiznal se ten nebohý ellon a očima nejistě těkal mezi důvěrně se tulící dvojicí na pobřeží a svým rozběsněným velitelem, který se dosud nenamáhal zvednout z kupky písku, na níž ještě před okamžikem zdánlivě bezvládně ležel. Možná měl raději předstírat, že nic nezaznamenal, a přesunout se někam jinam, jenže když se lord Glorfindel zničehonic zřítil k zemi, jakoby zasažen neviditelným bleskem, chtěl se ujistit, že se mu nic vážného nestalo.
„A v čem přesně činnost tato tkví?!“ vyštěkl na něho zlatovlasý lord a tentokrát už se ztěžka začal zvedat na nohy.
Voják k němu přispěchal, aby mu úslužně pomohl, avšak ihned zase polekaně uskočil, neboť jeho velitel byl na dotyk docela jako led! S rozšířenýma očima na něho upřeně hleděl, neschopen slova, neboť teprve tehdy si povšimnul, že celá jeho tvář je jakoby pokrytá slabou vrstvičkou sněhu.
„Pročpak na mne takto zíráš?!“ zachmuřil se Glorfindel ještě víc a jelikož pozornost toho bláznivého ellona se zdála být plně soustředěna na jeho obličej, podvědomě si po něm přejel rukou.
Nečekal to… tu příšernou bolest, která mu okamžitě projela dlaní, jako kdyby se mu do ní zabodly stovky malých jehliček, a jeho tvář ty pocity věrně zrcadlila, tím spíše, že jakmile se mu svaly v ní stáhly v útrpném výrazu, další bodliny zaútočily přímo tam. Jeho kůže na čele a lících se v mžiku ocitla v jednom ohni… krutém… spalujícím… nelítostném… podobném jako byly její oči…
„Ta potvora!“ procedil Glorfindel mezi zuby, než se ve strašlivých mukách schoulil na zemi a v duchu vzýval samotného Manwëho, aby ho zbavil toho utrpení a dopřál mu úlevy v podobě bezvědomí. Marně.

„Tys toho odpustiti si nemohla, že?“
Zjevil se vedle ní naprosto tiše, zatímco sledovala ty dva ellyn, které jí Manwë svěřil do péče, jak balí své věci a připravují se opět na cestu.
„O čempak to hovoříš, Irmo?“ opáčila zdánlivě nechápavě, přestože dobře věděla, co má na mysli.
„Tys jeho se dotkla…“ řekl prostě a v těch několika slovech byla obsažena celá jeho výčitka.
„Ano…“ nepopírala to. Nač také?
„Přestože jsi věděla, že ho tím zabíti můžeš?!“
„Toť úmyslem mým nebylo…“ zaprotestovala chabě. Nebylo původně ani jejím záměrem na něho sáhnout, avšak když se ocitla tak blízko u něho, že skrz jejich ošacení vnímala horkost sálající z jeho těla, nedovedla se ovládnout. Věřila, že jeho žár dokáže přemoci její ledový dotyk, avšak nyní bylo zjevné, jak moc se ve svém úsudku zmýlila.
„Nienno… vzdej toho… Vám dvěma pospolu býti souzeno není… A experiment tvůj malý jeho zahubiti mohl!“ vytknul jí Irmo ostře, přestože její drobná zahalená postava se svěšenými ramínky spíše vyzývala k tomu, aby ji objal a utěšoval. Netušil, jestli je to její skutečné rozpoložení, a nebo jenom přetvářka, kterou se ho pokoušela dojmout, ale jedno věděl zcela jistě, že až se o tomto dozví Manwë, nebude potěšen.
„Však nezahubil! On stále žil, když jeho jsem opouštěla!“ namítla Nienna, zachvácena náhlou obavou, jestli se mu po jejím odchodu něco nepřihodilo.
Irmo to poznal z jejího hlasu a třebaže myšlenka na to, aby ji trochu potrápil nejistotou, byla nepochybně lákavá, nepřipadalo mu to v současné situaci rozumné.
„On stále žije, přestože dojmu mám, že v okamžiku tomto by on snad raději k Námovi se odebral, než aby bolesti té, jíž tys mu způsobila, snášeti musel. Jednoho tobě povím… pokud jemu se ještě zjeviti míníš, pak opatrnou buď, neb on na tebe dosti rozezlen jest!“
Nienna se k němu prudce otočila, až se jí kápě částečně svezla z hlavy. „Varování tvé zcela zbytečné jest, neb já se s ním již osobně střetnouti nemíním! On lekce své dostane… pouze mrzí mne, že i druzí kvůli němu trpěti musí!“
„S tímto však my ničeho nesvedeme, Nienno… takto již cesty vytyčeno bylo a pokud kdos z ní sejde, již se konce jejího dobrati nemusí…“
„Konce, Irmo? Cožpak cesty jejich konců mají?“ podivila se ta rudovlasá Vala a pospíšila si, aby opět skryla svou nápadnou hřívu pod pláštěm.
„Všeho ke konci jednou dospěje, však ten mnohdy pouze Ilúvatarovi znám jest…“ prohodil Irmo s nádechem melancholie a jemně zastrčil jeden zbloudilý pramen vlasů za Niennino zašpičatělé ucho. „Ni já netuším, čeho Legolase v tom světě druhém očekává… a zda vůbec uspěje…“
„Lidé… Ti mi nikdy až na výjimek pár k srdci nepřirostli… způsoby jejich se od těch našich a Eldar už přespříliš odlišovaly… a oni pouze z přírody brali, aniž by jí též čehos dáti chtěli…“ pronesla trpce.
„Třebas z chyb svých se mezitím poučili… a svět, do něhož Legolas vkročí, plný světla, smíchu a harmonie bude…“ zadoufal Irmo se svým obvyklým optimismem.
„Potom by kamenu nového zapotřebí nebylo…“ poznamenala Nienna zamyšleně.
„Možná to účel pravý Legolasovy poutě jest… zjistiti, že Edain se lepšími stali, a bez sporů a sváru s nimi opět žíti lze… Vždyť Prvorozených zde jako motýlů nejvzácnějších ukrýváme… a třebas již načase jest, bychom jich ven vypustili a oni záplavou křídel svých duhových radosti všem ostatním přinesli…“
Okouzleně mu naslouchala, ztracená v tom pestrobarevném snu, který jí tu Irmo s takovou obratností vykresloval, avšak když jeho vemlouvavý hlas posléze utichnul, rozplynula se ta nádherná představa skoro jako mýdlová bublina, jež náhle praskla.
„Tomuto uvěřím, až toho uzřím,“ pravila skepticky, neboť s Edain už pár zkušeností měla a jen málokdy se dalo říct, že by ji příjemně překvapili.
Přes to vše je zatím úplně nezatratila, to nebylo v její povaze, stejně jako se dosud nezřekla onoho ellona, jehož ostatní Valar už zřejmě dočista pustili z hlavy a rozhodli se ponechat napospas jeho nepříznivému osudu. Ne však ona...
„Irmo... pokud tobě přislíbím, že se již ke Glorfindelovi nepřiblížím, vykonáš pro mě něčeho?“ otázala se bez dlouhých okolků a pro jistotu na něho upřela své stříbřité oči, kterým on většinou nedokázal vůbec nic odepřít.
„A čehožpak by toho býti mělo?“ optal se podezíravě, neboť aby něco takového nabízela, muselo jít už o hodně závažnou záležitost. A on neměl nejmenší chuť poštvat proti sobě Manwëho, ani kvůli ní ne.
„Ničeho velkého... pouze snu jistého komusi seslati...“ sdělila mu Nienna s nádechem úsměvu na svých bledých rtech. „Slyš...“

Erestor ucítil cosi studeného a vlhkého na svém čele a přinutil se otevřít oči. Netušil, kdy je vlastně zavřel a proč, ovšem pohled na Finroda klečícího vedle něho a otírající mu obličej kusem látky byl příliš okouzlující, než aby se tím dlouho zabýval.
„Korkoamin,“ pousmál se na něho kapitán a zlehka ho políbil na rty. „Já již obav činiti si začínal, když hned ses neprobral.“
„Já vědomí pozbyl?“ Erestor překvapeně zamrkal, avšak jeho mysl byla dosud příliš omámená, než aby se za to vůbec zvládl zastydět.
„Zřejmě...“ odvětil Finrod neutrálně. „Čehožpak posledního si pamatuješ?“
„Čehož?“ Rádce mírně svraštil čelo v zamyšlení. „Kterak jsme...“ Jeho tvář se během chvilky zbarvila do sytého odstínu nachu a v ústech mu při té vzpomínce docela vyschlo. „... se milovali...“ dokončil zdráhavě, neboť kdyby nebyli oba dosud nazí, téměř by se domníval, že se to celé odehrálo pouze v jeho hlavě.
„Toho jsme vskutku činili,“ přisvědčil kapitán, než si lehnul vedle něho a přitáhnul si ho do své náruče. „A ještě budeme, sotva si trochu odpočineme.“
„Toliko dočkati se nemůžeš, až se pozic našich vymění?“ zeptal se Erestor poněkud bojácně, neboť jakkoli mu to pomyšlení připadalo vzrušující, obzvláště když si vybavil, s jakou dychtivostí se proti němu Finrod vzpínal, stejně se úplně nedokázal zbavit svých obav. Vždyť stačí, když si porovná jejich velikost... při představě, že by něco *takhle* obrovského mělo být v něm, se mu pomalu ale jistě vytrácela veškerá barva z tváře.
„Toliko dočkati se nemohu, až milovati se opět budeme, korkoamin... lhostejno kterak... pokud ty na mne dosud připraven nejsi, pak s tím posečkáme, já tebe rozhodně do ničeho nutiti nebudu...“ pravil kapitán, jeho slova částečně ztlumená, jak přitom jemně okusoval jeho krk.
„Cožpak na toto jeden kdy připraven jest?“ podivil se Erestor a Finrod se nad něho naklonil, aby mu mohl pohlédnout zpříma do očí.
„Toť docela prostým jest, korkoamin... pokud tomu druhému důvěřuješ a tobě na něm velice záleží, pak pochybností nemáš, neb víš, že tobě neublíží...“ sdělil mu s takovým přesvědčením, že se musel za svůj zdánlivě neopodstatněný strach zastydět.
A zároveň jím zcela nečekaně projel záchvěv zlosti, neboť se mu zdálo, jako kdyby ho tím svým skoro vyznáním tlačil do něčeho, o čem nebyl dosud přesvědčen, že vlastně chce. Nejspíš tak činil naprosto nevědomky, avšak to na věci vůbec nic neměnilo. Má se snad přemoci, aby mu dokázal, že k němu skutečně něco cítí? A nebo vydržet, dokud si nebude naprosto jistý, přestože to může mít za následek, že Finrod dříve ztratí trpělivost a také zájem o něho?

Rúmil za sebou pečlivě zamknul a poté odložil svůj plášť a pokračoval, dokud nezůstal stát uprostřed té malé místnůstky, kterou v Imladris využíval jako svou noclehárnu, oděn pouze do nohavic. Krátce zvažoval, že by sundal i ty, ale nakonec se rozhodl proti tomu a tak, jak byl, se natáhnul na skromné lože, které bylo umístěno podél jedné stěny.
Zavřel oči v naději, že se mu třeba podaří usnout, avšak vzpomínky na jeho nedávný rozhovor s Elrondem mu nedopřávaly pokoje. Tlumeně zaklel.
Kdyby býval tušil, že se lord namísto toho, aby odplul zpět do Amanu, rozhodl zůstat a připravit Legolase na jeho poslání, pořádně by si rozmyslel, jestli vůbec vystrčí nos z Eryn Lasgalen! Možná by udělal nejlépe, kdyby zítra odjel společně s Lidiannou, neboť vyhlídka na další rozmluvu s ním ho ani trochu nelákala. Jenže jak by to odůvodnil? Navíc už beztak upoutal lordovu pozornost a pokud náhle zmizí, akorát tím vše ještě zhorší. Ne, musí to tu nějak přečkat, i když Valar ví, jak obtížné pro něho je lordovi čelit a nedát přitom ani náznakem najevo, že k sobě měli kdysi velice blízko…
Opravdu je Elrond natolik pevně přesvědčen o tom, že není nic horšího než smrt milované osoby? Hovořil o tom tak neochvějně, že téměř podlehl pokušení a na místě se mu se vším svěřil, teprve v posledním okamžiku se opanoval. Vždyť komu by ta pravda prospěla? Jeho bratrovi snad, jenž pro něho obětoval svůj život? Či jeho rodičům, kteří ho již dávno oplakali? Má jim dát naději, že jejich syn je dosud naživu, jen aby je vzápětí hluboce ranil, až před nimi odhalí svou zrůdnou tvář? Nechtěl spatřit hrůzu a odpor v jejich očích… rozrušit matku, která se nikdy doopravdy nevzpamatovala z otřesného zážitku, když byla zajata a vězněna Orky. A on by ji měl na tu tragickou událost nepřímo upomenout? To by si spíše vyrval srdce, než aby se něčeho tak krutého vůči ní dopustil!
Se sladkobolným pocitem zavzpomínal na den, kdy ji spatřil naposledy… Stál společně s bratrem a otcem na jednom z mol Mithlondu a se zármutkem sledoval, jak pomalu, takřka zdráhavě, nastupuje na obrovskou bílou loď, jež ji měla odnést daleko od nich, až tam, kde se její mysl dokáže oprostit od stínů, které ji tak dlouho sužovaly. Nejspíš by ji nemálo překvapilo, že věděl o jejích děsivých snech, jež ji po mnoho nocí udržovaly vzhůru… Jistě neměla ani tušení o tom, že s bratrem střídavě hlídají každičký její krok, kdykoliv se rozhodla opustit bezpečí domu a vyjít si byť jen do zahrad, aby procházkou zkrátila dlouhou chvíli do rozbřesku. Viděl ji plakat… prosit Valar, aby ji zbavili těch ukrutných vzpomínek, avšak těm bylo její trápení zřejmě akorát pro smích! Jak jinak si vysvětlit, že neučinili zhola nic, aby jí pomohli?! On sám od nich už ani žádnou pomoc pro sebe nečekal. Proč by pro ně Nejvyšší měla něco znamenat bolest jednoho jediného Eldy? Vždyť nebyl ničím víc než kapkou vody v širém moři… zrníčkem písku na pobřeží… bezvýznamný… nahraditelný…
Rúmil znenadání zpozorněl. Veškeré lítostivé myšlenky byly v mžiku zapomenuty a on napínal sluch, aby zjistil, co ho z jeho rozjímání vlastně vytrhlo. Dech se mu zatajil, když zachytil tichounký zvuk přímo za dveřmi… Bušení srdce… zrychlené a naplněné úzkostí… vábivá hudba, na kterou by dokázal tančit snad celou noc… A nejen tančit… napadlo ho vzápětí, když mu jeho mimořádně vyvinutý čich prozradil identitu toho pozdního návštěvníka.
Lidianna…