Lotte - 33. kapitola

Profesorka McGonagallová vplula do učebny a všude se rázem rozhostilo ticho. Její útlá postava sice vzbuzovala dojem křehkosti, její osobnost však vyzařovala ohromnou vnitřní sílu a budila ve studentech respekt. Zastavila se u katedry a přelétla očima vykulené obličeje.

 

 

"Nezdá se mi, že byste zde byli všichni.", pronesla do ticha. "Pane Jordane, netušíte, co zdrželo vaše spolubydlící?"

 

 

Lee Jordan nervózně polkl. "Ne, madam."

 

 

"Škoda. Začněme tedy bez nich.", nevzrušeně odvětila profesorka McGonagallová a začala s výkladem. Úplně jako jejich otec, ten nepřišel včas snad na jedinou lekci!, pomyslela si a bezděčně se usmála. Odbyla si klasický úvod, rok co rok stejné věty. Ale než stačila vyzvat studenty k otevření učebnic, dveře se rozletěly a do učebny vpadli dva zrzaví uličníci. Všechna pozornost se rázem přesunula na dvojčata stojící stále ještě ve vstupu.

 

 

"Ou.", hlesl George místo pozdravu, když viděl, jak se jejich profesorka Přeměňování tváří.

 

"Rovněž vás zdravím, pane Weasley.", odtušila Minerva McGonagallová a její tvář se zachmuřila. "Laskavě se oba usaďte. Váš pozdní příchod mi vysvětlíte po hodině."

 

"Ano, madam.", zabručel Fred a usadil se vedle Leeho.

 

 

Ne, že by jednoho či druhého výtečníka byť jen trochu mrzelo, že zmeškali začátek vyučování. To ani náhodou. Ale situace nevypadala vůbec dobře. Jestli dostanou školní trest hned první den, bude jim o tom mamka kázat v každém dopise nejméně do Vánoc. Mohou oba jen doufat, že Charlie bude držet jazyk za zuby a nebude nikde vyprávět, jak se snažili přesvědčit Buclatou dámu, aby je pustila do Nebelvírské věže bez hesla. A co teprve sama Buclatá dáma. Charlieho by snad mohli nějak ukecat. Buclatou dámu však ke spiklenectví přesvědčí těžko. Musí se to promyslet.

 

 

***

 

 

Za normálních okolností Estelle nezamykala ani bránu na rodinný pozemek, natož svou ložnici. Tuto noc ale učinila výjimku. Nepochybovala, že její nová služebnice zastane mnoho práce v domě i okolo něj, ale něco se jí pořád na Verně nezdálo. Vlastně ji trochu děsila. Kdo ví, co byla skutečně zač. Každopádně tu mrtvolu uklidila jako by to bylo jen rozlité mléko. Estelle zavřela oči a vzpomínala chvíli na Hobbline, na své dětství a na to, jak ji skřítka přivítala, když se vrátila domů. Připadalo jí to tak vzdálené. Jako by to snad ani nebyly její vzpomínky.

 

 

Oblékla dlouhý saténový župan a sešla dolů do obývacího pokoje. Prázdno. Otevřela kumbál u kuchyně, kde donedávna přebývala Hobbline. Byl také prázdný. Estelle byla zvyklá, že touto dobou už byl dům prostoupený vůní snídaně. Dnes necítila nic. Neřekla to té zrůdě dost jasně, kdy si přeje ráno snídat?

 

 

Povzdechla si a vyšla do zahrady. Slunce právě vycházelo a ozařovalo polomrtvé rostlinné obyvatele zanedbané flory. "Vernus?", zkusila zavolat do ranního ticha. Odpověď žádná. Obešla dům, volala znovu a znovu. Nic.

 

 

"Accio Vernus!", zavrčela a napřáhla před sebe svou hůlku. Chvíli se nic nedělo. "Utekla. Svině.", procedila naštvaně mezi zuby a vykročila zpět do domu, když najednou ucítila v zádech silný poryv větru a k nohám se jí snesla hromádka popela. Rozzuřená čarodějka se zastavila a chvíli jen zírala na to, co zbylo z její nové služebnice.

 

 

"Reiligu, ty hajzle!", rozlehlo se zahradou. Estelle švihla hůlkou od svého obličeje směrem k zemi a rázem byla oděná ve svém cestovním hábitu. Stačilo se lehce hůlkou dotknout copu, aby se sám rozpletl a jednotlivé prameny se přeskládaly do úhledného drdolu. Pak se přemístila.

 

 

***

 

 

Vlastně jim to heslo klidně mohla říct rovnou. Teď bylo Angelině Johnsonové jejích spolužáků trochu líto. V tu chvíli jí to připadalo jako ohromná legrace. Ale když pak viděla obličej profesorky McGonagallové, změnila okamžitě názor. Celá třída s dvojčaty soucítila, včetně ní. Jenže se k tomu ještě cítila docela provinile. Musí to nějak urovnat. Rozhodla se na své spolužáky počkat ve Velké síni. Přece musí přijít na oběd, ne?

 

 

Dvojčata dorazila záhy, tentokrát se ale žádné bujaré entrée nekonalo. Oba se spíš proplazili honosným portálem. Jakmile však usedli ke stolu, všechna sklíčenost je opustila. Otázka, kterou z laskomin si dopřát jako první, přebila celé to kázání, jež si museli od profesorky McGonagallové vyslechnout. Novým tématem byla odpolední hodina létání. Létat uměli dávno. Naopak se těšili, jak se pobaví na účet spolužáků z mudlovských rodin, kteří koštětem zatím leda tak zametali.

 

 

"Ahoj.", ozvalo se za nimi.

 

"Nazdar.", odpověděli jí unisono.

 

"Omlouvám se, že jsem vám ráno neřekla to heslo. Nenapadlo mě, co tím způsobím.", řekla Angelina tiše.

 

 

Fred a George se na sebe podívali a pak přikývli, jako by mezi sebou právě uzavřeli nějakou dohodu.

 

 

"Odpuštěno.", konstatoval Fred a dopřál si pořádné sousto dýňového koláče. Zároveň Angelině pokynul, ať si přisedne.

 

 

Angelina se usmála a přisedla si. "Dáme odpoledne závod?", řekla vyzývavě.

 

Jejím společníkům se rozzářily oči: "To si piš!"

 

 

"Závod? Proti nim si neškrtneš, krásko?", řekl Lee Jordan, zatímco usedal ke stolu. Dívka na něho vrhla příkrý pohled, a tak se Lee raději pustil do jídla. Angelina se raději věnovala velmi živé diskusi s Fredem. Oba dva zbožňovali famfrpál a nyní se dohadovali o svých oblíbených týmech.

 

 

***

 

 

"Nuit induam, solas non fructus!", prskala Estelle před vstupem do Reiligova obchodu už asi podesáté. Kdyby tak do té pitomé mlhy mohla alespoň kopnout!

 

 

"Za dne se tam nedostanete. Znáte-li heslo, musíte taktéž znát i majitele. Tím by mělo být vše jasné.", řekl někdo za jejími zády. Jeho hlas jí připadal podivně známý. V tu chvíli jí však cloumal takový vztek, že jí bylo putna, komu ten hlas patří nebo nepatří.

 

 

Namířila hůlku na černou mlhu a zaječela: "Bombarda maxima!'" Mlha se ale dál poklidně vznášela v místě, kde by měly být dveře. Kouzlo se od mlhy odrazilo a odmrštilo Estelle na zeď za ní. Aniž by stihla vykřiknout, proletěla zdí. Všude byl prach a kousky cihel. Estelle ztratila vědomí. Z pod rozcuchaných ebenově černých vlasů jí vytékal pramínek jasně červené krve.

 

 

Vysoký muž s černými umaštěnými vlasy, kterého tlaková vlna kouzla jen srazila k zemi, se pomalu zvedl a ani se nepokoušel zbavit prachu, který pokrýval jeho netopýří hábit. Zamířil rovnou k hromadě cihel, aby zjistil, zda žena žije. Nejprve však kouzlem zpevnil zeď, aby vyloučil riziko dalších padajících cihel. Postupně odházel trosky zakrývající bezvládné tělo a začal mumlat léčivá kouzla.

 

 

Když skončil, otočil ženu na záda, aby jí viděl do tváře. "Estelle?", zalapal po dechu. Estelle pomalu otevřela oči. Chvíli na něj jen upřeně hleděla, jako by se snažila vzpomenout si.

 

 

"Kdo jste?", řekla slabým hlasem. Snapeovo léčení sice zacelilo všechny zevní i vnitřní rány, ale žel se mu nezdařilo uzdravit Estelle natolik, aby byla znovu tak plná síly jako předtím.

 

 

Severus Snape na ni chvíli zmateně zíral. Ztratila snad při pádu paměť? Zjevně se musela silně uhodit do hlavy. "Severus Snape. Dokážete vstát?", řekl. Vyveden z míry, začal své bývalé spolužačce vykat.

 

 

"Snad ano.", odpověděla tiše Estelle a se Snapeovou pomocí se zvedla na nohy. Usmála se na něj. Po dlouhé době cítila, že je jí něčí společnost příjemná. Rozhlédla se kolem a její zrak se zastavil na černé mlze, která stále zahalovala vstup do upírova obchodu. Měla pocit, jako by se jí ta mihotající se beztvará věc vysmívala. Otočila se zpět ke svému zachránci: "Pijete kávu, Snape?"

 

 

***

 

 

Fakt otrava. Nejen, že jí ten šmejd dal domácí vězení, ale ještě musí sepisovat eseje o všem možném. Prý jí to jedině prospěje. Blá blá blá. Pěkně si to natrénuje a až začne v Bradavicích studovat, tak bude sypat eseje z rukávu. Blá blá blá. To určitě. Jestli si Severus myslí, že tady bude jen ležet v knihách a sepisovat bláboly, tak to se tedy šeredně mýlí. Měla i jiné plány. Chtěla se co nejvíc zdokonalit v hypnóze. Severus jí sice neustále klade na srdce, aby to na lidi nepoužívala, ale Stanny je přece domácí skřítek. Takže na něm to vlastně klidně trénovat může.

 

 

Odložila pergamen a potichu se plížila ke dveřím svého pokoje. Opatrně vykoukla, aby si zmapovala terén. Ti kluci to tak taky dělali, když se v noci společně kradli hradem tady do Casa Lotte, aby je nenašel Filch. Kdyby tohle věděl Severus! Domácí vězení dokonce života, pomyslela si a uchechtla se. Honem si zakryla ústa rukou, ale zdálo se, že ji skřítek neslyšel. Stanny v klidu dál připravoval jídlo a nevypadalo to, že by si čehokoliv všiml. Jak to ale udělá, aby jí zůstal hledět do očí. Při vaření většinou nespouštěl skřítek zrak z plotny.

"Slečno Lotte, Stanny bude brzy podávat oběd!", zvolal skřítek.

 

"Už běžím.", skoro zazpívala Lotte a v duchu zajásala, protože přesně v ten moment dostala nápad. Stanny někdy jedl s ní u stolu, pokud ho o to požádala. Začala s tím, když byla ještě hodně malá. Zpočátku se skřítek snažil jejímu požadavku vzdorovat. Považoval to za neuctivé a obával se trestu od Lottiny chůvy či poručníka, ale když i oni požadavek malé kouzelnice potvrdili, neměl Stanny na výběr.

Severus Snape prostě řekl: "Není snad tvou povinností sloužit kouzelníkům a plnit jejich vůli, skřítku?" Na to neměl Stanny jinou odpověď než: "Ano, pane. Odpusťte Stannymu." a k Lottině velké radosti usedl k jejímu dětskému stolku. Živě v paměti to měl především chudák skřítek, protože jeho malé paní byly asi tak čtyři. A tak i dnes zasedl skřítek s Lotte ke stolu jako rovný s rovným.

 

"Podívej se na mě, Stanny.", řekla Lotte mezi sousty. Skřítek poslechl, hleděl na Lotte svýma velikýma hnědýma očima a čekal. Během několika sekund už bavil svou majitelku tím, jak si strká kousky zeleniny do nosu, jí nohama a v jednu chvilku zobe z talíře jako slepice. Když se malá ukrutnice dost nasmála, pokusila se hypnózu zrušit. Nic. Poručila tedy skřítkovi, aby dojedl své jídlo a usilovně přemýšlela, jak se z téhle šlamastyky dostane.