"Nedívej se na mě takhle. Pomůžu ti.", řekl a Estelle se zdálo, že snad v jeho hlase zaslechla něco jako něhu. "Kdo to sakra je a co udělal s Vincentiem?!", pomyslela si a vytřeštila oči. Upír si ji mezitím přitáhl blíž k sobě, jako by byla uvázaná na neviditelném lanku. Když už byla pouhých pár centimetrů od záhybů jeho hábitu, zvedl i druhou ruku a ukazováčkem opsal ve vzduchu kruh. Estelle rázem obklopila temně fialová stříbřitá mlha. Skrze mlhu všechno kolem ztrácelo tvar, i Vincentiův hlas zněl vzdáleně. Slyšela, jak na ni mluví, ale všechna slova se odrážela od jejího stříbro-fialového vězení. Vlastně spíš něco jako bublal. Najednou ale Vincetiovo bublání utichlo, všechno zčernalo a Estelle ucítila známé škubnutí někde za pupíkem. Přemístili se.
Na běžné přemisťování už byla dávno zvyklá. Nikdy při tom však nezaujímala embryonální polohu, a už vůbec se nevznášela v nějakém pitomém třpytícím se mlžném oparu. Měla pocit, že se snad pozvrací. Kdyby ovšem bylo, co zvracet. Neodvažovala se otevřít oči. Když si dovolila jen maličko je pootevřít, všechno se kolem ní točilo a míhalo. Takhle špatně jí nebylo ani po tom nejdivočejším večírku. Konečně ji Vincentius nechal klesnout na červené kanape, které jen zářilo novotou. Zřejmě nahradilo pohovku, která nevydržela jejich divoké hrátky.
Slyšela, jak Vincentius pobíhá po místnosti sem a tam. "To tady jako tancuje nebo co?", ptala se sama sebe v duchu. "Zřejmě tanec vítězství.", pomyslela si trpce, než upadla do bezvědomí. Byla šíleně vyčerpaná a navíc ji bolela snad každá buňka v těle. Cinkání zkumavek a kádinek, ani Vincentiovo mumlání už nevnímala. Neprobudila se dokonce ani, když jí potíral rány podivnou tmavě hnědou mastí. "To je ale hnus!", šklebil se Vincentius a dával bedlivý pozor, aby nějaký puchýř nepraskl a nepostříkal ho zelenavým hnisem. Pro jistotu měl navlečené rukavice z dračí kůže. Kdo ví, jak dlouho tam ta káča takhle hnila. Kdyby projevila trochu pokory, byl by ji všemu naučil. Společně by mohli dokázat mnohé. Založit nový upíří rod, pokořit celý Londýn, Británii. Možná i celý svět!
***
Angelina si pyšně vykračovala příčnou ulicí. Ginny s ní udržovala tempo, přičemž z ní nespustila oči. Tiše jí záviděla. Některé prameny Angelininých vlasů měnily barvu střídavě na červenou nebo zlatou. Lidé se otáčeli. Mládež na ni nadšeně pískala a povykovala, starší kouzelníci a kouzelnice jen kroutili hlavami a pohoršeně odvraceli tvář. Pan Weasley šel zamračeně za nimi a dumal, jak to obhájí před svou ženou.
"Mami! Mami! Podívej! Není to nádhera?", výskala Ginny a tahala Molly za rukáv.
"Teď ne, drahoušku, hledáme ještě jednu učebnici pro Percyho, víš?", odpověděla paní Weasleyová, aniž by věnovala Ginny jediný pohled.
"Ehm, Molly, jak jste na tom?", ozval se přiškrceně pan Weasley, který teprve teď vstoupil dovnitř krámku a v duchu se modlil, aby si jeho žena všimla Angelinina zlepšováku co nejpozději.
Molly se otočila se zářivým úsměvem, kterým častovala výhradně jen svého manžela. Všechna záře však její obličej okamžitě opustila, když spatřila Angelinu. Na pár vteřin oněměla a jen upřeně hleděla na měnící se barvy v jejích vlasech.
"Arthure!", vydechla šokovaně.
"Já, no, ehm.", koktal pan Weasley a těkal očima po okolí, kudy by se vytratil.
V tu chvíli se odněkud přihnala dvojčata. Oba chlapci naráz začali něco nadšeně vyprávět své matce, ale vzápětí zmlkli. "Tenhle výraz nevěstí nic dobrého.", pomysleli si unisono a pomalu otočili hlavy směrem, kam Molly rozzlobeně kulila oči. Chvíli nechápavě zírali na barevný úkaz na hlavě jejich spolužačky a pak se oba naráz rozřehtali na celé kolo.
"C-co to je?!", nepřestával se George řehtat a držel za břicho.
"Maják je proti tobě lucernička, Angie!", přisadil si Fred a Angelina zrudla jako rajče. Vypadala vyloženě nešťastně. Brada se jí třásla, jak se snažila nerozplakat.
"Idioti.", řekla Angelina tiše. Vzteky se jí třásla ramena a z očí jí sršely blesky. Dvojčata se okamžitě přestala smát. V životě neviděla někoho tak rychle přejít od lítosti ke vzteku. Dívka se otočila a rychle odkráčela z obchodu.
"Angelino, počkej!", volala za ní paní Weasleyová. "Vrtáci! Koukejte ji přivést zpátky!", obořila se rozhořčeně na dvojčata. Ta ale vypadala, že by se chystala výzvu své matky splnit, a tak dodala: "Hned!"
Fred i George zbledli, zamumlali "Jasně, mamko." a vyřítili ze z krámku, aby napravili škody, které napáchali.
"Holky!", postěžoval si Fred v běhu.
"Jo!", přitakal George a rozhlížel se na všechny strany. Nemohla být daleko.
***
Zprvu docela malý komínek knih se pomalu, ale jistě, měnil v obrovskou hromadu. Lotte si byla jistá, že za chvíli v její knihovničce nezbude skoro nic. Severus jí nechával číst v podstatě cokoliv, co se jí zachtělo. Ale ty časy jsou zjevně pryč. Nenávistně pohlížela na svou novou chůvu.
"Skřítku!", vřískla Amnesia. Během vteřiny se otevřely dveře a Stanny se pomalu všoural do pokoje, shrbenější než jindy. "Ty knihy odtud musí zmizet! Hned!", poručila mu.
"Samozřejmě, madam.", zabrebtal Stanny sotva slyšitelně, luskl prsty a knihy v mžiku zmizely. Skřítek dlouho neotálel a hleděl zmizet též. Neměl zájem se zdržovat ve společnosti té šedovlasé brýlaté fúrie déle, než bylo nutné.
"Měla bys číst pohádky! A příběhy o statečnosti a mravní síle kouzelníků! Knihy o teorii magie!", povzdechla si. "Na takové těžké čtení máš ještě spoustu času."
Lotte se sklesle zadívala na téměř prázdnou knihovnu. Zbylo tam jen několik málo knížek o kouzelných bylinách, zvířatech a nějaké dětské příběhy, které už četla snad stokrát. To má jako za trest? Za co se jí strýček mstí?
"Co tam tak stojíš a koukáš?", utrhla se na ni najednou Amnesia. "Oblékni se, půjdeme ven. Jsi bledá jako upír. Čerstvý vzduch ti udělá dobře. Tak šup šup!"
"Hm."
"Hm? Jak to jako myslíš Hm? Snad Ano, madam!", zaječela na ni Amnesia.
"Ano, madam.", zabručel Lotte a začala se přehrabovat v šatníku. "Babizna jedna hnusná! Jen počkej, ty nádhero!", dodávala si v duchu odvahy. Ještě bude litovat, že sem vůbec jezdila. Madam!
***
Zbytek dne už Angelina s dvojčaty nepromluvila ani slovo. Pomáhala paní Weasleyové v kuchyni a tvářila se, že ty dva vůbec nevidí. Fred nad tím brzy mávl rukou a navrhoval Georgovi, že by si mohli jít zahrát famfrpál nebo provokovat Ghoula do podkroví. George se ale ještě chvíli snažil přesvědčit Angelinu, že přirovnání k majáku je vlastně poklona. Ta ho ale vytrvale ignorovala. Ani paní Weasleyová se netvářila, že by hodlala své synky jakkoliv podpořit. Naopak je v tom nechala pěkně vymáchat. Ať se chlapci snaží. Takhle se chovat k děvčatům! Ale netrvalo dlouho a George to vzdal taky. Fred mu okamžitě vrazil do ruky koště a oba vyběhli z domu.
"Kam si myslíte, že jdete?", ozval se za nimi Percyho podrážděný hlas.
Fred a George se podívali každý na své koště a pak jeden na druhého. "Zametat na pole.", pravil George s vážnou tváří.
"Jo, je tam vážně spoustu napadaných zrnek kukuřice.", dodal Fred a zatvářil se nanejvýš pohoršeně.
"Kdo se má na ten nepořádek dívat!", napodobil Fred svou matku.
Percy na ně chvíli zmateně zíral. "Děláte si ze mě srandu.", prohlásil zamračeně po chvilce uvažování.
"Neblázni, Percy! Z tebe?", chlácholil ho naoko George.
"No právě!", oponoval jejich starší bratr.
"Vážně, bráško, potřebujem si napravit karmu. To není žádná sranda.", pravil Fred a tvářil se tak přesvědčivě lítostivě, že Percyho málem začal mít výčitky svědomí. Humor a ironie, ani jedno z toho nespadalo do Percyho silných stránek. Chvíli tam tedy stál jako trubka a zamyšleně těkal očima z jednoho bratra na druhého.
"Nejsem žádný hlupák! Vy jdete určitě hrát famfrpál!", vybuchl Percy náhle, rudý v obličeji ze vzteku, ale také studu. Jak ponižující, že se nechal takhle hloupě obalamutit!
George už to nevydržel a vyprskl smíchy. "Jistě, že ne!", vysoukal ze sebe a všechny svaly na obličeji mu cukaly, jak se snažil se nerozesmát znovu.
"Nic takového! To je v tuto chvíli naprosto nepřípustné!", pravil Percy rezolutně. Dal si záležet, aby na jeho tváři nepřeběhl ani nejmenší stín náznaku, že by jeho ego utrpělo nějakou ránu.
Dvojčata se jako na povel přestala smát. Dokázala přesně vycítit, když už je jejich vzorný starší bratr vytočený příliš. Ještě chvilku a zatáhne do toho i mamku. To se jim nechtělo riskovat. Percy, co by nevinná oběť jejich srandiček, by z toho vyšel jako vítěz. To by nebylo dobré, a tak se Fred zhluboka nadechl, aby uvedl vše na pravou míru: "Chceme se dostat do nebelvírskýho famfrpálovýho družstva, ty vole!"
Percy se zakabonil, neboť neměl rád, když ho někdo častoval těmito dobytčími tituly. Na druhou stranu by byl na své bratry hrdý, kdyby reprezentovali jejich kolej alespoň takhle. Sám sice sport nesnášel, nicméně bylo by lepší, kdyby ti dva zlořádi vynikali také v něčem jiném než v těch svých nesmyslech.
"To nešlo říct rovnou?!", vyštěkl na ně pouze a rychle vykročil zpět k domu.
***
"Pane profesore, ráda bych vás informovala, že jsem naprosto, ale NAPROSTO šokovaná!", spustila Amnesia hned, jak bez zaklepání vrazila do Snapeova kabinetu.
Snape zvedl hlavu od svého psacího stolu zavaleného hromadou pergamenů a jen tázavě zvedl obočí.
"Ehm, zdravím.", uklidnila se okamžitě Amnesia a obdařila jej jedním ze svých děsivě okouzlujících úsměvů.
Severus Snape jen pokývl hlavou a čekal.
"Tedy, velmi mě znepokojil obsah knihovny vaší chráněnky. Věděl jste, jaké knihy tam slečna má?", řekla už pomaleji, ale pořád bylo v jejím hlase znát podráždění.
"Samozřejmě.", odtušil chladně.
"Ale to přece vůbec nejsou knihy vhodné pro mladou dámu!", vykřikla Amnesia zděšeně.
"Nesouhlasím."
"Ale-"
"A byl bych rád, kdybyste respektovala můj výchovný styl, slečno Koliński. Doktor Tendersweet mi vás doporučoval jakožto svou nejlepší vychovatelku a ujišťoval mě, že s vámi nebudou žádné problémy. Rovněž mi nabídl, abych ho kdykoliv kontaktoval, ačkoliv byl přesvědčen, že ve vašem případě to nebude třeba. Že?", řekl a v očích se mu zákeřně zablýsklo.
"Samozřejmě, pane.", špitla Amnesia a potichu odcupitala. Takhle s ní ještě nikdy nikdo nemluvil. Žádný klient si s ní nedovolil hovořit takovým tónem. Co kdyby opravdu nějaké hlášení doktoru Tendersweetovi poslal? To prostě nesmí dopustit. NESMÍ!
Komentáře (0)
Doporučit
Tisk