Lotte - 46. kapitola

"Nenávidím tě. K smrti tě nenávidím. Nebýt tebe, byla by má dcera naživu.", brebentila potichu do tmy, chvějícíma se rukama si objímala kolena a kolébala se zepředu dozadu. Každý večer se k ní stíny minulosti vracely. Už celé tři roky. Každý večer se její nitro naplňovalo úzkostí a zlobou. Vzala do ruky medailonek, který nosila stále na krku. Ruce se jí třásly, když jej otvírala. Prstem pohladila fotografii své dcery a oči se jí zalily slzami.

 

Byly to nejhorší roky jejího života. První rok nebyla schopna ničeho. Jen stála nebo seděla v dceřině pokoji a strnule zírala před sebe. Její manžel se jí nejprve snažil podpořit, ale trvalo to příliš dlouho. Nemohl to již déle snést, a tak se jednoho dne sbalil a svou žalem šílenou ženu zanechal opuštěnou v domě, kde všechno jako by křičelo příběh ztráty milované dcery. Vztahy mezi nimi a dcerou v té době už vázly, ale dokud byla dcera živa, pořád byla naděje.

 

Když zůstala sama a dům začínal pomalu chátrat, uvědomila si, že už tak nemůže pokračovat a pustila se do renovace domu. Začala tím, že dokonale uklidila dceřinu ložnici. V tu chvíli nejméně potřebnou místnost v domě. Pro ni to však byla nedotknutelná svatyně. Pečlivě vycídila každý kout, otřela prach z každé knihy a povlékla čiště postel, jako by do ní měla Grenadina večer ulehnout.

 

A časem si našla práci. Přihlásila se ale pod smyšleným jménem. Nechtěla, aby si ji někdo spojoval se vším, co napáchala její dcera. Chudinka zešílela ze ztráty své jediné přítelkyně. A teď z toho šílí ona, ale ve skrytu. Nikdo nemá nejmenší tušení, kdo ve skutečnosti je. Vlastně své jméno nenáviděla. Manželovo příjmení jí přineslo pramálo štěstí, snad s novým jménem konečně dosáhne klidu a zadostiučinění.

 

 

Vzpomněla si na svůj svatební den. "Vážení hosté, rád bych vám představil manžele Wilhelma a Artairanne Chattybabblerovi." Hořce se usmála. Kde je mu asi konec? Chvíli zamyšleně hleděla skrz protější stěnu, ale nakonec nad tím mávla rukou a pomyslela si: "Čert ho vem. Mám svůj plán a to je teď to nedůležitějš."

 

***

 

Fred ležel v posteli, dlaněmi si podpíral hlavu a soustředěně sledoval starý pomačkaný pergamen. Nechal si závěsy z jedné strany roztažené a vnitřek postele s nebesy tak zalévalo mdlé světlo vycházející z kamen uprostřed. Ostatní už většinou spali nebo se tak alespoň tvářili. Po chvíli se k jeho posteli ale přišoural George.

 

"Už mě fakt štveš, Freďoure!", vyčetl mu šeptem. "Co tady zase strašíš?"

 

Fred pokrčil rameny, aniž by na něho pohlédl a dál zíral do pergamenu. George mu se zamračeným výrazem nahlédl přes rameno a jen zavrtěl hlavou.

 

"Vážně? Ty tam pozoruješ Casa Lotte?", vyjel na svého bratra nevěřícně a málem příliš hlasitě.

 

"No a?", zamumlal Fred, aniž by se obtěžoval odtrhnout oči od Pobertova plánku. Už dobrou půlhodinu pozoroval jedny drobné ťapičky, u nichž se vznášelo jméno Charlotte Lendwirtová, a jedny větší, k nimž plánek přiradil jméno Artairanne Chattybabblerová. "Tys věděl, že ta příšerná ženská jmenuje takhle blbě?", promluvil konečně ke svému bratrovi.

 

George se nacpal vedle něj a neslyšně slabikoval podivné jméno. "Lotte o ní nepsala?", zeptal se prostě a Fred se na něj nakvašeně zašklebil.

 

"Ne, vlastně se o té babizně ani nezmínila.", odpověděl mu Fred zamyšleně.

 

***

 

 

Konečně začala zase nabývat vědomí. Svět se jí před očima míhal v rozmazaných šmouhách a v uších jí hučelo. Možná to nebyl zas tak úžasný nápad rozbíjet i ty lektvary, pomyslela si s hlavou těžkou jako kámen. Zkusmo zahýbala prsty na rukou a pak na nohou, aby zjistila, jestli po té lavině neznámých substancí náhodou neochrnula. Vše se zdálo v pořádku. Plná napětí zkusila pootevřít oči a snažila se zaostřit. Připadalo jí to jako věčnost, než se jí to podařilo.

 

Chvíli nemohla pochopit, kam zmizely dveře. Nevědomky svraštila obočí, jak se snažila si to všechno srovnat v hlavě. Potom si ale všimla, že nedaleko vstupu do cely někdo stojía a tupě zírá na nějaký prohnutý kus plechu na zemi. Snad Vincentius?, napadlo ji a zavřela na chvíli zase oči, protože už zase měla pocit, že se s ní všechno točí. Uslyšela kroky. Onen někdo přestal studovat zdeformovanou věc venku a nyní kráčel k cele. Estelle široce rozevřela oči v náhlé panice. Nesmí ji tu zastihnout takhle slabou a ležící. Zhluboka se nadechla. Musí se vzchopit.

 

Zavřela oči a soustředila všechnu svou sílu do jediné myšlenky. Celé tělo se jí jako by rozvibrovalo a spánky jí zvlhly studeným potem. Nakonec se ale ozvalo tiché lupnutí a Estelle se přemístila.

 

***

 

 

 

"NEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!", ječí dívka. Je celá zpocená a srdce jí tluče jako blázen. V krku ji pálí z domnělého křiku. Ve skutečnosti však jen sípala a chrčela. Všechno hlasité se odehrálo jen ve snu. To si však Lotte ještě stále neuvědomila, a tak se vyděšeně tiskne k posteli a čekala. Potem zbrocená noční košile ji začíná studit. Pomaloučku se vysouká z postele, aby se převlékla. Napíná sluch a ruce se jí třesou hrůzou z další noční můry i nervozitou, aby ji ta babice náhodou nepřišla "utěšovat".

 

Už převlečná se připlíží ke dveřím jen docela maloučko je pootevře. Chvíli mžourá do tmy a nakonec usoudí, že vzduch je čistý. Vykrade se ven ze své ložnice a pak z Casa Lotte. Rozběhne se bosa studenou kamennou chodbou a modlí se, aby nikoho nepotkala. Do sklepení to bylo docela daleko, a tak měla poměrně velkou šanci, že na někoho natrefí. Nebelvírská věž sice byla blíž, ale jednak si nebyla úplně jistá, že by nezabloudila a jednak neznala heslo. Hypnotizovat obraz před očima tolika další obrazů se jí zkoušet nechtělo. To už rovnou mohla jít hypnotizovat samotného Brumbála.

 

Samozřejmě, že chtěla za svými přáteli. Chtěla by s nimi mluvit, podniknout další praštěnou výpravu a hlavně se ujistit, že si z toho Severusova zákazu nehodlají dělat těžkou hlavou. Ona to tedy v plánu nemá. Každopádně nehodlala strávit už ani minutu v blízkosti té obludné ženské. Úzkostně nahlížela za každý roh a do každého výklenku, jestli tam náhodou někdo nebo něco nečíhá. Sotva popadala dech, když brala za kliku Severusova kabinetu.

 

***

 

Fred Weasley se probudil s Pobertovým plánkem přilepeným na obličeji. Když si to uvědomil, vystřelil do sedu jako by ho bodla vosa. Během vteřiny byl zcela bdělý. Přektoně začal kontrolovat pergamen, jestli jej náhodou nepotrhal. Zdál se v pořádku. I tak nepřestával v duchu sám sebe proklínat a spílat nejrůznějšími nelichotivými přízvisky. Závěsy kolem jeho postele se rozhrnuly a dovnitř strčil hlavu jeho bratr George: "Ty kokos, co to tady vyvádíš? Zvenčí to vypadá, jako bys tu bojoval s celou armádou zahradních trpaslíků. Hm, postelových trpaslíků."

 

Fred se zatvářil poněkud znepokojeně. "No, nevím, co míváš obvykle v posteli ty, ale já jsem tady včera vytuhnul nad plánkem a tak trochu jsem si z něj udělal polštář.", opáčil Fred opatrně.

 

Georgovi div nevypadly oči z důlků. "Ses asi pos-?", nebyl schopen ani dokončit hrubý výraz, který se chystal použít, aby vyjádřil pohoršení a děs, který v něm bratrovo počínání vzbudilo.

 

Naštěstí pro oba bratry se však plánku nic nestalo. Fred ho sice v noci trochu pomačkal, ale zdálo se, že na funkčnost to nemá vliv. Naopak tento drobný zlepšovák plánku prospěl. Vypadal teď tak nějak víc tajemně a zákazaně. "Neplecha ukončena.", zašeptal Fred, odložil hůlku a s nejvyšší, téměř posvátnou, opatrností uložil plánek do kapsy hábitu. Na svou kamarádku si tentokrát ani nevzpomněl.

 

***

 

Nechápavě zíral na prázdnou celu před sebou, ale než jeho mozek vůbec stačil rozběhnout nějaký myšlenkový proces, ozvalo se za ním tiché zapraskání a Vincentius se bleskově otočil. Za ním, teď už vlastně před ním, se vznášela kousíček nad podlahou Estelle. Rozchuchané vlasy jí divoce vlály jako by ve větru, ačkoliv ve sklepení byl tak těžký vzduch, že by to bylo i ten vítr udusilo. Oči jí vztekle blýskaly a sálala z ní ohromná energie. Celý dojem ještě umocňovala zaprášená sukně, roztržená téměř po celé délce.

 

Vincentiovi pokleskla brada a hůlka mu vypadla prostě vypadla z ruky. Až do této chvíle byl přesvědčen, že absolutně není možné, aby se něco takového stalo. Estelle byla přece tak slabá. Několik dní nebyla ani schopna se probudit. I proto neměl strach ponechat všechny lektvary v cele. Navíc vážně pochyboval, že by se starala o nějaký závěs, případně o to, co se za ním skrývá, kdyby se náhodou probrala. A také se obával, že by mu mohla překazit nějaký výnosný kšeftík, protože nepochyboval, že její první reakcí po probuzení by se stoprocentně přiřítila za ním a zasypala ho výčitkami. Až pak přišly otázky. Možná.

 

Žádné otázky ani výčitky se teď však nekonaly. Estelle se zlovolně usmála. Byla nádherná a děsivá zároveň. Ve tváři se jí odrážela pomsta a krutost.

 

"Pomohl jsem ti.", zašeptal Vincentius. "Vyléčil jsem tě."

 

Estelle neřekla jediné slovo, jen znechuceně zkřivila ústa.

 

"Vyléčil jsem tvé popáleniny. Vzpomínáš?", zabědoval Vincentius zoufale a pomalu se začal sklánět pro svou hůlku, aniž by z Estelle spustil oči. Ta ale jen zavrtěla hlavou. Máchla prudce rukou a Vincentiova hůlka odletěla ke schodišti. Z upírovy tváře se vytrácela všechna zbývající barva. Kdyby zbledl ještě víc, byl by to vznik nové transparentní humanoidní rasy.

 

Rozlícená žena na něj namířila svůj štíhlý ukazovák a se škodolibostí sobě vlastní zašeptala: "Petrificius totalus!" Upír v okamžení připažil a poslušně se skácel k zemi. Estelle se snesla zpět na zem, sebrala odhozenou hůlku a překročila vyděšeného Vincentia a stanula opět ve své cele. Vzala strženou garnýž, strhla z ní zbytek závěsu, kouzlem si ji zmenšila tak, aby se jí s ní dobře manipulovalo a pak ji na jednom konci hůlkou opracovala do perfektně ostré špičky. Spokojeně si prohlédla své dílo a vrátila se zpět ke zkamenělému upírovi.

 

Obkročmo se na něho posadila a pak začala si vyměřovat, kam by asi tak měla kůlem mířit. Pak zamumlala Vincentiovi zcela neznámé zaklínadlo, kterým pominula kamenná ztuhlost, ale zároveň byla zachována neschopnost pohybu. "Nedělej to. Estelle, prosím!", sípal nebožák. Estelle se jen chladně zasmála a odhalila při tom své děsivě dlouhé špičáky. Políbila Vincentia na rty, zašeptala posměšně sbohem a pak tělo pod ní ochablo.