Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 1.

Anotace: Přílet do Nové Caesarie, 1650.

Vražda. Sebevražda. Selhání. Tři slova, kterými jsem byl před řadou hodin uveden do celé této nepříjemné situace, jíž jsem musel řešit a snad taky vyřešit. Ta tři slova, která mi stále rezonují v hlavě, i když jsem tisíce mil od místa, kde byla pronesena. Slova, kvůli kterým se musím přesouvat přes polovinu světa, půl dne letadlem v nejzazší části první třídy, kde mě naštěstí nikdo moc neobtěžuje, dokonce ani stevardky.

Cesta, kterou trávím čtením spisů a dokumentů, jež jsem vyfasoval na Sicílii, nebo sledováním zpráv a novinek, podle toho, jakou mám zrovna náladu, a ta celkově není úplně nejlepší. Vlastně je na podobném bodu mrazu jako venkovní teplota. Byl jsem navezen řešit něco, co skoro nikdo nechce řešit, člověkem, který by to neměl řešit, kvůli lidem, kterým po tom nic není, ale právě teď to opět vyplulo na povrch.

Občas se na to snažím nemyslet a sleduji zprávy na malém monitoru sedačky naproti mně. Je to směs naprostých banalit, zveličovaných úspěchů, bagatelizovaných neúspěchů a sem tam i důležitých zpráv, ale těch je tam vcelku málo. Vítězství u Marseille, veletrh kybernetiky a robotiky v Etiopii, šampionát v Soluni. Tyhle zprávy už začínám ignorovat, jsou spíše podivným statickým šumem na pozadí a akorát mi připomínají můj úkol, moje poslání, které mě čeká.

Ještě se podívám z okna na oblaka, která jsou okolo letadla, a pak se zase začtu do dokumentů. Zároveň si sestavuji do bločku pracovní plán, jak budu postupovat, co udělám, až přistanu v Nové Caesarii, jaké budou moje první kroky a k tomu seznam pár lidí, se kterými bych se měl setkat. Můj nadřízený na sicilské prefektuře byl vcelku otevřený, jako obvykle. „Asi tam šlápneš pár lidem na nohu, tak si dávej pozor. Drž se při zemi. Snaž se, co nejdéle nedávat nikomu najevo, proč tam jsi, i když to asi nepůjde. Sejdi se co nejdříve s naším kontaktem,“ tak zněla Tulliova slova při našem setkání v Palermu.

Tahle slova mě nakonec přiměla přehodnotit část mého pracovního postupu v této záležitosti. Bude to tedy nákladnější, obtížnější a nebezpečnější, než jsem myslel. Je to jeden velký chaos. V oficiální záležitosti cestuji přes půlku světa a možná se tam budu muset skrývat jak nějaký utečenec.

Vytáhl jsem laptop, připojil se k internetu, zapnul VPS a začal vyhledávat vhodné místo, kde bych se v Nové Caesarii ubytoval. Moje požadavky jsou poměrně specifické. Co nejdál od centra, vybydlená oblast, místo, po kterém neštěkne ani pes. V podstatě brázdím po okrajích několikamiliónové metropole. Hledám místa s nízkou kriminalitou, i málem lidí, což je dost protichůdné, protože právě tam se často kriminálníci schovávají. Nakonec zavrhuji myšlenku na byt a vytipuji si zapadlou garáž mezi dvěma opuštěnými sklady, která je k pronájmu nedaleko od nepoužívaného Jižního přístavu.

Kontaktuji majitele a ten se mi hned ozve přes zprávu. Nejprve je naštvaný, že ho někdo otravuje, ale tisíc solidů, kterými zamávám jako zálohou, ho rázem změní na největšího mília. Hned slibuje hory doly, vykresluje to místo, které podle fotografií na internetu vypadá dost příšerně, jako nejlepší garáž světa, div není pozlacená. Ale já nepotřebuji nejlepší garáž světa, já potřebuji klid na práci, takže slíbí zařídit palandu, připojení k internetu a hodí tam pár kusů nábytku, které má. Tímhle trávím poslední část cesty, poslední půlhodinu letu, než se naše letadlo přiblíží k Nové Caesarii a kapitán nás vyzve k vypnutí elektroniky, protože budeme přistávat.

Ještě si zapíšu adresu a všechno vypnu. Dokumenty schovám do kufříku, který zamknu a rozhlédnu se po poloprázdné první třídě. Nikdo si mě nevšímal. Tak to mám rád. Kdybych jel s lůzou z ekonomické třídy, asi by mě každý otravoval otázkami a nekonečným žvaněním. Přistání trávím hleděním z okna na přibližující se přímořské velkoměsto a jeho rozlehlé mezinárodní letiště, které odbaví denně desítky letů všemi směry.

Město je svou podobou zajímavé. Trochu připomíná Benátky, které jsem jednou navštívil. Nová Caesarie je v podstatě souostroví obklopené poloostrovy s rozlehlými přístavy, moly a loděnicemi, protkaná tisíci silnic a desítkami dálnic s mosty, které překonávají zdejší řeky a zálivy. Je nejdůležitějším bodem této provincie, jak to aspoň stojí v každém průvodci, a jak se tím místní pyšní. Zároveň, když se blížíme, naplňují se mé obavy. Město je zasněžené a všude mráz.

Cestou přes přelidněnou a prosvětlenou letištní halu plnou obrazovek a přepážek, kde si konečně můžu zapálit cigaretu, přemýšlím, jak se dostanu na tu adresu garáže. Taxi si brát nechci. Zanechal bych stopu. Stejně tak půjčení auta by nebylo z nejbezpečnějších. Už ten pronájem sám je možná příliš velkým rizikem. Kdoví jestli je majitel spolehlivý a diskrétní. Zněl jako ubohý patolízal, ale uvidíme. Nakonec beru autobus. Čekám na něho v odletové hale a sleduji pár lidí, kteří venku mrznou. Teď jsem rád, že jsem nepodcenil oblečení a vzal jsem si zimní bundu. Akorát dokouřím cigaretu, když přijíždí můj autobus a já kvapem opouštím halu, abych ho doběhl.

Nakonec ho bez problému stíhám a usedám na nejbližší volné místo. Hned se podívám na seznam zastávek. Mám před sebou čtrnáct zastávek. Skutečně to není úplně blízko. Čtrnáct zastávek jižním směrem podél břehů Atlantiku. Na okamžik mi tohle místo připomnělo předměstí Konstantinopole, ale jen na okamžik. Ve srovnání s Konstantinopolí je Nová Caesarie jen malá zapadlá vesnička. Takový klidný, čtyřmiliónový zapadákov, pomyslím si a nemohu se neusmát. Ale s Konstantinopolí má přeci jen něco společného. Rozdílnou a nesourodou směsku lidí, kosmopolitní město všech barev a tvarů, jen oproti Konstantinopoli je zde vyšší kriminalita, vyšší chudoba a vyšší nevzdělanost, aspoň podle záznamů, které jsem četl. To je pochopitelné.

Asi po třech zastávkách jsem zkontrolován revizorem, a pak už zase mohu v klidu a potichu sledovat ubíhající východní pobřeží Nové Caesarie. Klidný oceán, na který dopadají sněhové vločky z mraků nad námi. Naštěstí je to spíše jen takové mrholení než skutečně sněžení. To tu bylo nejspíše ráno, protože pořád je dost centimetrů napadaných.

Podívám se na hodinky. Je 17:10. Asi v půl šesté vystupuji na Sklerově náměstí u starého přístavu. Kdysi to byl jeden z prvních přístavů na tomto kontinentu s prvními kolonisty, ale nakonec padl za oběť pokroku a rozšíření přístavů v severních částech. Každý rok přes starý přístav projde několik tisíc tun zboží a přes nový Severní přístav čtvrt miliardy tun. Docela rozdíl, který je důvodem, proč toto místo vypadá tak, jak vypadá.

Je to skoro liduprázdné náměstí obklopené starými činžáky, kde žije nejhorší městská lůza, nebo jsou docela opuštěné. A podobná lůza je i na samotném náměstí. Vidím jen pár prochladlých a opilých bezdomovců v jejich polorozpadlých lepenkových chýších, několik málo feťáků a o něco víc kriminálníků, jinak vůbec nikoho. Žádný slušný člověk se tam raději nepohybuje. Má ambice najít místo s nižší kriminalitou je ta tam. Tohle je přesně ta část města, která v těchto dobách upadá v zapomnění. Tam se raději zdržovat nechci a rychlým krokem jdu k průmyslové čtvrti plné prázdných starých továren, skladišť, montoven a dílen, kde už mnoho let nikdo nepracuje a pouze chátrají. Jejich činnost se už přesunula do jiných částí Nové Caesarie. Jen občas narazím na nějakou dodávku a pár dělníků. V této čtvrti, skutečně, jak to bylo i na fotografii, mezi dvěma takovými sklady z červených cihel nacházím malou, zapadlou a sklady svíranou garáž, ze které vychází světlo.

Dojdu ke garáži a zaklepu. Moc dlouho to netrvá a vrata se zvednou. Uvnitř je špinavý chlap ve staré košili a mikině, s hubou umaštěnou a naplněnou právě rozjedenou klobásou a za ním vidím stůl se zapnutou televizí, palandu, pár prodlužovaček, olejové skvrny na zemi a skříň. Domluvím s ním pronájem na měsíc, i když tak dlouho tady snad nebudu a řeknu mu, aby hned odešel. Ještě se s povděkem hluboce ukloní a na svých prasečích nožkách peláší pryč, zatímco já zase zavřu garáž, aby dovnitř nešla zima. K mému milému překvapení tam nacházím i přenosná elektrická kamna a žárovka vypadá, že bude dobře fungovat. Možná tomu ubožákovi něco málo připlatím, řeknu si.

Základní ubytování zajištěno. Velmi provizorní, velmi schované, ale dostatečné k použití. Tím je krok číslo jedna splněn. Nakonec se rozhodnu tuto část postupu neměnit, neměnit pořadí, toho, co udělám, a tak posílám svému kontaktu zašifrovanou zprávu. Zatímco čekám na odpověď, vytvářím nové spojení přes VPS, aktualizuji antivirus v laptopu, stejně jako všechny další důležité soubory. Bude to chvilku trvat, tak si rovnou při tom i vybalím některé věci, které jsem si přivezl.

Ozve se pípnutí telefonu. Přijatý šifrovaný soubor. Chvíli probíhá dešifrování, ze kterého vyleze krátká zpráva.

Kavárna Makedonského nádraží, 18:50.

Za padesát minut se musím dostat přes půlku města, do západních okrajů jeho centra. Rychle vyhledám nejbližší spoj, stejně jako si připravím rovnou dva zámky na dveře a vrata garáže. Vlastní zámky. Ne, které mi majitel nabídnul. To určitě ne. Jsem dost nerad, že jsem mu takhle svěřil svoji bezpečnost a svůj majetek, ale jinak to nejde. Jsou to dost nepříjemné provizorní podmínky. Laptop zamknu, všechny doklady vezmu a opustím garáž, na kterou dám zámky. Takhle to budu muset asi v následujících dnech dělat.

V šest nasedám na autobus a tentokrát musím ujet skoro třicet stanic, ale měl bych to stihnout. A když ne, nic se neděje. Můj kontakt je tu kvůli mně, ne já kvůli němu, takže on si když tak počká. Tím spíše, že jsem se kvůli tomuto musel trmácet celý den přes půlku světa a během pár hodin na mě nejspíše v plné síle dolehne únava ze změny času.

Makedonské nádraží, nacházející se asi dva bloky od Tigridského náměstí, je mnohem více zalidněné, než poloprázdné a vybydlené přístavní čtvrti na jihu. Je to zároveň balkánská čtvrť. Potkávám tam potomky balkánských kolonistů. Chorvaty, Srby, Albánce, Maďary. Společně se Severním přístavem je Makedonské nádraží druhým srdcem, druhou velkou tepnou Nové Caesarie, kterou obklopují luxusní hotely, osvětlené nákupní centra hostící v každou denní dobu tisíce lidí, mrakodrapy plné kanceláří, kde se život nikdy nezastaví a auty zavalené křižovatky a silnice.

V nádraží potkávám hromady lidí. Lidi přijíždějící za prací, či se z ní vracející, lidi přestupující na své další cestě, zástupy lidí, kteří si mě nevšímají, a já si snažím nevšímat jich. Jen se mezi nimi proplétám, mezi turnikety, mezi automaty na lístky, procházím okolo různých přepážek a hledám tu mizernou kavárnu, kterou nakonec nacházím, až v druhém patře nádraží. Tam je daleko větší klid, větší ticho než v nižších patrech, kterými projdou ročně milióny pasažérů.

Rozhlížím se po kavárně s barovým stolem a několika menšími kulatými stolky v prostoru, zatímco u prosklené stěny, ze které je vidět na peróny a tratě, jsou buňky. Mnoho z nich je plných, stejně jako ty stolky a všechny je sleduji. Nejprve vyhledávám stolky a buňky, kde sedí jen osamocení jedinci, protože pochybuji, že tam bude více kontaktů. Potom…