Přemýšlet by nezaškodilo

Anotace: Kniha popisuje vtipné situace šestnáctileté, praštěné holky. (Některé jsou i z mého života) :)

Sbírka: "Zavolej, až budš schponá přijímat planetu Zemi.", Přemýšlet by nezaškodilo

1
Nevím, jestli taky někdo kromě mě má chuť se občas vypsat, neboli dát své myšlenky na papír, aby se mu udělalo místo v hlavě, ovšem já to dělám. I když je pravda, že myšlenky neukládám na papír ale do počítače.
Dnešek je docela náročný, ostatně jako každý jiný den v této domácnosti. Navíc je zima a já zimu nesnáším, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, a to je ten hlavní důvod-je mi Zima-ano to se dalo předpokládat, a zadruhé padá Sníh-hnusná, bílá, studená a mokrá hmota, která se vám dostane všude. Do bot - pokud je nemáte dost vysoké, za tričko a dokonce i za krk a to i přes skutečnost, že vlastníte šálu. Pokud máte jako většina mladých lidí rádi sníh (dospělí už tak optimističtí nejsou), nejste můj člověk.
Existuje ale někdo, pro koho jsem tyto útrapy schopná vydržet. A to je moje sestra (bohužel jen pokrevní) Linda. Ano. Když říkám pokrevní, tak to myslím doopravdy. Tak jak to udělal Vinnetou a Old Shatterhand - myslím. I když mě Linda hodnou dobu prosila, abych počkala, až si alespoň rozbije koleno, ale moje síla osobnosti ji přesvědčila-I když to si asi taky jenom myslím. S ní bych se taky klidně zvládla třeba koulovat, nebo se sáňkovat, nebo co to ty děcka dělají v zimě. Možná bych pro ni byla schopná podstoupit i stavbu iglú, při které bych měla sníh asi opravdu všude. Ale musím se přiznat, že v zimě ráda lyžuju a bruslím.
Asi působím trochu divně a pochybuju, že chcete slyšet moje ctěné jméno, ale stejně vám ho řeknu. Jmenuju se Michell Olsenová. To protože můj táta je černoch a mně zůstalo jeho jméno. Chápete, jak někdo může svému dítěti dát jméno jako Michelle? Jinak kluky přezdívána Arktida. Prý hotová ledová královna. A přitom to není vůbec pravda, chodila bych s každým, kdo by se nabídl, kromě těch našich puberťáckých blbečků. Jsem mulatka, což mi situaci značně stěžuje, protože každý z těch magorů u nás ve třídě pořád mele jak je to cool chodit s holkou, která je z poloviny exotického původu. To že jsem všechny jejich „galantní“ nabídky poslala do kytek je docela štve a věnují se mi snad ještě snažněji než předtím. Mám blonďaté vlnité vlasy a trochu snědší barvu kůže. Kamarádky mi tvrdí, že mám dlouhé a štíhlé nohy a cpou mi minisukně, protože sama si to o mých nohách nemyslím, a tak je nenosím. Darina si to taky nemyslí, zato si myslí, že mám pomerančovej ksicht a dává si záležet, aby se o jejím názoru každý dozvěděl. Linda si myslí, že v případě Dariny je to jen čirá závist, protože ona minisukně nosit nemůže. Jednak na to nemá dost dobré nohy-podle Lindy, a jednak ji to zakazuje její matka.
Jinak k mému životu. Jedna útrapa za druhou. Například zrovna když tohle píšu, moje sestra Lucill hraje nesnesitelně na klavír. Možná bych se taky měla naučit na nějaký hudební nástroj, aby poznala co je to lézt někomu na nervy. Brácha Justin , kterému už je devatenáct je nejspíš někde u počítače, Máma jako redaktorka věčně v práci a táta, ten neznámo kde. Jak vidíte, rodiče si dali záležet, abychom všichni trpěli výstředními jmény. Jo a ještě jsem zapomněla na babičku, která u nás bydlí. Z té by se taky jednou někdo mohl zbláznit.
2.
„Do háje.“Tak tohle je moje první věta po probuzení. A vůbec není divu, jelikož-buď se mi splašily hodiny, což asi ne, nebo jsem zaspala-což je pravděpodobnější- a ten blbec brácha mně nevzbudil. Rychle jsem vstala a modlila se, aby si kyselina (naše chemikářka) dala svoje ranní kafe příliš horké, a tak se trochu zdržela. Samozřejmě nic takového se nestalo, a i když jsem jela na kole, vtrhla jsem do učebny minutu po zvonění. Neučesaná (tedy ráno ano, ale po divoké jízdě na kole se to k účesu nedá přirovnávat), nenalíčená, tváře mi úplně hořely a s funěním jako tank. Kyselina se nahrbila přes katedru, aby viděla, kdo přišel navštívit tento zchátralý ústav a pak mi sdělila hlasem tak syčivým, že to skoro vypadalo, jako by její dech bouřlivě reagoval s kyslíkem, „Jste po škole Olsenová a pokuste se mě ušetřit svých obvyklých trapných výmluv.“ Málem jsem ji skočila po krku. Fakt. Obvyklých? To snad není pravda. Vždyť pozdě jsem přišla poprvé (možná podruhé).
Chtěla jsem si jako obvykle sednout na své místo u okna, ale problém byl, že už tam někdo seděl. Darina a s ní nějaký nový kluk s hnědými vlasy a modrýma očima. „Tu není místo.“ Sdělila mi ta královna inteligence. „Přišla jsi pozdě.“ nadzvedla jsem obočí. Chtěla jsem podotknout, že jsem si toho stačila všimnout, ale ozval se někdo jiný. „Michell?“ Byl to ten nový kluk a tvářil se, jakoby spolkl měsíc. Není divu, že je vedle něho Darina tak nevýslovně šťastná. Teď ale docela naštvaná, neboť jsem zjistila, že mi dva se známe. Vybavila jsem si dokonce, že se jmenuje Teo a chodili jsme spolu do školky. „Chcete být po škole i další den nebo si už laskavě sednete?“ Ozvala se kyselina, takže jsem na Darinu jenom zamrkala a odklidila se ke Krystýně, která mi ochotně nabídla místo.
Zatímco si všichni vychutnávali oběd, já jsem seděla v lavici učebny chemie, odvozovala chemické vzorce a vymýšlela nejrůznější nadávky na kyselinu. Několikrát jsem se ji snažila přesvědčit, že mám hlad a zaplacené obědy, ale nic naplat.
Když jsem se vrátila, do šatny Linda na mě čekala. Jelikož obědy už byly zavřené, musela jsem si něco uvařit sama. Linda nadšeně navrhla, že se přidá.
Když jsme přišly domů, Justin dělal neuvěřitelný kravál. Zařvala jsem na něho, že tu není sám. Místo toho aby vypnul ty své krámy a zavřel se u sebe, přišel do kuchyně. „Vy tu něco vaříte?“ Zeptal se, když nás našel s hlavami nad kuchařkou. Ujistila jsem ho, že nejsem vývařovna a vaříme jen pro nás dvě. „No, víš,“ začal. „Dneska má přijít Aleš a já jsem zapomněl koupit něco na večeři.“ „A co já s tím?“ To jsem fakt nechápala. Co mu brání vylézt z té svojí černé díry a zajet do marketu pro pizzu? Začal mi vysvětlovat, že nemá čas, tak jsem mu řekla, že kdyby mě nepřemlouval, mohl už být třikrát zpátky. Ale nakonec jsme se dohodli, že za mě vytře. Sice to ještě nikdy nedělal ale, souhlasil a to mě naprosto vyvedlo z míry, jelikož takovou oběť jsem neočekávala.
Pustily jsme se s Lindou teda do toho, a když přišel ten trouba, měly jsme to zmáknutý. S lítostí jsme musely konstatovat, že je to stejný „mutant“ jako můj brácha a to po výkřicích typu „Toho chci zabít já,“ nebo „Sakra, zabil mě“ (to se ozývalo docela často), nebo (a u toho jsme se ze srdce zasmály) „Aleši si hotová Johanka z Arku.“
Do kuchyně přišli jako praví burani. Klidně by celý plech zvalili sami, kdybych si kousek nezachránila. Vrchol ale byl, když Aleš řekl: „Jedl jsem i lepší (brácha se ho snažil varovat očima, ale on klidně pokračoval) „chtělo by to troch víc soli a nemám rád papriku, tu si mohla vynechat.“ Nevěřícně jsem na něho zírala. „Mimochodem Justine, máš ve středu čas?“ „Ne“ odpověděla jsem za něho. „Justin musí vytírat.“ Linda vyprskla smíchy. Dokonce i tomu buranovi zaskočilo. „Cože, ty musíš vytírat?“ Zeptal se. „To jako hadrem?“ Víc jsem nevydržela, a zatímco se Linda málem dusila, soustrastně jsem ho poplácala po rameni a odešla.