Za trnitými strunami

Anotace: Příběh na počátku 90. let ...Drugs, sex and rock´n´roll ... Pokračování XIX. Pobláznění

  Zapadla jsem do svého hotelového pokoje a klopýtala do sprchy, po které jsem toužila celý den.
Horká voda mě bičovala, otáčela jsem se za proudem a nechávala se rozmazlovat. Takový to byl luxus! Přepnula jsem z horké na studenou, abych byla schopna ještě dokodrcat své tělo do postele.
Čerstvá jsem vyšla pouze v ručníku, když jsem vykřikla leknutím.
Na mé posteli seděl Vill. Nečekala jsem ho tu dnes večer.

,, Co tu děláš?“ Lapala jsem po dechu. Nyní jsem se probrala a můj pulz se zrychlil.
,, Čekám tu na tebe.“ Usmál se a šel mým směrem.
Než jsem stačilo cokoliv odpovědět, začal mě líbat. Hluboce a toužebně, to uměl!
Nebránila jsem se, jelikož to moje tělo také potřebovalo.
Potřebovalo trochu té pozornosti a péče.
Jedním tempem ze mě strhl ručník a odhodil. Pocítila jsem, jak se mého nahého těla zmocnily jeho zvědavé ruce. Chytil mě kolem pasu a posadil mě na okraj postele. Od polibku se rychle přesunul ústy k mému klínu. Zavrávorala jsem vzrušením. Myslela jsem, že jsem v jednom ohni.
Jeho divoký jazyk mě začal uspokojovat, zatímco já se prohýbala v zádech a hlasitě sténala.

Vill mě zkrátka rád dráždil a uspokojoval. Předtím než jsem dosáhla orgasmu se odtáhl a podíval se na mě tím šibalským výrazem.
,, Nepřestávej!“ Žadonila jsem.
Přesně toho chtěl dosáhnout. Jedním tahem ze sebe sundal triko a chystal se lehnout si vedle mě.
Byla jsem rychlejší a hladově mu rozepnula pásek u kalhot, které byly rychlostí světla na zemi.
Dychtivě jsem se chopila jeho tvrdého mužství a přejížděla rychle nahoru a dolů. Zírala jsem mu do očí a užívala si jeho vzrušeného výrazu.
Hladově jsem zapojila svá ústa a začala moje oblíbená hra. Vill mě pevně za vlasy a z krku se mu draly tiché steny.
Líbilo se mi to, dobývala jsem ho a dráždila.
V jednom okamžiku mě prudce odstrčil a otočil zády k sobě. Zmocnil se mě tvrdě, což jsem měla ráda. Vykřikla jsem a prstama se zaryla do přikrývky.
Přirážel neskutečnou rychlostí. Chvíli mě svíral kolem krku a potom plácal po zadečku, až byl celý rudý.
Vzrušoval mě, až mě to dohánělo k šílenství!
Před vrcholem jsem hlasitě sténala a tiskla se k němu. Moje tělo bylo v jedné křeči než se uvolnilo, jako by jej neovládala žádná gravitace. Oba jsme dosáhli stavu beztíže.
Lapali jsme po dechu a jen tak se tiskli k sobě.

,, To bylo úžasný!“ Zasmála jsem se.
Přikývl a začal mě líbat. Moje srdce tlouklo a zažívalo další orgasmus, nyní trochu jiný. Takový, který nás pohání každé ráno, každou minutu každého dne.
Hrála jsem si s jeho vlasy a navzájem jsme snili o tom, co společně ve Phily podnikneme.
Už teď jsem se těšila. Netuším, zda to byl můj přítel, ale vše tomu nasvědčovalo. Minimálně to, že to můj přítel brzy bude.
Než jsem usnula tak mi Vill zašeptal, že mě má rád a že si se mnou rozumí. To mě ukolébalo do sladkých nevinných snů.

Nadcházejícího dne, kdy jsem se chystala domů, bylo chladno. Nasadila jsem si bundu s nášivkami mých oblíbených kapel a vydala se směrem k taxíku, který už na mě čekal.
V hlavě jsem si přemítala, co asi řeknu Peterovi. Jak mu vysvětlím, že se naše cesty rozcházejí. Že se možná měly rozejít už dávno. Tenkrát jsem si přála, aby si někoho našel. Abych přišla domů a nachytala ho s jinou dívkou. Ulevilo by se mi a ještě bych jim v klidu popřála štěstí. 

Jenže takhle to nefunguje. Ať jsem se snažila sebevíc tak jsem nemohla vymyslet žádnou větu, která by nezněla tak děsně jako: musíme si promluvit.
Na jejím konci lze očekávat jen jediné.

Peter byl doma, když jsem zrovna vešla dovnitř. Vykoukl z kuchyňských dveří a neskrýval překvapení.
,, Ahoj.“ Řekl a dál se vrátil ke své činnosti. ,, Co ty tady?“
,, Přijela jsem ti říct, že se budu stěhovat.“ Vyklopila jsem rychle, jelikož mě celá situace dohnala k závěru sama.
Podíval se na mě a mlčel.
Viděla jsem na něm hned několik emocí. Vztek, lítost, nevraživost.
Vše se mísilo dohromady. Očekávala jsem vše a byla rozhodnuta, že to ustojím.

,, Kam se stěhuješ?“ Jeho hlas zněl klidně, což mě překvapilo.
,, To ještě nevím.“  Vypadalo to, že vše můžeme vyřešit v klidu.
,, Pošlu sem někoho pro moje věci, aby to bylo vyřešeno, co nejrychleji.“ Pokračovala jsem.
,, To je to co chceš? Vyřešit to, co nejrychleji?“ Rýpnul si. Zřejmě to nepůjde tak jednoduše, jak jsem doufala.
,, Prosím, nechci se hádat.“ 
,, Hádat?!“ Zopakoval a vši silou mrsknul sklenicí o zem, až se roztříštila.
Leknutím jsem uskočila a než jsem stačila zareagovat tak ke mně přiskočil, chytil mě za hlavu a začal se mnou házet na všechny strany.

,, Přestaň!“ Snažila jsem se ho dostrčit, ale byl vzteky bez sebe.
,, Já sem to věděl, že když začneš s hudbou tak odejdeš!“ Strčil do mě, až jsem spadla na zem. Začala jsem se vztekat, rozzuřil mě.
,, Ty vážně nejseš normální. Podívej se, jak se chováš!“ 
,, To si zase někoho poznala, že chceš jít pryč?!“ Stál nade mnou a řval jako smyslů zbavený.
,, Vždyť se na nás podívej!“ Strčila jsem do něj hrubě zpátky, až zavrávoral.
,, Přijde ti normální, že se vidíme po takové době a ty mi jenom řekneš co ty tady!“ Napodobila jsem jeho větu, kterou vyřkl před chvílí.
,, Tak se máš taky snažit ty, ne jenom já!“ Hodil po mě utěrku.
,, Snažit?“ Zasmála jsem se. ,, Jak ty se snažíš, prosím tě?!“ Můj smích se měnil v zoufalství.
,, Sedíme vedle sebe u televize, protože to je jediné, co děláš! Nikam se mnou nejdeš, pořád mě jenom hlídáš. Lezeš mi do pošty, kontroluješ oblečení, a když mě vidíš tak se ani neobejmeme. Copak ti tohle stačí?!“ Vykřikla jsem a on se zarazil. Nejspíš si uvědomil, že to celou dobu bylo jenom přežívání.

,, A co mám teď jako dělat?“ Zeptal se a začal brečet. Chtěla jsem se tomu vyhnout. Ale copak se dá rozchod obejít bez slz?
Byla jsem bezradná. Celou dobu, co jsem se nemohla věnovat hudbě, jsem se o vše starala. O nákupy, vaření a obskakovala Petera, když sledoval svoje pořady. 
Teď jsem ale měla opět svou práci a nehodlala jsem se jí vzdát.
I když to bolelo!
,, To, co si dělal doteď. Celé ty dny, co jsem tu nebyla.“ Pokusila jsem se znít klidně.
,, Jenže to všechno jsem dělal s tím, že se jednou vrátíš. A ty mi řekneš, že odcházíš.“ Brečel a mně ho bylo líto. Ale zůstat by znamenalo pro oba opět jen přežívat.
,, Moc mě to mrzí, skutečně.“ V očích se mi zaleskly slzy. Chtěla jsem ho obejmout, ale uvnitř jsem cítila jak je mi to nepřirozené.
Takový to byl vztah!
,, Nebyli jsme ani dobří přátelé.“ Konstatovala jsem a setřela si slzy, co mi tekly po tvářích.
,, To není pravda.“ Namítl Peter a neustále brečel.
,, Kdyby si nikam neodjela tak by bylo všechno v pohodě.“ 
,, V pohodě?“ Zopakovala jsme tiše spíše pro sebe.
Tehdy jsme si uvědomila, jak jsem tam tak stála, že jsme každý byl úplně jiný. Jemu vyhovovalo každodenní pohodlí s několika televizními pořady. 
Já si přála tvořit hudbu a předávat ji ostatním i za cenu toho, že se několik měsíců neukážu doma.
Nic jsem mu nezazlívala, jen se mi to srovnalo v ten okamžik v hlavě. Byli jsme oba úplně jiní!

Ještě toho večera jsem si sbalila pár věcí a odešla pryč z bytu, kam už jsem se neplánovala vrátit. Nechala jsem tam uslzeného Petera a výčitky svědomí.
Cestou jsem plakala, ale ne tolik.
Náš vztah skončil dávno, jen jsme ještě setrvávali v jeho dýmu. . .