Kap. 4 U Opatrovníka

Anotace: Lili tam, kde to nemá ráda. Vzkaz na bědovi. Prosťáček Silio a zelí od Zlatuše.

Sbírka: Tommy I. - Skrývání

V jiné temné síni daleko na severozápadě stál u okna vysoký, statný, ale štíhlý muž. Byl zhruba pětačtyřicetiletý, jeho černé vlnité na krátko střižené vlasy, jež mu ve dvou trochu delších vlnách spadaly do čela, již začaly na spáncích prokvétat stříbrnými nitkami. Černé vousy kníru se stáčely kolem úst do ostře zastřižené bradky a jejich černá barva kontrastovala s mužovou bledou pletí. Úzké oči, jejichž barva se měnila podle jeho nálady, se upřeně dívaly skrz okno někam do dáli. Na sobě měl černý elegantní středně dlouhý kabát vojenského střihu se stojatým límcem. Pod ním černou hedvábnou košili a zlatočernou vázanku či spíše šátek. Taktéž rovné nohavice byly černé barvy. Všechny kusy oblečení byly zhotoveny z luxusních látek s velkou řemeslnou zručností s akcentem na detail a zdobení.

Muž stál vzpřímeně s rukama za zády. Když uslyšel zvuky dveří, podíval se přísně směrem ke schodišti, po němž právě ještě celá rozevlátá vběhla Lili.

„Kdes byla?“ zaduněl tvrdě jeho hluboký zvučný hlas. „Já… chytala jsem běda,“ zvedla síť, aby ji viděl, ale do očí se mu nepodívala. Zato on ji pozoroval velmi důkladně. Občas měla pocit, že dokáže číst přímo v její duši, a tak se snažila rychle skrýt všechen entusiasmus, který jí setkání s Tommym rozlévalo po těle. Pán domu beze slova natáhl ruku. Podala mu běda. Chvíli si ho prohlížel a pak se znovu zadíval na ni. Začal ji pomalu obcházet dokola jezdě po ní očima nahoru, dolu. Bylo jí to nepříjemné, připadalo jí, že analyzuje každý její detail. Neměla však odvahu se mu vzepřít. Jen tam stála s hlavou mírně svěšenou. Už přešel kolem zad a najednou se zastavil za jejím pravým bokem. Sledovala ho koutkem oka, aniž by pohnula i jen hlavou. Zdálo se jí to, nebo se mu na letmý, sotva postřehnutelný okamžik přehnal přes obličej vítězoslavný úsměv? Ale než se víc otočila, aby se podívala, díval se na ni opět jen ten zlý kamenný výraz. Rychle dokončil kruh a zastaviv před ní, promluvil ledově: „Očekávám, že tento pozdní příchod se nebude opakovat. Máme, myslím, jasná pravidla.“ Přikývla, měla sucho v krku. Ukázal bradou směrem k dalšímu schodišti, jež vedlo do jejího pokoje. Neměla chuť trávit s jeho existencí další čas, tak jen natáhla ruku pro běda, kterého stále držel. Uhnul s rukou: „O tohle se postarám sám.“ Pokynul jí ještě jednou k odchodu. Lili již na nic nečekala a rozeběhla se po schodech nahoru.

Muž pomalu přešel přes síň ke dveřím uprostřed delší stěny a vešel do místnosti za nimi. Postavil se s bědem v ruce k oknu, které mělo velmi archaická okenní křídla se skleněnými čočkami v olověné síti. „Zdá se, můj milý,“ vyprošťoval obludku ze síťky, „že jsi vyčmuchal někoho zajímavého.“ V obličeji se mu nyní zračil velmi zlý úsměv. Položil stvoření na stůl, napsal cosi na malý kousek papíru, jenž vložil do malé kovové trubičky s víčkem. Potom běda přitiskl ke stolu a ostrý kovový háček, který měla trubička připájený na boku, vrazil prudce do ohavného těla té obludy. Běd zakvičel bolestí. „Tak uvidíme, jestli mi budeš ještě k něčemu.“ Otevřel okno a vyhodil běda do tmy. Nato se rychle otočil a zamířil k tajným dveřím za knihovnou, jež z místnosti vedly.

Lilibeth vyběhla po schodech až nahoru do věže, v níž měla svůj pokoj s koupelnou. Zabouchla a zamknula dveře. Vždycky se tu zamykala. Nikdy se tu nezačala cítit v bezpečí. „Už abych byla plnoletá a mohla odtud vypadnout. Nechápu, proč zrovna on mi musí dělat Opatrovníka,“ otřásla se. Rychle se svlékla, umyla a ihned zapadla do tlustých, hřejivých peřin, protože ve věži byla jako obvykle zima. „Proč si mě jen tak strašně prohlížel? A co na mně uviděl? Uviděl vůbec něco…“ rozplynuly se jí myšlenky do spánku.

Avšak ačkoliv byla unavená, pronásledovaly ji celou noc zvláštní divoké sny. V těch snech létala temnou tmou sem a tam. Snažila se uletět upřeným různobarevným očím, jež ji pozorovaly, ale vždy se jí do cesty postavila jakási skála. Snažila se ji obletět, jenomže pokaždé o to skalisko zavadila. A vždy, když se to stalo, začaly se ty oči strašlivě smát děsivým smíchem, a tak to šlo pořád dokola a dokola, dokud únavou nepadla na zem, načež na ni seshora začaly šlehat bílé plameny. V ten moment se vždy probudila. Tak se to opakovalo několikrát za noc. Po posledním snu už konečně svítalo, a tak se malátně posadila na posteli a několikrát široce zívla. „To teda byla noc. Co je vlastně dnes za den?“ snažila se rozespale zorientovat.

„Hola, hola, škola volá,“ ozvalo se ze schodiště, „ranní ptáče vesele, skáče rychle z postele. Je to malé pachole, snídani má na stole.“ Optimisticky, hlasitě rýmoval hlas na schodech. „Wuách,“ znovu zívla, „Silio a jeho ranní optimismus, to je vražedná kombinace.“ Oblékla se do nové bílé halenky, šněrovačky a lehkých zelených kalhot. Upravila si vlasy a seběhla na snídani do velké síně, v níž oproti včerejšku přibyl velký stůl. „Vsadím se, že to dělá Opatrovník schválně, že nechá Silia stěhovat každý den ten těžký stůl sem a zase zpátky do předkuchyně. Vždyť bychom se mohli klidně najíst tam,” namazala si chleba s máslem a marmeládou. „Proč si mě vůbec včera ten morous tolik prohlížel?” žvýkala. „To byly strašné sny, vsadím se, že jsem je měla z něho,” zívla. „Jsi unavená?“ zeptal se s dětskou zvědavostí Silio. „Ano, špatně jsem spala.“ „Dej si čaj, ten tě probere. Horký čaj k snídani a hned je po spaní, říkávala mi vždycky moje maminka,“ naléval jí Silio. Lili se rozpomínala na to, co se vlastně včera stalo. „Musím zajít do knihovny. Bude lepší naše školní, nebo ta velká v Centrálním Městě?” napila se čaje. „Poletím do Centrálního Města, tam by měli mít kopie všech knih. Ale co když se mě Opatrovník zeptá, kde jsem byla a co jsem tam dělala, když nepřijdu hned po škole?” zase žvýkala chleba. „Pampampam pam – pam pam pam pam,“ prozpěvoval si Silio, který měl strašnou radost, že pán domu s nimi ten den nesnídal. Dokonce mu ani nevadilo, že jej nechal připravit stůl a prostřít pro tři.

„Silio?“ „Ano, Lili?“ „Nepotřebuješ něco přinést z Centrálního Města?“ „Poletíš do města?“ „Ne, ale kdybys chtěl třeba nějakou speciální ingredienci na nějakou zajímavou večeři, zaletěla bych ti pro to,“ odpověděla nenuceně. Věděla, že Silio ji neprokoukne. Nebyl to zrovna žádný myslitel. Vlastně vůbec nechápala, proč si tady Opatrovník Silia drží. Ne, že by nebyla ráda. Silio byl jediný světlý bod v celém tomhle obrovském temném domě. Oblečený v křiklavých veselých barvách, které k sobě většinou neladily. Mírně obtloustlý a nemotorný. Skoro pořád veselý a věčně upovídaný, obvykle s plnou, anebo aspoň mastnou, pusou, nemohl už být od Opatrovníka více odlišný. „Možná si ho tu drží kvůli mně?” napadlo ji, ovšem hned to zavrhla. „Spíš ho baví Silia trápit,” zamračila se, „ale ani tak to nedává moc smysl. Opatrovník vypadá, že už jen pohled na Silia se mu hnusí. Chudáka Silia šikanuje na každém kroku. Kolikrát už kvůli němu Silio plakal?” Bylo jí ho líto, ale kvůli sobě si nepřála, aby odešel. Zůstala by tu pak sama napospas Opatrovníkově zlé nátuře. „Až odtud odejdu, musí jít Silio také. S jeho dětskou naivitou by ho tu Opatrovník usoužil k smrti,” rozhodla se v duchu a dojedla chléb.

Zatímco takto přemýšlela, Silio také hluboce přemýšlel. Musela se výrazu, jaký při tom měl, v duchu zasmát. Najednou se mu rozzářil obličej: „Možná bychom si mohli udělat cmundu. Už dávno jsme ji neměli. Dala by sis cmundu?“ „A máme na to všechno?“ zeptala se opatrně, než se vyjádří. „Ne, potřebovali bychom zelí od Zlatuše,“ zasmušil se Silio. „U ní je nejlepší?“ zeptala se Lili naoko vážně. Silio rychle zakýval hlavou jako malé děcko, když se ho člověk zeptá, zda opravdu potřebuje ten špinavý klacek, který si s sebou nese. „V tom případě zaletím ke Zlatuši pro její nejlepší zelí,“ pronesla Lili teatrálně, ale Silio její tón neodhalil. Ještě si domluvili, kolik zelí by bylo třeba a pak už Lili vyrazila do školy.