Trojúhelník

Anotace: 1.kapitola, románek o Adamovi a Martině a (jak název naznačuje) tak ještě o někom, tak moc prosím o komentíky a tak předem moc děkuju:-)

Sbírka: Trojúhelník

Pozorovaly zasněženou krajinu, Stromy spojené se sněhem v jeden nerozlučný celek.
"Tady je to krásný" řekla Martina, "miluju to tady." Znovu se rozhlédla po vrcholku Černé hory.
"Krásně tady opravdu je. Vydržela bych tady i dýl než týden" přitakala Renata, "ale bohužel to nejde."
Byly totiž na lyžařském výcviku. Lyžovat je bavilo, a tak jeli na rozdíl od některých spolužáků s nadšením. A byly moc rády, že jejich škola jezdí zrovna na Černou horu u Jánských Lázní. Obě tam byly už se základkou a obě se vrátili naprosto nadšené.
Připojili se k nim i poslední opozdilci, kteří právě vylezli z kabinky a oni opět začali sjíždět svah. Tentokrát si vybrali sjezdovku Anděl. Za chvilku byli dole a zařadili se do fronty na kotvu.
Naštěstí nebyla dlouhá, ale jelikož se rozpojili na několik skupinek, jeli na kotvě s různými lidmi. Martina jela na kotvě s mladým snowboarďákem. Hádala mu tak sedmnáct. Zdálo se jí, že je docela hezký, ale ono se to těžko poznává, když je na horách každý zachumlaný do bundy, šály a čepice.
"Líbí se ti tu?" zeptal se.
"Jo, líbí. A moc" odpověděla Martina, "ani se mi nechce odjet."
"To věřím. Máš to sem daleko?"
"Jo, to mám. Jsem z Plzně."
"Z Plzně? Fakticky? Tak to je hustý. -Já jsem totiž taky z Plzně."
"Vážně? To je mi ale náhoda.-Martina" podala mu ruku.
"Adam"řekl a podal jí svoji ruku.
Mírně zavrávorala. Adam ji pevně chytil za ruku.
"Hlavně nespadni" řekl.
"To bych vážně nerada. Nerada přicházím o milou společnost."
"O milou společnost? Tak to děkuju. Seš tady s rodiči?"
"Ne, se školou."
"Na jakou chodíš školu?"
"Na sociální."
"Do kterýho ročníku?"
"Do prváku."
"Takže ti je-"
"16. A co studuješ ty?"
"Informatika a spoje. Třeťák."
"Je ti už 18?" Přikývl.
"A s kým seš tady ty?"
"S rodiči. V jakym hotelu bydlíte?"
"V Horským hotelu."
"Skvělý. Já tam taky bydlím. To se aspoň budeme moct vidět. Bydlím v 255."
"Já v 306."
Dojeli na vršek sjezdovky.
"Snad se brzy uvidíme"řekl ještě Adam.
"Taky doufám" přiznala Martina.
"Máš podezřele spokojený úsměv" upozornila ji
Renata. Martina se na ni podívala.
"Vidíš támhle toho kluka" řekla a pokynula hlavou k Adamovi.
"Toho snowboarďáka, co si zrovna sundal čepici?"
"Jo, přesně ten."
"Tvůj typ co?"
"Jo, úplně." Ani si toho předtím nevšimla, ale bez čepice viděla jeho hnědé vlasy. A měl tmavě modré oči, toho si všimla už na lanovce.
Vycítil jejich pohledy. Zvedl hlavu, podíval se na ně a zářivě se usmál. Stejně zářivě mu úsměv oplatila.
"Tak jedem"zavelel ředitel a vyjeli. Martina začala sjíždět v celku velké rychlosti a řezala ladně obloučky. Pak ale udělala chybu. Právě zatočila a ohlédla se, jestli se Adam dívá. Ale kvůli tomu přehlídla muldu a už se kutálela dolů.
Chvíli zůstala ležet rozpláclá jak dlouhá tak široká. Už seděla, když slyšela, jak u ní zastavil snowboard. Zvedla hlavu. Vedle ní zastavil Adam v náručí měl její lyže i hůlky. Smutně svěsila hlavu. Položil lyže a řekl:"Nesmutni a zvedej se." Podal jí ruku a zvedl ji. Nasadila si lyže, vzala si hůlky a znovu se na Adama podívala. Tentokrát se usmála. "Díky"řekla a rozjela se. Jela opět rychle. Ale tentokrát se nechtěla předvést před Adamem, ale co nejrychleji se dostat ke své skupině.
Když k ní dojela, ředitel ji sjel pohledem, ale nic neříkal. Někteří spolužáci se na ni blbě šklebili. Byli to ti, kteří viděli, jak se rozsekala. Blbečkové, pomyslela si Martina a radši se v myšlenkách vrátila k obyvateli pokoje 255.

Ozvalo se zaklepání. Martina byla mžikem u dveří. Už se takhle proběhla aspoň 10x, ale vždycky přišel někdo jiný než v koho doufala. Ale tentokrát neběžela nadarmo. Za dveřmi stál Adam.
"Můžu tě pozvat do baru?" zeptal se.
"Jasný" řekla hned. Popadla klíče, zamkla a šťastná jako blecha šla vedle Adama. Na chodbě zrovna sedělo několik spolužaček. Změřili si ji závistivým a zároveň nenávistným pohledem. Ať třeba prasknou závistí...slepice...to by byl klid.
Usedli na barové stoličky.
"Co si dáš?" zeptal se Adam.
"Dám si to samý co ty"řekla a znovu se usmála. Povídali si o všem možném a skvěle se u toho bavili.
"Nechceš jít na chvíli ven?" zeptal se.
"Jo." Sice si tim koleduju o průser, ale to mě teď nevzrušuje, řekla si. "Dojdu se oblíknout. Sejdeme se u vchodu" řekla a rychle běžela do pokoje.
Tam se rychle oblíkla a zase metala dolů. Ke vchodu přišla ve stejnou chvíli jako Adam.
Sotva vyšli ven, dopadla na Martinu sněhová koule. Nezahálela a hned ránu oplatila. Řádili ve sněhu jako malé děti. Nakonec ji Adam popadl do náruče a hodil do čerstvě napadaného sněhu. Přišel k ní a nabídl jí ruku. Martina se ho chytla, ale místo aby se zvedla, strhla ho k sobě.
Spadl na ni a najednou byli blízko u sebe-tak blízko u sebe, že cítil vůni jejích vlasů. Začal ji pomalu líbat. Přestali až když jim začala být zima. Vstal, mlčky ji popadl za ruku a společně běželi do hotelu.
"Musím jít, za chvíli je večerka, ale pak bych sem mohla přijít."
"Tak jo, v půl jedenáctý" řekl a ještě jednou ji políbil. Usmála se a rychle vyběhla po schodech do 2.patra a zmizela v pokoji.
"Hledal mě někdo?" zeptala se Renaty.
"Ne, nikdo" řekla.
"Bezva."
"Stalo se to co si myslí, že se stalo?"
"Jo, přesně to se stalo." Rychle si lehla pod peřinu, aby nebylo vidět, že je oblečená. Když je učitelka zkontrolovala, posadila se, protože nedočkavostí nemohla ležet. Aby si zkrátila čekání, vyprávěla Renče, co se stalo a netrpělivě čekala na půl jedenáctou. Když se konečně dočkala, potichu vyšla na chodbu a zamířila ke schodišti.
Adam tam už čekal. Radostně k němu seběhla a během chvíle pokračovali tam, kde před hodinou skončili. "Je ti zima?" zeptal se, protože cítil, že se Martina chvěje. "Trochu." "Tak pojď" řekl jen, vzal ji za ruku a vedl kamsi do hotelu.
To kamsi, bylo do jeho pokoje. Nejdřív se trochu lekla, aby nechtěl něco víc, ale Adam nic takového nenaznačil. Povídali si a líbali se dlouho do noci, až Martina nakonec usnula v Adamově objetí.