Erik

Anotace: 24.kapitola-Podivná návštěva(volné pokračování Fantoma)

Nastal konec týdne a já čekala na Madeleine, abych ji konečně mohla odvézt domů. Seděla jsem tiše na okraji sálu a s potěšením pozorovala, jak mnoho vyniká nad ostatními dívkami.
Několikrát na mne zamávala. Ten známý pohyb rukou, úsměv, naklonila přitom hlavu mírně na stranu...byla právě ve věku, kdy jsem Erika přivedla sem, do podzemí Opery. Mezi něžnými pohyby a figurami jsem u ní neustále vnímala jeho nezaměnitelná gesta, kterými jej tolik připomínala. Ze zamyšlení mne vytrhla Meg,která si ke mně přisedla.Chvíli jsme si povídaly, když tu se náhle otevřely dveře sálu a dovnitř vstoupil inspektor Lavert. Překvapeně jsme na sebe pohlédly.
„Dobrý podvečer přeji, nerad Vás ruším, ale hledám paní de Chagny, řekli mi, že by mohla být třeba zde…“ řekl rozpačitě a rozhlížel se zvědavě kolem sebe.
„Tady, pane? A dnes? No dobře, občas zde bývá, ale zrovna nemáte štěstí, najdete ji spíše na zkoušce
v divadle, ale až příští týden!“ řekla mu udiveně Meg.
Nic na to neodpověděl, jen se pátravě zadíval na Madeleine, která k nám zrovna přišla.
„Pojď, převlékni se, pojedeme“ řekla jsem jí rychle šeptem.

Inspektor nás upřeně pozoroval svýma pichlavýma očima, pak k nám přistoupil a zeptal se.
„A vy jste kdopak, děvče?“ Ustrašeně na mne pohlédla.
„Madeleine Gaudierová, pane…“ odpověděla tiše.
„Hm, tak Gaudierová…patrně ale nebudete spřízněna se zde přítomnými dámami,viďte?“
Zavrtěla hlavou. Vyptával se velmi podivně, znervózňovalo mne to.
Naklonil se k ní a neodbytně pokračoval.
„ Nu a co takhle rodiče, kdopak jsou? Matka, nebo třeba Váš otec...?“ poslední slovo významně zdůraznil.
Madeleine sebou trhla a vyděšeně si zakryla ústa. To už bylo příliš, nevydržela jsem a řekla mu velmi příkře.
„Nechejte to dítě na pokoji, pane! Jakým právem se jí takhle vyptáváte? Já za ni nyní zodpovídám a nedovolím, abyste s ní tímto způsobem jednal!“
Narovnal se a poškrábal se zamyšleně na tváři.
„ Nu dobrá, tak se přece nerozčilujte, paninko, už jsem na odchodu. Ale potkáte-li madame de Chagny, vyřiďte jí, že bych si s ní tak nějak třeba rád promluvil
o jisté delikátní záležitosti.
A s jejím mužem také.Poroučím se...“
Ještě jednou pohlédl na Madeleine a pak spěšně odešel.

Nezmohly jsme se s Meg ani na slovo. Co jen ten nepříjemný člověk může chtít?
„Tetičko, já mám strach, byl od policie,viďte?“ zašeptala Madeleine. Uklidnila jsem ji.
„To nic, pojď, pojedeme domů. I tak nás už příliš zdržel, tvůj otec bude mít jistě starost.
A ty Meg, promluv prosím pak opatrně s Christinou, ihned jak ji uvidíš“. S těmito slovy jsme se rozloučily.

Odcházely jsme raději bočním východem, co kdyby jej napadlo nás třeba sledovat.
Když jsme sešly dolů po úzkém schodišti a chtěly otevřít dveře, polekaně jsem uskočila.
Ze stínu u zdi se najednou vyhoupla chlapecká postava. V tom šeru jsem nejdříve zaváhala, ale pak jsem jej poznala. Madeleine slabě vykřikla. Byl to Nicolas de Chagny. Stál tam celý promrzlý, ve tváři bledý a umazaný od prachu, pramen světlých vlasů mu padal do očí a šaty na rukávu měl roztržené.
„Proboha chlapče, co tady děláte? Vaše matka tu dnes vůbec není, a jak to vypadáte?
Pojďte, zavezeme Vás domů!“ zašeptala jsem překvapeně.
Váhavě se podíval na mne, pak na Madeleine a poté řekl rozrušeně.
„ Nechci se tam už vrátit! Nikdy! Jsem zde schovaný již dva dny, je mi zima a mám strašný hlad. Nevím, co mám dělat. Pomůžete mi?“ Jeho hlas se zachvěl.
Nevěřila jsem tomu, co slyším. Doslechla jsem se sice od Meg o té podivné události tenkrát po představení, ale nechápala jsem vůbec souvislosti.
„Ale to přece nejde, Vaši rodiče mají o Vás jistě velkou starost! Co Vás to jen napadlo?“
Přistoupil k Madeleine, vzal ji za ruku a ona se na mne zoufale podívala.
„Tetičko, prosím, musíme mu přece nějak pomoci!“ Nedokázala jsem ji odmítnout.
Upírala na mne prosebně ty své zelené oči, tak jako to dělával její otec před mnoha lety, když byl ještě chlapec……
Jak tohle jen dopadne…pomyslela jsem si znepokojeně.
„Dobře tedy, počkejte tady na mne, dojdu pro kočár. Až přijedeme zde k východu, rychle si oba nasednete“.
Rozhodla jsem se, že zatím pojedeme ke Caviérovým a s Célestou možná vymyslíme nějaké schůdné řešení této podivné situace.
Pohlédla jsem ještě jednou na vikomta a on se smutně usmál. Neměla jsem sílu jej odmítnout,už kvůli Madeleine, vypadal tak nešťastně. Ale co tomu jen řekne Erik! Nechtěla jsem na to ani pomyslet.
Byla jsem velmi rozrušená, tolik nepříjemných událostí za jeden jediný večer!
Tohle byl snad jen dětinský útěk po nějaké hádce, ale daleko více mi ležela na srdci ta dnešní prapodivná návštěva inspektora Laverta...